Nedávno jsem si koupil knihu ARMCHAIR EXPLORER Discover the best music, film and literature from around the world (vydalo Lonely Planet, 2021). Přeložit by se dalo asi: PRŮZKUMNÍK V KŘESLE (aneb Gaučový objevitel). Objevte nejlepší hudbu, filmy a literaturu z celého světa.
Jde o přehled nejautentičtější literatury, filmů a hudby z více jak 120 zemí celého světa. A jelikož v současné době máme v organizaci OSN zastoupeno 193 států + dva jako pozorovatelé, tak v knize je zastoupeno skoro 62% států. Proč zde nejsou všechny, to nevím. Třeba by to již bylo náročné a termín vydání spěchal, nebo jde o státy kulturně málo definovatelné, či co já vím. Ale i tak jde o velmi reprezentativní přehled.
Členění je Evropa, Jižní Amerika, Severní Amerika, Oceánie, Asie, Afrika a Střední východ a nakonec Rejstřík. Státy ve jmenovaných částech jsou řazeny abecedně, takže třeba v případě Evropy to začíná Austria, Belarus, Belgium…; v případě Asie to je Ázerbájdžán, Bangladéš…
Každému státu jsou věnovány 2 stránky i s relativně charakteristickou fotografií. V případě České republiky to je třeba pohled přes pražský Mánesův most na Karlův most s Mosteckou věží a Karlovými lázněmi.
Samozřejmě každý takový výběr toho nejautentičtějšího je subjektivní, byť ten subjektivismus je korigován i sebelepší redakční radou. V takových případech se pro srovnání objektivity vždy zaměřuji na domácí Česko, kdy ten výběr dokážu nejlépe posoudit. Literatuře a filmu je věnováno vždy 5 titulů s briskní charakteristikou. V případě hudby 10 titulů – vždy s názvem skladby a žánrem, někdy i s interpretem a skladatelem. To asi trošku určuje, která hlediska při výběru rozhodovala.
V případě literatury je zde doporučeno:
Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk (1923) (to bych podpořil)
Franz Kafka: Popis jednoho zápasu (1936) (F. Kafku bych podpořil, ale za jeho nejreprezentativnější dílo bych vybral Proces, i když to vybrané bylo pro Kafku samotného snad zlomové).
Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (1971) (spíše bych vybral Ostře sledované vlaky, ale třeba nebylo vybráno, protože to je dále mezi filmy).
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí (1984) (to bych podpořil).
Ivan Klíma: Láska a smetí (1986) (to bych podpořil).
Tuto autorskou pětici bych tedy podpořil, ovšem schází mi tam Karel Čapek, kterému bych možná dal přednost před I. Klímou. Dejme tomu, že ten je současnější, ovšem kdo z českých autorů vytvořil slovo, které se stalo nadnárodním jako Čapkův „robot“, že?
V případě českých filmů je doporučeno:
Ostře sledované vlaky (1966) – režie Jiří Menzel
Hoří, má panenko (1967) – režie Miloš Forman
Vesničko má středisková (1985) – režie Jiří Menzel
Obecná škola (1991) – režie Jan Svěrák
Pelíšky (1999) – režie Jan Hřebejk
Výběr bych víceméně podpořil, byť bych třeba uvažoval pouze o jednom Menzelově filmu a druhý bych nahradil třeba Markétou Lazarovou (1967) F. Vláčila, Spalovačem mrtvol (1969) J. Herze, a u J. Svěráka bych možná upřednostnil Kolju (1996).
Nejproblematičtějším se mi ale jeví výběr hudební. Ale nezatracoval bych jej, protože je to velmi těžké, zvláště není-li zde žádné časové, ani žánrové vymezení, takže klasika se zde může vyhřívat na výsluní vedle třeba dechovky, rocku, jazzu… Navíc není jasné, zda vybrána byla skladba, autor nebo interpret. Spíše asi tak od všeho trochu.
Autoři knihy vybrali:
Bum, bum, bum (u nás více známo jako Dám dělovou ránu – 1966) – interpret Karel Gott, klasický pop
Slovanský tanec č. 9, op. 72 (1886) – skladatel Antonín Dvořák, klasika
Bugatti step (1930) – autor Jaroslav Ježek, jazz
Bratříčku, zavírej vrátka (1968)– autor i interpret Karel Kryl, folk
Trouba (Release Me), interpretka Lucie Bílá (skladbu z r.1949 L. Bílá v čeština nahrála v r. 1998), pop
Nonstop (1983) – interpret Michal David, elektro-pop
Toxika (1973-74) – interpret Plastic People Universe, prog(resivní)-rock
Andělé (1996) – interpreti Wanastowi Vjeci, rock
Missing Feeling Nathing (2015) – interpreti Please The Trees, inde(pendant) rock/folk
Mezi horami (1996) interpret Čechomor, folk rock
Zde mám ve výběru největší výhrady, byť uznávám, že přesvědčivý výběr je snad nemožný. Když by třeba určitým vodítkem bylo 10 hudebních žánrů, již by to bylo méně problémové. Ale i při velké toleranci něco se opravdu nepovedlo:
1. Proč je zde Trouba (Release Me) – píseň amerického autora R. G. Yanta z r. 1949? To teda pro L. Bílou a českou hudbu rozhodně typické není.
