Bývá to poměrně častý povzdech při pohledu na dramaturgické plány operních domů. Přání publika je co do výběru titulů nepochybně odlišné, různí se podle hloubky znalostí dotyčného i jeho osobních preferencí. Příčina těchto povzdechů je však stejná – výběr uváděných oper není nijak závratný, převládají v něm operní dramata a tragédie. A v relativně krátkých periodách se vracejí tytéž kusy.
Operní highlighty
Podle hrubých odhadů bylo napsáno zhruba od konce 16. století na 40 000 oper, samozřejmě mnohé z děl 17. a 18. století se nedochovalo. Nicméně dochovaných kvalitních oper je za čtyři staletí existence tohoto žánru více než dost. Na světových jevištích se jich však podle údajů celosvětové databáze Operabase hraje v pětiletých cyklech přibližně 2500 – 2700, přičemž ročně se odehraje cca 25 000 představení, většinu z nich ovšem tvoří 100 – 150 oper! Tento trend lze sledovat minimálně jednu až dvě dekády. Zajímavé je, že moderní opery od žijících autorů tvoří třetinu všech uváděných titulů, jejich ´životnost´ však ve srovnání s klasikou je podle těchto údajů nízká – po odehrání několika naplánovaných repríz klasice ustoupí. Jestliže v repertoáru dominuje několik oper, u skladatelů je to ještě markantnější. V posledních pěti letech celosvětově vévodili repertoárům s jasnou převahou tři autoři – W. A. Mozart, Giuseppe Verdi a Giacomo Puccini. Publikum zná jen zlomek díla Giuseppe Verdiho. Napsal 28 oper. Kolik z nich ale má šanci dnešní divák živě vidět kromě čtyř nejznámějších La Traviata, Rigoletto, Trubadúr a Aida? I když zatratíme první Verdiho operu Jeden den králem považovanou obecně za nepodařenou, pořád tu jsou ty kvalitní ba skvělé, které lze objevit na programech italských divadel a na Verdiho festivalu v Parmě, ale mimo Itálii jsou na repertoár zařazeny jen sporadicky nebo se nehrají vůbec. Gioacchina Rossiniho si publikum pamatuje díky Lazebníku sevillskému, je však autorem 39 oper, na zahraničních scénách se některé objeví tu a tam, situaci vylepšuje festival v Rossiniho rodném Pesaru. Gaetano Donizetti je autorem sedmi desítek operních děl, hrají se dokolečka dvě, tři, ale naštěstí i on má svůj festival v Bergamu. Výhradně Pucciniho opery se hrají na festivalu v Torre del Lago. V Itálii je celá řada festivalů zaměřených na konkrétní autory či italské opery vůbec – Belliniho festival v Catanii, Mascagniho festival v Livornu a další. Itálie je operní velmoc, na evropská jeviště z ní však pronikne jen zlomek z obrovského bohatství děl i autorů. Ostatně ani celosvětově populární Mozart není širokému publiku znám zcela. Prim drží tři díla – Kouzelná flétna, Figarova svatba a Don Giovanni. Uvedení dalších už lze považovat za výjimečnou událost.
Tuzemské scény tento trend v oblasti světových oper zdařile kopírují. Nejen že se, až na výjimky (např. DJKT Plzeň: Rossini Turek v Itálii, Italka v Alžíru, Cilea Adriana Lecouvreur), co se italských autorů týče, drží zajetých mainstreamů, ale z českých jevišť prakticky zmizela francouzská opera, občas se objeví Massenetův Werther, řidčeji Manon, Gounodův Faust a Markétka, v posledních letech se objevily Poulencovy Dialogy karmelitek. Bizetova Carmen je aktuálně vůbec nejhranějším titulem na světě. Ale o jeho nádherných Lovcích perel si u nás lze v současné době nechat pouze zdát. Stejně jako o A. Thomasovi, L. Delibesovi (světlá výjimka např. Lakmé v Ústí 2011), J. F. Halévym či o operních dramatech a komediích D. F. Aubera, A. Ch. Adama; v zapomnění upadá (po ostravském Robertu ďáblovi v r. 2019) Meyerbeer se svými působivými operními opusy. Dluh francouzskému impresionismu dramaturgicky splatilo alespoň z části pražské Národní divadlo letošním nastudováním Debussyho Pellease a Melisandy. Díla německé provenience na tom jsou jen o málo lépe díky Weberovu Čarostřelci a částečně R. Straussovi se Salome a Růžovým kavalírem. Kvalitního Wagnera u nás slyšet je problematické, nevrací se O. Nicolai, zmizeli např. A. Lortzing, F. Flotow, Beethovenův Fidelio je už také výjimkou. Ojedinělé jsou produkce děl britských autorů včetně Benjamina Brittena, např. vynikající opery skladatelky Ethel Smyth přelomu a první poloviny 20. stol. jsou u nás zcela neznámé. V podstatě neznámá je dnes u nás i strhující Halka polského romantika Stanisława Moniuszka, o jeho dalších operách už vůbec nemluvě. Z nadšení pro tzv. historicky poučenou interpretaci jsou sice zařazována i na našich scénách občas díla období baroka či raného klasicismu (např. DJKT Monteverdi Orfeo 2018, Korunovace Poppey 2020, ND Brno Händel Alcina 2022, Státní opera Rameau Platée 2024), nicméně si lze představit v tomto směru větší sofistikovanost. A tak bychom mohli pokračovat dál.
