Na Zelený čtvrtek 2. dubna nastudovala Severočeská filharmonie Teplice se svým šéfdirigentem Petrem Vronským Symfonii č. 6 Gustava Mahlera zvanou „Tragická“. Přízvisko získala podle citovaného výroku Almy Mahlerové o hrdinovi, který je v závěru sražen k zemi. Ale slyšíme to v hudbě? Mahler sám rozhodně podtitul neautorizoval, exaltované názory jeho manželky jsou ale vlivné. Slyšet toto dílo jako předvelikonoční koncert uprostřed mnoha událostí svatého týdne je zajímavé a taková aktualizace se nabízí. Hlavní ale byla kvalita provedení. A více než jindy jsem ocenil moderní parametry teplického koncertního sálu v Domě kultury, takže i z páté řady bylo vše vyrovnaně a transparentně slyšet.
Petr Vronský tuto symfonii provedl už v květnu roku 2009 s Moravskou filharmonií Olomouc na mahlerovském festivalu v Jihlavě. I přes složité akustické podmínky vznikla důstojná nahrávka a dirigent má tuto skladbu v oblibě. Svým pojetím a názorem zajímavě relativizuje onen zažitý podtitul „Tragická“. Tato symfonie odráží spíše hektické životní tempo let 1903-1904, v podstatě šťastné období, kdy byl šéfem ve Vídeňské dvorní opeře, stal se otcem a život mu nabízel jeden podnět za druhým. V symfonii je mnoho životní energie i optimismu a premiéru měla netypicky v průmyslovém Essenu 27. května 1906 (tam jí naposledy uvedl Tomáš Netopil v letech svého šéfdirigentského působení).
Orchestr zvládl s přehledem všechny nenadálé zvraty první věty, která začíná energickým pochodovým tématem. Tempo nebylo přehnaně rychlé, takže se nikam nespěchalo a každé sólo dostalo potřebný prostor. S pronikavou naléhavostí zněla trubka, výrazně hoboje i flétny, hornová skupina zněla důstojně, i když přece jen trochu opatrně. A smyčcům se dařilo udržet naléhavě pronikavý mahlerovský výraz. V pomalé větě ho vystřídala romantičtější nálada, aby se znovu ve scherzu vrátil energický pochod a nálada lehce hektická. Rozvržení temp bylo příkladné, stejně jako jistota dirigentského vedení, která nehnala orchestr do virtuozity, ale držela se příběhu symfonie.
V pečlivě připraveném průvodním textu v programu – který je autorský a zasloužil by si být autorem podepsán – je zmíněna také zajímavá historická okolnost týkající se pořadí vět. Mahler symfonii před premiérou revidoval a sám zvažoval, jestli zvolit tradičnější pořadí, kdy je pomalá věta na druhém místě, nebo zařadit scherzo na druhé místo, jak to také bylo v prvním vydání partitury. Už druhé vydání stejně jako essenská premiéra to ale má obráceně. O pořadí vět existuje dlouhá muzikologicko-historická diskuse mezi znalci a pamětníky. Takže dodnes je to tak, že část mahlerovských dirigentů včetně Neumanna a Kubelíka dali scherzo na druhé místo (to je častější), zatímco třeba Claudio Abbado volil pořadí opačné s pomalou větou na místě druhém. A stejně tak Petr Vronský, takže překrásné Andante moderato bylo na druhém místě. Na koncertě jsem se rychle stal stoupencem tohoto pořadí, protože dlouhá první věta byla tak intenzivní, že není důvod ji dále stupňovat a posluchač naopak ocenil kontrast a zklidnění. Tato pomalá věta má zcela jinou náladu, než slavné Adagietto z Páté symfonie, není v ní tolik mystiky, ale čistá vřelost a jímavá melodie. Tu citlivě přednášel jak koncertní mistr houslové skupiny, tak dřevěné dechové nástroje, byla to pravá komorní hudba ve velkém orchestru.
Nebývá zvykem zařadit po třetí větě přestávku, ale přiznám se, že jsem to nakonec ocenil. V Praze a asi ani na světových pódiích se to nedělá, ale možnost po třetí větě vydechnout a trochu nabrat síly na komplikované drama závěrečné věty, která je ze všech nejdelší, svůj smysl má. A prospělo to i provedení. Rozehraný orchestr po pauze provedl závěrečnou větu s klidným přehledem, čistě a barvitě. Zralému dirigentovi Petru Vronskému, který na začátku března oslavil v plné kondici osmdesátiny, se i zde podařilo najít tempo, které umožní podat partituru logicky a s čitelnou gradací. Začalo se tedy v pomalejším tempu, ale účinek se stupňoval a přes dva pověstné údery dřevěným kladivem, pro tento účel vyrobeným, došel k závěrečnému vrcholu a tajuplnému ztišení na úplném konci. Ne vždy se podaří, aby poslední věta nevyzněla jako nepřehledná změť, ale jako příběh s různými návraty a zápletkami.
A Teplice opravdu mají sál, který se na tuto hudbu hodí, posluchač vidí celý orchestr a hráči vidí jeden na druhého. Skladba, u které máme vždycky pocit, že se do Rudolfina nevejde, dostala v sále z 80. let minulého století patřičnou akustickou proporci. Dirigent po provedení děkoval každé skupině zvlášť a druhou květinu dostal i od svého předchůdce v čele orchestru Charlese Olivieri Munroea. Ten ostatně Mahlera začal zařazovat už před nějakými patnácti lety a významně orchestru rozšířil repertoár. Petr Vronský v tom zdařile pokračuje. Připomeňme, že o pár týdnů dříve uvedl se Severočeskou filharmonií Sukova Asraela, v této sezoně také Pragu nebo další náročné orchestrální opusy jako Brahmsův Klavírní koncert č. 2 nebo Dvořákovu Šestou. Dlouhodobě nechybí ani Beethoven, Bruckner nebo originální výběr hudby 20. století. Teplice tedy nemají štěstí jen na sál, ale i na dirigenty a celkově na příznivé organizační zázemí díky řediteli Romanu Dietzovi.
Jindřich Bálek
