Mezi houslisty naší historie nalezneme osobnosti, jejichž věhlas přetrval do dnešních dnů. Byli však i slavní houslisté, kteří podobné štěstí neměli, a dnes si na ně vzpomene málokdo. Jejich příběh často vypovídá o době, v níž žili a tvořili. Takovou umělkyní byla i Jiřina Novotná-Treybalová.
Narodila se 3. srpna 1911 v Plzni, kde se v devíti letech začala učit hrát na housle na nově založené Městské hudební škole Bedřicha Smetany u jejího ředitele Emila Holého. V Plzni také absolvovala nižší reálné gymnázium. V roce 1931 nastoupila na Pražskou konzervatoř, kde byla první rok žačkou prof. Jana Mařáka, poté studovala u prof. Jindřicha Felda a u téhož pedagoga pokračovala na Mistrovské škole, která byla obdobou dnešní AMU. Již během studií zaujala veřejnost sólovými koncerty s klavíristkou Marií Knotkovou (např. v oblíbené pražské galerii Topičův salon) a se studentskými orchestry. Skvělé ohlasy u několika deníků pak vzbudilo její provedení Bachovy Chaconne na absolventském koncertě v roce 1940.
Osudovým okamžikem, na který celý život vzpomínala, bylo její setkání s legendárním Vášou Příhodou, světoznámým houslistou, který v letech 1940–1943 soukromě vyučoval v Praze. Pod jeho vedením se připravovala na sólovou činnost, začala koncertovat s klavíristou Jiřím Pinkasem a brzy dosáhla znamenitých úspěchů u nás i v zahraničí. V prosinci 1943 byla pozvána do Vídně, kde vystoupila v Schubertově sále slavného Wiener Konzerthausu a po druhé polovině večera, složené z české hudby, si publikum vyžádalo několik přídavků. Koncert měl ohromnou odezvu také u pražských pořadatelů.
Již v lednu 1944 odehrála Jiřina Novotná samostatný koncert ve Smetanově síni Obecního domu, kam se v dalších měsících vracela vždy s novým programem. Na jaře 1944 také vystoupila v Obecním domě a Velkém sále Lucerny jako sólistka Houslového koncertu a moll Antonína Dvořáka se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. V letech 1944 a 1945 uváděla Dvořákův Houslový koncert a moll s dalšími orchestry (Ostrava, Hradec Králové); s orchestrem FOK a dirigentem Václavem Smetáčkem nahrála na desku díla A. Dvořáka a Rudolfa Zamrzly; s Jiřím Pinkasem vystoupila na samostatných koncertech v Besedním domě v Brně, Měšťanské besedě v Plzni, Ústřední knihovně v Praze nebo Klicperově divadle v Hradci Králové. Několikrát se také představila na koncertech Českého spolku pro komorní hudbu, Umělecké besedy a Společnosti pro starou českou hudbu v Praze. Vedle sólové dráhy se zároveň slibně rozvíjela její soukromá pedagogická činnost, např. v letech 1943–1946 byla první učitelkou Ivana Štrause, později uznávaného houslisty a profesora AMU, který dodnes oceňuje skvělé základy z jejích hodin. Jejím žákem byl i dlouholetý člen Dvořákova kvarteta a profesor Pražské konzervatoře Jaroslav Foltýn.
Po 2. světové válce absolvovala jako sólistka další úspěšné koncerty v Německu (1946), Anglii (večery české hudby v roce 1947) a Holandsku (sólové turné v roce 1947). Její koncerty v Čechách byly dlouho předem vyprodány (Rudolfinum, Reduta Olomouc, Besední dům v Brně). Začala také vystupovat v Československém rozhlase, pro který připravila s klavíristy Marií Knotkovou, Janem Panenkou a Věrou Řepkovou několik desítek živých přenosů. Její hru velmi oceňovali umělci jako Jaroslav Kocian nebo Rafael Kubelík, odborná kritika ji dokonce hodnotila jako nejlepší českou houslistku. Po roce 1948 však do její kariéry zasáhla politická situace. V Praze jí bylo opakovaně nabídnuto pedagogické místo na AMU, kde by však mohla vyučovat jen za podmínky vstupu do KSČ. Při svých kritických postojích k režimu tyto výzvy odmítala, čímž se stala politicky neloajální a koncertních příležitostí dostávala stále méně. Jako sólistka pak naposledy veřejně vystoupila v roce 1953. Její blízcí přátelé tehdy emigrovali a HAÚ (Hudební a artistická ústředna), státní monopolní organizace ideologicky řídící veškerou kulturní činnost, jí následně povolila účinkovat pouze na školních koncertech. Ty se staly na dalších 13 let jejím hlavním zaměstnáním.
Soubor Hudba dětem.
