Praha plánuje stavbu Vltavské filharmonie jako moderního a otevřeného hudebního centra pro všechny. Málokdo z Pražanů ale ví, že instituce, která tuto roli plní už více než 130 let, momentálně sídlí v ústraní bývalé čítárny na Mariánském náměstí. Hudební oddělení Městské knihovny v Praze disponuje více než 200 tisíci svazky a dodnes staví na koncepci z roku 1923, jež by hravě obstála jako současná kulturní strategie. Právě toto oddělení by se v budoucnu mělo do nové filharmonie přestěhovat.

Vizualizace budovy Vltavské filharmonie. Zdroj www.vltavskafilharmonie.cz.

Nejspolehlivější způsob jak zjistit, čeho si společnost skutečně váží, je podívat se, co dělá ve chvíli, kdy jde do tuhého. V srpnu 2002 se to v Praze dalo pozorovat docela přesně. Vltava se tehdy dostala do suterénu ústřední pobočky Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí. Dole v sálech stálo pět metrů vody a výšku hladiny ve velkém sále dodnes připomíná destička s ryskou. V holešovickém depozitáři vzácných tisků na Ortenově náměstí to bylo v jistém smyslu horší, protože tam se voda přivalila z kanalizace nečekaně a zničila dvacet tisíc svazků. Restaurátorské práce na tom, co se zachránit dalo, pokračují dodnes. V budově na Mariánském náměstí byla ale uložena ještě druhá kolekce vzácných hudebních tisků a tu se podařilo dostat včas do bezpečí.

Zachráněné hudebniny ze zaplaveného skladu se rovnaly všude, kde bylo bezpečně sucho. Foto z archivu MKP.

Mezi oněmi zachráněnými a opravenými svazky je i Šteyerův kancionál český, nejrozšířenější český barokní zpěvník s více než osmi sty padesáti písňovými texty. Knihovna ho zakoupila jako poškozený exemplář v roce 1944, na konci devadesátých let ho začala restaurovat. Po povodni se roky vysoušel a nakonec šel k restaurátorovi znovu. Dnes se dá zase vystavovat. Povodeň v Holešovicích obnažila to, co se dlouho přehlíželo: jak zranitelná je fyzická kontinuita kultury, když jí chybí adekvátní podmínky. Povodňová ztráta je mementem křehkosti fyzických sbírek, na které se v digitální éře často díváme s lehkým despektem. Tisíce utopených notových svazků dokazují, že fyzická kontinuita je nenahraditelná a potřebuje skutečně bezpečný a moderní prostor. I z této zkušenosti vyrůstá potřeba nového hudebního centra. Za několik let se hudební fondy přestěhují na nové místo opět u řeky. Na protějším břehu Vltavy má vyrůst Vltavská filharmonie a hudební oddělení Městské knihovny v Praze v ní má najít nový domov. Zatím jde o projekt na papíře, o vizualizace a povolovací lhůty. Právě proto je vhodná chvíle položit si otázku, která se v debatách o nové budově vytratila. Jaký prostor Praha potřebuje, aby se hudba nestala jen zážitkem pro vyvolené, ale běžnou součástí života?

Šteyerův kancionál český, 1697. Foto Michael Fiala.

Když byste se zeptali náhodného kolemjdoucího, co dělá město skutečnou hudební metropolí, odpověď by asi přišla bez váhání: slavné orchestry a velkolepé sály. Praha má skvělé orchestry a nová Vltavská filharmonie jí dodá architekturu světových parametrů. Tato ambice je zcela legitimní. Jenže samotný koncertní sál je až konečná stanice — místo, kam se přichází poslouchat hotové umění. Otázka, odkud se berou lidé, kteří tam hrají a odkud se berou lidé, kteří tam chtějí přijít poslouchat, se řeší jinde a nenápadněji. V základních uměleckých školách, v pěveckých sborech, ve studentských kapelách, v dětských pokojích u klavíru. A na začátku všech těch cest stojí věc prozaická: kde vzít noty. Instituce, o níž je řeč, sídlí v sále bývalé čítárny novin v Roithově budově na Mariánském náměstí. V katalogu má hudební oddělení záznamy více než dvou set tisíc svazků: hudebnin, nahrávek, knih o hudbě či časopisů. Notový materiál je z toho nejobjemnější, přibližně sto padesát tisíc jednotek. K tomu asi dvacet tisíc gramofonových desek, sbírka kompaktních disků blížící se třiceti tisícům a přes šest tisíc titulů ve fondu vzácných hudebních tisků. Největší a nejstarší veřejná hudební knihovna v zemi. Čísla jsou působivá, ale důležitejší je něco jiného. Většina notového materiálu i knížek se totiž půjčuje domů.

