V interpretační historii známe mnoho příkladů dětských hvězd, jejichž věhlas v dospělém věk již tolik posluchače neoslovoval až nakonec vybledl úplně. Mnoho z těch zázračných talentů nedokázalo přejít ten obtížný krok, kdy se stane z fenomenálního a přirozeného talentu skutečně opravdový umělec.
I takovým géniům, jako byl Yehudi Menuhin, činilo potíže s odložením námořnických oblečků pokračovat se stejnou intenzitou úspěchů ve své umělecké dráze. Z houslistů to dokázal Elman, Huberman, Vecsey nebo třeba Ruggiero Ricci. Mezi dětské hvězdy patřilo i mnoho žen-houslistek. Jednou z nich byla v USA narozená Thelma Given. Měla poměrně slušné ekonomické zázemí. Její dědeček ji opatřil vzácné Guarneriho housle z roku 1738 „The Fontain“. V Americe byla svým herním stylem srovnávána i s Kreislerem.
Cestovala do Ruska, aby se mohla stát žačkou legendárního pedagoga Leopolda Auera. Po revoluci za dost dramatických okolností se pak s matkou vrátila do USA, kde zažívala velkou pozornost a slávu. O této téměř zcela zapomenuté houslistce jsem se po poprvé něco dozvěděl z knihy“ Jiné sestry“, když na ní vzpomněla proslulá Ševčíkova žačka Marie Heritesová-Kohnová, žijící také v USA. Na adresu Marie Given je nutno podotknout, že i v dospělém věku hrávala v Carnegie Hall a absolvovala koncertní cesty po Evropě. Nenásledovala tedy ty ženy-houslistky, jež se vstupem do manželství většinou svou kariéru omezovaly nebo ukončovaly. Přesto jméno Marie Given dnes nepředstavuje nic více než drobnou zmínku v encyklopediích. Zemřela na Štědrý den (nebo snad krátce po něm) 25. 12. 1977.
Není to zas tak časově vzdálené, aby se její jméno i osudy úplně vypařily, jako to potkalo například Cristetu Goñi nebo Ševčíkovy žákyně Viviene Chartress či Amely-Marii Heller, kterým se oběma dostalo cti v dětském věku vystoupit před britským králem Eduardem VII. Z pohledu dnešní doby hodně záleží na tom, zda tyto umělkyně za sebou zanechaly nějaký gramofonový odkaz. V oživování historických postav – houslistek v poslední době hodně odvedla anglická vydavatelská firma Biddulph. Thelma Given však za sebou žádnou veřejně dostupnou gramofonovou nahrávku zřejmě nezanechala. Přesto se zásluhou jejích dědiců nalezl zvukový odkaz v rámci projektu zachování historie Provincetown. Její poslední vystoupení v Carnegie Hall 3. 1. 1953 s Arthurem Balsamem u klavíru. Na tomto koncertě houslistka nevšední fyzické krásy zahrála Vitalliho Chacconu v úpravě Leopolda Charliera, dnes málo slýchaný druhý houslový koncert Maxe Brucha a slavný Poème od Ernsta Chaussona. Dle údajů z archivu Carnegie Hall na tomto jejím posledním koncertu ve slavné koncertní síni pak zazněly ještě skladby Paganiniho, Achrona, Chopina a Bazziniho. Údajně je celý kompletní koncert natočen. Třeba se ještě někdy zvukový záznam dohledá. Na základě poslechu jeho části jsem si opětovně uvědomil, jak důležité je zvěčnit to, co lze jen obtížně slovy popsat. Thelma Given již sice evidentně nebyla ve vrcholné formě, ale přesto nám poskytla příležitost nahlédnout do atmosféry, prožitku a interpretační „kuchyně“ této svého času slavné houslistky. Z dnešního pohledu jsou její houslistické návyky poplatné estetickému vnímání prvních desetiletí minulého století. Přesto dokáže zprostředkovat se svým vynikajícím klavíristou posluchačský zážitek i po 75 letech.
Thelma Given prožila velkou část svého dospělého života se svou matkou a bratrem Ebenem Givenem (malířem) na svém sídle v Adirondack u jezera Saranac poblíž New Yorku. Tedy v místech, kde složil Béla Bartók své poslední instrumentální koncerty. Vdala se až roku 1943 za právníka Mintorna de Suzzar Verdiho. Příjmení Verdi pak také doplňovala za své dívčí jméno Given. V archivu Carnegie Hall se dochovaly údaje hned o jejích osmi koncertech v hlavním sále této proslulé budovy. Vystupovala s takovými dirigenty, jakým byl například Leopold Stokowski. Ve dvacátých letech hrála i v Praze. Třeba se podrobnější záznamy o jejím koncertování v Praze ještě někdy objeví. V každém případě by se Thelma Given neměla dostat úplně do prachu zapomnění. Byla zvláště v dětských letech americkým zázrakem a inspirovala své nástupkyně v jejich uměleckých ambicích.
Vladislav Vilímec
