Česká studentská filharmonie v prosinci 2025 znovu spolupracovala se Sirem Simonem Rattlem. Poprvé to bylo na mimořádném koncertě v červnu 2020, kdy dostala příležitost vedle České filharmonie a pod Rattlovou taktovkou zahrála tři Dvořákovy Slovanské tance. A protože tehdy si pan dirigent pochvaloval, jak pěkně se mu se studenty pracovalo, došlo tentokrát na výrazně větší sousto – na Berliozova Harolda v Itálii. Jako sólistu Simon Rattle přizval Izraelce Amihaie Grozse, nynějšího sóloviolistu Berlínských filharmoniků. Zbytek programu prosincových abonentních koncertů pak patřil Lutosławskému, Beethovenovi a České filharmonii.
V tomto textu se pokusíme nahlédnout do zkouškového procesu Simona Rattla. Čili do té časově poměrně dlouhé fáze, kdy hudební interpretace vzniká, kdy můžeme sledovat, jak dirigent s hudebníky pracuje, co jim říká, jak je vede a motivuje. Pro někoho to může být dokonce zajímavější a dobrodružnější než slyšet samotný koncert. To už je totiž „jenom“ výsledek, zatímco tady jsme u zrodu. A jak to tedy vypadá, když se hudba rodí pod vedením Simona Rattla?
Fota Petr Chodura.
Když Sir Simon v neděli 7. prosince poprvé přichází na pódium Dvořákovy síně, mladí muzikanti z České studentské filharmonie jsou samozřejmě na svých místech. „Dobrý den,“ zdraví je pan dirigent česky a nešetří svým typickým srdečným úsměvem. „To byla bohužel jediná věc,“ pokračuje už anglicky, „kterou umím v češtině říct.“ (Toto jeho skromné prohlášení se během dalšího zkoušení rozhodně nepotvrzuje!) Hudebníci se na něj také usmívají, ale při bližším pohledu vidíte, že jsou docela napnutí. Už za chvíli budou hrát pod vedením jednoho z nejslavnějších, ale také nejnáročnějších dirigentů současnosti. Jaké to bude?
Jenže Simon Rattle dokáže překvapit. „Moc rád vás všechny vidím… a teď si půjdu sednout do sálu, abych si poslechl váš koncert! Jsem zvědavý, čeho jste se Sašou dosáhli.“ V orchestru to překvapeně zašumí, ale pan dirigent už jenom laškovně prohodí: „Tady mám svůj gin s tonikem!“ (v ruce třímá velkou láhev s minerálkou značky San Pellegrino, nejlepší ze všech) a spokojeně odchází doprostřed 11. řady Dvořákovy síně.
Sasha Scolnik-Brower zkouší s Českou studentskou filharmonií.
Tato situace si samozřejmě žádá vysvětlení. Tak zaprvé: kdo je to ten Saša? Sasha-Scolnik Brower je mladý americký dirigent, absolvent Harvardu a Juilliard School. Už druhým rokem asistuje Simonu Rattlovi u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a předzkušoval pro něj i Harolda v Itálii – v Praze.
Simon Rattle vše se zájmem sleduje z 11. řady.
S osmdesáti muzikanty České studentské filharmonie měl pět zkoušek, takže mělo svoji logiku, že si chtěl Simon Rattle nejdřív poslechnout, čeho už bylo dosaženo a čemu se věnovat dál. „Bylo to pro nás velké překvapení,“ komentoval to později koncertní mistr violoncell Matyáš Keller, „ale zároveň nám to hned na začátku ukázalo, že pan dirigent Rattle už si nepotřebuje nic dokazovat a nemusí na nás ‚vystrkovat‘ ego. Sedne si prostě do publika a poslechne si, jak diriguje jeho asistent. Během toho si samozřejmě dělal spoustu poznámek a na základě toho s námi dál zkoušel. Pro mě to byl důkaz jeho pokory.“
Už po první větě se přitom z 11. řady ozvalo hlasité „Bravo!“ a po doznění celého čtyřicetiminutového Harolda se Simon Rattle ujímá taktovky už osobně. „Berliozův Harold v Itálii je jedna z nejkrásnějších, ale zároveň nejnáročnějších partitur na světě. Už dlouho jsem se k ní toužil vrátit. Naposledy jsem ji dirigoval před 44 lety. Sólistou byl tehdy Jurij Bašmet.“
Pak už se do zkoušení pouští on.
Berliozův Harold je zvláštní skladebný útvar. Je to symfonie se sólovou violou. Nejde tedy o koncert klasického střihu, který stojí a padá se sólistou, a orchestr víceméně doprovází. V tomto díle je to mnohem víc exhibice orchestru, zatímco sólista se v hudebním proudu čas od času zjeví a pak zase mizí. Amihai Grosz to ostatně ve svém pojetí podtrhl tím, že střídal různá místa na pódiu a vyšlápl si dokonce až na varhanní emporu. Avizoval to ostatně i Simon Rattle s tím, že „Amihai plánuje hodně chodit“.