Hudba přišla v katalogu na řadu mezi posledními

Samostatný svazek katalogu hudebního fondu, 1905. Z fondu MKP.

Na začátku stál výhodný nákup z antikvariátu. Když v roce 1891 vznikla první Veřejná obecní knihovna královského hlavního města Prahy — o dvacet let později než v řadě menších českých a moravských měst a po letech urgencí pražských osobností, hudební fond v ní původně nikdo neplánoval. První knihovník Jan Paštika ho až po dvou letech zřídil tím, že koupil několik set hudebnin, libret a knih o hudbě z antikvární nabídky. Pár měsíců nato zemřel. Právě od toho nákupu z druhé ruky se počítá vznik oddělení, které si v roce 2023 připomnělo sto třicet let existence. V prvním tištěném katalogu knihovního fondu z roku 1895 připadlo hudbě písmeno V — jedno z posledních v abecedě. Že z původně okrajového oboru vyroste největší veřejný hudební fond v zemi, dodnes připomínají signatury, které tímto písmenem začínají. Následující roky se nesly ve znamení nekončícího stěhování. Zderaz, kde budovu bourali rok po otevření knihovny. Dům U pěti růží ve Spálené ulici. Starý dům na Mariánském náměstí, který kapacitně nestačil. V roce 1917 přesun hudebnin do Domu u Valentů na Kozím plácku, na nějž pozdější vedoucí hudebního oddělení Josef Plzeňský vzpomínal jako na jediný nevlídný kumbál, v němž bylo na malém prostoru všechno: čekárna, přepážka, regály i knihovník. Pak Sokolská. V roce 1928 nová účelová budova Františka Roitha na Mariánském náměstí a obslužné stanoviště hudby v centrální hale. Po roce 1948 postranní křídlo s vchodem ze Žatecké. A od roku 1951 sál bývalé čítárny novin, kde oddělení sídlí dodnes. Sto třicet let, během kterých fond soustavně přerůstal každý prostor, který dostal.

Stojí za to připomenout širší souvislost. Povinnost zřizovat v knihovnách obcí nad deset tisíc obyvatel hudební fond přinesl až zákon o veřejných knihovnách obecních z roku 1919. Pražské oddělení ho tak předběhlo o čtvrt století. Tentýž zákon je zároveň důvodem, proč má Česko dodnes jednu z nejhustších sítí veřejných knihoven na světě — jedna knihovna přibližně na dva tisíce obyvatel, řádově víc než průměr Evropské unie. Zvykli jsme si na to jako na součást měst a obcí. Přitom šlo o docela konkrétní politické rozhodnutí: rok po vzniku republiky se stát usnesl, že kvalitní informace, kultivovaná zábava a vzdělání mají být dostupné pro každého na pěší vzdálenost. Vznikla veřejná služba, která přežila protektorát, roky totality i rozpad československého státu. Platná Koncepce rozvoje knihoven z téhož předpokladu stále vychází, když knihovnu popisuje jako jeden z pilířů demokratické společnosti. Sociologie vyjadřuje povahu a roli knihoven pojmem amerického badatele Raye Oldenburga: třetí místo, tedy nekomerční prostředí mimo domova a zaměstnání nebo školy, kam může přijít kdokoliv a trávit tam čas. V centru Prahy jich mnoho nezbylo. Knihovna, kam si můžete zdarma sednout a pustit si třeba právě v hudebním oddělení operu, patří k nim.

Zleva Josef Plzeňský s kolegou Zdeňkem Gintlem. Z archivu MKP.

