Jméno Jaroslav Pekelský je v dějinách české hudby pevně spojeno s legendárním Ondříčkovým kvartetem, u jehož založení profesor Pekelský stál. Při pátrání po osudech tohoto slavného houslisty jsme prošli řadu knih věnujících se české hudbě, houslovému umění a též vzpomínek současníků a žáků. Dostali jsme se však i k málo očekávaným zdrojům, a to ke vzpomínkám vězňů koncentračního tábora Buchenwald. Jaroslav Pekelský byl totiž nejen koncertním mistrem, ale také vězněm v pruhovaných hadrech.

Narodil se 22. ledna 1898 v Sobotce a hudba mu již byla souzená. Jeho děd, Václav Pekelský byl profesionální houslistou a flétnistou, který koncertoval až v dalekém Rusku. Stejně tak jeho otec František Pekelský byl hudebním všeumělem, tedy houslistou, varhaníkem, kapelníkem i příležitostný skladatelem.

Hudba tedy malého Jaroslava provázela již od kolébky a v pěti letech začal hudbu i sám provozovat. Pod vedením svého otce, hudebního pedagoga, se začal učit hře na housle. Jakým byl Jaroslav žákem, nevíme, ovšem jisté je, že hudební nadání po svých předcích podědil.

V roce 1912 je ve svých 14 letech přijat na pražskou konzervatoř do třídy profesora Štěpána Suchého. Již od druhého ročníku byl nucen dávat soukromé hodiny hry na housle, neboť rodičům se na jeho studia nedostávalo peněz. Konzervatoř absolvoval v roce 1919 koncertem A. Glazunova s orchestrem ve velkém sále Rudolfina. Po koncertě obdržel za vynikající výkon mistrovské housle od houslaře Františka Kříže. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že již v posledním ročníku se stal členem České filharmonie.

Zde se mimo jiné seznámil s V. Zahradníkem, K. Vyskočilem a B. Jarošem a založili spolu komorní sdružení. Po jediné zkoušce se rozhodly odejít z České filharmonie a věnovat se pouze komorní hudbě. Odvahu těchto mladých muzikantů vsadit všechno na tuto kartu dokládá vzpomínka profesora Pekelského: „V nejbližších hodinách po oné zkoušce došlo k dalšímu rozhodnutí a to, že opustíme svá dosavadní místa v orchestru České filharmonie a že tuto svoji existenční základnu zaměníme, majíce jen několik haléřů v kapse, za vratký příslib problematických příjmů ze samostatného koncertního pódia“.

Po těžkých začátcích, kdy „po zkouškách nebývalo na oběd“ se odhodlali k první koncertům, především populárních děl, jako byly Dvořákův kvartet F dur či Borodinův kvartet D dur. Od svého vzniku vystupoval kvartet pod názvem Umělecký smyčcový kvartet, později se přejmenoval na Ondříčkovo kvarteto. Profesor konzervatoře František Ondříček se totiž stal jejich prvním podporovatelem a propagátorem. Díky němu se prvními posluchači a kritiky nového souboru stali profesoři Fürster, Novák, Suk či primarius Českého kvarteta Karel Hoffmann.

V listopadu 1922 soubor poprvé vystoupil s celovečerním programem již jako Ondříčkovo kvarteto a sklidil obrovský úspěch. Následovalo rozšiřování repertoáru a další úspěchy. V letech 1924 – 1926 soubor koncertoval v cizině: Německo, Polsko, Švédsko, Francie atd. V roce 1927 vstoupili hudebníci do služeb československého rozhlasu, což pro ně znamenalo hlavně existenční jistotu.

Pekelský se stal též profesorem na pražské konzervatoři a vychovával budoucí houslisty. Ondříčkovo kvarteto hrálo i po zřízení Protektorátu a především národní hudbou se snažilo potěšit své posluchače.

Rok 1944 nezačal pro Jaroslava Pekelského šťastně. 14. ledna 1944 byl zatčen gestapem a téměř tři měsíce držen ve vazbě na Pankráci. Jako důvod jeho zatčení je uvedeno podporování Židů, tehdy také označováno odporným slovem „židomilství“. Zájem německé policie či gestapa bylo v té době možné vyvolat pouhými styky s takto označenými lidmi.

Profesor Pekelský byl navíc dále viněn z tzv. šmeliny, což byl v podstatě černý obchod nejčastěji s potravinami, kterých bylo čím dál méně. To by napovídalo nějaké snaze podporovat známé či přátele označených Davidovou hvězdou. Už jen styk s těmito lidmi byl velmi riskantní, natož nějaká jejich podpora. Zde však se pohybujeme pouze na poli spekulací, neboť archivy v tomto směru mlčí a sám Jaroslav Pekelský se o této své činnosti po válce nešířil.    

