Pomyslela jsem si, to je konec, buď nás pošlou někam jinam – pak je s námi amen, nebo nás tady
rovnou zplynují. Silvie Wagenberg
Počátkem dubna roku 1944 se ve vyhlazovacím táboře Osvětim odehrála podivuhodná scéna. V tomto moderním pekle a místě smrti neuvěřitelného množství lidí se odehrál pohřeb, během kterého se i důstojníci SS se zármutkem poklonili zesnulé Židovce. Ta žena se jmenovala Alma Rosé, slavná houslová virtuoska, ale především člověk, kterému na konci války vděčily za svůj život desítky lidí.
Alma Rosé se narodila 3. listopadu 1906 ve Vídni do slavné hudební rodiny. Její otec Arnold Rosé byl vynikajícím koncertním houslistou, který založil proslulý Rosé kvartet a po padesát let byl koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a orchestru Dvorní opery. Její matkou byla sestra jednoho z nejslavnějších rakouských skladatelů Gustava Mahlera. Alma se od dětství učila hře na housle pod vedením svého otce a již na počátku 20. let začala pravidelně vystupovat.
Postupně se proslavila nejen svou vynikající hrou na housle, ale též oslňující krásou. V roce 1930 se Alma Rosé provdala za českého houslistu Vášu Příhodu, žili spolu střídavě v Čechách a na koncertních turné. Od roku 1932 také Alma vedla populární ženský orchestr Wiener Walzermädeln, na jehož repertoáru byla klasická i operetní hudba.
Alma Rosé a Váša Příhoda.
Nástup nacismu k moci v Německu v roce 1933 předznamenal pro rodinu Rosé počátek zlých časů. Roséovi byli, ač pokřtěni, dle nacistických zákonů Židé. Možností ke koncertování postupně ubývalo, po obsazení Rakouska nacisty rodina utíká do emigrace. Alma Rosé, již rozvedená, se s otcem přesouvá do Londýna, kde však žijí v nuzných podmínkách. Alma se tedy vrací na pevninu a snaží se koncerty uživit sebe i otce. Počátek 2. světové války ji zastihne v Nizozemí. Pokusí se zmást úřady a zatajit svůj židovský původ fiktivním sňatkem s nizozemským inženýrem, což se však nezdaří. Koncem roku 1942 je Rosé nucena uprchnout z Nizozemí s cílem dostat se přes Francii do Švýcarska. Vybavena je falešným pasem s novou identitou. Na francouzsko-švýcarských hranicích je však zadržena a několik měsíců držena ve francouzském táboře Drancy. V červenci 1943 je jako mnoho jiných nahnána do dobytčích vagónů, které vyrazí směr Osvětim.
Po příjezdu do Osvětimi projde Alma Rosé selekcí a je vybrána na lékařské pokusy doktora Mengeleho. Vystupuje totiž pod jménem svého druhého manžela, a proto v ní nacisté zprvu nepoznají slavnou umělkyni. Dle vzpomínek její spoluvězeňkyně Margot Anzenbacher byla Rosé jednoho dne vybrána na experimentální operaci, což pro ni mohlo znamenat děsivé zranění či rovnou smrt. Vězeňkyně, která vedla kartotéku pokusů, v ní ovšem poznala slavnou umělkyni a upozornila na to německého lékaře. Ten od pokusů na Almě Rosé upustil a předal ji vrchní dozorkyni Marii Mandel, která právě tou dobou hledala hudebnice do své táborové kapely.
Táborové kapely měly v koncentračních táborech za úkol hrát vězňům ráno do pochodu na práci a večer při návratu. Jejich ideovým úkolem bylo pozvednout morálku vězňů a příznivě působit na jejich převýchovu v duchu nacistické ideologie. Hudba však byla v táborech využívána i k trápení lidí, kteří často museli po návratu z těžké práce pochodovat do rytmu tak dlouho, jak se dozorcům zlíbilo. Vyhladovělí a vyčerpaní vězni byli často obuti jen do dřeváků, a pokud někdo z rytmu vypadl, byl zkopán a zbit. Dle vzpomínek dozorců byla hudba využívána také při selekcích, kdy se pozorovalo, kdo řádně pochoduje a kdo již nestíhá. Taková táborová kapela dále svým způsobem reprezentovala velitele tábora. Ten ji předváděl návštěvám a známým, hudebníci dokonce dostávali křiklavé uniformy, aby v davu vězňů správně vynikli. Vězeňské kapely hrály též pro potěšení dozorců na jejich oslavách a pitkách.