Nejzajímavější moment v dějinách hudebního oddělení není žádné stěhování nebo akvizice. Je to úvaha, kterou na začátku dvacátých let 20. století udělal jeden magistrátní úředník. Josef Plzeňský byl vystudovaný právník s knihovnickou rekvalifikací a do knihovny ho přivedl ředitel Jan Thon. Když dostal za úkol hudební knihovnu od základu reorganizovat, začal netypicky. Rozhlédl se po Praze a spočítal si konkurenci: Univerzitní knihovna, Knihovna Národního muzea, konzervatoř, spolkové knihovny, komerční půjčovny. Všechny tyto instituce hudební sbírky měly. Neptal se tedy v první řadě co doplnit do fondu, ale co ostatní ještě nedělají. Zjistil, že nikdo nezpřístupňuje hudbu skutečně nízkoprahově a nepočítá s tím, že přijde člověk bez hudebního vzdělání a pocházející navíc třeba ze znevýhodněného prostředí. Vyvodil z toho koncepci, kterou dnes můžeme směle vnímat jako zadání pro moderní kulturní instituci. Fond se zpřístupňuje všem vrstvám obyvatelstva bez ohledu na sociální postavení a bez ohledu na hloubku hudebních znalostí — začátečníkovi má pomoct objevit svět hudby, znalci uspokojit náročnější požadavky. Knihovna má podporovat domácí muzicírování nabídkou komorní a vokální hudby, vycházet vstříc návštěvníkům koncertů a divadel i posluchačům rozhlasu kapesními partiturami a librety, studentům nabídnout učebnice a přednesovou literaturu. Žádané obory má mít v multiplikátech, aby se dostalo na více zájemců. A protože instituci platí město, má být dostupná všem Pražanům bez složitých formalit. Otevřenost, dostupnost, celoživotní učení, propojování profesionálů s veřejností, práce s komunitami. Těmito slovy se dnes popisují ambice nových kulturních domů a jsou v zásadě parafrází úvahy z roku 1923. Plzeňský za necelých dvacet let rozšířil fond o desítky tisíc svazků a počet registrovaných čtenářů zvedl ze stovky na více než tisíc. Zemřel v roce 1941 v pětapadesáti letech na srdeční chorobu. Není třeba složitě vymýšlet převratné koncepce. Know-how, jak zpřístupňovat hudbu široké veřejnosti, si knihovna úspěšně buduje už desítky let. To jediné, co v současnosti skutečně potřebuje, je adekvátní zázemí a prostor pro další rozvoj.

Paměť má jména

Skupinová fotografie zaměstnanců městské knihovny, 1942.

Institucionální paměť zní jako abstrakce, ale vedle konkrétních dokumentů, směrnic a metodik jsou to i lidé, kteří vědí, co ve fondu je, proč to tam je a jak se k tomu chovat. Během protektorátu přicházely do knihovny úřední seznamy ideologicky závadné literatury. V několika vlnách vyřazování přišla o zhruba dvě stě tisíc svazků, tedy o třetinu tehdejšího fondu; exekuce se týkaly i hudebnin. Část ohrožených knih se podařilo zazdít do tajných úkrytů v budově i odnést mimo ni. Nešlo tentokrát o institucionální politiku, ale o osobní odvahu konkrétních zaměstnanců.

Hudební knihovnice a básnířka Anna Kvapilová se v roce 1939 zapojila do protinacistického odboje. V roce 1941 ji zatkli, po půl roce na Pankráci ji transportovali do Ravensbrücku, kde potkala mimo jiné Milenu Jesenskou a navázala přátelství s norskými vězeňkyněmi. Balíčky jí do tábora posílala kolegyně z knihovny, bibliografka Božena Houdková. Po válce Kvapilová spolupracovala s Miladou Horákovou, po únoru 1948 musela zemi opustit a odešla do Norska k přátelům z Ravensbrücku. Kvapilová tam zasvětila život sociální práci pro exulanty a v roce 1991 dostala Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Anna Kvapilová, 1932.

Tato ochota stát si za svými ideály i v těžkých dobách nebyla ojedinělá. Ředitel Jan Thon stál u zrodu zednářské lóže Národ, k níž se hlásili i Plzeňský, jeho nástupce Jiří Dostál nebo architekt František Roith, který do plánů Ústřední knihovny diskrétně zanesl zednářské symboly. Myšlenky vzdělanosti a vzájemné podpory zde nefungovaly jen teoreticky, ale propojovaly tehdejší inteligenci do reálné sítě kontaktů. Během protektorátu pak toto napojení znamenalo pro mnohé přímé ohrožení a důvod k zatčení. Jiří Dostál provedl hudební oddělení německou okupací i únorovým převratem. V roce 1951 byl v rámci Akce 77 jako politicky nepohodlný převeden do výroby. Ve smíchovském pivovaru válel sudy. Po čtrnácti dnech zemřel. Institucionální kontinuita knihovny byla v průběhu 20. století hned několikrát narušena dvěma totalitními režimy. Od německé okupace přes komunistický převrat v roce 1948 až po normalizační čistky po srpnu 1968 čelila knihovna opakovaným ztrátám odborníků a potlačování kulturní nezávislosti.

