Kiril Gerstein je ve světě velmi ceněným klavíristou (laureát ceny ECHO Klassik), nicméně do Česka zajíždí rád. Umělecké vedení festivalu Dvořákova Praha napadla úžasná myšlenka představit jeho osobnost ve dvou rolích – jako klavírního partnera zpěvačky a partnera jiného klavíristy.
Rezidenční umělkyní festivalu je letos všem známá mezzosopranistka Magdalena Kožená. Sedmého září přivedla na pódium Dvořákovy síně Rudolfina právě pianistu Kirila Gersteina. Jeho výkon byl tak neskutečně dobrý, že se zařadil na roveň jejím předchozím klavírním partnerům a partnerkám – Malcolm Martineau, Mitsuko Uchida, András Schiff, Martha Argerich, Graham Johnson, Simon Rattle… Dokonce bych dodal, že některé z nich překonal.
Fota Dvořákova Praha.
První část večera byla poctou rodné zemi. Hluboce dojemný byl už výběr z Janáčkovy Moravské lidové poezie, v němž samozřejmě nemohla chybět Lavečka. Zpěv zněl zdánlivě jednoduše, ale byla za tím perfektní technika a dokonalá kontrola vibráta.
Celou její kariéru jí provází dokonalá symbióza slova a zpěvu, takže Dvořákův cyklus V národním tónu byl ve zlatém seku. Obdivoval jsem decentní doprovod klavíru. U Dvořákova raného cyklu Večerní písně jsem želel jen počtu vybraných písní – tři kusy byly na takovou hudbu hodně málo. Potom se Kožená posunula do jiného folklorního světa a opět byla navýsost přesvědčivá a autentická – Národní písně a tance Erwina Schulhoffa. Jenže tři kousky z patnácti bylo skutečně příliš velmi skromný počet. Třeba tento málo uváděný cyklus někdy uvede celý.
Druhá část recitálu sice souzněla také s folklorem, ale z relativně blízké ciziny. Nejdříve to byl celý cyklus Šesti písní Sergeje Rachmaninova a potom pět Vesnických scén Bély Bartóka. Bartóka zpěvačka miluje a často se k němu vrací, pro klavír pekelně těžký Rachmaninov byl možná zvolen kvůli Gersteinovi, aby konečně ukázal své kvality, i když vzorový úhoz a empatii projevoval celý večer.
Magdalena Kožená mě velmi příjemně překvapila. Delší dobu jsem ji neslyšel. Poprvé jsem byl svědkem jejího pěveckého veřejného výkonu, když jí bylo 23 let. Po třiceti letech má její hlas stejnou technickou kvalitu, jen se maličko posunul a má trošku jinou barvu. Na rozdíl od řady kolegyň, jež jsou v jejím věku hluboko za zenitem a nejsem schopen je delší dobu poslouchat. Večer byl malým zázrakem a řadím jej mezi nejlepší písňové recitály, které jsem v tomto století živě slyšel.
Devátého září přišli na pódium velkého sálu Rudolfina před vyprodané auditorium dva někdejší spolužáci z Berklee College of Music a současní přátelé – rusko-americký klavírista se židovskými kořeny Kiril Gerstein a americký jazzový pianista Brad Mehldau. První napsal k albu Places: „… okamžitě jsem instinktivní přitažlivost k jeho hudebnímu jazyku – k jeho lyrice, introspekci a nepřehlédnutelné přítomnosti klasického hudebního cítění v rámci jazzového frázování.“ Druhý o svém kamarádovi prohlásil: „Je to velký hudební myslitel… Navíc velmi dobře rozumí tomu, jak jazzoví hráči přistupují k hudební improvizaci, neboť má sám rovněž jazzové vzdělání. Když to vše spojíte, vzniká vzrušující hudební dialog. S Kirilem zkoumáme, jak zkombinovat hudbu zapsanou v notách s improvizací…“
Nejsem odborník na jazz a poslouchaje cítil jsem se, přiznávám, nejistě, leč snažil se být otevřený. Většinou měli před sebou tablety, ale z toku hudby jsem měl pocit nemalé míry improvizace. Hlavně to ale byl hluboce empatický dialog. Na dění na pódiu jsem se nemohl zeptat dalšího klavírního génia v sále, Jevgenije Kisina, který napjatě poslouchal v řadě pode mnou, tak jsem položil několik otázek Janu Simonovi, řediteli festivalu a bývalému renomovanému klavírnímu virtuosovi:
Jak velkou roli hrála improvizace?
