V pondělí 15. června se uskutečnilo slavnostní požehnaní nových varhan v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jejímž by slušela různá adjektiva – nejmodernější, nejsvětelnější, nejtěžší, nejdražší, nejkatoličtější… Zúčastnil se jej vysoký klérus v čele se současným arcibiskupem a emeritním arcibiskupem a záplavou politiků a celebrit. A hlavně za účasti velkých i menších mecenášů, jejichž zásluhou varhany existují. O pozemském vzniku varhan najdete na internetu řadu článků.
Příběh nových varhan není jen o nástroji vážícím více než 45 tun, složeném z 5755 píšťal, tří manuálů a stovek křišťálových prvků. Je především o tisících dárců, desítkách odborníků a letech práce lidí, kteří uvěřili, že i dnes má smysl společně vytvářet díla určená pro příští desítky či stovky let. K poctě varhan připravil Nadační fond Svatovítské varhany tzv. Svatováclavský varhanní oktáv – sérii koncertů s hudbou a slovem s velmi pestrou dramaturgií. Byl jsem přítomen koncertu 16. června, tedy prvního téměř plnohodnotného koncertu s novými varhanami. Jeho gestorem i mecenášem byla Akademie klasické hudby, pořadatel festivalu Dvořákova Praha, jež stála na počátku myšlenky reprezentativních varhan a podílela se na beneficích v jejich prospěch.
Dřív než budu sumarizovat svůj pohled na koncert, uvedu citaci z kázání nového arcibiskupa Stanislava Přibyla, pro něhož coby amatérského varhaníka to musel být velký svátek: „Praha je malebné město zdvihající se od břehů Vltavy. Důležitou součástí panoramatu hlavního města tvoří Pražský hrad, stojící na ostrohu nad řekou. Uprostřed Hradu stojí katedrála, ke které zdáli i zblízka už po mnoho staletí pozvedáme své pohledy. Když pak vstoupíme do tohoto chrámu, stále nám to táhne zrak vzhůru, tentokrát do nádherných parléřovských kleneb a ke krásným vitrážím. Když se potom otočíme od oltáře k západnímu průčelí kostela, díváme se opět nahoru na kruchtu katedrály, k rozetě, kterou obklopují svatovítské varhany… K pohledům vzhůru se nyní připojí i náš sluch. Ponese naši pozornost k výšinám, kam stoupají tóny, které budou znít z tohoto nádherného nástroje. Ten směr vzhůru je pro nás křesťany symbolický: obracíme naši pozornost k tomu, který je na výšinách, na nebesích, pozvedáme svůj hlas ve zpěvu a modlitbě k Bohu, o němž říkáme, že „je nad námi“. Proto tu máme varhany, proto z nich máme radost – vedou nás k pospolitosti v modlitbě, liturgii i v samotné hudbě ke Stvořiteli…
Při znovuotevření pařížského chrámu Notre Dame jsme mohli zažít obřad „probouzení varhan“, kdy biskup volá na varhany a vyzývá je, aby se probudily a naplnily prostor hudbou. K tomu je zapotřebí součinnost tří osob: varhanáře, skladatele a varhaníka, přičemž v improvizaci se skladatelem a varhaníkem stává jedna a tatáž osoba. Až když se tito lidé sejdou ve svém umění a nástroj se naplní vzduchem, ozve se hudba a probudí se varhany. Je to okamžik, kdy nástroj rozezní chválu Bohu Otci, Ježíši Kristu a Duchu svatému. Varhany dokážou jásat, plakat, utišit i rozbouřit naše srdce, vyjádřit emoce, které jsou v nás. Díváme se na krásu, posloucháme krásu a náš svět víry, emocí a duchovní skutečnosti, kterou tu prožíváme, se spojuje. To probuzení varhan je dialog. Nejdřív se ozve slovo – tedy výzva – a odpovědí je hudba. Je to krásný obraz vztahu mezi Bohem a člověkem: když k nám Bůh promlouvá, vyvolává v nás reakci, kterou člověk Bohu odpovídá. Někdy je tou odpovědí slovo, jindy mlčení, slzy, smích, ale pak také skutky, které se projevují v celém lidském životě. Hudba a zpěv však překračují hranice slov – a jsou skutečnosti, které se ani nedají vyjádřit řečí – a můžeme se k nim přiblížit právě hudbou a zpěvem. I tomu bude náš nový nástroj sloužit: liturgii, modlitbě, pozvednutí a potěše lidského ducha třeba během nějakého koncertu. Varhany se stanou nástrojem ke zhmotnění krásy, protože hudba má tu vlastnost, že přijde, zazní a záhy odezní, odejde. A my ji musíme stále znovu probouzet a oživovat zpěvem nebo hrou na hudební nástroje, jako třeba na tyto nádherné varhany – aby tu hudba s námi byla, aby byla slyšitelná, abychom nebyli spící vůči kráse tohoto světa, vůči touhám svého srdce nebo dokonce – tedy pro nás věřící – abychom nebyli uspáni ve své víře.
Už jsem mluvil o tom, že varhany potřebují varhanáře, skladatele a varhaníka. Potřebují ale především vzduch, který je symbolem života, Božího Ducha, Ducha svatého oživujícího svět. To on při stvoření učinil všechno živé, je to On, kdo nás provází celými dějinami spásy lidského rodu. Máme tu zkušenost, vždyť když chceme označit něco, co člověka povznáší, tak o tom říkáme, že to „má ducha“. Kéž ho mají i tyto varhany.
