V roce 2025 vyšla díky podpoře Akademie klasické hudby, která pořádá festival Dvořákova Praha, kniha Antonín Dvořák – Portrét člověka. V knihkupectví či knihovně byste ji asi našli v oddělení odborná beletrie nebo literatura faktu. Jejím autorem je Ondřej Šupka. (Vydal mimo jiné též publikace Druhý domov Antonína Dvořáka, 2024, a Než nás rozdělí oceán, 2020. Je odborným garantem webu antonindvorak.cz).

Má 480 stran. (Překlad Nového zákona z roku 2016 má 485 stran.)  Je sice objemná, těžká a mohla by být i vaší obranou, ale je nabitá informacemi a čte se sama. (Moje první selektivní čtení začalo v podvečer a skončilo spánkem v ranních hodinách. Nějaký objemný „portrét člověka“ by si zasloužili i další čeští hrdinové – Smetana, Suk, Janáček, Martinů, Fibich, Kabeláč, Novák…) Obsah – fakta a souvislosti Dvořákova života a jeho doby – je autorem nabízen s vysokou polygrafickou noblesou v příjemné, čtivé formě. Kromě jiného s úctou a respektem nahlíží do jeho soukromého života a věrohodně vyvrací některé dvořákovské mýty. Za vším je těžko představitelný objem práce, rešerší, promýšlení, komparace… Kdybych měl tu moc, vyhlásil bych tento „příběh člověka“ Knihou roku 2025.

Před takovým kolosem jsem stál němě v údivu. Nakonec jsem se z něj vymanil a odhodlal položit autorovi kolekci otázek, na něž trpělivě odpověděl.

Pane Šupko, vloni vám Akademie klasické hudby vydala knihu o osobnosti Antonína Dvořáka. Je to určitě jeden z nejpozoruhodnějších a také nejobjemnějších hudebních spisů, které jsem v tomto století měl v rukách… Mám pocit, že Dvořák je vaše fatum, protože to není první vaše kniha o Dvořákovi. Jakými peripetiemi procházel váš vztah k němu? Je to dětská láska nebo láska zralého muže?

Děkuji za pochvalu, z vaší strany si jí obzvlášť cením. Pokud jde o můj vztah ke Dvořákovi, zcela určitě lze mluvit o dětské lásce, protože s jeho hudbou žiji takříkajíc odjakživa a právě s Dvořákem mám spojené své první silné hudební dojmy. Výraz „fatum“, který jste použil, je ale také velmi výstižný – Dvořák skutečně představuje mé zásadní životní téma.

Kniha má 480 stran, jest tedy objemná. Kolik let obnášela příprava, tedy promýšlení a rešerše, a kolik času sepsání?

Protože „promýšlení a rešerše“ probíhaly vlastně zároveň i po celou dobu psaní, na nějaké etapy celý proces rozdělit nedokážu. Takže pouze souhrnně: práce na knize mi zabrala asi deset let.

Jakkoli kniha je spíše populárně odbornou než vědeckou studií, obsahuje samozřejmě literaturu a prameny. Co z toho považujete u Dvořáka za naprosto fundamentální a pro vás nejpřínosnější?

Zcela zásadní jsou samozřejmě primární prameny z Dvořákovy ruky, tedy především jeho dochovaná korespondence. (Lze jen litovat, že si nevedl deník, jako například Smetana nebo Čajkovskij.) Dále různé úřední dokumenty, vztahující se k jeho osobě, a písemnosti řady osob, které byly s Dvořákem v kontaktu.

Dvořákovská literatura obsahuje tisíce stran textů doma a ve světě, přičemž část je jen pomíjivá „pěna dní“. Předpokládám že jste nepřečetl vše. Měl jste nějaký klíč k selekci?

Určitě jsem nepřečetl vše. Ale protože se Dvořákem zabývám desítky let, troufám si říct, že většinu ano. Určitě to, co je zásadní. Prvotním klíčem k selekci může být určitě už jen samotný autor textu. Další selekce může následovat až po přečtení – teprve poté poznám, zda má pro mě daný text nějaký význam.

