Zahajovací koncert 33. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci nabídl 20. září v dómu sv. Václava program, který dobře vystihl letošní dramaturgické motto Duchovní hudba v proměnách staletí. Vedle Mozartova moteta Exsultate, jubilate a Beethovenovy Sedmé symfonie A dur zazněla na úvod Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase – skladba, jejíž okolnosti vzniku daly začátku večera mimořádně silný historický i duchovní rozměr.
Pavel Haas patří k autorům, jejichž hudbu nelze zcela oddělit od jejich tragického osudu. Žák Leoše Janáčka napsal Studii pro smyčcový orchestr roku 1943 jako vězeň terezínského ghetta. O rok později byl deportován do Osvětimi, kde zahynul. Partitura se sice nedochovala, po válce však Karel Ančerl, který skladbu v Terezíně několikrát dirigoval, objevil všechny orchestrální party s výjimkou kontrabasového.
Už první tóny Haasovy Studie ukázaly kvality Prague Philharmonia i citlivý přístup dirigenta Jiřího Habarta. Kontrapunkticky bohatá kompozice dala vyniknout zejména houslové sekci orchestru. V Haasově hudbě se střetávají rytmické vrstvy, moravská melodická inspirace, ozvěny židovské hudby i reminiscence na skladatelovu operu Šarlatán. Právě spojení rytmické naléhavosti s melancholií a výraznou melodickou invencí dává dílu jeho osobitou tvář. V podání PKF přitom nepůsobilo jako pietní připomínka, ale jako živá, svébytná kompozice schopná i dnes bezprostředně promlouvat k posluchačům.
S nástupem Mozartova Exsultate, jubilate se v katedrále otevřel zcela jiný svět. Moteto vzniklo roku 1773 v Miláně, kde tehdy Mozart slavil úspěch s operou Lucio Silla. Dílo zkomponoval tehdy sedmnáctiletý skladatel pro kastráta Venanzia Rauzziniho a jeho hudba jako by v sobě nesla kus Mozartovy mladistvé radosti. Závěrečné Alleluia s rychlými běhy, skoky a exponovanými výškami patří k místům, kde se technická preciznost mění v bezprostřední hudební radost. Virtuózní vokální part však klade na interpreta mimořádné nároky, kterým sopranistka Veronika Rovná bezezbytku dostála a předvedla brilantní pěveckou techniku.
Beethovenovu Symfonii č. 7 A dur kdysi Richard Wagner charakterizoval jako „apoteózu tance“ a při olomouckém provedení bylo snadné pochopit proč. Rytmu je zde skutečně základní hybnou silou celé kompozice – od postupného rozehrávání první věty přes hypnotickou pravidelnost Allegretta až k nezadržitelnému pohybu finále. Jiří Habart nesázel pouze na rychlost a efektní gradace, ale pracoval i s širokou dynamickou škálou. Ku prospěchu interpretace byl také celkový výraz, ve kterém se vyhnul stále častějšímu tanečnímu zlehčení, avšak bez přílišného patosu. To vše se zachováním čitelnosti jednotlivých hlasů, což je v prostoru, jakým je Svatováclavský dóm, mimořádně obtížné. Zvlášť působivé byly precizní rytmické kontury třetí věty a brilantní předávání motivů ve finálním Allegro con brio. Habart nechal orchestr postupně růst, aby v závěru strhl posluchače do neúprosného rytmického proudu.
Zahajovací večer tak spojil tři hudební světy. Haasova hudba nesla zkušenost jednoho z nejtemnějších okamžiků evropských dějin, Mozartovo moteto přineslo mladistvou hravost a téměř operní virtuozitu a Beethovenova Sedmá demonstrovala elementární sílu rytmu. Právě v tomto kontrastu se motto letošního festivalu ukázalo nikoli jen jako dramaturgické heslo, ale jako skutečný princip zahajovacího koncertu.
Kateřina Fajtlová