V březnu 1954 vznikl v rámci HAÚ soubor, jehož úkolem bylo zajišťovat koncerty pro žáky základních škol, a který dostal příznačný název Hudba dětem. Od počátku v něm účinkovala Jiřina Novotná-Treybalová (housle) a Marie Vojtková (soprán), klavíristkou se po krátkém působení Otakara Paříka a Ludmily Tržické stala Ludmila Kratochvílová. V Praze soubor vystupoval jen sporadicky, což zřejmě souviselo se zákazem veřejných koncertů Jiřiny Novotné-Treybalové, a naopak byl posílán do menších měst a obcí po celém Československu. Tím se mu však otevřela možnost rozvíjet hudebně-výchovnou činnost podle vlastních představ. Školní koncerty sice v jednotlivých krajích zajišťovaly místní orchestry, ale jen v omezeném rozsahu, a na mnoha místech podobné příležitosti zcela chyběly. Hudba dětem naproti tomu začala pracovat systematicky, její členky se do škol vracely pravidelně a vedle práce s žáky navazovaly kolegiální vztahy i s učiteli hudební výchovy.
Ze své praxe věděly, že dětem nestačí hudbu jen zahrát či zazpívat, ale je třeba ji doprovodit srozumitelným výkladem. Současně se chtěly vyhnout tradičnímu pojetí tzv. výchovných koncertů, a proto vytvořily vlastní koncepci hudebních besídek pro různé věkové skupiny. Přibližně padesátiminutové pořady byly pojaty jako dějová či tematická pásma, která dětem pomáhala vnímat hudbu jako přístupnou a pochopitelnou. Zpravidla zahrnovaly pohádky, hry nebo krátké příběhy, jejichž ůčelem bylo rozvíjet představivost a připravit žáky na hudební část programu. Na besídky pak často navazovali samotní učitelé, kteří mohli zážitky a dojmy dětí dále rozvíjet v rámci estetické výchovy (zpěv, slohové úkoly, výtvarné činnosti). Velkou pozornost věnoval soubor volbě repertoáru. Díky nástrojovému složení mohly umělkyně vystupovat v různých kombinacích a zařazovat nejen houslovou literaturu, ale i písňové cykly (např. oblíbené písně Jaroslava Křičky) či skladby pro sólový klavír. Pro všechny věkové skupiny pečlivě vybíraly z pestré nabídky, kterou průběžně obměňovaly tak, aby byla pro žáky stále podnětná. Obracely se i na soudobé autory (Ilja Hurník, Jan Hanuš, Silvestr Hipman, Karel Risinger), kteří pro ně komponovali drobné skladby, často ve spojení s nápaditými texty. Besídky byly založeny na bezprostředním, živém kontaktu s dětmi s cílem odstranit bariéru mezi umělcem a publikem, proto se většinou konaly v menších prostorách nebo přímo ve třídách. V roli vypravěčky vystupovala právě Jiřina Novotná-Treybalová, která tak uplatnila svůj znamenitý vypravěčský talent, vytvářela vlastně celou atmosféru a byla skvělým prostředníkem mezi dětmi a hudbou. Přestože pražské školy soubor Hudba dětem téměř neznaly, byla mu v roce 1965 udělena Cena hl. m. Prahy za průkopnickou práci v oblasti hudební výchovy. Umělkyně si však nejvíce vážily odezvy, s níž se jejich besídky setkávaly u žáků, rodičů a učitelů po celé zemi. Během let připravily více než 2200 vystoupení a svou profesionální úrovní i vřelým, přirozeným projevem dokázaly u nespočtu dětí vytvořit trvalý vztah k hudbě.
Collegium magistrorum musicae, druhá zleva Jiřina Novotná-Treybalová.
V roce 1954 začala Jiřina Novotná-Treybalová vyučovat na LŠU v Praze 7 (dnešní ZUŠ Šimáčkova) a po 10 letech přestoupila na LŠU v Praze 4 – Modřanech (dnešní ZUŠ Adolfa Voborského), kde působila do roku 1988. Na smyčcovém oddělení poznala nadšené kolegy a vynikající hudebníky, kterým při pedagogické práci chybělo potěšení z komorní hry. Ve školním roce 1969/1970 proto založili komorní orchestr Collegium magistrorum musicae. Hlavní sestavu tvořili houslisté Ing. Marie Beutelschmidtová, Jiřina Novotná-Treybalová, Jana Illetšková (později též Jiří Illetško) a JUDr. Bedřich Čapek, violisté Vilém Kostečka a Květoslav Procházka, violoncellistka Jana Lacinová a houslista, klavírista a skladatel Miroslav Pelikán. S nimi podle repertoárových potřeb spolupracovali další hráči na smyčcové nástroje i kolegové z jiných oddělení. Orchestr vystupoval v rámci učitelských koncertů, ale pořádal i vlastní samostatné koncerty v Zrcadlové kapli Klementina, v Muzeu Bedřicha Smetany či na Bertramce, účastnil se Národního festivalu komorní hry a orchestrálních sdružení v Prachaticích a účinkoval i v jiných městech. Pro učitele to byla skvělá umělecká seberealizace a protože koncerty probíhaly pod záštitou LŠU, umožnily Jiřině Novotné-Treybalové opět hrát legálně pro širokou veřejnost.