Měl jste v ruce ke studiu celé dílo Dvořáka a navštívil jste všechny lokace, kde pobýval?

Získat ke studiu celé Dvořákovo dílo je poměrně nesnadné. Jak známo, některé jeho skladby – včetně velmi rozsáhlých – dosud nebyly vydány tiskem a v případě některých dodnes neexistuje ani žádná nahrávka. Pro účely této knihy to však nebylo příliš na závadu, protože konkrétním dílům se v ní věnuji jen okrajově. Pokud jde o dvořákovská místa, všechna jsem dosud nenavštívil. Je jich opravdu neuvěřitelně mnoho.

Na první pohled mě zaujala koncepce. Rezignoval jste na životopisný modus, případně doplněný o kompoziční analýzu, a vytvořil jste tematický modus operandi. Proč?

Klasický životopis jsem psát nechtěl ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že takových již několik existuje (ačkoli starých desítky let a v mnohém již neaktuálních) a za druhé proto, že taková forma by asi byla obtížně slučitelná s mým záměrem pojednat podrobně různé aspekty Dvořákovy osobnosti a jeho soukromého života.

Stovky stran nelze pojednat v několika větách, nicméně vás poprosím o „anotace“ bloků. Prvními dvěma jsou fyzická a psychické kondice…

V těchto prvních dvou oddílech se zabývám zaprvé Dvořákovým zdravotním stavem, okolnostmi úmrtí a fyzickým vzhledem včetně způsobu oblékání, zadruhé jeho zdravím psychickým včetně úzkostných poruch, kterými skladatel trpěl.

Bydliště! Vysvětlete poučenému laikovi, bývalému muzikologovi a hudebníkovi, a čtenářům Polyharmonie, proč se Dvořák, jinak myslím docela konzervativní člověk, tak často stěhoval…

Důvody byly velmi různé. Od tíživé hmotné situace rodiny i jeho samotného přes důvody studijní až po čistě prostorové – rodina se šesti dětmi prostě více místa potřebovala.

Čtvrtý blok je myslím velmi důležitý – Osobnost, v němž popisujete nejen povahu, ale i chování, vzdělání, zájmy… Chci se ale zeptat hlavně na dvě věci – víru a vlastenectví. Jeho víra, viděno prizmatem hudby, byla jistě upřímná a zdá se i hluboká, ale jaká byla a jak se projevovala v běžném životě?

Ano, Dvořákova víra byla nepochybně upřímná a hluboká. V každodenním životě se projevovala zejména pravidelnou účastí na mších, a to nejen v Praze, ale i během skladatelových pobytů na letním sídle ve Vysoké u Příbramě a také při pobytech v zahraničí. Doloženy máme jeho návštěvy mší například v Londýně, Bruselu nebo New Yorku.

Byl formálně katolík, protestant, panteista…?

Formálně byl katolík, ačkoli lze soudit, že jeho postoj měl skutečně blízko k panteismu, podobně jako tomu bylo u Janáčka či Mahlera.

Vedl k víře v Boha svou rodinu, okolí, své žáky?

Své děti k víře vedl nepochybně, jinak byl v tomto ohledu zřejmě spíše zdrženlivý. Víme však, že o těchto otázkách hovořil například s Brahmsem, jehož otevřeně deklarovaný ateismus byl pro něj nepochopitelný.

Jeho národní ukotvení označujete jako „umírněné vlastenectví“. V čem bylo umírnění v tehdejší bouřlivé politické situaci Českého království a Rakouska-Uherska a jak vlastně vnímal pojem vlastenectví?

Dvořák dával své vlastenectví najevo zejména v zahraničí, kde se snažil svou popularitu využít ve prospěch zviditelnění českého umění. V domácím prostředí se v tomto směru takto výrazně neprojevoval. Na rozdíl od jiných významných osobností domácí kultury tak například nenosil oblíbený oděv vlastenců, čamaru, a pokud víme, ani se neúčastnil různých masových shromáždění, jakými byly třeba takzvané tábory lidu. Pokud jde o jeho díla, která by bylo možno vnímat jako vlastenecká, často vznikala na objednávku. Je tudíž otázkou, zda by je Dvořák komponoval i bez tohoto vnějšího podnětu.

