Mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením Forfest Kroměříž uspořádal letošním roce svoje akce nejen ve městě Kroměříži, ale i v dalších místech Střední Moravy, v Kojetíně v Hodoníně a v Olomouci. V jeho programu dominovala hudba, své zastoupení však mělo i slovesné umění, nechyběla ani složka výtvarná.
První závažnou koncertní akcí Forfestu 2026 byl autorský večer skladatele Massimiliana Messieriho. Již celou řadu let reprezentuje v Kroměříži soudobé hudební umění z alpské země San Marino. Letos přijel na Forfest s dvojicí umělců, kteří interpretují jeho hudbu – japonsko-americkou klavíristkou Yuki Mack a italským saxofonistou Alexem Sebastianuttim. Jejich koncert se uskutečnil v pátek 27. března v koncertním sále ZUŠ Kojetín.
Na úvod Yuki Mack přednesla ve světové premiéře Messieriho skladbu Furioso Variations for solo piano. Ve skladbě se střídají dva kontrastní prvky – klastrová, fortissimo vzestupná glissanda a tklivá, tichá, specificky variovaná diatonická melodie na pomezí chorálu a lidového zpěvu. Na vrcholu skladby se energicky přiblíží výrazu vstupních glissand.
„Via Crucis“ je meditativní skladba pro sólový saxofon. Její výraz je umocněn přirozeným echem vznikajícím v otevřeném, tichém, nicméně pedalizovaném klavíru. Autor zde ve velké míře uplatňuje virtuózní instrumentální prvky. Závěrečná cyklická skladba, „Elements“ – concerto ve čtyřech větách pro altsaxofon a klavír byla vyvrcholením koncertu. Je to rozsáhlé dílo, v němž se virtuózní prvky nacházejí nejen v saxofonu, ale i v klavírním partu.
Lucie Valtrová přišla s odvážným nápadem uspořádat letos v rámci Forfestu samostatný recitál se zobcovou flétnou. Jako jeden z historicky nejstarších, si tento hudební nástroj v současné době znovu nalézá místo na koncertních pódiích. Kroměřížský festival je pro něj v tomto směru skvělou příležitostí. Valtrová se svým programem vystoupila v modlitebně Sboru Jana Blahoslava v neděli 10. května. Její nabídkou však nebyl jen návratem do barokního stylu, jak by se dalo předpokládat, svoji pozornost upřela především na tvorbu soudobých autorů. Icaro je fantasijní kompozice Any Laro. Slyšíme v ní netradiční artikulační prvky a tónové deformace. Nejen pasáže barokního typu, ale i nosné kantilény nalézáme v kompozici Uhrmacherin skladatelky Heidy Vissing. Valtrová zde mohla v plné míře prokázat svoje interpretační mistrovství, zvláště citlivým provedením do skladby včleněného citátu ze Schumannova Snění. Ve skladbě Raindance Nicoly Termöhlen uplatnila vícehlasou hru. Perkusivní prvky nalézáme ve skladbě Kleine Abendgesellschaftod Rainera Lischky. Návratem až k dědictví antiky je skladba Óda na bohyni Athénu od Rudolfa Růžičky. Koncert to byl pozoruhodný, v mnoha ohledech novátorský, interpretačně na vysoké úrovni.
Klavírista Tomáš Víšek je interpretem spíše lyrickým, než dravě průbojným. Sympatická je u něho orientace na soudobou českou tvorbu. Do svého recitálu předneseného 6. června v Galerii výtvarného umění v Hodoníně zařadil opus 30 Ladislava Vycpálka Vzhůru srdce a Vesmírné katedrály své choti, skladatelky Jindry Nečasové Nardelli. Pokračoval skladbou The 99 Beautiful Names of God – Book od J. Marka Scearce a Potopenou katedrálouClauda Debussyho. Dvě lisztovské kreace jeho vystoupení uzavřely. Vyslechli jsme Legendu o sv. Františku z Assisi (Proroctví ptákům) a Legendu o sv. Františku z Pauly, kráčejícím po vlnách. Svoji dobrou pověst Tomáš Víšek na kroměřížském Forfestu evidentně posílil.