Jisté tedy je, že byl 14. 3. 1944 převezen do terezínské Malé pevnosti. Z této doby se zachovali vzpomínky jeho spoluvězňů, které ho popisují jako člověka jemného chování a vystupování, skutečného inteligenta.

Vězeňská solidarita byla v terezínské Malé pevnosti neskutečně silná. Nepsaný pravidlem bylo, že pokud byl přivezen nějaký významný umělec či vědec, byl mu jeho vězeňský život spoluvězni všemožně ulehčován.  Platilo to i v případě J. Pekelského, který byl na přímluvu vězňů jmenován kápem a tím uchráněn té nejtěžší práce. Dle vzpomínek Pekelský dobře zapadl do kolektivu vězňů a chodil s komandem na práci do ústecké cihelny. Dokonce odmítl prominentní ubytování na cele č. 13 a spal dál s prostými vězni.

Terezínské dny však proslulému houslistovy ubíhali bez hudby, na rozdíl od terezínského gheta nebylo v Malé pevnosti nástrojů. Na jaře 1944 se v koncentračním táboře Buchenwald rozšířila zpráva, že má brzy dorazit známý český hudebník Jaroslav Pekelský. Kde se zpráva vzala, není jasné, nicméně se brzy ukázala jako pravdivá.

Stejnou novinu sdělila táborová šeptanda i Jaroslavu Pekelskému. Ten byl zároveň spoluvězni upozorněn na Vlastimila Loudu, u kterého se měl po příjezdu do Buchenwaldu hlásit. Vlastimil Louda byl původně novinář, po obsazení republiky zapojil do odboje jako spolupracovník ilegálních vojenských útvarů. V Buchenwaldu se stal kapelníkem oficiální táborové kapely a měl také jistý vliv v ilegálním táborovém výboru.

7. 6. 1944 tedy nastoupil Pekelský do transportu do Buchenwaldu. Už to, že věděl, kam vlak jede a že je na místě očekáván, byla jistá výhoda. Většina terezínských vězňům totiž pravidelně nastupovala do podobných transportů s tím, že jedou do neznáma.

Přijímací procedura v koncentračním táboře Buchenwald byla pro všechny stejná. Vězni byli vysvlečeni do naha a obráni o všechny osobní věci. Dále byli oholeni od hlavy k patě a hnáni k obrovské kádi s dezinfekcí. Každý se musel do lyzolového roztoku celý ponořit, aby byli zlikvidováni všichni případní paraziti. Tohoto využívali dozorci SS a pro svou zábavu občas nováčky v roztoku topili. Po dezinfekci nově příchozí vyfasovali vězeňské hadry, dřeváky a své číslo, pod kterým se museli hlásit. Stejnou procedurou prošel i profesor Pekelský, v táboře byl však přivítán členy táborové kapely a ilegálního vězeňského výboru.

Vlastimil Louda již na něj čekal a ihned ho zařadil do svého orchestru. To bylo klíčové pro samotnou Pekelského existenci, neboť unikl namáhavé a nebezpečné práci mimo tábor a byl přiřazen do lehčího pracovního komanda. Krom účinkování ve vězeňském orchestru se zapojil i do snahy o obnovení táborového smyčcového kvartetu.  Jeho organizaci si vzal Pekelský na starost a začal pro něj hledat vhodné hudebníky. První housle samozřejmě patřili jemu, neboť v soboru nebylo zkušenějšího komorního hráče. Druhých houslí se ujal iniciátor celé akce Louda, violistou se stal chemik a amatérský hráč Vítězslav Veselý. Potíž ovšem byla s violoncellem. František Polák, který zastával tento post v minulé sestavě kvarteta, byl totiž již propuštěn. Členové sboru po marném hledání nakonec objevili Poláka Koziela, který se violoncella obstojně ujal. Tato čtveřice tedy počala s prvními zkouškami, což bylo možné jen díky ilegální táborové organizaci, která novým členům též zajistila pracovní zařazení uvnitř tábora.

Další potíž ovšem nastala s prostory, kde by bylo možné nerušeně zkoušet. Kvarteto se stěhovalo z místa na místo, zkoušelo např. ve vězeňské holírně. Místa nebylo v táboře nazbyt a např. zkušebna francouzského kvarteta se nacházela na patologii, kde hráli obklopeni preparovanými lebkami či vydělanou lidskou kůží. Tyto části lidských těl byly krom vědeckých účelů využívány i na výrobu odporných upomínkových předmětů pro dozorce a jejich rodiny.  České kvarteto nakonec nejčastěji zkoušelo na táborovém revíru, kde mělo ve večerních hodinách klid na práci. Nemocní si prý rádi chodívali do předsíně kvarteto poslechnout a užívali si trocha rozptýlení v jinak šedivém vězeňském životě.