Noty se také „čtou“

Skutečnost, že hudební oddělení dodnes staví na prvorepublikové koncepci, potvrzuje to, co prosazoval už Plzeňský: stabilita knihovny spočívá především v systematické každodenní práci. Práce s hudebním fondem přináší specifické nároky na jeho údržbu i zpracování. Notový materiál je často nutné opravovat, protože řada titulů je na běžném trhu již nedostupná a nedá se jednoduše nahradit. Zásadně odlišný je také přístup k systematice a třídění knihovního fondu. Běžné abecední řazení podle autorů zde nedostačuje, neboť čtenář k fondu přistupuje oborově a vyhledává primárně podle nástrojového obsazení. Právě proto vytvořili Ferdinand Krch a Josef Křička již v roce 1917 promyšlený klasifikační systém signatur, který oddělení využívá dodnes: VK klavír, VH housle, VC komorní hudba, VP partitury, VZ zpěv, VB libreta a VT teoretické spisy. Dostatek multiplikátů se historicky udržoval u partitur, libret, klíčové studijní literatury, české hudby či klíčového světového repertoáru. Nákladná kritická vydání zůstávají pouze k prezenčnímu studiu, k jehož plnohodnotnému využití jsou uživatelům k dispozici digitální piana, na kterých si mohou hudebninu „přečíst“. Ke každodenní knihovnické praxi patří i taková úskalí, jako je boj se čtenářskými vpisky a poznámkami v notách a knihách. Někdo si do vypůjčených not zapíše interpretační poznámky pastelkou. Druhý se pastelku snaží neúspěšně vygumovat a nakonec vše přepisuje propiskou. Třetí přijde s fixou. Po několika takových kolech je z materiálu odpad. Vedle toho pracuje čas: papír používaný od druhé poloviny 19. století zkřehl, láme se a při doteku se rozpadá, takže velká část starších hudebnin je pro běžný provoz nepoužitelná a obtížně opravitelná. Ekonomika této péče je nevděčná. Situaci zde zachraňuje technický pokrok v podobě digitalizace či vydávání e-hudebnin.

Digitální knihovna MKP obsahuje tisíce stran pečlivě vybraného hudebního repertoáru, hudebních časopisů a knih o hudbě. Foto Michael Fiala.

Co streamování nezrušilo

Dvacet let se opakuje předpověď, že streamovací služby udělaly z hudebních knihoven muzeum. Skutečnost je ale zajímavější. Hudební oddělení dnes vedle fyzického fondu zpřístupňuje obsah databází Naxos Records, Alexander Street Press a Oxford University Press: desítky tisíc nahrávek klasiky, jazzu, folku a world music, mluvené slovo v češtině, přes padesát tisíc partitur, libreta, hudební encyklopedie. Knihovna si zároveň postavila vlastní digitalizační pracoviště a její hudební kolekce lze prohlížet až na výjimky z pohodlí domova. Nic z toho ale nenahradilo dlouhodobě budované sbírky fyzických hudebnin ani nahrávek, gramofonových desek a cédéček. Sbírka kompaktních disků, jejíž první signaturu CD 1 obsadil v roce 1988 Karel Gott, hodnotu neztrácí už z toho důvodu, že licencované databáze jsou půjčené, ale fond je vlastní. Katalog streamovací služby se může přes noc změnit, ale nahrávka, která je v hudebním oddělení na regálu, tam bude i zítra. Není to jen česká nostalgie, jak by se mohlo zdát. Pražští knihovníci jeli v roce 2022 do Finska s očekáváním, že na progresivním severu se cédéček ve velkém zbavují, a zjistili opak: fondy rostly a CD byly skoro všude jednou z dominantních složek volného výběru. Knihovny k nim navíc půjčují i přehrávače, protože je čtenáři doma často už nemají.

Práce hudebních knihovníků má i svou mezinárodní úroveň. Od roku 1951 existuje světová organizace IAML — Mezinárodní asociace hudebních knihoven, archivů a dokumentačních center, založená pod patronací UNESCO a dnes čítá asi 1 600 individuálních i institucionálních členů ve čtyřech desítkách zemí. Letos slaví pětasedmdesát let existence. Praha v jejích dějinách není poznámkou pod čarou. Kongres IAML se tu konal v roce 1991, hned dva roky po revoluci, a podílela se na něm tehdejší vedoucí hudebního oddělení Blanka Červinková, která pak byla v první polovině devadesátých let viceprezidentkou asociace a vedla sekci veřejných knihoven. V červenci 2022 se kongres do Prahy vrátil: pořádala ho Česká národní skupina IAML spolu s Městskou a Národní knihovnou, přičemž organizační otěže převzala další Blanka – tentokrát Blanka Ellederová. Hlavním dějištěm byla budova na Mariánském náměstí, kam se sjelo několik set odborníků z celého světa.

