Uvádět blokově komplety je výjimečné, z mého pohledu vlastně anomálie, která dozajista v době vzniku nebyla normou. Ze světa komorní hudby mě napadají Paganiniho capriccia, houslové sonáty Eugena Ysaÿe, sólové komplety Johanna Sebastiana Bacha, cembalové skladby Couperina, Chopinova nebo Šostakovičova preludia, Beethovenovy klavírní sonáty, Dvořákova smyčcová kvarteta. Je to interpretačně ošidné, komplikované, může to vypovědět mnohé o tvůrci nebo také nic a hlavně jsou k tomu zapotřebí mimořádní umělci, aby nebyl na konci pocit rozčarování, nudy či dokonce nicoty! Pokaždé je však zapotřebí velká odvaha.
Fota Petra Hajská.
Takovou odvahu projevili houslista Jan Fišer a klavírista Martin Kasík. A odvahu projevila i Česká filharmonie, která dala svému koncertnímu mistru důvěru provést ve třech blocích všechny houslové sonáty Ludwiga van Beethovena. Dokonce mám pocit, že to je nejodvážnější projekt její stávající sezony.
Nejdříve statistika – 11. října zahráli Sonátu č. 1 D dur, Sonátu č. 2 A dur, Sonátu č. 3 Es dur, vše opus 12, a Sonátu č. 4 a moll, op. 23; 14. října zazněly Sonáta č. 5 F dur, op. 24, Sonáta č. 6 A dur, 30, a Sonáta č. 7 c moll, op. 30; 19. října provedli Sonátu č. 8 G dur, op. 30, Sonátu č. 10 G dur, op. 96, a Sonátu č. 9 A dur, op. 47. Klavír byl od firmy Steinway, předpokládám že nejlepší, který je v Rudolfinu k mání. S jakými nahrávacími komplety je možné srovnávat: Dumay – Pirès, Kremer – Argerich, Menuhin – Kentner, Mutter – Orkis, Perlman – Ashkenazy, Zukerman – Barenboim, Kavakos – Pace, Faust – Melnikov, Zimmermann – Helmchen, Jansen – Kožuchin. Midori – Thibaudet, Shaham – Shaham, Jorgensen – Bryant, Suk – Panenka. Měl-li bych se odvážit vynést tři edice, které se mi líbily nejvíce, pak Jansen, Kavakos a Faust. Během desítek let jsem slyšel mnohokrát Beethovena celého nebo částečného, který nezaujal, upoutal nebo uhranul. Jedinečný byl recitál Henrika Szerynga na Pražském jaru 1977, kdy zahrál tři sonáty (1, 9 a 5) tak, že na to vzpomínám i po padesáti letech (pianista Jurij Bukov). Na české poměry byl výjimečný komplet, který nabídl v roce 2017 Leoš Čepický se Stanislavem Boguniou. Nemalou kvalitu má komplet Ivana Ženatého z roku 2008 (Igor Ardašev, Radioservis); mimochodem skvělým počinem bylo jeho provedení čtvrté sonáty (kromě toho i Ysaÿeovy sonáty) na Pražském jaru 1988. Slyšel jsem živě mnoho provedení jednotlivých sonát, přičemž nejpozoruhodnější byla v roce 1987 Čtvrtá sonáta s Josefem Sukem a Josefem Hálou, kdy zazněla i Šostakovičova Violová sonáta, a Osmá sonáta s Čeňkem Pavlíkem a Ivanem Klánským v roce 1980.