Koncert komorního dua, kytaristy Lukáše Hedrůdka a houslisty Pavla Popelky, se konal v sobotu 6. června v prostorách Husova sboru Církve československé husitské v Hodoníně. Oba umělci se tam představili i jako sólisté – Herůdek v Ebenově skladbě Mare Nigrum, v Jobimově Felicidade a v Rodrigově Zapateadu, Popelka v Matysově Suitě pro housle sólo. Jako dobře sehrané duo provedli – Sonatinu op. 205 Castelnuova Tedesca a Sonatinu Bulgarica Atanase Ourkouzounova. Zatímco sólové skladby vyzněly spíš jako interpretační exhibice (dobře zahrané), obě sonatiny, cyklické útvary, byly pojaty jako pečlivě instrumentálně provázaná, závažná sdělení. V Sonátě M. Castelnuova Tedesca se umělci soustředili na perfektní souhru a ukázněnou výměnu vůdčích rolí, v Ourkouzounově Sonatě Bulgarice svorně a s gustem zdůraznili balkánskou metrorytmiku.
Kytarista a vystudovaný duchovní Pavel Čáp ve svých uměleckých aktivitách osobitým způsobem propojuje obě svoje aprobace, tedy službu Boží a kytarovou interpretaci. Na kroměřížském Forfestu vystoupil letos podruhé. Jeho doménou není špičková interpretace, či důmyslná dramaturgická výstavba programu, ale propojení kytarového umění s elementární hudební pedagogikou, vždy ovšem v souladu s vysoce etickým humanitním poselstvím. Inspiraci nalézá nejen v duchovní sféře a ve španělské kultuře, ale rovněž v protiválečné tématice. Do svého letošního vystoupení na Forfestu zapojil i svoje mladé žáky. Program sestavil ze 17 hudebních i literárních částí, pochopitelně s duchovním obsahem. Interpretoval skladby jak českých autorů (například Meisl, Petrášek, Kubík, Plecerová, Zelenka), tak cizích (zejména Vélazquéze a Villa-Lobose) v tomto výčtu ovšem nemůže chybět ani jeho vlastní kompoziční tvorba – na závěr provedl svoji Fantazii na lidovou píseň.
Violista Petr Vaculovič nastudoval pro letošní Forfest svoje nové dílo – Magnificat pro housle a elektroakustickou stopu. Skladbu provedl nejprve v sobotu 20. června v Galerii výtvarného umění v Hodoníně, ve zkrácené verzi ji pak zopakoval na koncertě Forfestu v koncertním sále kojetínské Základní umělecké školy 29. června.
Milan Paĺa je výraznou slovenskou houslovou osobností. S mimořádnou houževnatostí a virtuositou pořádá posluchačsky náročné sólové recitály, sestavované převážně ze soudobé hudby. V posledních letech je častým hostem kroměřížského Forfestu. Tentokrát nabídl program výhradně z vlastní tvorby. Přednesl jej v neděli 21. června v Chrámu sv. Mořice. Pod gotickou klenbou zazněly jeho rozsáhlé, bravurní, současně však hluboce niterné kompozice, v nichž organicky propojuje virtuózní prvky houslové hry s hlubokou osobní výpovědí. Všechny mají vzácně jednotný invenční i výrazový rukopis. V průběhu koncertu zazněla Paĺova díla: Vigiff, – In memoriam Virginia Woolf, Oyuki, Camiy – In memoriam Camile Claudel a Omayra – „venované jednej duši“.
O den později, tedy v pondělí 22. června, rovněž v chámu sv. Mořice, se konal koncert slovenského varhaníka Jána Fice a japonské sopranistky Nao Higano. Jejich prostřednictvím do Kroměříže vstoupilo interpretační umění nejen z Východního Slovenska, ale i dalekého Japonska. Dramaturgie jejich společného večera však byla zaměřena především na tvorbu slovenských autorů. Varhanní Fantazie I. na sekvenci Stabat Mater, op. 61 je dílem slovenského skladatele a hudebního pedagoga Jozefa Podprockého (1944 – 2021), výrazné osobnosti košického hudebního okruhu. V průběhu večera zazněly rovněž skladby jeho žáků, Iris Szeghyové (Žalm 130 pro soprán a varhany – In memoriam J. Podprocký, Perpetum mobile pro varhanyaOffertorium pro soprán a varhany na báseň E. Dickinson), Jany Kmiťové (Scivias I. pro soprán sólo, Hymnus pro soprán a varhany) aPetera Duchnického(Creusement – meditace na texty T. Kempenského). Ján Fic v rámci koncertu přednesl rovněž varhanní kompozici moravského skladatele Milana Slimáčka, jeho Fantazii na B-A-C-H. V programu ovšem nemohly chybět ani dvě kompozice samotného Johanna Sebastiana Bacha. Večer otevřela Bachova skladba Aus tiefer Not schrei zu dir BWV 686, úplný závěr patřil skladbě Aus tiefer Not schrei ich zu dir BWV 687. Ficův herní projev je ukázněný, pokorný, se smyslem pro řád. A právě tento přístup je mimořádně vhodný pro doprovodnou roli, to když svoje umění spojil s pěvkyní Nao Higano. Její procítěný soprán se vznešeně nesl sakrální prostorou nejen s varhanami, ale i jako zcela autonomní element ve skladbě Jany Kmiťové Scivias I. pro soprán sólo.
