V dějinách interpretačního umění 20. století je mnoho případů mimořádných osobností, které z různých důvodů zůstávají dnes v jakémsi polozapomenutém šeru. Mezi důvody jejich postupného zapomenutí často patřila délka jejich hvězdné kariéry. A také v minulosti i omezení spojené s politickými režimy zemí jejich původu. Kolik například houslistů z dřívějšího socialistického tábora nemohlo vycestovat na Západ. Jejich kariéry byly režimem významně ovlivněny.
Jedním z těchto vynikajících houslových talentů byl bulharský fenomén Vasko Abadžijev (psaný v latince také jako „Vasco Abadjiev“). Ale u nás se to týkalo třeba Ivana Kawaciuka, od jehož předčasného úmrtí 30. listopadu uplyne již 60 let. A pak ještě existovaly dozvuky hrozné války, která se podepsala na kariéře mnoha skvělých houslistů. Zčásti na to doplatil i Váša Příhoda, byť jeho poválečný věhlas především v Itálii či v německých zemích nestagnoval. Ale kdyby nebylo války, určitě by dosáhl ještě slavnější umělecké dráhy. A pak tu byl také dnes již málo připomínaný německý virtuos, rodák z Krnova, Gerhard Taschner. I on z různých důvodů nedosáhl té proslulosti, kterou by si určitě zasloužil. Naštěstí zůstaly nahrávky či záznamy jeho koncertů.
Vasko Abadžijev se narodil 14. ledna 1926 a ohromil posluchače již jako šestiletý! A to ne ledajaké. Na slavné soutěži ve Vídni v roce 1932 byla mezi porotou plejáda tehdy slavných houslových legend – mezi nimi nikdo menší než Jan Kubelík, George Enescu, Bronislaw Huberman, Georg Kullenkampf nebo Carl Flesch. Šestiletý Vasko se ale nemohl přímo soutěže účastnit jako řádný soutěžící kvůli svému věku. Přesto jeho vystoupení přítomné legendy v porotě šokovalo.
Vasko se pak úspěšně účastnil slavné Ysaÿeovy soutěže v roce 1937. Tedy soutěže, kde vyhrál ve svých devětadvaceti letech David Oistrach. Málo se ale připomíná, že Vasko dostal od porotců nejvyšší ocenění ze všech. Kvůli věku (bylo mu tehdy pouze 11 let) nemohl získat sice řádnou soutěžní cenu, byl ale odměněn zvláštní cenou. A stal se také jediným, kterého pozvala na osobní audienci do královského paláce belgická královna Elizabeth. O rok později již oficiálně zvítězil v šesté mezinárodní houslové soutěži v Lutychu a zároveň získal zlatou medaili k absolutoriu tamní konzervatoře. Když mu belgická královská rodina nabízela odchod do USA a podporu tamní umělecké kariéry, rezolutně prohlásil, že je hrdý Bulhar a nedokáže si představit trvalý pobyt mimo Evropu.
Vasko Abadžijev prožil předválečné a válečné období v Německu, kde koncertně vystupoval. V roce 1947 mu zemřel otec, proslulý houslový pedagog Nicola Abadžijev. To byla pro něj nenahraditelná ztráta. S matkou, na kterou byl citově fixován, se pak v začátku padesátých let vrátil do Bulharska. Neměl to vůbec jednoduché až do doby, kdy na něj začal držet ochrannou ruku tehdejší bulharský ministr kultury, posléze až do roku 1954 nejmocnější muž Bulharska Valko Červenkov. To umožnilo Vaskovi časté koncertní příležitosti a lepší honoráře. V té době také 23. května 1955 vystoupil na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Se symfonickým orchestrem brněnského rozhlasu přednesl pod taktovkou Konstantina Ilijeva ve Smetanově síni své parádní číslo – Paganiniho první Houslový koncert D dur v originální třívěté verzi. Mimochodem až do dnešních dnů tento koncert na Pražském jaru zazněl v originální verzi v celé jeho osmdesátileté historii pouze čtyřikrát. V roce 1956 se Abadžijev ocitl v Maďarsku, kde ho postihly důsledky tragických maďarských událostí. Při cestě vlakem byl napaden a těžce poraněn do hlavy. Nějakou dobu se léčil v Maďarsku. Matka pak rozhodla, že se ještě pojede léčit do Západního Německa. Bulharský režim ale vnímal jeho pobyt v Německu jako nepovolenou emigraci a od té chvíle byl Vasko Abadžijev považován za nepřítele bulharského režimu, jehož návrat do země není žádoucí. Bohužel již ani v Německu nenavázal na předchozí ohromující úspěchy. Koncertoval, na jednom večeru přednesl i všechny Paganiniho Caprice, ale přicházeli jiní. Po úmrtí matky v roce 1965 se jeho život začal ubírat k nešťastnému tragickému konci. Neměl již většinou umělecké příležitosti. Dokonce si musel vydělávat na živobytí hraním po hostincích v Hamburku, kde také dožil. Jednoho prosincového dne (shodou okolností přímo v den jeho 52. narozenin) byl nalezen mrtvý v odstaveném vagonu na hamburském nádraží. Zemřel 14. prosince na infarkt zcela v zapomnění, sužován zdravotními, ale i finančními problémy.
