Jedním z největších zahraničních znalců české hudby 20. století je britský publicista, novinář a badatel Patrick Lambert. Oporou mu byla jeho manželka, celoživotní souputnice a chápající podporovatelka Jaroslava Lambert, která odešla z tohoto světa 12. května 2026. K její poctě uveřejňujeme rozhovor, který s ní před několika lety vedl český manažer, muzikolog, publicista a odborník na hudební edukaci Petr Kadlec. Redakce.
Jak jste se ocitla v Anglii?
Odešla jsem v srpnu 1968. Měla jsem v plánu jet do Anglie později, až v říjnu, protože jsem ke své práci v dokumentačním středisku angličtinu potřebovala. Byla jsem knihovnice a chystala se v Británii pobýt šest měsíců, abych se naučila jazyk. Protože ale přišli Rusové a tanky, všude byl zmatek, po týdnu mi zavolala kamarádka, která do Anglie chtěla jet taky a říká: „Proč se tady na to máme dívat? Vždyť zavřou hranice… Pojedeme!“ Tak jsme si sbalily tašky a odjely stopem do Vídně. Tam jsme čekali týden na anglické vízum a pak jsme stopovali až do Londýna. Tam jsem slavnostně přistála na náklaďáku 10. září 1968. To je můj výroční den.
Jaké byly první měsíce?
Všichni tam s námi moc sympatizovali. Čechoslováků tehdy přijely desetitisíce. Studenti dostali okamžitě nabídku pokračovat v tom oboru, kterému se věnovali doma. Já měla do týdne zaměstnání v knihovně. Nepotřebovali jsme žádné pracovní povolení. Protože jsem ale anglicky moc neuměla, jenom jsem řadila kartičky. Chodila jsem ovšem do večerních kurzů a do roka si udělala Cambridge Certificate of Proficiency. Pak jsem ještě vystudovala anglické knihovnictví, které je jiné než naše středoevropské. Když jsem udělala zkoušky, dostala jsem práci, která už byla kvalifikovaná a s pořádným platem. Do dvou let jsem byla v Londýně zavedená už pořádně a nemyslela jsem na návrat.
Jak jste se seznámili s Patrickem?
Bydlela jsem s několika dívkami ve velkém studentském bytě blízko univerzity. Dvě dívenky byly Irčanky, které se s Patrickem znaly z doby jeho studií na Trinity College. Občas za nimi chodil, byli jsme představeni a on říká, že se zajímá o českou hudbu: o Dvořáka, Smetanu, Janáčka… Já jsem v duchu mávla rukou a pomyslela si: „Tahle tři jména zná přece každý.“ Jednou všichni odešli a Patrick se v bytě pořád zdržoval. Bylo mi divné, že nešel se svými dívkami, a on se se mnou najednou dal do řeči, začal mluvit o české hudbě podrobněji, takže jsem zjistila, že jeho zájem o hudbu mojí země opravdu není povrchní. Pak se zeptal, jestli bych se nechtěla podívat na jeho sbírku gramofonových desek. Mě to zajímalo, takže mě zavedl do bytu, kde bydlel se svojí matkou. Tam měl velkou kolekci desek, hlavně od Supraphonu. Sbírka byla opravdu obrovská, dost jsem se divila, že ho maminka se všemi těmi deskami nevyhodila. Byly všude!
Když jsme spolu potom začali chodit, pochopila jsem, jak hluboké znalosti má Patrick o české hudbě. Na to už jsem já nestačila, i když jsem se o hudbu taky zajímala. Byla to opravdu jeho vášeň, pořád nosil desky, koupil mi gramofon. A jeho sbírka se mi stala osudnou. Když jsme se vzali, desky naprosto dominovaly našemu malému londýnskému bytu. Byly jich snad desetitisíce… K tomu klavír a postupně dvě děti: syn Roderick a dcera Petra. Takhle jsme žili.
Neměla jste někdy sto chutí všechny ty desky vyhodit?
To ne, ale pořád jsem přes ně klopýtala, nutila Patricka, aby je dal někam na poličky. Nezapomenu na příhodu, kdy si malý Roderick, asi dvouletý nebo tříletý, chvilku hrál sám a já mu zrovna úplně nevěnovala pozornost. On si bral Patrickovy desky, vytahoval je z obalů a jezdil po nich prstíčky. Patrick přišel domů a vzpomínám si, jak strašně se zlobil. Aby taky ne, když mezi deskami byla Martinů Šestá symfonie!
Manželé Lambertovi s Petrem Kadlecem.
Do Československa jste jezdili od 70. let? Co všechno jste tu podnikali?
Když byly děti malé, jezdili jsme do Klatov, k mým rodičům, k sestře. Ale Patrick vždycky na týden odjel do Prahy, kde bydlel u naší dobré známé. Já taky někdy přijela s dětmi a seznamovala je s Prahou. Jednou mi řekly: „Mami, my už známe Prahu líp než Londýn!“ Patricka jsme někdy celý den neviděli. Až večer, kdy přišel a v náručí měl spoustu knih a desek z antikvariátů. Je pravda, že jsem si přála, abychom někdy jeli i jinam než do Československa. V Anglii není zase tak hezké podnebí, tak proč se nevydat někam k moři, třeba do Řecka? Ale Patrick mi na to většinou řekl: „Ale miláčku, proč nejet do Československa? Tam je také hezky!“ Takže jsme prakticky všechny naše dovolené trávili tady, alespoň jednou ročně jsme se sem na 3–4 týdny vraceli. Pro Patricka to byla jeho láska. Člověk nakonec neví, jestli jsem já na druhém místě a jeho hudba na prvním, anebo obráceně. Ale ono to vlastně tak hezky splývá dohromady. Je jasné, že se o mě Patrick nezačal zajímat kvůli tomu, že by chtěl přístup do Československa nebo k jazyku, který se v životě pořádně nenaučil. O českou hudbu se zajímal mnohem, mnohem dřív, než jsme se seznámili, takže určitě nemůžu říct, že by mě nějak vykořisťoval. Ráda jsem mu vždycky pomáhala, svého času i s psaním na počítači, samozřejmě s překládáním. Vlastně mě ta jeho hudba taky úplně pojala.
Petr Kadlec