Prvním dílem, které kvarteto nastudovalo, byl Dvořákův Smyčcový kvartet F dur op. 96 tzv. Americký. Toto dílo většina z hudebníků již znala z působení před válkou. Zkoušky a celý kvartet vedl J. Pekelský a dle vzpomínek byl velmi přísným pedagogem. Vyžadoval absolutní přesnost a soustředěnost, jakoby se soubor ani nenacházel v koncentračním táboře, kde nikdo nevěděl, zda bude ještě zítra naživu.

Co se týče nástrojů, soubor byl vybaven většinou z táborového skladu, kde nacisté shromáždili hudební nástroje zabavené nejčastěji židovský rodinám. Sám Pekelský měl zprvu velmi špatné housle, na než ale dokázal mistrně hrát. K tomu se váže příhoda zachovaná ve vzpomínkách buchenwaldských vězňů. Jednou zaslechl pekelského hru na housle jeden z esesmanů. Byl nadšen jeho virtuozitou a přikázal nalézt ve skladu ty nejlepší housle. 28. června tedy Jaroslav Pekelský obdržel opravdu dobré housle spolu s notovým materiálem pro svůj soubor (Dvořák, Smetana), čímž byla vyjádřena i podpora vedení tábora k činnosti kvarteta.

Další notový materiál si kvarteto vypůjčilo od ostatních buchenwaldských souborů, např. kvartety Haydna, Mozarta či Beethovena získali výměnou od francouzských kolegů. Nutné však bylo pro kvartet upravit i jiné populární skladby, jako Dvořákovu Humoresku či Drdlovu Serenádu. Nedostatek materiálu řešil Pekelský i komponováním úplně nových skladeb pro svůj soubor. Z nichž se nám však žádná nedochovala a sám Pekelský se k nim po osvobození již nevracel. Vlastimil Louda po letech vzpomínal na Pekelského „Dědečkovu polku“, kterou prý kvarteto v táboře hrávalo. Jednalo se o prý velmi vkusnou a zároveň vtipnou komorní skladbu.

Krom těchto oficiálních a nezávadných skladeb soubor nacvičil i trochu jiný repertoár. Byly to písně, jejichž předvedení bylo tou dobou velmi nebezpečné na svobodě, natož v koncentračním táboře. Pekelský totiž vytvořil a se souborem nastudoval parafráze na čs. státní hymnu či na levicový Pochod padlých revolucionářů. Tato díla však soubor nehrál při běžných vystoupeních. Aby se vyhnuli udání, hráli je muzikanti jen pečlivě vybraným vězňům, aby pozvedli jejich morálku.

Na otázku, jak mohli takové koncerty v „koncentráku“ vypadat, nám opět zanechali odpověď vzpomínky přeživších. Táborová kapela hrála pravidelně ráno a večer do kroku vězňům odcházejícím na pracoviště a zpět. To byl její hlavní úkol a bylo tomu tak i v jiných koncentračních táborech. Bohužel byli tito hudebníci nuceni hrát i při fyzických trestech či popravách, aby přehlušili křik týraných.

Od srpna 1943 se však v Buchenwaldu leccos změnilo. Vlastimil Louda totiž získal povolení od vedení tábora uspořádat v tzv. kinohale nedělní koncert své kapely. Tím odstartoval tradici těchto kulturních pořadů, kterých se účastnili i další hudební soubory a umělci v táboře. Do kinohale, bývalé tělocvičny SS, se vešlo až 1000 vězňů. Kultura se tedy od té doby dostala k mnohem větší škále posluchačů. České kvarteto dále hrálo i na českých blocích, kde samotnému koncertu obvykle předcházela přednáška věnující se autorovi hraných děl. Těchto povídání o hudbě se ujímali věznění vědci, jako např. muzikolog Alfons Wainer, který na tyto představení po válce vzpomínal. 

Koncem srpna 1944 uspořádala táborová odbojová organizace tajný pohřeb komunistického politika Ernsta Thälmanna. V součinnosti sousty národů byl uspořádán pohřeb v místě, kde bylo utrpení samozřejmostí a smrt na denním pořádku. Mezi hudebníky doprovázející obřad hudbou byl i český houslista Jaroslav Pekelský se svým souborem.

