Psohlavci – nedoceněné drama, nedoceněná opera a náš problém s historickým vědomím
Když se Karel Kovařovic (1862-1920) rozhodl napsat na námět románu Aloise Jiráska (1851-1930) svoji první vážnou operu Psohlavci, nešlo jen o národní téma, které silně rezonovalo tehdejší společností. Kovařovic tak prokázal i cit pro originální nosné drama. Jirásek ve svém románu oživil skutečné historické události, které, byť v kontextu té doby epizodní, jsou však svou vysokou dramatičností a působivostí ´síly osudu´ v minimálně evropském měřítku mimořádné a o umělecké zpracování si doslova říkají.
Krátký historický exkurz na Chodsko. Psohlavci a jejich porážka
Chodové, „strážci západního pomezí českého“ s psími hlavami na svém praporu, střežili po dlouhá staletí důležité obchodní stezky a pomezní lesy na hranicích, také bojovali, pokud k bojům v těch místech došlo. Za tuto svoji službu byli pouze královými poddanými, jejich území bylo svobodné stejně jako oni sami. Nerobotovali a směli svobodně užívat lesy, které hájili. V Domažlicích měli vlastní soud, jehož rychtáře přímo ustanovila královská vláda. Proti rozličným snahám panstva uvalit na Chody poddanství udělili jim pečetě a privilegia Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Jiří z Poděbrad, Vladislav Jagellonský, Ferdinand I., Maxmilián II, Rudolf II. a Matyáš. Naposledy svou službu konali Chodové za Friedricha Falckého, „zimního krále“ v r. 1620. Bitva na Bílého Hoře však všechno změnila. Hned následující rok začala vlna konfiskací majetků protestanských šlechticů, do Čech přicházeli z ciziny noví pánové a dosud svobodní Chodové byly postoupeni již roku 1621 Wolfovi Vilému Lamingerovi. Devět let nato mu bylo Chodsko i s Chody prodáno do dědičného majetku. Chodové vedli vleklou při o svá práva, ale marně. Laminger spor vyhrál a v roce 1668 přísný rozsudek s hrozbou těžkých trestů uložil Chodům „perpetuum silentium“ (věčné mlčení). České selské bouře z roku 1680 vyvolané útiskem lidu po Třicetileté válce se na Chodsku neprojevily a dost možná by Chodové svůj boj provždycky vzdali, uchovávajíce své dávné pergameny s neplatnými již privilegii pietně v truhlicích, nebýt Wolfova syna, Maxmiliána Lamingera z Albenreuthu (řečený „Lomikar“), který po otci panství převzal. Novou nadějí byl příchod císaře Leopolda I. (vládl 1658-1705), kdy se Chodové domnívali, že by mohli znovu nabýt svých práv. Delegace vedená Janem Sladkým Kozinou se vydala do Vídně. Nepochodila. I poslední možná soudní instance – apelační soud v Praze dal za pravdu Lamingerovi. Vzdor a bouře, které zavládly na Chodsku i v důsledku Lamingerovy arogance a též svévolného zabírání zemědělské půdy, kácení lesů i zvyšování daní, ukončili vojáci. Povstání bylo potlačeno, Jan Sladký Kozina byl (na Lamingerův příkaz) v Plzni 28. 11. 1695 exemplárně popraven. Podle tradiční interpretace vyzval hrdý muž přímo pod šibenicí „Lomikara“ do roka a do dne na Boží soud. Necelý rok po jeho smrti Maxmilián Laminger 2. 11. 1696 náhle skutečně umírá – při hostině na oslavu úspěšného lovu v chodských lesích před zraky své manželky Kateřiny Polyxeny z Lobkovic a všech hostí. Těžko hledat působivější a mrazivější drama! A tento poslední, fatální boj Chodů proti poddanství, boj za svobodu, který se stal osudným oběma hlavním aktérům, je námětem Jiráskova románu a Kovařovicovy opery.