Pátek 26. června byl letos posledním dnem školního roku. Vzdor tomu ještě ve 14 hodin, tedy doslova na poslední chvíli, uspořádalo ředitelství Základní umělecké školy Kojetín ve spolupráci s festivalem Forfest Kroměříž koncert jednoho ze svých mimořádně talentovaných žáků, perkusionisty Matouše Zítka ze třídy učitelky Ludmily Daňkové. Před začátkem koncertu měli posluchači možnost seznámit se bohatým školním instrumentářem bicích nástrojů, kterým je paní učitelka kvalifikovaně provedla. Ukázala rozmanité způsoby úderů na blanozvučné bicí, na metalofony, na marimbu, zastavila se i u jazzové bicí soupravy.
Samotný kojetínský koncert Forfestu se uskutečnil pod názvem Postfest 2026 a na jeho programu byly zařazeny nové kompozice pro bicí nástroje, které zkomponovali mladí adepti kompozičního umění, účastnící kompozičních kurzů, uspořádaných Forfestem Kroměříž v minulém roce. Vyslechli jsme Andante Radka Topolanského a skladbu Rozvážná od Anny Rennerové. Tuto dvojici doplnila ještě skladba Jednoho krásného dne od dlouholetého sympatizanta Forfestu, skladatele Jana Vrkoče. Koncertu byli přítomni i dva lektoři loňských kompozičních kurzů, skladatelé Pavel Novák-Zemek a Vojtěch Mojžíš, pod jejichž vedením skladby loni na Forfestu vznikaly. Ocenili mimořádnou péči, která byla věnována nastudování ne právě snadných novinek. Učitelka Daňková se naopak pochvalně vyjádřila o kvalifikovaném přístupu mladých skladatelů ke způsobu notační fixace jejich kompozičních pokusů.
Doplňkem perkusivního programu se stalo autorské provedení skladby Magnificat pro violu a orchestr Petra Vaculoviče. Části z této cyklické skladby autor provedl v komorní verzi, rozšířené o prefabrikované syntetické zvuky. Na závěr kojetínského koncertu byla zařazena projekce videozáznamu úspěšného koncertního vystoupení Matouše Zítka na celostátní soutěži mladých perkusionistů, která proběhla v Praze. Tento žák místní ZUŠ tam získal první cenu.
Německou akordeonistku Julii Hirzbergovou jsme měli možnost slyšet již na loňském Forfestu. Svůj letošní recitál, uskutečnil se v sobotu 27. června v Muzeu Kroměřížska, zahájila skladbami, které lze charakterizovat jako spojení, respektive konfrontaci gregoriánského chorálu s vyjadřovacími prostředky soudobého akordeonu. Přednesla dvojici citátů z hudebního odkazu německé středověké křesťanské mystičky, svaté Hildegardy z Bingenu (Aer enim volat a O virtus sapientiae), prokládala ji dvojicí akordeonových kompozic, jakýchsi parafrází, Hildegardou inspirovaných. Jejich autorkou je v současnosti v Německu žijící litevská skladatelka Diana Čemeryté. Své skladby stručně nazvala TePa I. a TePa II. Zatím, co autentické hudební texty svaté Hildegardy jsou ryze chorálního mystického typu, obě parafráze jsou jejich soudobými akordeonovými protějšky. I v nich však nalézáme podmanivou sílu chorálu. Požár slavné pařížské katedrály Notre Dame v roce 2019 se stal inspirací k mnoha uměleckým výtvorům. Tak vznikla i skladba Elegie, op. 33 od finského skladatele Lauri Mäntysaariho. Má znaky passacaglie, kde je opakujícím se basovým tématem melodie chorálního typu, nad níž se odvíjejí dramatické děje. Obdobným námětem se zabývá i skladba Zřícená katedrála od českého skladatele Václava Trojana, která v programu Julie Hirzbergerové bezprostředně následovala. Trojan zde přichází s přirozenou blízkostí moderního akordeonu a gregoriánského chorálu a současně i s přemírou interpretačních prvků nové hudby z konce 60. a začátku let 70. Za vzorovou ukázku soudobého závažného akordeonového repertoáru lze považovat závěrečnou skladbu koncertu Julie Hirzbergerové, sonátu Et expecto.Její autorkou je tatarská, v Německu dlouho žijící skladatelka Sofia Gubaidulina. Pro skladbu zvolila závažný duchovní námět, verš stejného znění.