Amihai Grosz.
Když člověk Harolda poslouchá, nemůže si nevzpomenout na Fantastickou symfonii. Muzikantům v orchestru píše Berlioz hodně virtuozity a nejrůznějších efektů, které se často v rychlém sledu střídají. Jako správný Francouz si také rád zahýří orchestrálními barvami i instrumentačními kouzly.
Nejnáročnější na hraní je čtvrtá věta a tou také Simon Rattle začíná. Líčí se v ní banda krvežíznivých loupežníků, kteří Harolda zajmou a divoce kolem něj tančí. Už Berlioz předepisuje jejich tanec v hodně vysokých obrátkách a Simon Rattle z nich neslevuje ani ždibec. Závratné tempo ale není jediná výzva. Další se týká charakteru hudby: aby byl co nejvýraznější a co nejpřiléhavější. „Víte, v některých výkladech se dokonce píše, že loupežníci Harolda zabijí a křepčí nad jeho mrtvolou. Vám to ovšem zatím zní spíš jako God Save the Queen!,“ komentuje Simon Rattle jedno místo. Orchestr se zasměje a při opakování se snaží křepčit divočeji. Pro dirigenta je to ale pořád málo. „Znáte přece Francouze. Vždycky se tváří, že neznají nic než kultivovanost a eleganci. Ale pak se naštvou, promění se v naprosto zuřivé bytosti a veškerá kultivovanost je ta tam. Ve čtvrté větě potřebujeme objevit právě tohle!“
Jiný nezapomenutelný moment – to přicházejí ke slovu pozouny. Mají být v plné síle, ale hráči jsou nejdřív dost opatrní. A když je potom dirigent vyhecuje, jsou zase až moc robustní. Simon Rattle reaguje ve vteřině: „Tady je to, jako byste ty loupežníky chtěli pozabíjet. To je v pořádku. Ale prosím vás, tím vražedným nástrojem má být meč, a ne (a tady zase promluví česky)… hroch.“ Odpovědí je samozřejmě salva smíchu a myslím, že tenhle příměr v České studentské filharmonii zlegendární. Ostatně i pan dirigent se k němu ještě vrací. „V jednom místě se kontrabasy trochu poddaly svojí podstatě, my jsme se k nim přidali,“ vypráví violoncellista Petr Hamerský, „a on nám řekl, ať z toho neděláme takový hrochfest. Přičemž slovo hroch vyslovil opravdu skvěle. Od Angličana z Liverpoolu bych to nečekal.“
U Rattlovy komunikace s orchestrem se na chvíli zastavme, protože je pro jeho práci charakteristická. Jednak je na něm znát, že s hudebníky komunikuje strašně rád a že s nimi vůbec rád je a pracuje. Zní to jako banalita, ale pro dirigentskou práci to banalita není. Zároveň když s nimi mluví, skoro nikdy nesděluje jen suché instrukce. Třeba aby hráli rychleji nebo pomaleji, anebo mezzoforte; anebo že to mezzoforte pořád ještě není to správné mezzoforte… Bývá to naopak téměř pokaždé přirovnání nebo obraz, které Simon Rattle sype z rukávu s pohotovostí sobě vlastní. Určité místo tedy znělo jako „přežraný lev, ale já bych potřeboval geparda na lovu…“ Jinde zase dirigent vtipně poznamenává: „Slyším, že jste dnes měli opravdu vydatnou snídani.“
Je to samozřejmě zábavné a odlehčující. Ale pomáhá to hudebníkům – kromě pobavení – i prakticky? Vědí díky tomu lépe, co se po nich chce? „Myslím, že to pomáhá,“ říká koncertní mistryně orchestru Magdaléna Mašlaňová, „a zároveň se uvolní atmosféra. Člověk se nezhroutí, že mu slavný dirigent řekl: no, tady to hrajete špatně. Simon Rattle má dar říct vlastně totéž úplně jinak.“ A Matyáš Keller doplňuje: „Účel to splní výborně. Rychle pochopíme, co po nás chce, ale zároveň nás zkouška s ním pořád baví.“
Z dosavadního popisu by to mohlo působit, že Rattlovy zkoušky jsou trochu zábavná show s dirigentem, který je poměrně dost nad věcí. Dokáže být ale také přísný a neústupný? „Pro mě je Simon Rattle obojí,“ řekla hobojistka Františka Matoušková. „Jako hráči se s ním cítíme dobře. Nevytváří napjatou atmosféru, kdy se člověk bojí udělat chybu, ale taky nenechá nic projít. Pokud není spokojený třeba s kvalitou zvuku, okamžitě zastaví a řekne: ne, to nejde. A pak se na tom pracuje, dokud není spokojený.“ Matyáš Keller dodává: „I když se k nám choval neustále mile, měl jsem pocit, že je tam určitá hranice, za kterou kdybychom zašli, dokázal by dát jasně najevo, že takto to dál nejde a musíme s tím něco udělat.“
