Festival komorní hudby Jiřího Bárty se koná v Kutné Hoře vždy v červnu. Letos podevatenácté a opět patřil k tomu nejlepšímu, co lze každý rok v Česku slyšet na poli komorní hudby. Bohužel jsem měl čas zajet jen na poslední tři koncerty a jen litovat, že jsem neměl šanci slyšet Šostakovičových Sedm romancí op. 127, Klavírní sonátu op. 61 stejného skladatele či klavírní verzi Gershwinovy Rapsodie v modrém.
Ve čtvrtek 11. června se koncert konal v kostele Panny Marie Na Náměti. (Doporučuji najít si na internetu vtipný domnělý původ názvu kostela.) Byl z toho zážitek, na nějž dlouho nezapomenu. Nevím proč se čeští pořadatelé a umělci v Praze tak vyhýbají uvádění smyčcových sonát Dmitrije Šostakoviče. (Že by neznalost, nedůvěra, odsudek, obavy?) Slyšet na jednom místě za sebou všechny tři byl jako malý zázrak. Nejdříve zazněla Houslová sonáta G dur op. 134, poté Violoncellová sonáta d moll op. 40 a nakonec Violová sonáta op. 147, poslední skladba jednoho z největších géniů hudební historie.
Houslovou sonátu nabídl festival jednadvacetiletému Danielu Matejčovi. Ačkoli pokud vím ještě studuje, jest to hotový umělec, navíc milovník Šostakoviče, což prokázal už v roce 2022, kdy ve věku 17 let zvítězil Prvním houslovým koncertem v koncepcí prapodivné, ale prestižní soutěži Eurovision Young Musicians a o pár let později překvapivě zralou nahrávkou téhož díla pro Supraphon (Tomáš Netopil, SOČR). (Mimochodem podobně vydařený byl v roce 2023 jeho debut u této firmy – komplet sólových sonát Ysaÿe.) Nesmírně virtuózní Houslovou sonátu hrál se strhující energií. Jeho hra byla plná emocí, od syrovosti po jímavou hloubku. V první větě meditoval, druhá věta byla hodně taneční, ostré rytmy, prostě Dima Šostakovič psal na tělo svému příteli Davidu Oistrachovi. Z pomalého Larga – Andante – Larga s neskutečnými plochami pizzicato až mrazilo – vše padá do hlubokého, zádumčivého konce.
Výsledek byl skutečně mimořádný. Jenže vše, co jsem popsal, by se nestalo, nebýt stejně silného výkonu teprve dvaadvacetiletého pianisty Janicka Čecha, jehož nepatetické ovládnutí klavíru, jakoby to nic nebylo, bylo pro mě největším objevem spanilé cesty do Kutné Hory. (Podle mého přesvědčení mimořádný klavírní talent, zajímavější než mediálně slavnější domácí jména – Schulmeister, Novák, Čmejla…) Houslová sonáta na mě mocně zapůsobila, přestože výklad Leonidase Kavakose z roku 2009 na Pražském jaru byl ještě silnější a hlavně zralejší. Pan Matejča byl naštěstí jiný, svým způsobem originální. Oba mladici mají na to tlouci na dveře velkého hudebního světa. Snad této šance využijí.
Violoncellové sonáty se ujal umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta, samozřejmě za klavírní podpory své manželky Terezie Fialové. Měl jsem pocit, že cellista vnímá hudbu jako filozofický dialog mezi tvůrcem a interpretem jeho myšlenek, v pomalých větách téměř jako meditaci, v Allegru převrácené a là groteska. Bylo to velmi silné a velmi jiné, než legendární nahrávky Rostropoviče nebo Šafrana se skladatelem u klavíru, který je velmi obtížný. Bártův výklad je odlišný, což je dobře a může být pro otevřenou mysl posluchače podobně obohacující. Já se o to pokusil.
