V digitální encyklopedii Wikipedia je psáno, že „svěcení (konsekrace, chirotonie) je spojeno hlavně s náboženskými rituály. Jde o slavnostní vyčlenění někoho nebo něčeho k liturgické službě nebo bohoslužebnému účelu. Vysvěceni bývají lidé s určitým náboženským vyvolením (šamani, kněží, proroci, králové).“ Katolická, pravoslavná, starokatolická, anglikánská církev, ba i husitská církev označuje svěcení jako svátost v jejímž centru je Bůh a člověk. Zasvěceni bývají také lidé v různých obdobích života pomocí iniciačních rituálů, například křest, obřízka, biřmování… Svébytnou formou svěcení je vlastně i svatba a manželství. Jelikož nejsem ani katolík, ani žid, jsou mi bližší jiné rituály, například svěcení zvonů; pohanské rituály pak nejednou ovlivnily i hudbu.

Historie evropsko-americké hudby (zjednodušené označované jako západní) je neskutečně široká, pestrá a barevná; viděno mým prizmatem trvá více než pět set let. Nicméně v tom nekonečném proudu mám řadu geniálních pilířů, které jsou pro mě nad jiné důležité. Jsou jimi mimo jiné Monteverdi, Bach, Mozart, Beethoven, Schubert, Berlioz, Brahms, Dvořák, Janáček, Suk, Martinů, Šostakovič. Kromě nich částečně i Igor Stravinskij. (V minulém století jsem s vytržením spoluprováděl Mši, Svatbu a Žalmovou symfonii…)

Rituály v hudbě často odkazují na tradice a zvyky předků, což modernímu člověku pomáhá znovu objevovat duchovní rozměr. V tomto smyslu mě napadá sugestivní kompozice Carla Orffa Carmina burana, která na mě zpočátku působila živočišně, ba až paradigmaticky, ale po desátém provedení povrchně a omšele. To neplatí pro Stravinského.  Když jsem po dvacátém roce svého života poprvé slyšel jeho Svěcení jara, byl to pro mě existenciální šok, na rozdíl od účastníků světové premiéry v roce 1913 pozitivní. Později se můj úžas nad touto geniální kompozicí prohloubil, když jsem viděl plnohodnotný artefakt, tedy s tancem – Pražského komorního baletu, Národního divadla Praha a samozřejmě choreografie Sashi Waltze a Nederlands Dans Theater, s nímž jsem měl v 80. letech tu čest spolupracovat… Lidské životy prostupuje řada drobných i větších rituálů, nicméně geniální hudebně baletní „rekonstrukce“ slovanského pohanského jarního rituálu na mě působí už téměř padesát let magicky.

Svěcení bylo silnou inspirací i pro malíře a sochaře (tím nemyslím dnešní módní instalátory, kteří si myslí, že jsou podobně výjimeční jako Chagall, Bacon, Kandinsky…). Nedávno jsem byl na vernisáži výstavy obrazů a plastik rodiny Radových – Ondřeje, Vojtěcha a jejich rodičů Miroslava, který nás bohužel opustil, a Jarmily. V pražské Chodovské tvrzi jsem strávil se svou manželkou nejlepší ze všech bezmála dvě hodiny. Nebylo to první setkání s uměním tohoto mimořádného kvarteta, ale kvůli kumulaci umělecké a duchovní krásy na malém prostoru (pořadatelem bohužel špatně nasvíceném) to bylo tentokrát obzvláště silné.

Přišlo mi zvláštní, že mezi desítkami děl na mě nejvíce působil obraz Svěcení jara, který je důležitý i  v této době, kdy vnímám hrůzným způsobem devastovanou Ukrajinu a pokrytecké přivírání očí části české společnosti. Jeho autor Vojtěch Rada mi k tomu napsal: „Malíř maluje obrazy a to je jeho nejvlastnější řeč, jinak by mluvil nebo psal. Proto je pro mě trochu složité psát o svých obrazech. Nicméně pokusím popsat východiska, myšlenky, pocity, které mě k namalování obrazu s názvem Svěcení jara vedly. V tomto obraze jsem se pokoušel zachytit něco posvátného, co je a není obsaženo v tomto světě. Chtěl jsem, aby obraz působil vesele, ale aby tu veselost něco v pozadí narušovalo. Aby v něm bylo přítomno nebezpečí. Chtěl jsem, aby obraz člověka vtáhl, aby mu vedl pohled, jako kdyby ho chytl tanečník za ruku a vtáhl ho v divoký rej. Aby zachycoval pohyb. Aby obraz vytvářel svůj vlastní prostor. Snažil jsem se, aby obraz na zběžný pohled nepůsobil příliš komplikovaně a otázky k němu přišly se zpožděním. Zamýšlel jsem zachytit tam téma oběti. Vlastně všechno to, o čem jsem mínil vyprávět řečí barev, je výstižně obsaženo v názvu Svěcení jara. A je na  posouzení diváka, jak moc se mi to podařilo.“

Vojtěch Rada – Svěcení jara.

Hudba Svěcení jara Igora Stravinského je pro mě v hyperbole o nadčasové pohanské oběti, obraz Svěcení jara Vojtěcha Rady je o nadčasové duchovní metamorfóze oběti viděné prizmatem křesťana. Obě umělecké symboliky jsou dle mého přesvědčení geniální.

V proslovu Ondřeje Rady na vernisáži výstavy zazněly i tyto věty: „Malíř maluje nejen proto, že ho ta činnost baví, ale především proto, že cítí potřebu zachytit něco, co se slovy vyjadřuje jen těžko – jinak by přece mohl „pouze“ mluvit. Výtvarné umění s člověkem rozehrává nonverbální komunikaci, která možná může jít v něčem víc do hloubky, protože se ke stejnému artefaktu člověk může opakovaně vracet, neboť výtvarná řeč je nadčasová, na rozdíl od řeči druhů umění v čase plynoucích. Divákovi dává možnost se zastavit, nechat se oslovit, zkoumat, promýšlet, studovat detaily, rozkrývat vrstvy, vymýšlet vlastní příběhy a neotřelé interpretace i hledat v sobě odpovědi na otázky, které dílo klade, a které v něm rezonují – pokud tomu dá onen divák čas. Je to stejné jako s labyrintem cizí řeči. Chcete-li porozumět, musíte se zastavit a soustředěně naslouchat – dopřát komunikaci čas, i když se Vám nejdříve zdá, že tak úplně nerozumíte; což chce někdy notnou dávku trpělivosti, netrpělivě uspěchané době navzdory. Odměnou může být, že se Vám, v tomto případě tajemství obrazu, najednou poodkryje. Že se Vám pootevřou dveře do podivuhodného světa, který Vám byl třeba dříve cizí. Obraz vás osloví a vy jeho hlas zaslechnete. Umění je vlastně takový labyrint, který vás, když vejdete, pohltí a na každém kroku přichystá menší či větší překvapení.“

Chcete-li prožít hudební Svěcení jara v mistrovské podobě, doporučuji pražské koncerty České filharmonie v prvním květnovém týdnu 2026, jestli máte touhu meditovat u výtvarného ztvárnění a zažít překvapení, doporučuji navštívit výstavu rodiny Radových (najdete tam mimo jiné i netradiční zpracování tématu Stabat Mater).

Luboš Stehlík