Metropole hostí během roku řadu soutěží, kde se to až na porotce hemží mladými tvářemi. Kupodivu krutě málo je projektů, kde by nebyli mladí hudebníci nuceni poměřovat síly, bojovat, ale pouze tvoří hudbu. Takovou bílou vránou je Mladá Praha, která proběhla od 3. do 25. září a velkolepě oslavila pětatřicetiny. O historii jsme již psali (https://www.polyharmonie.cz/festival-mlada-praha-slavi-35-let-a-jeho-sily-neochabuji), takže krátce o letošním ročníku. Střídali se hlavně čeští a japonští mladí umělci, občas se zjevil někdo z Ukrajiny (skvělý hobojista Sviatoslav Borysov), Kanady (houslistka Sora Sato-Mound, Maďarska (Màté Dömötör, klavír), Polska (Fryderyk Midor, violoncello)… Japonský ideový i finanční background působí blahodárně na kvantitu i kvalitu, dokonce přijely i vícečlenné ansámbly – Shinagawa Junior String Orchestra a Philharmonic Ensemble Orchestra Tokyo Japan.
Nevím, kolik lidí ze zástupu talentů budou jednou členy evropské či dokonce světově elity ve svých oborech, ale pro desítky mladých hudebnic a hudebníků muselo být zážitkem a cennou zkušeností hrát v akusticky různorodých reprezentativních prostorách, od Smetanova domu v Litomyšli, Kostela Navštívení Panny Marie v Lučanech, Betlémské kapli, hotelu Aria, Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbramě, Valdštejnského paláce v Praze, Rabatově galerii v Rakovníku. Rytířského sálu v Zámku Nelahozeves, Velvyslanectví Polské republiky, až po Besední sál v Brně a Dvořákovu síň Rudolfina.
Právě tam se 25. září uskutečnil finální koncert. A byla to tečka, která ve mně budila velký respekt. Nejdříve zahrál český varhaník Martin Droppa Praeambulum E dur Bachova současníka Vincenta Lübecka a já ke svému překvapení zjistil, že máme v Česku talent, který se může poměřovat s vrstevníky v jiných evropských zemí. Velmi dobrý pocit jsem měl i ze hry českého trumpetisty Jana Suchana v hitovém koncertu Alexandra Aruťunjana. Další sázkou na jistotu byl choulostivý houslový Poème Ernesta Chaussona talentované Japonky Mei Kaneko, kterou bych si klidně představil jako budoucí koncertní mistryni nějakého renomovaného orchestru.
Vrcholem večera však bezesporu bylo zralé provedení Rachmaninovova Klavírního koncertu c moll. Sólový výkon Nizozemce Nikoly Meeuwsena byl působivý, technicky téměř dokonalý, koneckonců Rachmaninov je jeho repertoárovou dominantou od vítězství v Soutěži Královny Alžběty v roce 2025. (Nicméně Rachmaninov v pojetí Lukáše Vondráčka, který stejnou soutěž vyhrál v roce 2016, mě ve všech parametrech přesvědčuje více.)
Sympatickým partnerem byla omlazující se Komorní filharmonie Pardubice. Mladý dirigent Adrian Rogers byl sice spolehlivý, leč bez charismatu a za jeho budoucí mezinárodní slávu bych ruce do ohně nedal.
Byla to skvělá tečka za festivalem, který je v Praze médii neprávem přehlížen a je svým akcentem na mládí velmi cenný… Dlužno dodat, že atraktivita festivalu byla opentlena participací hostů, kteří s ním měli v minulosti něco společného, například cellisty Tomáše Jamníka a houslistky Hany Chang.
Luboš Stehlík