Ať znějí všechny jejich píšťaly v harmonii, ať tvoří nové barvy zvuku, ať doplní pestrý jas vitráží a rozezní kameny této nádherné stavby, jak naznačilo právě přečtené evangelium, kde Ježíš říká, že kdyby o něm nesvědčili lidé, i kamení by muselo křičet. Varhany totiž nejsou solitér, nástroj, který by existoval nezávisle na prostoru, ve kterém se nachází. Jsou intonovány do konkrétního prostoru, který se vlastně tak stává jejich součástí. Když tedy uslyšíme tyto varhany, nehrají jen ony, ale hraje celá katedrála, doslova každý kámen. …
Chci vyjádřit svou vděčnost všem, kdo se na tom díle podíleli: varhanářům, umělcům, mecenášům, administrátorům tohoto mimořádného projektu i každému, kdo jakýmkoli způsobem přiložil ruku k dílu. Na ty, kdo se dnešního dne nedožili, vzpomínejme a modleme se za ně. Prosme, aby měli účast na věčné nebeské harmonii, aby mohli zpívat onu novou píseň. Kéž se jednoho dne k nim budeme moci přidat i my.“
V úterý 16. června jsem slyšel hudbu, která naznačila možnosti varhan, jež jsou pro mě více artefaktem než strojem. Liszt: Fantazie a fuga na téma B-A-C-H, Bach: Tokáta a fuga d moll, Janáček: Postludium, Poulenc: Koncert pro varhany, smyčce a tympány g moll. Do varhanního programu byla interpolována Dvořákova Česká suita (komorní verze Filharmonie Brno, dirigent Jiří Rožeň), která tam neměla co dělat. Jednak program měl být zacílen jen na varhany, jednak instrumentální hudba odhalila hlavní slabinu katedrály a limit varhan – zoufale špatnou akustiku.
Na konečný úsudek bych potřeboval slyšet mnohem více hudby, k čemuž snad budu mít v budoucnu příležitosti… Nástroj je monumentální, tutti jsou plástvemi zvuku, který nelze rozklíčovat, kouzelné vysoké rejstříky. Ideální kompoziční parketou mu bude hudba přibližně mezi lety 1850 až 2050. Bach byl natolik divný, že mě napadlo, že varhany ve staroměstském chrámu sv. Jakuba mohou být klidné. Kdybych nebyl svědkem dokonalého provedení Poulenka Olivierem Latrym v březnu tohoto roku v Obecním domě, byl bych velmi spokojen. Je to předválečné dílo (1939), pevně ukotvené v neoklasicismu, hudba někde až hrozivá a apelativní. Skladatel v ostrých kontrastech střídá burácející pléno dvojhlasu varhan a tympánů s hřejivými až romanticky jímavými pianissimovými plochami smyčců s podkresem varhan. Kupodivu jsem nakonec dospěl ke sluchovému závěru, že provedení Latryho bylo zajímavější než Ivety Apkalny, titulární varhanice Labské filharmonie, hvězdy svatovítského večera. Nejlepší pak byl rozhodně Liszt. Zařazení slavnostního Postludia rozumím, ale z ryze hudebního hlediska sem nepatřilo. Spíš bych vybral něco z romantické francouzské hudby, která myslím bude nástroji náramně slušet. (I když v rámci Oktávu měla Francie důstojnou pozici – Widor a hlavně Saint-Saëns.)
Nástroj vznikl v dílně španělského varhanářského mistra Gerharda Grenzinga. Před jeho týmem stál nelehký úkol: navrhnout varhany přímo pro specifickou akustiku svatovítské katedrály a umístit je na západní kruchtu tak, aby jejich zvuk zaplnil celý chrám. Měl jsem pocit, že se mu to podařilo. Snad bude mít stejný pocit jakýkoli člověk na jakémkoli místě obrovského prostoru. Jak jsem zmínil, zvuk bude vždy akustikou do jisté míry deformován, ale lze tomu čelit vhodným repertoárem a citlivým rejstříkováním, které v případě lotyšské varhanice bylo občas hledající.
Gerhard Grenzing.
Co dodat? Nadace s partnery odvedla během 14 let skvělou práci – organizační, dohledovou, iniciační, motivační a koneckonců i marketingovou – dosud bylo vybráno více než 135 000 000 korun českých. Varhany mají velmi košaté zvukové možnosti, i když jsou nástroje, které mě oslovily více, mají ohromné možnosti, které budou varhaníky teprve objevovány (o varhany se jistě bude pravidelně starat tým lidí, kteří budou sledovat a testovat, jak si stroj povede v různých obdobích roku, například jak bude snášet projevy el niña).
Fota Martin Tiso.
Na základě životních českých zkušeností, mě však jímá strach. Jestli se někdy dožijeme v Praze Vltavské filharmonie, což je otázka, měly by v ní být varhany světové úrovně, přinejmenším stejně kvalitní jako v nejlepších moderních sálech Evropy s podobně špičkovou akustikou. Budou lidé mít stejnou energii v duchu hesla „Národ sobě“ jako v případě Svatovítských varhan a vyberou se opět vyšší desítky milionů? A co na to politici, miliardáři a Cimrman…?
Luboš Stehlík
Douška: od 30. 6. začne festival Svatovítské varhanní večery, který bude pokračovat celý červenec a srpen (více informací na https://www.varhannifestival.cz/)
