Česká hudební kultura má zvláštní specifikum – odsouvání hudebních osobností, které se nám z nějakých důvodů nehodí, do podzemní říše, jíž protékají Styx – řeka smrti, Acherón – řeka nářku, Kókytos – řeka zármutku, Pyriflegethón – ohnivá řeka a Léthé – řeka, jejíž vody dávají zapomenout na vše pozemské, tedy do podsvětí, v tomto případě bych ji asi nazval hudební řekou zapomnění. Možná bychom za to mohli získat zlatou olympijskou medaili.
V řadě zemí jsou na tom lépe a již dávno zjistili, že je správné se intenzivně zabývat nejen velikány. Ostatně hlad po objevovaní kvalitní zapomenuté hudby je celosvětový fenomén, který doputoval i k nám. A podobné je to s interprety.
Pokoušíme se velkolepě oslavovat Rok české hudby. Jenže jak je u nás docela časté, v dobré víře upozaďujeme mnohé, co by mělo být pozdviženo. A tak i když by byl ostře proti, Bedřich Smetana až příliš válcuje ty, kteří jsou stejně jako on na pravdě Boží – Suka, Janáčka, Martinů, Fibicha, Voříška, Sommera, Vorlovou, oba Nováky (Jana i Vítězslava) a další a další. Jenže ti jsou na tom ještě dobře, protože jejich čas, aspoň pro někoho, v současném smetanovském stylu možná jednou přijde…
Horší je to s dirigenty a jinými profesemi. Podle mě neprávem jsou částečně nebo zcela zapomenuti například Václav Neumann, Zdeněk Košler, Zdeněk Mácal, František Jílek, Jiří Kout, Libor Pešek, Josef Hrnčíř, František Stupka, Oskar Nedbal, Alois Klíma, Pavel Kühn, Josef Suk ml., Břetislav Novotný, Jan Panenka, Josef Páleníček, Smetanovo kvarteto, Vlachovo kvarteto, Kvarteto hlavního města Prahy, Hana Janků, Karel Berman, František Pošta, Zdeněk Pulec a desítky dalších. Nahrávky leckterých z nich, které se nezřídka vyrovnají současným „hvězdám“, některé jsou dokonce lepší, se hrají jen zřídka. Trendy jsou totiž žijící muzikanti, něco mezi 25 až 55…
A pak jsou případy možná úmyslného zapomnění. Jeden za všechny: v 80. a 90. letech jsem zažil vrcholnou éru Vladimíra Válka. Dirigoval desítky orchestrů doma i ve světě, nicméně jeho největší zásluhou bylo plodné a dlouhé vedení Symfonického orchestru Československého (později Českého) rozhlasu (1985-2011). Vytvořil stovky nahrávek a pokud z kuloárů vím, i díky němu nebyl SOČR zrušen. Jak se mu veřejnoprávní rozhlas odměnil? Jeho nahrávky se téměř nevysílají a 89letou ikonu české hudby takřka nikdo z orchestru a vedení ČR v posledních letech nenavštívil! Snad si na něj Český rozhlas vzpomene v pondělí 2. září 2024…
Hudební zapomínání, kterým se můžeme v EU hrdě chlubit, má hluboké kořeny a nepochybuji, že dlouhou, pro někoho smutnou, pro jiného radostnou budoucnost.
Luboš Stehlík