Psohlavci a jejich vítězství
Karel Kovařovic, dosud skladatel komických oper a orchestrálních děl, vycítil nejen dramatický potenciál, ale i hloubku, a především mnohovrstevnatost námětu. Zároveň si byl samozřejmě jistě dobře vědom velké popularity a obliby Jiráskova díla. Spisovatel a překladatel Karel Šípek (vlastním jménem Josef Peška, 1857-1923) v dramaturgicky i literárně zdařilém libretu vystihl nejen podstatu dramatu, ale zachytil plasticky i charaktery jednotlivých aktérů. Kovařovic zhudebnil libreto ještě před uzávěrkou (30. 4. 1897) prestižní soutěže družstva Národního divadla o novou operu a Psohlavce do ní přihlásil. Po své premiéře v Národním divadle v Praze 24. 4. 1898 se stali senzací. Drama odbojných Chodů, Kovařovicovy lidové prvky a inscenace sama, v níž byly kostýmy vytvořeny do nejmenších podrobností podle chodských lidových krojů – to vše uchvátilo publikum. Ottův slovník naučný píše, že úspěch opery byl „při české vážné opeře od Smetanových ´Braniborů´ v té intensitě neobvyklý“. Psohlavci zvítězili u publika i u porotců: ředitel pražské konzervatoře Antonín Bennewitz, spisovatel, překladatel a hudební kritik PhDr. Jaromír Borecký, dirigent Adolf Čech a skladatel Josef Richard Rozkošný. Kovařovicova opera získala hlavní cenu, v soutěži porazila favorizovanou Šárku Zdeňka Fibicha (ND 28. 12. 1897) a Evu J. B. Foerstera (ND 1. 1. 1899). Psohlavci měli všechno – nosný a dobře známý domácí námět, který v sobě umě kombinoval jak kolektivní drama, tak intimitu dramat osobních, vše provázané a prolnuté ve výmluvném celku. A šlo o skutečnou historickou událost! Významnou roli hrála i lokalita sama – Šumava, Český les a odlehlé Chodsko nebyly za humny a měly pro tehdejší společnost nádech exotiky. Vzpomeňme jen na sbírku básní Elišky Krásnohorské Ze Šumavy (1873). Psohlavci byli skutečně výletem do existujících cizích, přitom našich krajů. A Kovařovic je vybavil melodickou, pozdně romantickou hudbou s lidovými nápěvy, která byla publiku dobře srozumitelná. Byla mezi soutěžními operami jedinou, která odpovídala zvyklostem té doby – obsahovala nejen sólové a ansámblové výstupy, ale i velké sbory a výrazné taneční scény. Byla to také velká podívaná! Vše se navíc odehrává v různých ročních obdobích, začíná se zimním masopustem a končí podzimem.
Opera o svobodě a moci. O Kozinovi a Lamingerovi a o trýzni Kozinovy matky.
Kovařovicova opera a skvělé Šípkovo libreto nejsou suchopárným a černobílým převyprávěním historických událostí, jak by se na první pohled mohlo zdát a jak se také někdy uvádí. Stačí hlubší pohled na text a Kovařovicovu partituru. Podstatou díla je totiž něco jiného – vyjádření toho, jak se události dotýkají hlavních aktérů a jak na ně působí. A vedle hlavního střetu Koziny a Lomikara, střetu dvou epoch a dvou pravd, je tu tiché, trýznivé drama Kozinovy matky.
Kozina už poučen dřívějšími neúspěchy, je opatrný, uvážlivý, tuší bezvýchodnost situace, obává se krve zbytečně prolité – má manželku a děti a cítí odpovědnost za ně. Ale nestrpí urážky a ponižování, svévoli a aroganci moci. A když ta přijde, staví se jako hrdý muž do čela protestujících Chodů. Lomikar získal panství podle nových pořádků zákonným způsobem a vymáhá zákonně pracovní sílu. Svobodní sedláci mu jsou k ničemu. On potřebuje jako průkopník industrializace v Čechách, vlastník sklářské hutě a železárny, robotující poddané ve svých továrnách. Jedná krutě z pozice moci. A to jej také zničí. Drama matky a syna má až nádech antické tragédie. Stará Kozinová vyčítající synovi, že se málo zasazuje o „chodskou věc“, je v závěru opery zlomená žena sžíraná krutými výčitkami svědomí – svou neústupností zavinila smrt vlastního syna.
To a mnohem více je v Kovařovicových Psohlavcích. Střetávají se tu a prolínají různé pohledy na touž věc, pohled mužů i žen – Kozinova Hančí a epizodní Dorla, žena dudáka Jiskry, jsou kontrastem k mužům – pro ženy je na prvním místě rodina, kterou je třeba chránit. Až pak chodská práva. Je tu několik výrazných lidských typů ve vedlejších rolích – především Kozinův druh dudák Jiskra, jakési Kozinovo svědomí; bezprostřední sedlák Adam Ecl, zvaný ´Čtverák´; nesmlouvavý, odbojný Matěj Přibek. A v neposlední řadě jsou Psohlavci i o chodském kraji s jeho horami a hvozdy, jehož duši skladatel vyjádřil v krásných orchestrálních mezihrách.