Jeho intimnímu a emočnímu světu věnujete dva bloky – Lásky mládí  a Rodinný život. Jaký byl tedy Dvořákův emocionální svět?

Dvořák byl výrazně rodinný typ, a zcela se tak vymykal všeobecně zakořeněné představě umělce-bohéma žijícího nevázaným stylem. Ani v době před vstupem do manželství Dvořák lamačem dívčích srdcí rozhodně nebyl. Pokud máme o jeho milostných vztazích vůbec nějaké povědomí, jednalo se spíše o neúspěšné pokusy. Jeho emocionální zázemí tak tvořila především rodina, přičemž k dětem měl na dobové poměry vztah až nadstandardně vřelý.

Dvořákův dopis Anně.

Proč věnujete tolik místa jiným skladatelům, od Bendla až po Janáčka? Mimochodem proč jsou v seznamu sedmi komponistů Čajkovskij a Grieg. Například u Griega můžeme o nějakém nepřímém vztahu jen spekulovat a hudebně jsou to téměř „protinožci“.

Mým původním záměrem bylo v tomto oddílu knihy pojednat o Dvořákových vztazích s celou škálou osobností. Brzy se však ukázalo, že by to vedlo k neúměrnému nárůstu rozsahu textu. Proto jsem přistoupil k jisté redukci, a to pouze na Dvořákovy vztahy s těmi osobnostmi, které pro dnešního čtenáře nejsou jen neznámými jmény; to platí právě i pro Čajkovského a Griega. Za výjimku lze považovat snad jen dnes již pozapomenutého Karla Bendla, jehož však nebylo možno vynechat, neboť Dvořákův vztah k němu patří k nejvýznamnějším přátelstvím jeho života vůbec.

Možná jsem to přehlédl, ale vůbec neanalyzujete teoretickou recepci Dvořákovy hudby v jeho době a ve 20. století, najmě Hostinského a Nejedlého, která Dvořákovi pomohla i zásadně uškodila. Není to pro komplexní životní obraz škoda?

To vůbec nebylo mým záměrem. Jsem přesvědčen, že teoretická recepce Dvořákovy hudby ve 20. století by bylo téma na zcela jinou, úplně samostatnou monografii. Chtěl jsem se věnovat Dvořákovi jako takovému, nikoli jeho „druhému životu“.

Kostel sv. Vojtěcha.

Poslední část věnujete hlavně financím. Předpokládám, že Dvořák byl na rozdíl od Smetany v posledních letech života zámožným mužem a jeho pozůstalí netrpěli nouzí…

Ano, je to tak. Dvořákův finanční vzestup ve druhé polovině života byl skutečně závratný. Zatímco ještě ve svých Kristových letech žil na pokraji bídy, ke konci života se jednalo o zámožného muže, který by si býval mohl dovolit pořídit například celý moderní činžovní dům v Praze.

Zajímají mě některé velké maličkosti jeho života. Hrál v pozdní části života na violu, na varhany či na klavír?

Na violu už patrně ne. Na klavír a na varhany hrál, pokud se naskytla nějaká příležitost, ale pouze soukromě či při výuce na konzervatoři. Jako klavírista veřejně naposledy vystoupil, pokud je mi známo, roku 1899, tedy pět let před smrtí.

Často je zmiňováno, že byl na počátku roku 1896 prvním dirigentem České filharmonie. Jaký byl ale jeho skutečný osobní vztah k tomuto orchestru a jak jej podporoval?

Česká filharmonie nebyla roku 1896 zdaleka tím orchestrem, jakým je dnes, a komplikované okolnosti jejího založení zřejmě ani nedávaly tušit její budoucí význam. Dvořák ji tak patrně mohl zpočátku vnímat prostě jako těleso vytvořené z rebelujících hudebníků Národního divadla. Avšak onen často zmiňovaný koncert 4. ledna 1896, jímž orchestr oficiálně zahájil činnost, nebyl jediný případ, kdy se Dvořák postavil do jeho čela. Za všechny se zmíním alespoň o jednom, který lze považovat za obzvlášť významný: jednalo se o Dvořákův zájezd s Českou filharmonií do Brna, kde společně uspořádali dobročinný koncert ve prospěch tamního Národního divadla.