Doplňme ještě několik postřehů ze zkoušení první věty Harolda v Itálii. Ve zvláštně potemnělé atmosféře ji zahajují cella a kontrabasy. Na barvě zvuku s nimi Simon Rattle pracuje dlouho. A zase ne suše. „Vstupujeme tady do příběhu. Víme, že náš Harold je dosti zvláštní postava. Samotář, trochu autista… A já si tady vždycky představuji, jak se potácí krajem, drží se za hlavu, ve které mu pořád víří ta zásadní otázka: Co je smyslem života? Zkuste to s tímto pocitem zahrát.“ Najednou se ozve jiná kvalita zvuku i výrazu. Některý dirigent už by byl spokojený, jiný by se domníval, že orchestr už to lépe zahrát nemůže. Ale Simon Rattle přikládá další polínko. „Zkuste to zahrát víc polsky než česky. Nesmí tam být ani stopa po ironii, i když chápu, že český přístup k Haroldovi by přirozeně trochu ironický byl. Takové to: Ten Harold to sebe prožívání přece jenom trochu přehání… Ale to z vás vůbec nesmí být cítit. Tady buďte opravdu Poláci. Všechno berte naprosto vážně, i když vám to připadá přehnané. Tady to má být přehnané!“
V jiném místě se u smyčců hledá správný zvuk pizzicata, tedy brnkání. Dirigent stále není spokojen, protože zní příliš ostře. „Pořád je to trochu jako facka… Ale mělo by to být co nejměkčí. Co kdybyste zkusili brnknout bříškem palce? – Ano, to je mnohem lepší. Ale možná ne tak pohodlné. Víte co? Brnkejte kteroukoliv částí těla, ale musí to znít tak měkce jako palcem.“
Nahlížíme trochu do dirigentské kuchyně Simona Rattla. Ovšem jenom prostřednictvím několika výroků a dojmů. Samozřejmě nám k tomu chybí znějící hudba i možnost vidět a slyšet jeho interakci s hudebníky. Dodejme také, že to, co se odehrává během zkoušek, se opírá o dirigentovu jasnou a přesvědčivou představu o hudbě. To znamená o celkovou představu díla a jeho výstavby, o představu časového rozvržení celého průběhu, o představu gradací a dynamických vrcholů, a v neposlední řadě o představu zvukovou. Tedy o to, jak mají znít jednotlivé nástroje, ale taky jejich kombinace. To vše pak ještě dirigent upravuje s ohledem na akustiku sálu. Myslím, že i proto si Simon Rattle Harolda nejdřív poslechl z 11. řady Dvořákovy síně. Na základě toho pak v některých místech sílu hraní dokonce tlumil, aby to pro náš mimořádně rezonující sál nebylo až příliš. Když se tato balance nehlídá (a upřímně řečeno, hlídá ji dnes málokdo), hudba proudící z pódia bývá nepříjemně ukřičená. Zatímco zvuk orchestru pod Rattlovýma rukama takový nikdy nebyl. A to ani v největších fortissimech.
Když člověk Simona Rattla sleduje na zkouškách, má pocit, že věnuje pozornost všemu a neunikne mu nic. U všech not, které v partituře jsou, trvá na tom, aby měly tvar, aby je hudebníci hráli s plným vědomím, ne jen tak, „jako že se to přehraje“. Pořád hudbu oživuje a totéž chce i po orchestru. Dokonce i po několika hodinách práce, kdy přirozeně přichází únava a síly ochabují, jeho nároky nepolevují. Chce toho hodně a chce to pořád. Ale chce to i sám po sobě, nejenom po muzikantech.
Magdaléna Mašlaňová a Amihai Grosz.
„Je neuvěřitelně srdečný, strašně milý a má v sobě obrovské množství energie. Pro mě je to prototyp britského džentlmena, který velice rád dělá takové džentlmenské fórky. Přičemž legraci si dělá i sám ze sebe, což u dirigentů zažívám opravdu málokdy.“ Tento postřeh Magdalény Mašlaňové doplňme na závěr ještě jednou charakteristickými slovy Simona Rattla během zkoušek s Českou studentskou filharmonií v prosinci 2025: „Vidím na vás, že se všichni strašně snažíte. Říkáte si: Panebože, diriguje Simon, tak musíme hrát všichni přesně spolu, aby byl spokojený. – Ale to vás svazuje. Prosím vás, uvolněte se! Já potřebuji v tomto místě Berliozova Harolda cítit napětí a stres z hudby, ne z vás!“
Petr Kadlec