Sonáta pro violu a klavír je poslední skladbou Dmitrije Šostakoviče, vlastně je jeho hudební závětí. Byla dokončena 5. července 1975, pár týdnů před jeho smrtí, a je dedikována Fjodoru Družininovi, violistovi legendárního Beethovenova kvarteta, jenž mu dal v sólovém partu svobodu, což je slyšet. Technicky je to převelice těžká hudba, nicméně je to hlavně dílo z jiného světa. Najdete v ní lecjaké reminiscence. Například úvodní sólová pizzicatová figura připomíná Bergův houslový koncert, druhá věta Šostakovičovu operu Hráči. Poslední větu nazval Adagiem na památku velkého skladatele, čímž myslel přirozeně svého životního „mentora“ Beethovena. Jsou zde narážky na Měsíční sonátu a tematické reminiscence na hudbu předchozích vět, autocitace jeho symfonií, citace z Dona Quijota Richarda Strausse, jeho rané Suity fis moll. Tím dal prostor pro spekulace, které trvají dodnes… Nazval ji zářivou hudbou a skutečně pokaždé, když ji slyším, jako bych viděl vznášející se aureolu světla. Dlužno dodat, že se svolením Šostakovičovy vdovy vytvořil Daniel Šafran verzi pro violoncello a klavír… Interpretace Milana Paly byla především výrazově nesmírně hluboká a pokorná. Zdaleka neměla nástrojovou kvalitu skutečných violových mistrů typu Kashkashian, Tamestita nebo Zimmermann, hloubka jeho modlitby za génia však prosákla do celého kostelního prostoru. Rád doplňuji, že skálou byli cellistovi a violistovi jejich manželky – Terezie Fialová a Katarína Palová.
„Šostakovič byl předurčený k tomu, aby ho západní kritici, silně ovlivnění modernismem druhé vídeňské školy, odmítali jako staromódního a jeho krajané zase jako podezřele novotářského. V jistém smyslu měl janusovskou tvář nikoli ohledně politických sympatií, jež zůstávaly neměnné, nýbrž v tom, že byl moderní a zároveň tradicionalistický.“ (Brian Morton: Šostakovič – Život zakódovaný v hudbě) Tento večer jsem si uvědomil, jak jsou tato slova i v 21. století pravdivá a že je mi jeho hudba bytostně bližší než hudba desítek západních, východních i jižních skladatelů minulého století.
V pátek 12. června se festival přesunul do hlavního kutnohorského chrámového prostoru – katedrály sv. Barbory, která je vlastně galerií. Při každé její návštěvě jsem ohromen (přinejmenším stejně jako ve sv. Vítu v Praze) gotickými freskami, vitrážemi, monumentální emporou, krouženým zaklenutím hlavního prostoru, kamenickou výzdobou, Svatojiřským oltářem, estetickou jednotou a stovkami detailů. Právě zde se odehrálo v rámci programu Tradice a transformace druhé dějství hostování mladíka Jannicka Čecha. (V 90. letech a na počátku tohoto století spolupracoval Jiří Bárta s jeho otcem, výborným klavíristou Janem Čechem.)
Na nástroji Ant. Petrof rozezněl katedrálu nejprve hudbou Johanna Sebastina Bacha – Partita č. 1. B dur, BWV 825. Jeho způsob hry a interpretace mi připomněly Víkingura Ólafssona. Byl to Bach přemýšlivý, lehkonohý a nezatížený patetismem. Naopak u nás méně hrané Brahmsovy Variace a fuga na téma Georga Friedricha Händela, op. 24, byly sice vznosné jak sloupy katedrály, ale zároveň měly jemnou schumannovskou imaginaci. Jakkoliv vrcholem interpretace klavírních německých klasických romantiků (Brahmse, Schuberta, ba i pozdního Beethovena) je a navždy bude pro mě Alfred Brendel, tento výklad velmi uspokojil. Akustika, která dala hudbě novou dimenzi, byla zajímavou zkušeností, nicméně bych rád jednou slyšel tohoto pianistu v komorně špičkovém prostoru Dvořákovy síně Rudolfina. Podle mě možná vychází nové české klavírní slunce… Svým způsobem vzdali „evangelíci“ Bach a Brahms poctu katolické světici Barboře.