Ernst Thälmann byl zastřelen bez soudu asi 18. srpna 1944. Protože se jednalo o známého politika, vydali nacistické úřady prohlášení, že zemřel při spojeneckém náletu. Ten však zasáhl Buchenwald až 24. srpna, tedy 6 dnů po jeho vraždě. Podobný osud čekal mnoho buchenwaldských vězňů, ovšem Thälmann byl symbol levicového odporu vůči nacismu. Proto se také odbojová organizace v táboře rozhodla uspořádat tryznu za tuto osobnost, v jejímž průběhu měli být připomenuty činy zemřelého. Tím měli být povzbuzeni členové hnutí k další odbojové činnosti a pozvednuto jejich odhodlání.

Sám projekt byl velmi nebezpečný, neboť i vězeňský kolektiv zahrnoval udavače, kteří si v těchto zoufalých podmínkách snažili přilepšit. Pro organizaci a účast na tomto podniku proto byli vybráni jen ti nejspolehlivější, mezi které patřilo i české kvarteto. To vystoupilo na tryzně s Händlovým Largem a tajně nacvičených Pochodem padlých ruských revolucionářů.

Riskantnost celého podnik dokládají i jeho následky. Nakonec byl totiž prozrazen. Udavač vyslechl cosi o tajné akci a pak označil 12 osob, které se hovoru účastnili.

Mezi nimi byl i český odbojář Josef Lieberzeit, který měl na pohřbu projev. Všichni prozrazení byli vyzváni k nástupu u brány. Josef Lieberzeit tou dobou trpěl vysokými horečkami a nebyl si jist, zda by výslech vydržel. Nakonec volil raději dobrovolnou smrt, než aby riskoval prozrazení celé organizace. Zbylé osoby byly zadrženy a brutálně mučeni výmarským gestapem. Statečnost těchto zadržených uchránila celou odbojovou organizaci od zkázy, neboť bližší informace gestapo nezjistilo. To zachránilo život i českému kvartetu, které pohřeb hudebně doprovázelo. Pekelský svou účastí na tomto velmi nebezpečné podniku opět prokázal pevné nervy a odhodlání neustupovat nacismu ani v této kritické situaci.

Poslední měsíce před koncem války hudebníci posilovali morálku svých spoluvězňů koncerty převážně české hudby. Hrál se Smetanův kvartet „Z mého života“ s výkladem o strastech, které skladatel na cestě k tvorbě musel překonat. Dvořákův „Americký“ kvartet byl doplněn přednáškou o autorově touze po domově v daleké Americe, kterou nepřebyla ani jeho sláva a věhlas.

České kvarteto hrálo až do osvobození tábora Američany 11. dubna 1945. Jeho členové se poté rozprchli a jejich snaha o uměleckou činnost v koncentračním táboře postupně upadá do zapomnění. Ze vzpomínek jejich spoluvězňů je patrné, jak velkou vzpruhou pro ně byla činnost tohoto souboru a že jim pomohla utrpení za ostnatými dráty přečkat.

Jako památku si Jaroslav Pekelský domů odvezl ony v Buchenwaldu získané housle, s kterými prošel své vězeňské dny. Po návratu do vlasti se znovu zapojil do činnosti v Ondříčkově kvartetu a s tímto tělesem koncertoval doma i ve světě až do roku 1957. Zároveň se též staral o budoucnost české hudby, když na nově založené Hudební akademii múzických umění vyučoval hru na housle.

Výběr nahrávek Jaroslava Pekelského s Ondříčkovým kvartetem:

Dvořák, Antonín. Ondříčkovo kvarteto hraje Dvořáka I. Český rozhlas 2014 (Nahráno r. 1951).

Dvořák, Antonín. Ondříčkovo kvarteto hraje Dvořáka II. Český rozhlas 2014 (Nahráno r. 1951).

Dvořák, Antonín. Smyčcový kvartet F dur op. 96. Praha: Supraphon, 1950.

Dvořák, Antonín. Smyčcový kvartet G dur op. 106. Praha: Supraphon, 1950

Kubelík, Rafael. Fantasie pro smyčcové kvarteto. Praha: Český rozhlas 2014 (Nahráno r. 1948).

Schönberg, Arnold. Smyčcový kvartet č. 1 d moll, op. 7. Praha: Český rozhlas 2014 (Nahráno r. 1957).

Suk, Josef. Smyčcový kvartet č. 2 op. 31. Praha: Supraphon.

Schumann, Robert. Klavírní kvintet Es dur op. 44. Praha: Supraphon, 1954.

Martin Král