Psohlavci– pozdně romantická hudba s prvky verismu plná kontrastů
Huba Psohlavců je přímočará, Kovařovic nepracuje jako Bedřich Smetana se složitou polyfonií či fugou. Jednotlivá hudební čísla jsou svým obsahem a jeho melodickým vyjádřením dostatečně kontrastní, což zaručuje plasticitu děje. Opera není sledem uzavřených arios, árií, ansámblů a sborů spojených recitativy, ale jednotlivá čísla přecházejí jedno do druhého, děj graduje. Atmosféru navozují působivé orchestrální mezihry. V díle najdeme i prvky versimu. Celou operu otevírá v předehře silně expresivní příznačný motiv chodských majestátů, který v rozličných podobách zaznívá během děje, aby se vrátil v mohutném vzepjetí při Lamingerově smrti a naplnění Kozinova proroctví.
Kovařovic výborně pracuje s lidovými prvky, které charakterizují sedláky, jímavý je po dramatické předehře úvod opery – dívčí hlas za scénou zpívá variovanou tesklivou lidovou píseň Zelení hájové. Zcela jiný svět vytváří skladatel na panství – charakter šlechty, tak vzdálené světu venkova určuje hudba francouzského střihu, kontrastem k lidovým tancům je škrobený menuet. Výborně je hudebně vystavěna klíčová scéna „voraček“ v 1. dějství, v níž sedláci při masopustním průvodu symbolicky zaoráváním pohřbívají panské důtky. V ní furiantství sedláka Adama Ecla ve výstupu „Silencium!“ a následném „Karabáč do jámy hoďte prokletý“ přerůstá po příchodu Matěje Přibka v nebezpečnou rebelii, již utne jako studená sprcha příchod Lamingera s vojskem a hrubá svévole při hledání pergamenů v domácnostech Chodů. Mrazivé napětí je hudbou zdařile vyjádřeno rovněž v klíčové scéně u pražského soudu.
´Psohlavecké´ silencium v 21. století
Psohlavci se stali po své premiéře jednou z nejhranějších českých oper vůbec a skutečným ´kasovním trhákem´. Ihned je začala studovat další dvě tuzemská divadla – Brno 1899 a Plzeň 1902, po vzniku Československa, kdy zahájila provoz další česká operní divadla v Olomouci a v Ostravě, byli Psohlavci jednou z prvních oper zde uvedených, Slovenské národní divadlo je hrálo roce 1920. Hráli se uvnitř divadel i na náměstích jako open-air, na tom plzeňském před budovou radnice v červnu 1932. Před vypuknutím 2. světové války nesli Psohlavci (podobně jako Smetanovi Braniboři v Čechách) jasný národní apel, provedení v Plzni na jaře 1939 mělo demonstrativní charakter. Připomeňme, že čas nijak neubral na popularitě ani Jiráskova románu, naopak – od svého prvního knižního vydání 1886 byl postupně přeložen do 19 světových jazyků, jen do němčiny čtyřikrát (poprvé v roce 1904, naposledy 1985), do francouzštiny (1923), ale také do čínštiny (1958) a hebrejštiny (1959). Četnost provádění Kovařovicových Psohlavců však začala po 2.světové válce výrazně klesat, poslední inscenace měla premiéru v pražském Národním divadle roku 1985. Byť komunistický režim silně zneužíval Jiráskův román k vlastní propagandě jako obraz boje utiskovaného lidu proti zlým pánům, Kovařovicova opera už tak jednoznačně zneužitelná nebyla. Především ji neměl rád Zdeněk Nejedlý, hlavní kulturní ideolog režimu, a režimu samému se příliš nelíbil Kovařovicův a Šípkův Kozina. Nebyl revolucionářem, jak se patří – měl pochybnosti, měl rád domov, sentiment loučení s rodinou ve vězení se nehodil k hrdinovi, kterého si komunistický režim přál. Především po roce 1968 pohřbívání důtek a vzdor proti Lamingerovi – představiteli nových pořádků pošlapávajících stará práva mohlo vyvolat asociace, které by si aparátčíci rozhodně nepřáli. Přesto Psohlavce pražské Národní divadlo nastudovalo v roce 1952 „Na počest 30. výročí založení KSČ“ a v roce 1985 ke „40. výročí osvobození Československa sovětskou armádou“. Jestliže se Psohlavci ve 2. polovině 20. století hráli už jen sporadicky, po roce 1989 a ve století 21. se po nich doslova slehla zem. Stigma Nejedlého, zneužívání Jiráska a Chodského povstání komunistickou propagandou učinilo své. Ustálil se názor, že jde o dílo, jež se přežilo, jež je tendenční a dnešku už nemá co říct. Zavládlo uvědomělé ´perpetuum silentium´.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni bylo jiného názoru. Naštěstí. A po jednačtyřiceti letech od poslední pražské premiéry (dir. Josef Chaloupka, rež. Inge Švandová-Koutecká) a po šedesáti letech od poslední a legendární plzeňské (dir. dr. Karel Vašata, rež. Karel Berman, Jana Sladkého Kozinu ztvárnil Jaroslav Hlubek v alternaci se Zdeňkem Jakovským) nastudovalo Psohlavce na popud ředitele DJKT Martina Otavy a uvedlo v premiéře 18. 4. 2026 (dir. Jiří Štrunc, rež. Martin Otava). Sice silně seškrtané (ze tří hodin hudby zbyla cca 1 hodina a 45 minut), ale v dobré víře v kvality a smysluplnost opery. A za to si zaslouží plzeňští uznání a dík.