Z českých jevišť se vytrácí humor
Je smutnou skutečností, že se z našich operních jevišť vytrácí humor a vtip. Ale on existuje! Uvádí se, že až polovina všech operních děl jsou komedie! Hrají se však? Rossiniho Lazebník sevillský a Donizettiho Nápoj lásky žijí, ale další komedie jako by snad ani neexistovaly. A o operetách nemluvě. V německy mluvících zemích o ně není nouze, ale v našich ´luzích a hájích´ na ně narazíme v zásadě jen sporadicky. Tu a tam se objeví Netopýr J. Strauße, Offenbachův Orfeus v podsvětí, Lehárova Veselá vdova, méně už Země úsměvů. Uvedení jiného kusu je výjimečné (např. Ostrava – Heuberger Ples v opeře 2015, Ústí n/L– Kálmán Čardášová princezna 2021, Hervé Mam´zelle Nitouche 2023, Strauß Noc v Benátkách 2025, DJKT – Lehár Giuditta 2025). Přitom tu jsou vynikající díla autorů jako Franz von Suppé, E. Kálmán, Carl Zeller, Carl Millöcker a řada dalších. Nejslavnější česká opereta Polská krev Oskara Nedbala, ještě nedávno trvalá součást repertoáru, se pomalu dostává do šuplíku ´opomíjených´ děl, Rudolf Friml či Rudolf Piskáček v něm už zřejmě jsou.
České opery na českých jevištích – bude se někdy blýskat na lepší časy?
Na samostatnou kapitolu by vydalo uvádění českých oper a operet na tuzemských jevištích. Vzhledem k stupňujícímu se macešskému přístupu k dílům Bedřicha Smetany bylo provedení celého cyklu Smetanových oper v Ostravě a v Plzni (2024/25 s pomocí 3 ostravských inscenací, ovšem navíc s koncertním provedením nedokončené Violy) k dvoustému výročí skladatelova narození více než záslužné, tím spíše, že od předchozího provedení takového cyklu uběhlo už přes sto let. Národní divadlo v Praze uvedlo cyklus Smetanových oper za Karla Kovařovice v roce 1904 a v sezóně 1922-23 za Otakara Ostrčila.
V poválečném období až do 90. let byly Smetanovy a další české opery standardní součástí repertoárů. Např. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci premiérovalo 1945 Prodanou nevěstu, 1946 Hubičku, Dalibora, Dvě vdovy, k tomu Fibichovu Šárku, Lešetínského kováře K. Weise a 1948 přidalo Libuši. S blížícím se koncem 20. století však začal Smetana z jevišť mizet. Na to, zda smetanovské cykly ovlivní přístup k zakladateli české národní hudby do budoucna, si budeme muset počkat. A Dvořák? Také nenapsal jen Rusalku... Boom ovšem zažívá celosvětově Leoš Janáček zejména kvůli možnosti nových „režijních konceptů“, což se promítá i na naše scény (např. ND Praha Káťa Kabanová 2022, Její pastorkyňa 2025 – C. Bieto, Výlety páně Broučkovy – S. Daubnerová 2018 či koprodukční „Brouček“ v ND Brno – R. Carsen 2024).