V průběhu večera hrála dominantní roli, ale vždy velmi reflektovala hudební tematické východisko. Tedy ne na bázi „slyšel jsem Faurého, tak teď zahraji, jaký to ve mně vyvolalo pocit“, improvizace pracuje důsledně s motivy kostry.
Byl to speciální projekt pro Dvořákovu Prahu?
Nebyla to přímá objednávka festivalu. Před více jak dvěma lety jsem navštívil Kirila po jeho koncertě, kdy po Gershwinově koncertu zahrál bez ohlášení titulu přídavek, který mě zaujal – zjevně jeho vlastní improvizaci. To mě zaujalo a oslovil jsem ho s tím, jestli by neměl o takový projekt v celovečerním měřítku zájem. Po nějakých dvou třech měsících se Kiril ozval a navrhnul toto spojení. Vím, že s tímto programem vystoupili poprvé v tomto roce, konkrétně poprvé v květnu, nyní mají sérii Praha, Drážďany a festival v Montreaux – vyhlášená to destinace jazzmanů z celého světa.
Byl jste iniciátorem i spojení Gerstein – Kožená?
Chtěli jsme spojení dvou mimořádných osobností a Magdalena v minulosti s Kirilem občas vystupovala stejně jako s dalšími sólisty. Nabídku na Gersteina jsem přijal se záměrem, že Kiril se během dvou festivalových ročníků představí jako sólista se Staatskapelle Dresden a Thielemannem. Jako klavírista v komorním písňovém večeru a jako univerzální špičkový klavíristu bez žánrových bariér. Všechny tři role naplnil měrou vrchovatou a vrcholné myslitelné úrovni.
Titěrná židlicka, na níž seděl Mehldau a která mi připomněla Goulda, je jeho?
Dostali jsme požadavek na židličku ne vyšší jak 38 cm. Už jsme uvažovali, že zakoupíme novou a upravíme nohy, ale Brad hrál v Praze před třemi lety se SOČRem. Řezal SOČR a židličku schoval. Zaplaťbůh – šetříme naše lesy.
Steinwaye na podiu byly ty nejlepší v Rudolfinu?
Ano, tzv. 6 a 7. Oba pro ČF vybíral Kiril. Požadavek ze strany interpretů byl, že klavíry musí být od určitého opusového čísla nahoru – tedy velmi mladé.
Co si o koncertu myslíte?
Kdo čekal eskapády povrchních exhibicí a jakýsi typ nezávazného jamování, asi nedošel svého. Rozhodně jsme viděli profesionalitu a kreativitu na nejvyšší možné úrovni, která byla celovečerní meditací a reálným smysluplným dialogem. Ne každému musí jejich hudební jazyk sedět, ale je to jasný názor na svět hudby a současné tvorby. Je to výzva k dialogu, která počítá i s polemickými názory. Možná, že tímto koncertem jsme ale současné tvorbě udělali větší službu, než někdy „organickému“ dramaturgickému zařazení vybrané soulové skladby, zařazené do koncertního sendviče mezi díla standardní. Počítám s tím, že večer vzbudí polemiku. Ale jeden fakt je nezpochybnitelný: Byli jsme svědky symbiózy dvou skutečných osobností, jejichž výpověď je zprostředkována vysoce profesionálně zvládnutými nástroji nonverbální komunikace. Je kreativní a nikdo nemůže zpochybnit, že jsou lidmi, kteří naše prostředí obohacují skutečně inspirativními impulsy, jež mohou vyprovokovat nadšení, souznění, dialog a s ním související polemiku. Krásný výraz osobní i tvůrčí svobody. A někdo to pojme za své, někdo nikoliv – možná nejlepší na tom je, že jiní o tom přemýšlí jako vy a já.
Za sebe musím jen dodat, že za tento provokativní projekt, který by jiné manažery nenapadl nebo na něj neměli odvahu, bych festivalu udělil medaili.
Luboš Stehlík