Počátky ženské táborové kapely v Osvětimi sahají do května 1943, kdy se ji rozhodla založit vrchní dozorkyně Maria Mandel a patrně chtěla svou vlastní kapelu, která by se vyrovnala mužské táborové kapele v Osvětimi. Zpočátku vedla ženskou kapelu polská učitelka Zofia Czajkowska, která si vybírala její členy z vězeňkyň hrající na nějaký nástroj. Zofia Czajkowska byla bez odborného hudebního vzdělání a kapela pod jejím vedením nedosahovala valné úrovně.
Po příchodu Almy Rosé ke kapele se Mandelová rozhodne pro změnu, Czajkowska je vyhozena a Alma povolána na její místo. Dostane za úkol dovést kapelu na profesionální úroveň, je jmenována kapelnicí a kápem celého bloku. Postupně nabírá do kapely zkušené hráčky především z řad židovských vězeňkyň. Problém nastává s členkami kapely, které již nedokážou s novými hráčkami držet krok. „Alma nemá na vybranou a musí je z orchestru vyřadit, jinak by riskovala život všech svých svěřenkyň.“ Jak vzpomínala členka orchestru, cellistka Anita Lasker-Wallfisch: „Alma dobře věděla, že pokud se jí nepodaří vytvořit přijatelnou kapelu, jdeme všichni do plynu.“ Propustit někoho z pracovního komanda však v Osvětimi znamenalo jeho okamžitou smrt. Rosé tedy sice slabší hráčky vyřadila z orchestru, ovšem ponechala si je na svém bloku jako asistentky, kopistky, textařky či vymohla jejich přesun na jinou práci.
Denní režim hudebnic začínal brzy ráno, kdy bylo nutné vyrazit k bráně a hrát spoluvězeňkyním do kroku. Kapela byla nucena hrát také při příjezdu nových vězňů do Osvětimi, kteří zde ihned procházeli selekcí. Dle vzpomínek akordeonistky Esther Bejarano to byly jedny z vůbec nejhorších zážitků z Osvětimi: „Brečely jsme a slzy nám tekly po tvářích. Viděla jsem tam mnoho zlého, ale tohle bylo opravdu nejhorší, protože člověk byl bezmocný. Nemohl jsi těm lidem pomoct a věděl jsi, že jdou rovnou do plynu. A ty jsi tam musel stát a hrát jim do kroku.“
Hudebnice zprvu takto hrály za každého počasí, v mrazech i v dešti. Alma Rosé se snažila Mandelovou přesvědčit, aby její děvčata nemusela hrát ve špatném počasí, neboť to ničí jejich nástroje. Tato taktika nakonec zabrala a kapela zůstávala v dešti pod střechou. Život člověka totiž neměl v osvětimském pekle žádnou cenu, ovšem nástroje, které držely hudebnice v rukách, ano.
Po odchodu spoluvězňů či skončení selekcí cvičil orchestr na svém bloku až 10 hodin denně. Mimo tyto zkoušky se hrálo pro pobavení dozorců podle jejich přání. Dle vzpomínek Margot Anzenbacher: „Přišla esesačka, přála si slyšet třeba některou Chopinovu skladbu. Po jejím vyslechnutí opustila se zdáním vychovaného člověka blok a hned na to venku vlastníma holinkama zkopala ubohou babičku.“ Na soukromé koncerty chodil na ženský blok i velitel tábora Josef Kramer, který si nejraději nechával zahrát skladbu Roberta Schumanna Snění. Maria Mandel považovala orchestr za svůj majetek, přicházela ve dne i v noci a nechávala si přehrát své oblíbené skladby, nejraději prý měla árie Cio-Cio-San z Pucciniho Madame Butterfly. Alma Rosé si dobře uvědomovala, že spokojenost velitelů s kvalitou orchestru může zajistit všem jeho členkám přežití. Z tohoto důvodu byla velmi přísná a náročná na všechny hráčky. Je třeba si také uvědomit, že ne všechny posty se podařilo obsadit profesionálními hráčkami a často byla nejvyšší kvalita očekávána od dosavadních amatérů.
Kromě těchto povinností chodil orchestr v menším osazení občas hrát i na revír mezi nemocné ženy. Dle vzpomínek bylo toto účinkování pro všechny členky souboru otřesné a skličující, neboť obvykle hrály pro těžce nemocné či umírající ženy. Přesto se řadu z nich podařilo hudbou potěšit, vytrhnout z letargie a probudit v nich vzpomínky na své blízké, na dobu před válkou a normální život. Hudebnice opouštěly revír uplakané a vyčerpané, ovšem Alma Rosé na tomto hraní vždy trvala.
