O zapomínání jsem párkrát psal v době, kdy jsem třicet let řídil hudební magazín Harmonie i v mé Polyharmonii.
Nevím, proč se k tomu vracím, když to asi zajímá a trápí málokoho, ale nejspíš cítím v poslední části svého života potřebu se i s tímto v duši nějak vyrovnávat.
Mám pocit, že naše potřeba drtivé selekce historie a vzhlížení jen k současnosti a budoucnosti je pro lidi přirozenou potřebou (možná obranou), ale zdá se mi občas až groteskní. Samozřejmě nemůžeme například aktivně připomínat všechny hudební obyvatele Slavína a jiných hřbitovů a musíme vybírat, ale zrcadlí se to i běžném životě, například ve strukturovanosti skladatelů, preferencích nahrávek (upřednostňování nových, které mnohdy nemají kvalitu „archivních“) a v prioritách dramaturgů, ředitelů, vysílatelů, producentů.
Máme svoje škatulky, první, druhou, třetí… ligu; vše už je dáno, takže extraligoví Dvořák, Janáček, Martinů, Smetana nebudou nikdy druhou ligou, Suk, ale například i třebas Novák (Vítězslav), se už nikdy nestane členem první ligy, Ježek bude navždy jen ten třetí od V + W a jeho klasická hudba zůstane ve stínu Bugatti Stepu, Kabeláč nebude v jedné kvalitativní úrovni vůči evropským, například polským současníkům 20. století…
Co se týká světa dirigentů, právem jsou giganty české historie například Václav Talich a Karel Ančerl, jejichž interpretační étos je imanentně spjat hlavně s Českou filharmonií více či méně dodnes, Václav Smetáček či Jiří Bělohlávek. Některá zásadní jména dirigentů stojí však, nevím vlastně proč, na okraji nebo jsou vědomě (polo)zapomenuta. Dnes se letmo zastavím u dvou jmen – Václava Neumanna (29. 9. 1920 – 2. 9. 1995) a Zdeňka Mácala (8. 1. 1936 – 25. 10. 2023).
Kristýna Tučková (autorka koláže).
Měl jsem životní štěstí, že jsem trochu poznal jejich uměleckou erudici i lidské kvality. Byli to, jak se dnes módně píše, charismatičtí umělci, vyzařovali, každý jinak, neuvěřitelnou energii, téměř viditelné fluidum, jejich interpretační řešení mnohé hudby byla vzrušující a mě tehdy připadala nadčasová. Uměli si lidi v několika minutách podmanit. Neumann byl „aristokratickým“ extrovertem z donucení, který se celý profesní život musel vyrovnávat s bolševismem a snažil se chránit před jeho tupostí a destrukcí „své“ muzikanty“. V Česku jsem v šedesátých a sedmdesátých letech zažil velmi málo dirigentů, kteří měli na mě živě stejně silný vliv; mimo jiné jimi byli Herbert von Karajan a Libor Pešek. Mácal, energetická bomba, jakou jsem nikdy před ním ani po něm nepoznal, se po emigraci velmi úspěšně vyrovnával s neúprosností a rychlostí Západu. Oba měli vždy jasný názor, který diplomaticky, jindy stylem slona v porcelánu, dokázali prosazovat.
Na Neumannovi jsem vyrostl – jeho Dvořáci, Mahlerové, Smetanové, Brahmsové… tvarovali moji mladou hudební duši. Mácal byl pro mě po jeho návratu z emigrace zjevením. Dodnes si myslím, že jejich osobité interpretace například Mahlera nebyly horší než pozdější verze Bělohlávka, Byčkova, Hrůši, Honecka, Rattla… Byly jen prostě jiné, vždy však osobité, individuálně pravdivé a ve vrcholných kreacích vybízející k otázkám i odpovědím. Ne vždy jsem s jejich výkladem hudby souzněl, ale nutili mě zamyslet se na sebou, nad hudbou, nad světem před lety 1989, 2000 a 2010… Navíc k oběma se vážou osobní vzpomínky. Pod panem Neumannem jsem kdysi, v jiném století, zpíval nejen v Praze, ale třeba i v Salcburku, s panem Mácalem jsem si několikrát dlouze povídal o hudbě a životě a dokonce mě se svojí paní navštívil na venkově. Oba byli, každý po svém, lidsky komplikovaní, ale vzácní.
Přestože několika českým orchestrům v jejich době zásadně pomohli (možná je i svým způsobem chránili či zachránili), odměnili se jim (polo)zapomenutím, jako by to byla jen jména ve wikipedii. Ovšem podobně na tom jsou i masová, odborná i veřejnoprávní média. Nevím, jestli se přístup k české (hudební) historii někdy změní… „Neznat historii znamená být stále dítětem.“ (Cicero)
Coda: V Rudolfinu jsou v předsálí foyeru, velikostí velmi skromném, kde se shromažďují umělci před vypuštěním do posvátného prostoru Dvořákovy síně, umístěny busty velkých šéfdirigentů České filharmonie (Kubelík, Ančerl, Neumann, Bělohlávek…), což je úžasné a hodné úcty. Nechci se však vzdát naděje, že tam jednou budou busty všech šéfů našeho orchestrálního zlata, tedy i Čelanského, Zemánka, Albrechta, Ashkenazyho, Mácala, Inbala… a jednou i Byčkova. Nesměle si přeji, aby se toho finančně ujali prostřednictvím Nadace pro rozvoj České filharmonie její hlavní mecenáši.
Luboš Stehlík