Česká operní literatura je však nesmírně bohatá na kvalitní a životná díla. Jsou tu např. Templáři na Moravě Karla Šebora z roku 1865 (uvedeni v novodobé premiéře koncertně v r. 1981 v Plzni s mimořádným celorepublikovým ohlasem) a dramatická Lejla Karla Bendla, kouzelná aktovka V studni Viléma Blodka, řada oper Z. Fibicha, J. B. Foerstera, O. Ostrčila, V. Nováka a B. Martinů. Máme plejádu dalších skladatelů – např. I. Krejčí, V. Kašlík, J. Pauer, a vrátíme-li se v čase, pak také „ il Boemo“ J. Mysliveček (připomněl ho Tamerlán v DJKT 2025). I zde najdeme výjimky (např. DJKT Fibich Nevěsta messinská 2018, Dvořák Armida 2024, Kovařovic Psohlavci 2026; ND Praha Dvořák Armida 2023, Fibich Šárka 2024, O. Ostrčil Legenda z Erinu 2025), ale stále to jsou výjimky, které neruší pravidlo, a zda je trvale prolomí, to se teprve uvidí.
Rarity a dramaturgické počiny
Každý z nás by přidal ještě další a další díla, která se mají hrát (jmenoval by jistě i ta, jejich nastudování považuje za ztrátu času) a vzpomněl by si, že před deseti, dvaceti, třiceti lety hráli někde to či ono. Cílem toho textu není přesná analýza natož přehled (ne)hraných titulů na našich scénách. Ale připomenutí skutečnosti, že se hraje jen zlomek z oper, které bývaly ještě nedávno oblíbenou součástí repertoáru. Když se objeví, jedná se o „dramaturgický počin“. Tato díla bývají pak dnes označena za „rarity“ a jsou s touto etiketou předkládány publiku. Taková nálepka však automaticky staví mezi ně a diváky jistou psychologickou hráz. Rarita je něco výjimečného (v různých významech toho slova), co si možná přejeme vidět, ale co není běžnou součástí našeho života, neaspiruje na to se jí stát, a co vzbuzuje tak trochu nejistotu, ba odstup. A jaksi potlačuje bezprostřednost a otevřenost.
Deset operních premiér v sezoně – kdeže ty časy jsou!
Ještě na začátku 2. poloviny 20. století dokázala česká oblastní vícesouborová divadla nastudovat a inscenovat během jedné sezóny i 10 operních premiér! Avšak čím blíže k současnosti, tím více se počet premiér snižuje. Již zmíněné liberecké divadlo v poválečné sezóně 1946/47 nastudovalo 8 operních premiér českých i světových autorů, z čehož polovina byly komedie, ostravská opera v téže sezóně uvedla 10 operních premiér taktéž ve vyváženém poměru komedií a dramat. Národní divadlo Praha uvedlo 11 operních premiér a Státní opera (tehdy Velká opera 5. května) 9 titulů.
A současnost? V sezóně 2026/27 uvede opera v Liberci 3 tituly (Offenbach Orfeus v podsvětí, Bizet Carmen, E. Viklický Máchův deník – opera s jazzrockovými prvky). Ostrava 4 tituly (Verdi Requiem– scénicky, P. Vranický Oberon, B. Lang Job, E. d´Albert Mrtvé oči), operní a muzikálové studio přidá Bajky J. Čiernika. Pražské Národní divadlo 3 tituly (Smetana Čertova stěna, Debussy Pelleas a Melisanda, Strauss Salome – v koprodukci) plus jeden titul ve Stavovském divadle (Stravinskij Život prostopášníka), Státní opera 3 (na pomezí žánrů stojící Sweeney Todd S. Sondheima; Weber Čarostřelec, Zemlinsky Trpaslík). Soubor ND koncertně nastuduje Novákův Karlštejn.
Pokles počtu premiér není otázka posledních let, při pohledu do herních plánů je patrný v různé míře zhruba od 70. let 20. století. Je pochopitelné, že dnes lze těžko očekávat deset operních premiér za sezónu, ale zachování vyváženosti repertoáru s uváděním různých operních titulů možné je a má být samozřejmé.