Výuka Jiřiny Novotné-Treybalové v roce 1992.
Vzácné podněty z dob studií u Mařáka, Felda a Příhody, obohacené vlastní koncertní praxí, daly Jiřině Novotné-Treybalové skvělý metodický základ. Ve snaze o všestranný a praktický muzikantský rozvoj připravovala žákům stále nový repertoár, nerada hrála se třídou stále tytéž skladby. Zařazovala např. úpravy operních a operetních melodií, žádala soudobé skladatele o nová, zajímavá díla pro děti, řadu skladeb pro housle sama upravila a velmi ráda hrála s žáky nejrůznější dua. Houslovou techniku učila podle tradičních škol (Ševčík, Micka, Krůček), které doplnila i méně známými sbírkami (František Sýkora), a z jednotlivých cvičení utvořila vlastní systém, který se neměl zakládat na kvantitě, ale především na efektivitě. Jejím cílem nebylo vybírat si děti, s nimiž by slavila úspěchy na soutěžích, učila všechny, často i ty, které její kolegové odmítli. Nestála ani o to, aby její žáci za každou cenu pokračovali ve studiu na konzervatoři. Pokud byli nadaní i v jiných směrech, hovořila s nimi o různých úskalích umělecké profese a pomáhala jim najít ideální řešení. Za všechny můžeme uvést Jiřího Veissera. V osmé třídě volil mezi průmyslovkou a konzervatoří, a Jiřina Novotná-Treybalová mu doporučila právě průmyslovku s tím, že housle spolu mohou dále studovat na úrovni konzervatoře. Po maturitě nastoupil na ČVUT a tam se stal členem nově založené kapely Rangers (později Plavci), která se zařadila k nejlepším v oblasti folku a country, a s níž vystupoval řadu let po celém světě. Největší odměnou tedy Jiřině Novotné-Treybalové bylo, když její žák získal v nejlepším slova smyslu celoživotní lásku k hudbě. Jako učitelka byla důsledná, na svých nárocích trvala, zároveň však měla pochopení pro dětský svět a s žáky si ráda povídala, a to nejen o umění. Jejím manželem byl slavný automobilový závodník Zdeněk Treybal, což budilo ve třídě stálý zájem a zvědavost, a skutečným zážitkem pro žáky bylo, když je svezl svým závodním vozem Saab 96.
Toto vše by nejspíš zůstalo z velké části zapomenuto, nebýt neobyčejně šťastné náhody, bez níž by tento článek nikdy nevznikl. V září 1990 došlo v modřanské LŠU k nečekaným personálním změnám a Jiřina Novotná-Treybalová, tehdy již v důchodu, byla na jeden rok pozvána zpět. V její třídě se začal učit hrát na housle Ondřej Hanousek (nyní člen Karlovarského symfonického orchestru a úspěšný učitel ZUŠ Ostrov), kterému se rozhodla věnovat i v dalších letech. Když bylo po nějaké době zřejmé, že by se rád hlásil na Pražskou konzervatoř, pojala tento cíl jako svůj poslední životní úkol, který si velmi přála dokončit. Proto bylo velkým štěstím, že se její přání splnilo a dočkala se toho, že její poslední žák byl 24. dubna 1997 přijat. Radostnou zprávu jí stačil oznámit krátce před tím, než tentýž den zemřela.
Je škoda, že s jejím odchodem a poměrně velkým časovým odstupem prakticky zmizela většina údajů o její umělecké činnosti. Sama si nevedla žádné záznamy o koncertech ani o besídkách pro děti, dobové prameny nezachycují zdaleka vše a pamětníků již není mnoho. Občas vzpomínala na své zážitky ze světa nebo na různé inspirativní lidi, s nimiž se potkala, ale když ji rodiče žáků vyzývali, aby své vzpomínky sepsala, vždy skromně odmítla. O svých úspěších se zmiňovala jen okrajově a na nepříjemnosti, které jí osud připravil, si nikdy nestěžovala. Uvědomovala si, že i když politický režim její sólovou kariéru zastavil, nemusela svůj obor opustit a práce s dětmi jí nakonec dala smysl života. Dnes můžeme jen litovat, že v devadesátých letech se na ni v hudebních kruzích poněkud zapomnělo, jistě by bylo zajímavé pozvat ji na seminář se studenty nebo k rozhovoru v médiích. Ideální by ovšem bývalo bylo zpracovat její životopis včas – zasloužila by si více než jen stručné slovníkové heslo, které internet až dosud nabízel. Proto ji připomínáme.
Tomáš Hanousek