V neděli 28. června odpoledne v Muzeu Kroměřížska vystoupili domácí, tedy kroměřížští mladí umělci. Vyslechli jsme komorní koncert souboru „K4“, Kytarového kvarteta Kroměřížské konzervatoře, hrajícího ve složení Jiří Dvořák, Štěpán Sehnal, Jakub Němeček a Marie Dědičíková. Zaujali hned dvojím způsobem. Do programu zařadili šest méně známých kompozic skladatelů z pěti zemí tří kontinentů. První tři jsou Evropané (Ólafur Arnalds – Island, Arvo Pärt – Estonsko, Benjamin Maga – Slovensko), čtvrtý je Američan (Philip Glass) a pátý pochází až z Austrálie (Philip Houghton).
Společným rysem všech uvedených skladeb je převaha repetitivní, respektive minimalistické hudební faktury, nízká dynamika, pomalá tempa, tonální, nebo alespoň centrické, diatonické tónové strukturování. Úlohou prvního pultu byl zpravidla přednes melodické linky, decentní figurativní doprovod dostaly za úkol ostatní kytary, dlouhé držené tóny byly nejednou na kytaru artikulovány smyčcem, osvědčily se rovněž jemné, barvité poklepy na korpusy nástrojů.
Sólovému basklarinetu byl věnován recitál v Chrámu sv. Jana Křtitele v pondělí 29. června. Kroměřížskému publiku jej nabídnul holandsko-britský klarinetista Gareth Davis, žák Haryho Sparhaye. Připravil si velmi koncentrovaný program, složený jen ze dvou kompozic. Nejprve přednesl Church sólo pro basklarinet od brněnského skladatele Pavla Zemka-Nováka. Těžiště jeho recitálu však lze hledat v provedení rozsáhlé kompozice L´ame eat sans retenue pro basklarinet od Jürga Freye, švýcarského hudebního pedagoga a zvukového umělce. Společným rysem obou kompozic je důraz na zvukový (témbrový) potenciál basklarinetu, tedy na specifickou tvorbu tónu, na jeho barvitost a na jemné nuance vyluzovaných zvuků netónové povahy. Basklarinet jako nový hudební nástroj v oblasti komorní hry nejen české, ale i světové veřejnosti představil již v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století moravský vynikající basklarinetista Josef Horák. Jak domácí, tak i světové hudební veřejnosti odhalil dosud skrytý a nevyužitý potenciál nástroje. Jeho snahou však bylo plnohodnotně basklarinet uplatnit nejen v oblasti Nové hudby, ale i ve všech ostatních žánrech a stylech. To, co jsme však měli možnost tentokrát vyslechnout od Garetha Davise v krásných barokních kulisách kroměřížského chrámu sv. Jana Křtitele, to byla opravdu jen velmi úzká výseč z toho, co moderní basklarinet nabízí.
Zemek si byl dobře vědom přece jen limitovaných možností témbrově pojatého basklarinetu, ve své skladbě proto byl stručný, až aforistický. Jeho švýcarský kolega se však k basklarinetovým témbrovým možnostem postavil jinak. Svoje rozsáhlé dílo sice obohatil o elektroakustickou složku (stereotypní vpády šumových bloků z reproduktorové soustavy), ani to však pro delší udržení pozornosti nestačilo. Patrně záměrná hra s meditativností a nadčasovou koncentrací autorovi, a tedy ani interpretovi, zjevně nevyšla. Zajímavých bylo jen úvodních pět minut, vše ostatní již byla jen nuda k nepřečkání.