O Vaskovi Abadžijevovi se v Bulharsku za komunistického režimu nepsalo. Nesměly se vydávat jeho nahrávky. Dokonce byly mnohé z nich na pokyn komunistického režimu zničeny. Naštěstí se některé nahrávky a záznamy z koncertů zázračně uchovaly a jsou dnes součástí Zlatého fondu bulharského rozhlasu.
Po jeho smrti se ukázalo, že Vasko Abadžijev neměl nikdy jiný pas než ten bulharský. I to možná způsobilo nezájem německých úřadů o jeho umělecký a posléze i životní osud. Není známo ani to, kde spočinuly jeho ostatky.
Dnes je na jeho počest organizována v Sofii mezinárodní houslová soutěž. Již osmý ročník proběhl v listopadu minulého roku. Zásluhou sběratelů se postupně vydaly, byť v omezeném rozsahu, Abadžijevovy nahrávky. Jeho hru si můžeme poslechnout na hudebním kanále You-Tube. Životní osudy tohoto znamenitého houslisty byly také předobrazem románu vydaného pod názvem Chaconne Passion. Bulharská muzikoložka Lada Branshovanova-Stancevova o Abadžijevovi napsala práci pod názvem Paganini XX. století. V roce 2003 vznikl dvojdílný bulharský televizní dokument. Yehudi Menuhin, k němuž byl Vasco Abadžiev přirovnáván, na jeho adresu pravil – „Vasko Abadžijev hraje božsky. Vy Bulhaři byste na něj měli být pyšní“.
Ze záznamů Abadžijevova umění upoutá především naprostá technická svrchovanost. Byl ostatně proslulý svými interpretacemi Paganiniho, Sarasateho či Ysaÿe, ale také Bachových sonát a partit. David Oistrach po poslechu jeho Bacha údajně nechtěl delší dobu zařazovat sólové sonáty a partity velkého autora do programu vlastních koncertů. Významným rysem jeho interpretačních návyků bylo až puntičkářsky přesné dodržování rytmu, mimořádná pasážová zběhlost, úderná spiccata, svítivost jeho flažoletů i mimořádná zvuková preciznost pizzicat. Fantastické technické dispozice i svítivý tón mu umožnily zahrát proslulé Paganiniho variace I Palpiti s naprostou přesvědčivostí a lehkostí. Z jeho podání Brahmsova houslového koncertu vyznívá mimořádná tónová čistota, tolik připomínající Nathana Milsteina.
Vasko Abadžijev byl mimořádným houslovým géniem, jemuž byl talent dán od Pána Boha. Tvrdilo se, že by se stal stejně tak vynikajícím klavíristou, kdyby se tomuto nástroji důkladněji věnoval. V každém případě byl ale i velmi šikovným skladatelem. Často ostatně spolupracoval s Panchem Vladigerovem. Vydáno bylo jen nepatrné množství z jeho kompozic, ale i z toho lze usoudit, jakým byl Vasko Abadžijev fenoménem. Absolventka The Juilliard School, výborná bulharská houslistka Alexandrina Boyanova, nahrála ostatně jeho houslovou sonátu i devět houslových capriccií. Posluchači se mohou seznámit s těmito kompozicemi i na videokanále You.Tube. Jako jeden z nejzářivějších zjevů si Vasko Abadžijev zaslouží trvalý zápis do historie houslové hry.
Vladislav Vilímec