Byl Dvořák více extrovertní, sebevědomý, hrdý nebo introvert s vnitřní pokorou a toužící po lásce a pokoji?

V mládí byl Dvořák výrazně introvertní, zamlklý, nekomunikativní. Nemalý podíl na tom měly hmotné a společenské poměry, z nichž vzešel, stejně jako dlouhodobý pocit zneuznání. Když ve druhé polovině života dosáhl uměleckých úspěchů a hmotného zabezpečení rodiny, do jeho povahy a chování proniklo – řečeno hudební terminologií – více durových harmonií a stal se společensky přístupnějším. Přímo extrovertem však nebyl nikdy, naopak vnitřní pokoru si uchoval po celý život.

Druhou řadu Slovanských tanců končí nikoliv efektní kolo nebo tklivá sousedská a cyklus končí v pianissimu. Víme proč? Je to odraz jeho postoje k životu, introvertnosti, lidské identity?

Pokud je mi známo, neexistuje žádný doklad o tom, proč Dvořák zakončil druhou řadu Slovanských tanců právě takto, když by se na závěr logicky nabízelo strhující srbské kolo, stojící na předposledním místě. Můžeme se jen dohadovat. Snad v tomto řešení můžeme spatřovat cosi jako loučení se světem Slovanských tanců. A komu by se s tak krásným světem loučilo lehko?

Jaký byl jeho odchod z tohoto světa?

Především překvapivý. Dvořák nebyl po celý život nikdy vážněji nemocný, naopak byl přímo pověstný svým skálopevným zdravím. Přestože poslední asi tři nebo čtyři měsíce trpěl zdravotními problémy, nikdo zřejmě tak rychlý konec neočekával. Nejvýstižněji to vyjádřil Leoš Janáček. Když se o Dvořákově smrti dozvěděl, pomyslel si: Což je to pravda, že by byl umřel?

Dvořákovi jste věnoval podstatnou část života. Bylo již vše řečeno, odhaleno, objeveno, napsáno nebo jsou v jeho životě  nějaká bílá místa?

Od Shakespearovy smrti uplynulo již více než čtyři sta let, a přestože se jeho osobností a dílem zabývá celá armáda badatelů, stále nevědí vše. Tak i ve Dvořákově případě samozřejmě zůstává spousta bílých míst. Uvedu alespoň jeden příklad: dosud nemáme prakticky žádné informace o tom, čím se Dvořák zabýval ve druhé polovině třetí životní dekády, konkrétně v letech 1866–1870. Je možné, že v těchto letech napsal spoustu hudby, o níž však nic nevíme.

Jeho skladby mají řadu edic, máme tematický katalog, který je ale prý zastaralý a jsou v něm chyby. V tomto tisíciletí zkrachoval pokus o sepsání kritického vydání jeho děl. Myslíte, že je zapotřebí a že jednou vznikne?

Souborného kritického vydání Dvořákova díla nepochybně zapotřebí je. Jistě není v pořádku, že odkaz autora takového významu není ani více než sto dvacet let od jeho smrti k dispozici ve své úplnosti.

Práce na knize vás stála jistě hodně sil. Na něco takového je zapotřebí nejen hodně trpělivosti a empatie, ale i vášně, že? Co bude dál – vytkl jste si další hudební cíl?

Ano, průběžně pracuji na dalším dvořákovském tématu, ale nerad bych něco prozrazoval konkrétněji.  

Platí pro vás stejné zvolání jako pro Dvořáka – Deo gratias?

V tomto ohledu bych se s Dvořákem neshodl. Nejvyšší autoritou je pro mě zdravý lidský rozum.

Luboš Stehlík

(Portrét člověka doporučuji Vaší pozornosti. Mohla by být ozdobou knihovny každého obdivovatele Antonína Dvořáka. Možná, že snadněji pochopíte jeho hudbu, skladatelův život určitě lépe… Za poskytnutí fotografií děkuji Akademii klasické hudby a Ondřeji Šupkovi, za pomoc s jejich úpravou Studiu Colmo.)