Komorní seskupení flétna kytara s uměleckým názvem Viento Marero Duo tvoří manželský pár Michaela a Jiří Mecovi. Na kroměřížském Forfestu nejsou nováčky. Mohli jsme je zde slyšet naposledy před dvěma lety, v rámci XXXV. ročníku. To přišli s programem, v němž převládaly kompozice z pera uměleckých přátel a známých souboru přímo věnované. Nejinak tomu bylo i letos. V jejich programu čteme jména stejných skladatelů, tvůrců z blízkého jim okruhu, například Jevgenije Iršaje, Petra Machajdíka, či Eduarda Schiffauera. Povětšinou však jde letos o kompozice zcela jiné a jsou mezi nimi hned čtyři světové premiéry. Poprvé zazněla skladba Mezi čtyřma očima Daniela Vrbovce, Zamilovaná suita Milady Karez, Choro řeckého skladatele Michalise Andronikou a závěrečná Au revoir od Francouze Alexandra Glize.
Nyní však po pořádku. Na Slovensku žijící ruský skladatel Jevgenij Iršaj je autorem Svity ve starém slohu pro flétnu a kytaru. Je to pětidílný cyklus starých tanců, inspirovaný díly Pergolesiho a Stravinského. Do okruhu uměleckých přátel Mecových patří Slovák Peter Machajdík. Z jeho tvorby jsme vyslechli skladbu Ranní motýli. I zde se nacházíme v diatonickém, tedy v podstatě v rovněž tonálním prostředí. V závěru zde poněkud překvapí skordatura v kytaře na struně „E“. První premiérou koncertu byla skladba Mezi čtyřma očima Daniela Vrbovce. Skladbu Dreaming figures (Zasněné postavy) napsal Vojtěch Mojžíš pro amerického kytaristu Williama Feasleyho a jeho uměleckou partnerku. V jejich podání poprvé zazněla na Forfestu v roce 2016. Zasněné postavy, to jsou portrétní malby amerického malíře, Williamova otce. Všechny mají v obličeji zasněný výraz. Flétnistka Michaela Mecová dodala dechovému partu skladby větší výrazovou hloubku a hlubší dynamickou rozmanitost. Autorkou druhé premiérované skladby, má název Zamilovaná suita, je Milada Karéz. I ona patří do okruhu přátel Mecových. Její suitový cyklus je sestaven z pěti charakteristických částí a využívá rozmanité prostředky soudobé kytarové hry. Řecký skladatel Spyros Mavropoulos zkomponoval pro flétnu a kytaru skladbu Dialogues on the wave (Rozhovor ve vlnách). Tento cyklus je spojnicí světa jižních moří a vivaldiovského baroka. Skladba ostravského skladatele Edvarda Schiffauera s názvem Pohlazení je již dostatečně zažitou položkou repertoáru manželů Mecových. Tou třetí světovou premiérou v letošním kroměřížském programu souboru Viento Marero Duo byla skladba kyperského skladatele Michalise Andronikou s názvem Choro.Svojí živostí a lehkostí nás zavádí do světa lehčích žánrů, nechybí v ní tedy ani jazzové prvky. Tečkou za recitálem se stala premiéra stručné a vtipné skladby francouzského skladatele Alexandra Gilze s příznačným názvem Au revoir. Mecovi tvoří precizně sehranou dvojici, velký důraz kladou nejen na technické zvládnutí partů, ale i na příslušný, dobře diferencovaný výraz.
