V Praze je dle mého dlouhodobého pozorování jen jeden manažer, který se dlouhodobě a hodně nadstandardně dobře orientuje v současném vokálním světě, zvláště pak operním. Tou osobou je šarmantní dáma – Alena Kunertová. Do Prahy přiváží ještě dříve než o nich ví manažeři a dramaturgové festivalů, orchestrů a divadel mezinárodně etablované pěvkyně a pěvce a pomáhá etablovat talenty a dokonce některé domácí mimořádné hlasy zásadně podporuje, příkladem za všechny budiž tenorista Petr Nekoranec.
Fota Petr Dyrc.
Sérii Hvězdy světové opery pořádá od roku 2006, několik let pak sleduji debuty mladých nadějí ve starobylém sále pražské Novoměstské radnice. V neděli 13. září tam agentura Nachtigall Artists představila šestadvacetiletého britsko-srílanského barytonistu Armanda Rabota, v současnosti člena Operního studia Bavorské státní opery, který se úspěšně snaží etablovat v ostře konkurenčním operním světě. Naštěstí se věnuje i světu písní a pražský debut mi potvrdil, že je na dobré cestě. Jako vizitku svých současných preferencí si vybral hudbu Huga Wolfa a Benjamina Brittena. Z Wolfa to byly ukázky z cyklů Italienisches Liederbuch, Mörike-Lieder a jedna část z Drei Lieder nach Gedichten von Michelangelo. V této subtilní hudbě, v níž je důležitý každý takt, mi trochu připomněl mladého Mathiase Goerneho. Velmi pečlivě tvaroval a laskal jemné emoce a symbióza hudby a slov byla příkladná. Jakkoli má značně velký volumen, nejvíc mě zaujaly jeho nádherná piana a schopnost obrovského výrazového rozpětí. Kdyby měl zájem o vnější názor, pak bych mu jen doporučil pečlivě zvažovat sílu hlasu v nejvyšší poloze. Jistě už dávno ví, že bude muset ostražitě vybírat role a inteligentně nepřepínat hlas. (I to je jeden ze základů, aby se dožil unikátního pěveckého zdraví například pětadevadesátiletého Richarda Nováka.) Ještě přesvědčivější byl jeho výběr z Brittenových úprav lidových písní (včetně hitové O Waly, Waly), velmi odlišného světa od jeho velkých oratorních, operních a instrumentálních opusů. Právě Britten na mě působil ten večer nejsilněji a velmi autenticky.
Ve vizitce nemohla chybět italská opera: Bellini – Or dove fugo io mai z Puritánů, Donizetti – A tanto amor z Favoritky a Verdi – Son io, mio Carlo… z Dona Carla. Všechno tituly, v nichž se nepochybně během kariéry ve světě uplatní v různých rolích. Shrnu-li svůj dojem ze vzdálenosti sedmi metrů, tak vše mělo nadprůměrnou mezinárodní kvalitu, jen v Bellinim nebylo pár vysokých tonů košer a v Donizettim bych preferoval prostší výraz s poněkud menším vibratem. Hitový Verdiho Rodrigo byl skvělý a v podstatě neměl chybu…
Hlas pana Rabota je zcela mimořádný, má nádhernou barvu hlasu a zpívá bez operních manýr. Přiznávám, že tak kvalitní mladý hlas jsem v tomto století živě v Praze neslyšel. V podstatě „talent talentů“… Už trošku unaven, ale s plnou naléhavostí přidal se spolehlivou klavírní podporou Kristiny Markové Stepasjukové dvě kouzelné melodie: Verdi – Un ballo in maschera, Renato – Alzati… Eri tu, Wolf – Gebet, č. 28 z Mörike Lieder… Doporučuji sledovat nabídku Spolku přátel hudebních talentů.
Luboš Stehlík
