Cítí duše má vytoužené světlo Boha, který ji stvořil?
Je to paprsek jiné krásy ze slzavého údolí,
který vniká do mého srdce jako vzpomínka?
(Hugo Wolf – Písně na Michelangela, Co cítí duše má)
Fota Jan Kantor.
Richardu Novákovi je 95 let a stále zpívá, hraje na varhany a tvoří. Možná je to příklad Božího zázraku, možná je to jen tím, že má dobré zdraví, dobře školený hlas, dobrý přístup k životu… Nicméně popřel lidské zákony, protože je aktivní ve věku, kdy téměř všichni ostatně pěvci buďto desítky let nezpívají nejen operu, ale i písně, a buďto učí nebo jen vzpomínají na dobu své slávy, případně jsou mrtví.
Narodil se 2. října 1931 v Rozseči u Telče na Vysočině, nicméně úhelným městem jeho kariéry bylo Brno. Nastudoval více než 150 operních rolí a byl věrozvěstem hudby desítek skladatelů, na předním místě jím milovaných českých géniů Dvořáka, Janáčka, Martinů, Smetany. Byl originálním představitelem rolí Verdiho, Mozarta, Musorgského, Rossiniho nebo Richarda Strausse. Jeho nezaměnitelný hlas zněl v cizině bohužel méně, než měl. Holt doba byla taková a je to jeden z řady bolševických hříchů. (Dodnes se traduje například jeho hostování na Salcburském festivalu pod vedením Claudia Abbada – Z mrtvého domu.) Proslulá byla jeho participace na oratorních projektech (zvlášť musím akcentovat Dvořáka). Jak šel čas, začal se čím dál tím více věnovat světu písní – Schubert, Schumann, Brahms, Mahler, Křička, Vítězslav Novák a samozřejmě Dvořák. S nadšením se věnoval soudobé české hudbě – Jan Novák (jeho bratranec), Piňos, Ištván, Pololáník, Vostřák, Ilja Hurník… K sedmdesátinám dostal Cenu Thálie, je však smutné, že žádný český prezident mu dosud neudělil nejvyšší státní vyznamenání.
Třetího října tleskala vyprodaná Sukova síň pražského Rudolfina dojatému Richardu Novákovi a uctila jeho narozeniny. Spíše než koncert to bylo hudební setkání přátel s neobyčejným hudebníkem a člověkem. Muzikant nemůže nepřinést své dárky. Byly tři a každý představoval jiný komorní svět. Nejdříve pochmurné písně v Praze málo uváděného Carla Loeweho (Edward, Dceruška hostinského, Král duchů – antipod Schuberta), poté trojice kompozičně virtuózních písní Huga Wolfa, které byly pro mě dominantou „koncertu“ (Často přemítám, Vše končí, co vzniká, Co cítí duše má) a nakonec cyklus jím celoživotně milovaných, existenciálně procítěných Biblických písní Antonína Dvořáka. Byla to přenádherná hudební modlitba. Jistě neměla už technickou dokonalost Nováka minulého století, ale duchovní prožitek mi bral dech.
Večer byl báječně moderován Petrem Kadlecem, milým apendixem byly asi neplánované vzpomínky z publika – přátel, kolegů, ctitelů. Dokonalým základem večera byl klavírní „doprovod“ Miroslava Sekery, což nebyl doprovod, ale klavírní báseň. (Považuji jej za nejlepšího klavírního partnera nejen pěvců a pěvkyň české současnosti.) … Mistru Richardu Novákovi je 95 let. V České republice neslyším pokračovatele stejné umělecké a duchovní síly. Kdybych dostal úkol najít v české hudební interpretaci obdobu k Michelangelovi, zvolil bych Richarda Nováka.
Dárkem, který oslavence překvapil, byla kniha Zpěv je v opeře na prvním místě (ISBN 978-80-7705-183-5, kontakt pro objednání – petr.kadlec1@seznam.cz), soubor rozhovorů s Richardem Novákem, jejímž iniciátorem a vydavatelem je Petr Kadlec. Velmi ji všem čtenářům doporučuji! Je lepší než mnohé pěvecké memoáry, které jsem po roce 1989 musel číst.
Luboš Stehlík