Sen, který se vrací každou generaci

Od poloviny 20. století se v hudebním oddělení Městské knihovny s jistou pravidelností opakuje jedna myšlenka. Poprvé ji zformuloval Jiří Dostál těsně po válce, když mluvil o osvětovém domě hudby — o instituci, která by pod jednou střechou soustředila knihovnu, čítárnu a půjčovnu not, ale i sály pro přehrávání materiálu a síně koncertní, přednáškové, výstavní a klubovní. Čtyři roky po tomto textu bohužel skončil ve smíchovském pivovaru. Podruhé se myšlenka přihlásila na začátku roku 1990, a to velmi naléhavě. Hudební knihovna byla v kritickém stavu: na několika desítkách metrů se tísnila půjčovna, studovna, poslechová místnost a čekárna, kde čtenáři čekali desítky minut, až na ně přijde řada. Kvůli nedostatku místa se vyřazovaly multiplikáty a na žádané tituly narůstaly fronty rezervací. Vznikla petice za zřízení domu pro hudební knihovnu v některém z uvolněných staroměstských domů a podepsalo ji přes dva tisíce Pražanů. Petiční archy převzal na konci února 1990 primátor. Pak se nestalo nic. Nebo přesněji: čekalo se dalších pětatřicet let. Potřetí myšlenku nesla další vedoucí hudebního oddělení Jana Navrátilová, která zcela přesně určila, co bude pro budoucnost oddělení klíčové — až Praha postaví novou koncertní budovu, měla by se stát novým hudebním centrem města, otevřeným hudbě po celý den. Jana zemřela v roce 2022, kdy Praha konečně vybrala architekta.

Pražská hudební knihovna se chystá přes řeku aneb Co má knihovna dělat ve filharmonii.

