„Já myslím, že po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí. I když je to největší země světa, má přesto pocit, že je taková trochu malá a že ji ohrožují i nepatrní sousedé, které kolem sebe má.“ (Václav Havel)

Je jedno, jestli prázdná vzletná slova o míru vycházejí z Davosu nebo ze schůzek koalice ochotných, jestli dětinsky senilní americký prezident sní své grónské, kanadské, boardpeacovské, ukrajinsko-byznysové sny, na Východě lidé mrznou a každý den se rozrůstá seznam mrtvých.

Diktátor Vladimír Putin, podivná lidská směs ruských carů, Čingischána, Stalina a Hitlera, už téměř čtyři roky realizuje konečné řešení ukrajinského problému  speciálně operačně ovládnout suverénní Ukrajinu. Opět mě napadlo, co si o tom myslí duše hudebníků, které miluji: rusofila Leoše Janáčka, houslisty ukrajinsko‑rusko‑židovského původu a rodák z Oděsy Davida Oistracha, Rusa Dmitrije Šostakoviče, Ukrajince Valentina Silvestrova či Estonce Arva Pärta…

Každý den nám média nabízejí zpravodajství, často v reálném čase, které rvou srdce, brutální decimování země, nelidské odstraňování ukrajinských Rusů a ukrajinských Ukrajinců „mírotvornými“ ruskými okupanty, placení muslimů křesťanskou zemí, aby zabíjeli křesťany jiné země – hrůzyplné zprávy nemají konce… Jakoby bylo záměrem Kremlu, aby ukrajinská města vypadala jako Hirošima po ataku Chlapečka. Jedna kolegyně mi kdysi  napsala: „Vědomí obludné nespravedlnosti, jíž se světoví lídři rozhodli nepostavit vojensky ze strachu ze třetí světové války, ta strašlivá bezmoc nás všechny drtí.“

V době počátku ruské agrese jsme si koupili knihu Alexandra Mitrofanova Mrazík s pendrekem v ruce. Dobře definuje ruskou duši a povahu, historii i současnost. Vybral jsem několik úryvků. Autor cituje například Maxima Gorkého: „Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako třeba je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“ Na jiném místě pan Mitrofanov píše: „Je beznadějné doufat ve změny Ruska k lepšímu, když to lepší budeme chápat jako přibližování euroatlantické demokracii… nemá na to Lidi. Může si za to samo, ale během záchvatů imperiální horečky, které prožívají kremelští vůdci a s nimi značná část obyvatelstva, vždy hrozí, že to odnesou nevinní v jiných částech světa. Včetně nás v Česku.“ V novém doslovu z ledna 2022 autor připomíná, že „militarizace ruské společnosti je ozvěnou stejného stavu za stalinských dob před druhou světovou válkou a hlavní motiv státní propagandy je stále stejný jako v třicátých letech: když zítra začne válka, rozbijeme nepřítele raz dva“.

Ukrajinu jsem navštívil jen jednou, kdy mě v 70. letech ohromily nekonečné lány obilí, Dněpr, potěšila laskavost Ukrajinců, a jakkoliv jsem v klasické hudbě tehdy tíhnul více k houslím a komorní muzice, než k opeře, svou omšelou vznešeností a patetismem budil úctu operní dům v Oděse, který je dnes ohrožen. I několik let po pandemii přemýšlím nad absurdní skutečností, že pandemie se rodí většinou v diktaturách. Pandemii covidu „daroval“ světu tehdy nejlidnatější stát světa, pandemii zla stát největší.

Co mohou činit v této jakoby apokalyptické současnosti čeští hudebníci? Určitě pořádat benefiční koncerty. Nicméně stejně důležité by mělo být i v roce 2026 pomáhat bez mediálního zviditelnění, nenápadně, leč účinně ukrajinským muzikantům, instrumentalistům a zpěvákům. Mediálně viditelné hudební akce sice ustaly, ale pomoc ukrajinským dětem a mladým lidem skrze základní umělecké školy, konzervatoře a vysoké školy a nadace naštěstí nikoliv.

V době, kdy chce Kreml zničit Kyjevskou Rus s okolím, občas pochybuji, jestli má smysl psát o hudbě, jako by se nic nedělo. Nicméně doufám, že Polyharmonie nabízí i harmonii a přináší naději v normalitu.

Mám rád ruskou hudbu 19. a  20. století, kterou nesmíme kvůli ruské věrchušce zatratit, ale stydím se za lidsky prázdné nádoby à la Valerij Gergijev, Boris Berezovskij, Anna Netrebko nebo Vadim Repin. Doufám, že dokud bude soudruh Putin ničit Ukrajinu a vraždit Ukrajince, tak je nikdo do České republiky nepozve, protože lidskou osobnost dle mého mínění nelze oddělit od osobnosti umělecké. Naštěstí jsou i normální ruští umělci, jako například šéf Berlínské filharmonie Kirill Petrenko nebo klavírista Jevgenij Kissin.

Pro všechny diktátory, absolutistické i „demokratické“, platí slova Václava Havla: „Žádné zlo se ještě nepodařilo odstranit tím, že byly odstraněny jeho symptomy. Je třeba odstranit jeho kauzu.“

Luboš Stehlík