Alma Rosé byla na své svěřenkyně přísná, co se týče hudby, ale jinak se všemožně snažila vylepšit jejich podmínky v táboře. Už jen to, že po skončení hraní u brány nemusely tvrdě manuálně pracovat, což bylo pro většinu vězňů obvyklé, ovšem odcházely cvičit zpět na svůj blok. Vymohla pro ně zvláštní barák s dřevěnou podlahou, ve kterém byla obytná část a prostor pro hraní. Členkám svého bloku také zajistila zlepšení hygienických podmínek, kdy dostaly možnost pravidelně využívat sprchy či mít vlastní oddělené latríny. Každý člen kapely měl navíc vlastní postel.
S odůvodněním, že rozdíly teplot škodí nástrojům, získala Alma pro kapelu kvalitní kamna a také dostatek paliva na vyhřívání baráku. To vše byl v podmínkách Osvětimi nevídaný luxus, který dokázala Alma Rosé zařídit. Dle řady pamětníků si dokázala vybudovat bezprecedentní vztah s důstojníky SS, kteří jako by k ní chovali jistou úctu. Ona se k nim však nechovala podlézavě, v táboře proslula mimo jiné tím, že zastavila svůj soubor, pokud stráže vyrušovali. Na základě takového vztahu s mocnými se jí dařilo pomáhat přežít jí svěřeným ženám.
Repertoár táborových kapel se většinou skládal z německých vojenských pochodů, což souviselo s jejich primárním určením hrát vězňům do kroku. Němečtí dozorci vyžadovali obvykle německé písně a pochody, na které bylo osazenstvo táborů, skládající se ze všech národů Evropy, nuceno pochodovat a zpívat. Němci si tak dokazovali vlastní dominanci a nadřazenost německé kultury vůči všem ostatním.
Repertoár ženské kapely v Osvětimi se zprvu skládal z různých německých pochodů a lidových písní. Po příchodu Almy Rosé se začal postupně rozrůstat o populární německé písně, operní árie, části symfonií či skladby pro housle a klavír. Dle pamětníků kapela hrála Schumannovu skladbu Träumerei, výňatky z operet Franze Lehára a Franze von Suppé, árie z děl Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho a dále hudbu Johannese Brahmse, Wolfganga Amadea Mozarta, Antonína Dvořáka nebo Johanna Strausse.
Tuto krásnou hudbu si však mohli vyslechnout pouze návštěvníci koncertů ženské kapely, při každodenním hraní u brány pro ni nebylo místo. Koncerty se konaly na bloku kapely každou neděli a pro vězně to byla jedna z mála možností, jak se alespoň na chvíli odpoutat od každodenního hororu Osvětimi. Dostat se na takové představení mohla však jen malá část privilegovaných vězňů a funkcionářů táborové organizace. Přítomni byli samozřejmě pozvaní velitelé a dozorci v předních řadách, za nimi v uctivé vzdálenosti stáli vězni v pozoru, aplaus byl zakázán.
V prostředí osvětimského tábora byl velký problém sehnat jakékoliv noty, které by hudebníci mohli použít pro cvičení nových skladeb. Pokud se to již podařilo, jednalo se často o klavírní výtah nějaké populární melodie, který bylo nutné rozepsat pro celý orchestr. Některé skladby cvičila Alma Rosé se svými dívkami také z paměti.
Orchestr byl navíc netradičně složen z nástrojů, které se jednoduše vězňům podařilo sehnat. Vedle sebe tedy působily housle, violy, violoncello, kytary, mandolíny i akordeon, píšťaly či různé bubny. Zpěv byl často východiskem z nouze, a tak bylo nutné psát nové texty na dobře známé melodie. Jednou z textařek byla i česká členka souboru Margot Anzenbacher, která skvěle ovládala němčinu. Dle jejích vzpomínek tvorba probíhala tak, že byla obvykle zamčena s konvicí čaje v prázdné místnosti a propuštěna až s hotovým textem v ruce.
Margot Anzenbacher byla původně Rosé doporučena jako houslistka vězeňskou ilegální organizací. Alma svolila, že si ji vyzkouší. Pro Margot to byla patrně jediná možnost, jak se zachránit, protože byla přidělena na velmi těžkou práci a byla již na hranici úplného vyčerpání. Margot v mládí na housle hrávala, ovšem v prací zničených rukou je sotva udržela, prsty ji nechtěly poslouchat. Ve svých vzpomínkách zaznamenala své seznámení s Almou: „Kolem mne ležely nástroje, také kytary. Vyladila jsem jednu a začala potichu hrát. Přišla Alma Rosé: „Kdo to tu hraje, je přestávka!“ Neodpověděla jsem. Alma se zamyslela a řekla: „Ale znělo to dobře. Znáš noty? Umíš je rozepisovat? Víš něco o instrumentaci? Znáš jazyky?“ A byla jsem opravdu pět minut před dvanáctou přijata do orchestru. Sice ne jako houslistka, ale to nebylo vůbec důležité.“
Mezi členkami kapely byla také česká pěvkyně Lotte Lebedová. Lotte měla školený hlas subretního typu, ráda zpívala árie, šansony a populární písně. Její spoluvězeňkyně na ni vzpomínají jako na krásnou a stále veselou dívku, která dokázala svými příběhy bavit celý kolektiv. Lotte Lebedová přežila válku, vdala se a žila v Praze.