Nuže to je záhudbí, z něhož jsem vnímal projekt Jana Fišera a Martina Kasíka. Předně je třeba připomenout, že podle autora to jsou sonáty pro klavír a housle. Klavír skutečně není doprovodným nástrojem jako je tomu u jeho současníků či předchůdců, je zde téměř rovnoprávný vztah, nicméně housle jsou „nezbytnou součástí skladby“. U sonát z opusu 12 vycházející z dobové konvence se tvůrce osamostatnil a jde už o docela komplikovanou hudbu, kde výsledkem není drama, ale osvícenský nadhled, dokonce občas i humor, ostatně všechny jsou durové. Čtyřka je smělejší a provází jí neklid. Blok sonát 5, 6 a 7 jsou třemi odlišnými světy. Slavná Pátá – Jarní je oslavou zpěvu (možná proto, že jsem ji v minulém životě hrál, v ní vždy slyším zhudebněné světlo), šestá je koncentrovaný lyrický dialog, sedmá nezřídka dramatický zápas. Osmá je oslavou pohybu, energie, specifické tanečnosti, kdy skladatel se díval na svět s nadějí, kterou projektoval i do této hudby. Titul deváté sonáty avizuje i její charakter – Sonáta pro klavír a obligátní housle, napsaná ve velmi koncertantním stylu, téměř jako koncert. Pro oba nástroje je velmi náročná. Například variace patří k tomu nejtěžšímu, co Beethoven pro housle napsal. Desítka je pavučinou jemné sítě vzájemných reakcí obou nástrojů; je o fantazii, metamorfóze a dialogu. Až zde už nemusí dokazovat svou rovnocennost. Mohou si navzájem přívětivě naslouchat.
A to právě oba umělci všechny tři večery v každé frázi činili – naslouchali si! Možná právě empatie a rovnoprávnost byly hlavními pozitivy mimořádného projektu. Všechny sonáty byly zahrány noblesně, charakterově správně, technicky téměř bezchybně – elegantní tón, cit pro stavbu frází, konzervativní tempa, vše bylo hladké, očekávatelné. A možná právě s tím jsem měl trochu problém. Nečekal jsem opulentní tón Josefa Suka, ale snad něco z odvahy Kavakose, Kremera, Zimmermanna, Faust, možná pravou ruku à la Jansen, Menuhin, Perlman, Shaham… Pan Fišer má mnoho pokory, mnoho muzikality, mnoho houslového umu, ale aby z několika hodin hudby učinil událost, na níž budou lidé vzpomínat celý život, je třeba přinést něco zcela mimořádného. A není to jen o tom, že nehrál na stradivárky a že nemá ruce géniů historie i současnosti. Je to i o odvaze, o zhmotněné vizi, o mikro i makrotektonice, o užití vibrata, o dech beroucích začátcích i koncích frází, o agogice, dynamice…
Možná měl zvolit jiný modus operandi, jako třeba provedení Jan Fišer – Jakub Fišer nebo snový projekt Čeští houslisté hrají Beethovena (Jan a Jakub Fišerovi, Mráček, Vodička, Špaček, Ženatý, Matejča, Patočka, Čepický?), který ale logisticky asi nelze uskutečnit.
Martin Kasík odvedl práci hodnou nejvyššího obdivu, leckteré jeho sólo bylo okouzlující, někde mohl být perlivě jemnější. Každopádně se jeho výkon rovnal Janu Panenkovi, ba i Barenboimovi, Pacemu či Ashkenazymu. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že měl zvolit jiný typ klavíru (například Bösendorfer, který před časem přivezl do Prahy András Schiff), protože jejich pojetí Beethovena mi připomínalo dvojici Maria João Pirès – Augustin Dumay…
Provedení všech sonát pro klavír a housle Ludwiga van Beethovena, které však budou navěky vnímány jako houslové, byl historický počin jak obou umělců, tak České filharmonie, dozajista se jen tak nebude opakovat a byl úspěšnou předjímkou výročí skladatele (zemřel 26. 3. 1827). Musím dodat, že největší potěšení jsem měl ze Sonáty č. 3, Sonátu č. 7 a samozřejmě z Kreutzera (Sonáta č. 9). I když mimořádného muzikantství jsem si užíval po všechny večery. Bylo to více než 250 minut mimořádného setkání s géniem. Velmi mě to obohatilo a přimělo k přemýšlení.
Douška. Jen málo koncertních mistrů světových orchestrů zvládlo provést či nahrát všechny Beethovenovy houslové sonáty. Vím jen o jednom – koncertní mistr Berlínské filharmonie Daishin Kashimoto… O to větší úctu mám k Janu Fišerovi… Jsem rád, že se propracoval během tří večerů od bílé košile bez motýlku k černému tričku, čímž dosáhl synergie s klavíristou… První koncert byl zakončen příjemnou besedou, kterou moderoval Petr Kadlec. Napjatě ji sledovala i rodina slavného houslového učitele Jana Fišera.
Luboš Stehlík