Proč hrají v Plzni Psohlavce?
Ano, tato řečnická otázka doprovázená výmluvným povzdechem zaznívala před premiérou a dlužno říci, že i po ní. Ponechme teď stranou otázku kvality současné plzeňské inscenace a zaměřme se bez předsudků posbíraných v letech minulých na dílo samé. Drama Koziny a Lomikara je unikátní ve všech směrech. Kdyby se neodehrávalo u nás, ale v cizině, kdyby na něm nelpěla stopa zprofanovanosti, ani by nás nenapadlo pochybovat o jeho síle. Rozebírali bychom historii, postavy, charaktery a samozřejmě tu neuvěřitelnou výzvu na konečné rozřešení u božího soudu a její naplnění. Tak teatrální, přitom do puntíku autentické! Najděte druhou takovou událost ve světových dějinách! Kovařovicova opera je o svobodě a o lidské hrdosti, nadčasová se všeobecnou výpovědí. Hudební kompozice díla je přehledná, melodická, kontrastní a dostatečně nosná podobně jako v případě jiných děl světové operní literatury, jež se uvádějí bez jakýchkoliv pochyb.
Proč se tedy Psohlavci teď v Plzni hrají? Protože si zaslouží, aby se hráli. Jsou kvalitní operou se zcela mimořádnou zápletkou. Doufejme tedy, že nezůstane jen u této nové plzeňské inscenace, ale že další operní domy najdou odvahu chopit se Psohlavců, nastudovat je a inscenovat tak, jak si zaslouží. Psohlavci jsou dílo, které by se rozhodně mělo na naše jeviště vrátit.
Post scriptum – Karel Kovařovic a nevyužitý potenciál jeho díla. Splatíme náš dluh?
Hovoříme-li o tom, že by se měli Kovařovicovi Psohlavci hrát, platí to ve stejné míře o řadě dalších děl této velké osobnosti české hudební a kulturní historie. Karel Kovařovic je dnes v obecném povědomí chápán v zásadě jako dirigent a šéf opery Národního divadla počátku 20. století. Jeho zásadní význam pro profesionální i dramaturgickou kvalitu operního souboru už takřka upadl v zapomnění, stejně jako jeho skladatelský odkaz. A jen skauti asi vědí, že Kovařovic zkomponoval jejich hymnu. Po 2. světové válce Kovařovicova tvorba pomalu vymizela z repertoáru našich orchestrů i komorních souborů a ve 21. století je v zásadě vnímána jako rarita, která se dnes už přežila. A proto je pro současného běžného posluchače jméno Karla Kovařovice, obávám se, už jen nic neříkajícím heslem ve slovníku. Jak kardinální omyl! Stačí si projít partitury a bohatý notový materiál, aby se dramaturgové a intendanti přesvědčili o kvalitě a životnosti Kovařovicových děl. Šíře, kterou Kovařovic jako skladatel obsáhl, je obdivuhodná. Komponoval zručně, s lehkostí a suverenitou se pohyboval mezi několika žánry. Významnou část jeho hudebního odkazu tvoří nápaditá scénická hudba k činohrám Národního divadla (např. k Šamberkovu Výletu pana Broučka z měsíce na výstavu s oblíbenou Havířskou polkou), později někdy autorem zpracovaná do samostatných orchestrálních děl (např. Veseloherní ouvertura 1880 nebo Symfonické intermezzo 1896). Symfonická tvorba komponovaná pro velké i malé orchestry zahrnuje řadu dalších zajímavých skladeb, mj. symfonickou báseň Persefona pro velký orchestr (1884), Národní tance (1890) či Dramatická ouvertura (1891). Vynikající je Koncert pro klavír a orchestr f moll, op. 6 z roku 1887, který patří do zlaté pokladnice naší tvorby a měl by vzhledem ke svým kvalitám patřit do standardního repertoáru našich pianistů. V poslední době jej výtečně nastudoval jen Marek Kozák a s úspěchem také