2. V případě Plastic People Universe jde jistě spíše o výběr ideologický, než kvalitativní. Ale budiž.
3. Též si nejsem jistý, zda skladba Missing Feeling Nothing táborské kapely Please The Tree je to, co v Česku každý zná, a tak může být v cizině vnímáno pro českou hudební kulturu za velmi reprezentativní.
Já bych tento obtížný výběr řešil následovně, byť si uvědomuji, že mohu sklidit stejnou kritiku, jaké se autoři knihy dočkali ode mne. Na výběr jsem se snažil pohlížet očima r. 2021, kdy kniha vyšla. Jde o řešení „z první vody načisto“. Zadal-li bych si problém jako studii, asi by se to i u mne ještě někam posunulo.
1. Chodská dudácká kapela (ozvěny římské a keltské hudební kultury)
2. Slovácká cimbálovka (původ cimbálu je perský – dnes Irán)
3. Rybovka
4. A. Dvořák: Slovanský tanec, nebo B. Smetana: Vltava, nebo něco od L. Janáčka (asi populárnějšího)
5. Škoda lásky
6. Ježek+Werich a Voskovec, nebo jejich pokračovatelé Suchý+Šlitr
7. Bratříčku, zavírej vrátka, nebo Modlitba pro Martu
8. K. Gott
9. Olympic
10. Čechomor nebo Tata Bojs versus Kabát, nebo J. Nohavica
Samozřejmě mohu schytat kritiku především za: 1. K. Gotta pro jeho prý „posluhování minulému režimu“. Ať je, jak chce, ale 60 let na výsluní české populární hudby K. Gottovi nelze upřít, takže o něco charakteristického pro českou hudební kulturu jistě jde. 2. J. Nohavicu. Prý spolupráce s STB, cena od V. Putina, které se nevzdal… Předně bych připomenul, že v historii umění platí, že velikost umělců ne vždy koreluje s etickým profilem. Takže bych ani nebyl zupácky netolerantní . A ani ta STB nebývá černobílá. Sám jsem poznal několik estébáků – o některých jsme to tušili, o jiných vůbec, a někdy jsme tušili nesprávně, nebo spolupracovali jinak, či dodnes nebyli objeveni (zvláště ty větší ryby, které si to dokázaly zařídit, nebo byly v utajenějším režimu)… A též pamatuji jednoho posametového ředitele ČST z disidentu v jeho plamenném projevu k zaměstnancům, jak to vše vyčistí, až na to, že se pak ukázalo, jak coby spolupracovník STB podal snad 300 udání na své spolu-disidenty. Když se to provalilo, spáchal sebevraždu. Hmm, spíše bych tedy soudil podle obsahu podaných udání – zda byly spíše formální, že se vlk nažral a koza zůstala celá, nebo byly pro udavače kariérní a zlobné. Též možná překvapí, že zde tahám i chodské dudy a slováckou cimbálovku. V případě dud prý je do Evropy mezi Galy (Kelty) přinesli Římané, a tak se dudy časem dostaly i k nám. A my jsme se zařadili mezi země, kde starořímské a keltské dudy dodnes něco i českého, a tak i světového, charakterizují. Jak Keltové ustoupili především na Britské ostrovy, tak se v novověku s britskou kolonizací světa dostaly dudy leckam, a tak trochu i s tím českým…
A případ Slovácka též je zajímavý. Proč tak činím, vysvětluje citace ze stran 61-62 knihy biologa (píseň též vnímal jako „živý“ organismus) a folkloristy Vladimíra Úlehly (1888-1947) – Živá píseň (1949): Úlehla píše: Před časem mne navštívil skladatel Henry Cowel, rodem Ir, příslušnosti Američan. Sám se označoval, i jinými byl označován, za skladatele „ultramoderního“; a nejeden projev nevole, ba i výtržnost vyvolal, když při přednesu svých skladeb hrál někdy celým předloktím nebo pěstí, aby zabral tónové shluky, jak to nazývá, tj. mnohozvuky odvozené ze svrchních (alikvotních) tónů; a jindy zase hrál rovnou na klavírních strunách. Vzděláním je Cowel fysik, později se také stal profesorem fysikální theorie hudby a v tom oboru napsal několik knih; na příklad v knize „Nové hudební zdroje“ vychází z fysikálních zákonů o svrchních tónech, aby z nich vyvodil nejen novou polyfonickou harmonii, nýbrž též novou, neobyčejně složitou rytmiku a konečně nový kontrapunkt – „nadkontrapunkt“. O tom skladateli by se tedy dalo těžko říci, že by byl romantickým obdivovatelem starého. Spíš nás až uráželo, jak hladce házel do jednoho pytle zaostalosti všechno, co máme v hudbě rádi, i se skladateli podle našeho soudu hodně moderními. Z našich skladatelů vážil si skoro jen Janáčka, několikrát ho navštívil a důkladně s ním pohovořil.