Štěpán Filípek Quartet je nový komorní soubor na české hudební scéně, ve své současné podobě vystupuje na veřejnosti teprve od ledna letošního roku. Tvoří jej tři mladé hudebnice – Hana Jasanská a Tereza Kéryová – housle, Paulina Šaradínová – viola a jediný muž, violoncellista a hlavní garant projektu, jehož jméno soubor nese, Štěpán Filípek. Mladí umělci si zvolili ambiciózní cestu. Na domácích i zahraničních pódiích se snaží prosadit široce pojatou dramaturgií, sahající od klasicismu až po žhavou současnost. Pro svoje vystoupení na letošním Forfestu si vybrali a vedle sebe postavili dvě stěžejní kvartetní díla různých epoch –romantický Schubertův smyčcový kvartetSmrt a dívkaa smyčcový kvartet Black Angels Georga Crumba. Zatímco na Schubertovi bylo znát, že se soubor interpretačně teprve hledá, zejména v preciznosti, naléhavosti a průzračnosti, Crumbovu partituru zvládnul nad očekávání dobře. Toto protiválečné dílo provedli s náležitou razancí a opravdovým zaujetím. Ač je určeno elektroakusticky podpořeným nástrojům, Filípek Quartet je přednesl v akusticky přirozené instrumentaci, což je rozhodně třeba pochválit.
Vyvrcholením kompozičních kurzů letošního ročníku Forfestu se stal koncert, na němž ze zvukového záznamu zazněly kompozice frekventantů. Vyslechli jsme nejen čerstvě napsané skladby, ale i zdařilá díla z dřívějších ročníků. Na úvod zazněla 1. klavírní etuda Alexe Uzunova. Z počátečního jednohlasu se hravě rozvine do vrcholové fáze a končí opětovným ztišením, to vše v rychlém tempu. Pětidílné Miniatury pro hoboj Dominika Jurečky jsou virtuózního charakteru. Radek Topolanský zařadil do programu koncertu dvě svoje skladby. Nejprve zazněla Kapela stvoření pro komorní soubor, vyslechli jsme rovněž skladbu Ptáček vyletěl z hrobu a zazpíval písničku, je napsána pro sólový klarinet. První z nich je maturitní práce, druhá získala 1. cenu na skladatelské soutěži Generace v Ostravě. Dvě kompozice do programu zařadil rovněž Jáchym Novotný. V obou případech se jedná o skladby se závažným mimo hudebním obsahem, napsané pro nestandardní komorní obsazení. První, Žijte, žijte je připomínkou justiční vraždy Milady Horákové, druhá, Slza, zhudebňuje verše Vladimíra Holana. Na závěr, v autorčině podání, ze zvukového záznamu, zazněly Tři komorní skladby – Epoché, Kompozice 21, De profundis od Anny Rennerové. Jedná se o energicky živelnou, metrickým schématům se vzpírající hudbu. I když je možné mít u některých skladeb drobné výhrady, zejména k formální výstavbě, či preciznostem notového zápisu (nezbytná známka profesionality), ve všech případech lze ocenit spontaneitu, vitalitu a tvůrčí originalitu, což je tím nejcennějším zjištěním a příslibem do budoucna.
Závěrečný koncert Forfestu 2026 se uskutečnil v pátek 3. července 2026 v chrámu sv. Jana Křtitele. Na programu byla díla dvou autorů. Nejprve zazněla skladba Jana Vrkoče O věčné naději – variace na „Ukolébavku“ Karla Švenka – 2. smyčcový kvartet (jednotlivé části: O věčné naději – Tema con variazioni, Fantazie „Spravedliví hlasy pramenů“ – Agitato, Ukolébavka – Slow). Smyčcové kvarteto účinkovalo v obsazení Eva Franců, Jan Vrkoč – housle, Vladimír Kučera – viola, Milan Kodíček – violoncello. Druhá část koncertu patřila Vladimíru Godárovi, zkušenému slovenskému autorovi s již dobře vypsaným rukopisem. Byl zastoupen svojí rozsáhlou a niterně závažnou kompozicí Querela pacis. Vyslechli jsme ji ze zvukového záznamu. Kompozice obou autorů mají svými náměty blízko k žánru ukolébavky, jsou však i vyjádřením smutku a nesou protiválečný étos. Převažují v nich hluboké tónové polohy a pomalá tempa. Zatímco u Vrkoče se v komorní partituře ocitáme ve světě modalit, Godárovo rozsáhlé vokálně instrumentální dílo neopouští oblast ryzí, průzračné durmollové tonality. Vrkočova skladba má sevřený tvar. Variační formou zpracovává kabaretní píseň „Ať žije život“, obsahuje tedy náznaky lehčího žánru, její závěr vyznívá optimisticky. Godárova skladba si v dlouhých, pomalu se odvíjejících plochách udržuje tajemný klid, ozvláštněný pozvolna se odvíjející vokální složkou.
Vojtěch Mojžíš