Vídeňanka Alma Rosé měla k Čechám a Čechům jednoznačně pozitivní vztah. Jejím manželem byl český houslista Váša Příhoda a manželé spolu až do rozvodu žili v Zárybech u Brandýsa nad Labem. Alma prý česky uměla jen několik žertovných vět, ovšem milovala českou hudbu. Když bylo v srpnu 1943 vybráno asi 175 českých vězeňkyň na transport do Ravensbrücku, přišla jim Alma Rosé po večerním apelu tajně zahrát na blok na rozloučenou. Hrála jim jednu z Bachových sonát pro sólové housle a také další, s oblibou hrávala například Montiho čardáš či Sarasateho Cikánské melodie.
Stejně jako Margot Anzenbacher považovala Almu za svou zachránkyni také akordeonistka Esther Bejarano. Ta přijela do Osvětimi 20. dubna 1943 a byla přidělena na přenášení těžkých kamenů. Věděla, že tuhle práci dlouho nevydrží. Pak zaslechla, že se hledají hudebnice do táborové kapely: „Říkala jsem si, musím být přijata do orchestru, jinak tu už dlouho nebudu.“ Ester se podařilo zaujmout dozorkyně hrou na vypůjčený akordeon, načež byla poslána k Almě, která ji do orchestru přijala. O svém prvním setkání s Almou Rosé vyprávěla také Anita Lasker-Wallfisch: „Stály jsme vedle sebe úplně nahé při desinfekci a Alma se mnou žertovala. Vyprávěly jsme si o studiích, smály se… dnes mi to připadá šílené.“
O úctě a oblibě členek souboru k Almě Rosé svědčí mimo jiné i narozeninový dar, který pro ni vymyslely v listopadu 1943. Dívky samy nic hodnotného neměly a v táboře nebylo k sehnání ani nic zeleného, natož květiny. Dívky tedy připravily dar z toho, co uměly. Margot Anzenbacher napsala báseň, která rytmicky souzněla se Schillerovými verši z Ódy na radost a hudebnice ztvárnily tuto báseň ve skladbu s použitím Beethovenovy hudby z 9. symfonie. Alma byla při předvedení daru velmi dojatá, velmi ji potěšil.
Posledním koncertem Almy Rosé byla soukromá oslava příslušníků SS 2. dubna 1944. Krátce poté byla přenesena na nemocniční blok s náhlými bolestmi břicha a s vysokou horečkou. O dva dny později, 4. dubna, zemřela. Její smrt vyvolala řadu dohadů a teorií, mluvilo se o otravě někým z orchestru či z řad táborových funkcionářů, kteří na ni měli žárlit. Dnes se jako nejpravděpodobnější příčina uvádí otrava jídlem či náhlá infekce v oslabeném těle.
Výjimečný status, který si Alma Rosé dokázala v táboře vydobýt, dokazuje i pohřeb, který jí byl snad jako jedinému vězni v Osvětimi vystrojen. Její tělo bylo zahaleno v bílém rouše a obklopeno květinami. I Maria Mandel, jedna z nejkrutějších dozorkyň Osvětimi, se přišla zemřelé poklonit a s dojetím jí k nohám položila bílou lilii. Její spoluhráčky však dle vzpomínek Silvie Wagenberg cítily nejen smutek ze ztráty přítelkyně, ale také velký strach o svou budoucnost: „Pomyslela jsem si, to je konec, buď nás pošlou někam jinam – pak je s námi amen, nebo nás tady rovnou zplynují.“
Smrt Almy Rosé skutečně znamenala konec ženské kapely v Osvětimi. Většina jejích členek byla transportována do nového tábora Bergen-Belsen v severním Německu. Zde hudebnice dokonce na bloku navštívil sem převelený bývalý velitel Osvětimi Josef Kramer. Přišel jim oznámit, že zde již obnovení souboru nebude možné, především nebylo na co hrát. I tato vzpomínka však dokládá, že ani po smrti Almy Rosé se na schopnosti její kapely nezapomnělo.
Většina členek osvětimské kapely válku přežila a pár si jich dokonce zahrálo i na oslavách osvobození. Některé z hráček po válce uveřejnily svědectví o svém muzicírování na pokraji smrti. Tyto vzpomínky mají jedno společné, vděčnost a úctu k Almě Rosé, nejen jako k hudebnici, ale především jako k velkému člověku.
Martin Král