několikrát provedl (mj. například v roce 2022 s orchestrem pražského Národního divadla a dirigentem Robertem Jindrou), jeho nahrávka se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou R. Jindry nazvaná příhodně Zapomenuté české klavírní koncerty (Supraphon 2024) vzbudila pochvalné reakce, ale hlubší zájem dalších interpretů se nedostavil. Bohužel. Různorodé je rovněž Kovařovicovo komorní dílo – tři smyčcové kvartety D dur, a moll (věnovaný Antonínu Dvořákovi) a nedokončený G dur jsou dostupné rovněž díky nahrávce (naposledy Stamicovo kvarteto, Supraphon 2019), pozornost zaslouží krásná tria, duety (např. Arioso pro housle a klavír z r. 1889 věnované virtuosu Karlu Ondříčkovi, bratru Františka). Zajímavé jsou kompozice pro sólový klavír (mj. tři sešity klavírních fantazií na národní písně Naše vlast a fantazie z Prodané nevěsty), skladby pro harfu, z vokálních děl kantáty, písně na české i německé texty, dueta a skladby sborové. Skládal rovněž církevní hudbu. Kovařovic zkomponoval několik baletů – Hašiš (ND 1884), Pohádka o nalezeném štěstí (ND 1889), Ďáblovy pilulky (1890 ND), Na záletech (ND 1909). Zábavné balety skládal Kovařovic pod několika pseudonymy, v jejich případě mu byla vyčítána povrchnost, dnešními slovy byly ´spotřebním zbožím´. Humor a vtip velmi dobře a elegantně zúročil v komických operách, v nichž se inspiroval francouzským hudebním stylem, zejména díly J. Masseneta. Jako dvacetiletý zkomponoval úspěšnou operu Ženichové (ND 1884) s burleskními rysy, následovala jednoaktová Cesta oknem operetního střihu (ND 1886) na francouzský námět. A podle známé komedie Pedra Antonia de Alacrón Třírohý klobouk složil ryze komickou operu Noc Šimona a Judy (ND 1892). Už samotné předehry k nim si posluchače získají svou bezprostřední živostí a odlehčenou hravostí. Psohlavci (ND 1898) byli Kovařovicovou první dramatickou operou. Po jejich obrovském úspěchu zkomponoval operu Na Starém bělidle na námět Babičky Boženy Němcové, ale proti Psohlavcům tentokráte nedramatický námět ani libreto Karla Šípka nemají tah a hudba, byť jímavá a s atraktivními sborovými scénami tento sled žánrových obrazů nezachránila. Aby zpřístupnil díla světové i české hudební literatury jak nejširšímu publiku, tak pro potřeby Národního divadla, zdařile upravoval Kovařovic díla jiných skladatelů.
Karel Kovařovic se za svoji činnost dočkal uznání – byl zvolen členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (1897 dopisujícím, 1901 mimořádným, 1906 řádným členem), čestným členem Umělecké besedy a byl vyznamenán titulem důstojník Francouzské akademie (1910). I výše nastíněný letmý pohled na Kovařovicovo dílo stačí, aby bylo zřejmé, že je z čeho vybírat ať pro symfonické nebo komorní koncerty. Posluchači však mají jen minimální šanci se s Kovařovicovou hudbou seznámit jinak než prostřednictvím dostupných nahrávek.
Malý zájem pořadatelů o Karla Kovařovice a některé jeho další vrstevníky (např. Z. Fibich, J. B. Foerster, O. Ostrčil, V. Novák a další) nejen ochuzuje publikum o kvalitní hudební díla naší provenience, ale má neblahý vliv na utváření obecného povědomí o vysoké úrovni a různorodosti české hudební scény na přelomu 19. a první třetiny 20. století. Dluh, který v tomto směru narůstal s koncem 20. století, se nyní dále prohlubuje. Měli bychom jej začít splácet co nejdříve.
Gabriela Špalková