Vrcholem večera ve ztemnělé katedrále měl být Mendelssohnův Smyčcový oktet Es dur, op. 20, posílený o nadstandardní kontrabas. Obsazení prolnulo mládí s generační zralostí. Nadšený sextet tvořili houslisté Daniel Matejča, Matteo Hager, Richard Kollert a Jan Novák, violista Bohumil Bondarenko, cellista Josef Bárta a kontrabasista Indi Stivín, zralým fundamentem byli Jiří Bárta a violista Karel Untermüller. Mladí oplývali temperamentem, zaujetím, zvláště pak spielmacher Daniel Matejča, který měl v síle tónu ctít úsloví, že méně je někdy více. Bylo to velmi dobré provedení, ale interpretaci spojených Dover Quartet a Bennewitz Quartet na Dvořákově Praze 2023 nedosáhlo, takže vrcholem koncertu byl v mých uších Brahms.
Závěrečný večer s logem Perpetuum mobile 13. 6. ve sv. Barboře měl dojemný úvod a závěr. Prvním číslem byla totiž velmi neobvyklá úprava Šostakovičovy 15. symfonie od Viktora Derevjanka pro housle, violoncello, klavír, celestu a bicí nástroje. Obsazení: Milan Pala – housle, Jiří Bárta – violoncello, Terezie Fialová – klavír, celesta, Martin Opršál, Martin Kleibl, David Paša – bicí. Upřímně řečeno to byla pro mě premiéra, protože ač jsem o úpravě věděl, neměl jsem potřebu ji vyhledávat, originál mi vždy stačil. Před úpravami slavných nebo zásadních děl hudební historie jsem vždy ostražitý. Někdy mi konvenují, jindy ne. V obrovitém katedrálním prostoru s velkým dozvukem mi komorní zvuková fragmentárnost, křehkost, symfonie rozložená do „molekul“ nevadila a byla cennou zkušeností a rád jsem výborné provedení slyšel, ale v časovém odstupu vím, že zůstanu u autografu… Nebylo možné neobdivovat flexibilní ovládání celesty.
Základem dějin západní náročné hudby je kontrast, případně opak – destrukce. Příjemným exemplárním příkladem kontrastu je Malá Daneliáda gruzínsko-belgického skladatele Giyi Kančeliho (1935-2019), jemuž se podařilo vytvořit si originální hudební jazyk. Dílko plné humoru, který je obecně v moderní klasické hudbě vzácný, báječně zahrál ad hoc festivalový „šraml“ – Milan Pala, Daniel Matejča, Richard Kollert, Jan Novák, Karel Untermüller, Bohumil Bondarenko. Jiří Bárta, Josef Bárta, Indi Stivín, Terezie Fialová. (Vysoké ocenění si Jiří Bárta zaslouží za dlouhodobou podporu talentovaným mladým hudebníkům!)
Stejná sestava pak na závěr přinesla do posvátného prostoru neposvátný bonbonek – Perpetuum mobile, op. 257, Johanna Strausse II v úpravě a kvalitě provedení, které by festivalu mohl závidět i světový hudební podnikatel, „odborník“ na rodinu Straussů a quasi houslista André Rieu. Nečekaná záplava hudebního i slovního humoru zakončená dojemným rozloučením s ředitelkou festivalu Alenou Turkovou, jež po devatenácti letech předala vedení a odpovědnost dvojici Jiří Bárta – Terezie Fialová.
Provedení Straussovy strojové taškařice mělo nejen eleganci, nadhled, noblesu, nadšení, ale i technickou vytříbenost. K dokonalému žertu chybělo jediné. V houslovém sólu principála Mila Paly se měli aranžovaně střídat všichni houslisté, protože tito mladíci mají možná v tornistře „maršálský smyčec“.
Douška: Musím dovysvětlit titulek, jakkoli jste jej jistě pochopili. Během tří večerů jsem se potkal s génii (Bacha, Brahmse, Mendelssohna, Šostakoviče), objevy (Čech, Matejča) i jistotami (Bárta, Fialová, Pala). Byly to nádherné tři dny v městě, jehož historické centrum hlídá UNESCO. Kéž by si jeho vedení uvědomilo, že v městě mají každý červen hudební unesco.
Luboš Stehlík
V chrámu sv. Barbory poslouchali finální koncert festivalu i tzv. celebrity.