Brzké návraty titulů a svévolné parafráze
Místo generační obměny titulů, kombinující vyváženě český a světový repertoár různých historických období, se dnes v relativně krátkých intervalech často vracejí zpět na jeviště tytéž tituly, ale s jiným režisérským „pojetím“ a „výkladem“ (např. Straussova Salome v Praze v Národním divadle – premiéra ve Státní opeře 2014; již v květnu 2027 bude v ND premiéra nové inscenace, citace z webu ND: „…Současná inscenace představí pohled režiséra Calixta Bieita, v Praze známého neotřelými nastudováními oper ´Káťa Kabanová´, ´Její pastorkyňa´ nebo ´Idomeneo´…).
Nové režijní „koncepce“ jsou příznačné i pro opery ne právě notoricky známé. Větší význam je tak přisuzován režisérovi a jeho vizi než dílu samému s jeho skutečným obsahem. Současný divák pak dostává nikoliv operu určitého autora, ale svévolnou parafrázi režiséra. Přesto divadla takto přetvořené opery bez uzardění inzerují jako dílo skladatelovo.
Bludný kruh režisérismu. Tentýž titul, jiný děj
Tato jevištní schizofrenie je problém celosvětový a lze ji směle nazvat klamáním publika. Divák si např. koupí do Národního divadla vstupenku na Prodanou nevěstu a místo českého venkova 19. století s tehdy typickým sňatkovým dohazovačem je nucen shlédnout současnou panelákovou historku s dějem vymyšleným režisérkou a naroubovaným na Smetanovo dílo. Je omylem domnívat se, že od Smetany je pouze hudba a od děje ji izolovat – zhudebněním se stal Sabinův text včetně děje neoddělitelnou součástí skladatelovy kompozice.
Dramaturgickým ztvárněním operního díla podává skladatel svůj výklad libreta, eventuálně jeho předlohy, vytváří novou dramatickou formu a stává se tak de facto prvotním režisérem. Je absurdní, aby se režisér v divadle pokoušel o další výklad skladatelova výkladu a předělával jej, jeho úkolem je zviditelnit dílo v autorově duchu odpovídajícím způsobem na jevišti, což ovšem není maličkost. Opera je jednolitý útvar hudby, dění a výtvarné složky, jakékoliv scénické dodatky a jiné změny narušují průběh jejího provedení.
Jedna režie na sedmdesát let
Vídeňská Státní opera má stále na svém repertoáru ikonickou inscenaci Tosky, scénicky zcela v předpisech skladatele, která měla premiéru v r. 1958. Tedy takřka 70 let! Střídají se u ní dirigenti, pěvci, diváci ve vyprodaném hledišti, alePucciniho hudba a jeho scénické řešení zůstávají. Vídeň sice také zásobuje publikum degradujícími režiemi jiných titulů, např. Mozartovy Kouzelné flétny, ale tato Tosca se nemění.
Jistě není třeba mít každých pět i méně let novou inscenaci téhož díla, tím spíše v době, kdy se hovoří o rostoucích nákladech. Třebaže optika na jevišti může být u některé opery velmi významná (např. Verdi Aida), pro vlastní účinek je vždy rozhodující soulad hudby a textu s jevištními akcemi, které by neměly celkový vjem rušit. Snaha o takzvanou činoherní, často naturalistickou režii opery je kontraproduktivní, odvádí pěvce od správné pěvecké techniky a potřebuje mnohem delší zkouškový čas – přitom opera jako žánr má pro vedení osob i celkové pojetí svou speciální tzv. operní režii vycházející z hudby.
Eventualitou, jak přivést na jeviště více různých titulů, je např. poloscénické provedení ve zjednodušené inscenační podobě (např. výborná La clemenza di Tito s dirigentem Minkowskim 2018 ve Stavovském divadle), každou operu ovšem takto uvést nelze. Častější by mohla a měla být i čistě koncertní provedení zvláště málo hraných oper, případně scén a árií z nich propojených průvodním slovem (tak např. uvedl Legendu z Erinu Otakara Ostrčila v rámci Pražského jara 1982 dirigent Bohumír Liška na scéně dnešní Státní opery).
V současnosti odstrkávaná operní díla obsahují nezřídka hudebně dramatické skvosty, které by pro diváky jistě byly estetickým zážitkem. Bylo by prospěšné, věnovat hmotné prostředky jim, ne zbytečným režisérským koncepcím. Provoz operních divadel je přece financován proto, aby se repertoár v nezkreslené podobě dostal v maximální možné šíři k publiku, ne kvůli samoúčelným exhibicím režisérů. Řečeno módními slovy dneška – „užít si to“ nemají inscenátoři, ale především diváci.
Gabriela Špalková