Tenhle Henry Cowell zajel za mnou po prvé v roce 1927 do Strážnice a do Velké. Ve Strážnici se mně již nepodařilo sehnat pro něho nakvap hudce, zato ve Velké se sešli ještě staří Trnovi hudci a hráli mu a hráli, a on seděl, oči navrch hlavy, a poslouchal a poslouchal.
Pak povídá: Ve světě je dvojí hlavní základ, ze kterého se vyvíjela ucelená hudba. První, řekněme mu italský, z toho se vyvinula skoro celá dnešní hudba, které říkáme evropská. Druhý je čínský. A teď se rozmýšlím, zda by třetím takovým základem nemohla být hra vašich hudců. Velmi se divím, že vaši skladatelé, pokud mohu posoudit, z něj nečerpají.
Asi tři roky poté mu zas ve Velké hudci hráli, chlapci k tomu zpívali a cifrovali a Cowel povídá: Kolik máte na Moravě hudebních konservatoří? – Jednu, odpovídám. – A kdy ta sem jezdívá? – Pokud vím, nikdy. – Hm, a nějaká jiná, třebas pražská, to tu studuje? – Také ne. – A nedovedete zařídit, aby se sem jedna konservatoř vždy na čas nastěhovala, dejme tomu na rok nebo aspoň na prázdniny? – Naprosto nedovedu, a kdybych cosi takového jen nadhodil, považovali by mne naši inteligenti za blázna. – Pak si vaši hudebníci nerozumějí. V tom, co jsem slyšel a si zapsal, je tolik harmonicky nebývalého a hodnotného, že by se tu mohli vaši skladatelé moc učit.
Tolik tedy ten nezúčastněný cizinec. Nepovídal to ze zdvořilosti, na to byl příliš upřímný. Prostě ho, budovatele hypermoderní harmonické nauky, uchvátila modulační barevnost hudecké muziky stejně jako Janáčka.
Ještě doplňuji, že H. Cowel (1897-1965) je považován za inspirátora třeba dnes známějšího Johna Cageho (1912-1992) a na YouTube má řadu skladeb. Už jako dítě byl považován za „hudebního génia“ apsycholog Lewis Terman – tvůrce IQ testu, ho označil za výjimečně inteligentního jedince.
Pro srovnání uvedu ještě hudební výběr, který v knize, o které dnes píšu, byl učiněn pro nám tolik blízkého souseda – Rakousko:
W. A. Mozart: Figarova svatba, klasika
J. Haydn: Violoncellový koncert č. 2 D dur, klasika
Falco: Rock Me Amadeus, pop
Christian Sturmer: Seite an Seite, pop
A, Schönberg: Nokturno pro smyčce a harfu, klasika
Edenbridge: Higher, metal
Udo Jurgens: Griechischer Wein, šlágr
Parov Stelar: Booty Swing, elektro-swing
Anton und DJ Otzi: Anton Aus Tirol, šlágr
Kruder und Dorfmeister: High Noon, elektro
(Poznámka: Schlager – šlágr – rozhodně není žánrová charakteristika. Ale autoři knihy to takto uvedli.)
Podle toho, co bylo vybráno pro Česko, výběr hudby ve mě velké nadšení ani nevzbuzuje. Přesto poslouchám skoro každou neděli jeden stát z knihy, takže mám co dělat skoro tři roky. Již jsem zvládl Oceánii a nyní se věnuji Asii. Zde jsou často zařazené písně, které sehrály, nebo jejich interpreti sehráli i nějakou politickou roli v národně osvobozeneckém boji proti kolonialismu a jiným násilnostem. Asi jako Plastic People Universe u nás. To bych bral a netrápí mne to.
Co mne ale trápí více, je fakt, že se z těch vybraných reprezentantů dost vytrácí nějaká národní výrazná identita. Obdobně, jak jsem již kdysi o tom psal v případě národních hymen z těchto oblastí. Teda ne, že by tam nezbylo z původní hudby nic. Ale velmi málo a spíše to vše směřuje k jakémusi celosvětovému univerzálu plané chuti. Nesoudím, zda to je špatně nebo dobře. Stejně s tím nic nenadělám. Prostě tyto země se chtějí vyrovnat tomu „západnímu“ a důsledkem je jakési kulturní rozmělňování.
Ale nic nevyčítám, vždy ani my nejsme jiní (názvy kapel nebo zpěvní texty jsou často v angličtině), a to, alespoň prozatím, nejsme „třetím světem“. Škoda, že národní hudební individualita se spíše vytrácí. Ale pro budoucí, nebo již i současné, komponování umělou inteligenci to tak bude jednodušší. Takže nějaké výhody se již i rýsují.
Stanislav Vaněk