Vltavská filharmonie je projekt multifunkčního hudebního centra: koncertní sály, kreativní prostory, metropolitní knihovna s hudebním informačním centrem, veřejný prostor. Domov v ní mají najít Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a Hudební oddělení Městské knihovny v Praze. Vítězný návrh dánského studia Bjarke Ingels Group pracuje s tím, že střecha bude pokračováním veřejného prostoru náměstí, takže na ni půjde vyjít bez vstupenky, a že dům bude žít čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Role knihovny přitom není doplňková. Má se stát centrem Kreativního hubu, tedy části domu otevřené lidem bez ohledu na to, jestli si kupují vstupenku. Prostor se má zónovat podle hluku, což je nápad prostý a chytrý zároveň. V tiché zóně studijní místa, badatelny, přístup k databázím a knihovník, který umí poradit. V polohlučné volný výběr, výpůjční pult, nástroje na hraní do sluchátek, poslechová křesla a půjčovna nástrojů. V hlučné zóně prostředí, které hudební vzdělávání nabízí, ale nevnucuje: interaktivní prvky, prostor pro děti. K tomu zvukově izolované zkušebny, laboratoř zaměřená na hudební akustiku a nahrávací studio, ve kterém si někdo nahraje první demo a někdo jiný podcast. Šíře tohoto záměru potvrzuje, že projekt Vltavské filharmonie je od počátku formován s ohledem na maximální rozmanitost svých budoucích návštěvníků. Její cílové publikum je definováno s nebývalou pečlivostí – zahrnuje amatéry i profesionály, studenty i badatele, rodiny s dětmi, seniory i běžné posluchače. Počítá s nabídkou pro komunity od opery přes elektroniku po ukulelové nadšence. Celé to směřuje k jediné myšlence: nevybudovat jen reprezentativní sál pro abonenty koncertů klasické hudby, ale postavit hudební centrum pro každého. Ředitel Městské knihovny Tomáš Řehák pro to má přiléhavou formulaci: knihovna bude v nejlepším smyslu slova trojským koněm, který otevře dveře filharmonie bezmála dvěma stovkám tisíc pravidelných uživatelů knihovny. Přivést tuto klientelu do koncertního domu je z hlediska budování publika účinnější než jakákoli kampaň. Že nejde o utopii, potvrzují úspěšné projekty v zahraničí. Hamburská Labská filharmonie funguje pod hlavičkou ‚jeden dům pro všechny‘ – má pro veřejnost volně přístupné ochozy s výhledem na proslulý přístav a přímo v budově provozuje vlastní vzdělávací hudební centrum. Mnoho inspirace čerpáme ze zkušeností ve finských knihovnách a sledujeme i to, co nefunguje. Nahrávací studio má ve Finsku leckterá knihovna: v Turku kvůli památkářům vestavěli do historického sálu velkou krychli se studiem uvnitř. V helsinské Oodi je studio špičkové — a právě proto z něj čtenářům podle tamního kolegy často vyprchá nadšení, protože se bojí sáhnout na techniku, která vypadá dráž než jejich roční nájem. V Tampere na to šli jinak: ve studiu je vše popsané maximálně návodně, aby z člověka rychle spadly obavy z drahé techniky. Rozdíl mezi těmito příklady není v rozpočtu, ale v tom, že v Tampere na tento prostor nedohlíží pouhý technik. Zdejší pracovník dělá přesně to, co je každodenní podstatou knihovnické profese – stává se průvodcem. Věnuje se lidem, kteří hledají a zkoumají, pomáhá jim objevovat nové možnosti, učit se a probouzet vlastní kreativitu. Pořízení techniky je tak pouze prvním krokem. Výzvou každodenního provozu zůstává především živá lidská práce – průběžný čas knihovníků a dalších lidí, kteří se starají o knihovnu i návštěvníky. Na otevření nové budovy si sice ještě pár let počkáme, to podstatné se ale rýsuje už ze současných plánů. Knihovna jen přirozeně naváže na to, co dělala vždycky. Vraťme se tedy k úvodní otázce: co tedy potřebuje hudební město? Potřebuje sál, ve kterém se dobře poslouchá, a orchestry, které mají kde hrát. To Praha řeší. Ale potřebuje i to, aby si čtrnáctiletá dívka mohla přijít půjčit noty, na které doma nejsou peníze. Aby amatérský sbor našel vhodný repertoár, který by si chtěl zazpívat. Aby si student, který píše o Bendových melodramech, mohl otevřít tisk vydaný ještě za skladatelova života. Aby dramaturg dohledal, co se v Praze hrálo v roce 1938. Nebo aby si návštěvník koncertu mohl půjčit těsně před začátkem kapesní partituru, ve které by mohl skladbu sledovat i v notách. A aby zůstaly i za pár let přístupné tisíce gramofonových desek s nahrávkami jinde nedostupnými. Vltavská filharmonie je symbol budoucnosti: ambice, reprezentace, nová čtvrť, mezinárodní viditelnost, špičkové technické možnosti. Hudební oddělení Městské knihovny v Praze je jedním z nositelů paměti hudební kultury — desítky let budovaný hudební fond a lidé, kteří vědí, jak se ptát, kde hledat odpovědi a jak tvořit spolehlivé zázemí pro své uživatele. Jedno bez druhého by bylo neúplné.

Na shledanou na protějším vltavském břehu.

Markéta Dvořáková

Zdroje:

MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. 130 let hudebního oddělení Městské knihovny v Praze [online výstava]. Dostupné z: https://mlp.my.canva.site/hudebni130 (kapitoly 1–12 a Příloha I).

MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzácné tisky a zajímavosti z fondu [online výstava]. Dostupné z: https://mlp.my.canva.site/hudebni-vzacne-tisky.

ROMANOVSKA, Kateryna; SLABIHOUDEK, Jiří. Finské knihovny a jejich hudební oddělení: cestovní zpráva Erasmus+, podzim 2022. Portál pražských knihoven [online]. Dostupné z: https://regionpraha.mlp.cz.

Vltavská filharmonie [online]. Dostupné z: https://www.vltavskafilharmonie.cz (harmonogram projektu, dokumentace EIA, cíle projektu).

INSTITUT PLÁNOVÁNÍ A ROZVOJE HL. M. PRAHY. Území Bubny-Zátory [online]. Dostupné z: https://iprpraha.cz.

Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2021–2027 [online]. Dostupné z: https://koncepce.knihovna.cz.

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR. Informace pro knihovny (IPK) [online]. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz (knihovna jako pilíř demokratické společnosti; statistiky veřejných knihoven).

THON, Jan. Počátky městské knihovny. In: Holec, František. Pražský sborník historický 1969-1970. Praha: Orbis, 1970

THON, Jan. Mezi knihami a lidmi. Praha: Československý spisovatel, 1956.

ČERMÁKOVÁ, Zdeňka. Městská knihovna v Praze 1891-1991. Městská knihovna v Praze, 1991.