Příteli Talichu, posílám vám koberec!

Minule (https://www.polyharmonie.cz/drahy-vasiku-drahy-priteli-talise/) jsme z nové knihy muzikologa Milana Kuny věnované dopisům adresovaným Václavu Talichovi (1883–1961) vybírali některé od Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Tentokrát navazujeme korespondencí od dalších skladatelů, jejichž hudbu Talich uváděl: Otakara Ostrčila, Aloise Háby, Josefa Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Pavla Bořkovce.

Dobrá pohoda české hudby. Zleva Josef Suk, Václav Talich a Vítězslav Novák, kresba Huga Boettingera.

Ostrčil: Jste chlapík

V prosinci 1917 dirigoval čtyřiatřicetiletý Talich první velký koncert s Českou filharmonií. Šlo o jeden ze čtyř večerů (pořádaných dámskými komitéty českých spolků), které měly ukázat, že vedle tehdejšího šéfa orchestru Viléma Zemánka jsou k mání i jiní dirigenti. Pozvání přijali Ludvík Vítězslav Čelanský (1870–1931), Otakar Ostrčil (1879–1935) a Jaroslav Křička (1882–1969). Jen šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic (1862–1920) se omluvil a navrhl za sebe Václava Talicha. V Praze prakticky neznámé jméno, vždyť jen málokdo si pamatoval na jeho dirigentské pokusy s Orchestrálním sdružením deset let zpátky. „Při sjednávání programu jsem pocítil,“ vzpomínal Talich žijící tehdy v Plzni, „že se na mne dívají jako na vetřelce z venkova. Mentalita Prahy nebyla lepší v 18. století než ve 20., osobovala si primát na všechno, jak je až příliš známo, byla přesvědčena, že jen to, co je z Prahy, je vyloženě dobré.“ Talich měl pro strach uděláno a rozhodl se pro velmi ambiciózní program: Dvořákovu Sedmou symfonii d moll, Novákovu symfonickou báseň Toman a lesní panna a Ostrčilovu Svitu c moll, která od svého prvního provedení Českou filharmonií v roce 1914 nezazněla. Ostrčil Talichovi po koncertě napsal. Jeho slova jsou uznalá a přátelská. Je to navíc jedno z prvních svědectví (a to nejen od skladatele, ale i dirigenta) o tom, jak Talich pracoval a co svým pojetím hudby do uměleckého světa přinášel.

Milý příteli!

Viděl jsem Vás už jenom letmo po koncertě a nemohl jsem Vám už ani poděkovat, tak jak bych byl chtěl, za radost, kterou jste mi způsobil provedením Suity. Jste chlapík. Bylo mi radostí sledovati Vaši práci při zkouškách, kde jsem hned viděl, že víte, co chcete, a že to, co chcete, přesvědčivě podáte. Viděl jsem též, že moji Suitu děláte rád, a za to jsem Vám obzvláště vděčen. Při koncertě samotném jsem měl příležitost i při ostatních skladbách poznati a obdivovati Vaše ovládání orchestru a procítěné a ryze muzikantské podání skladeb. Gratuluji Vám ze srdce k velkému zaslouženému úspěchu a za sebe Vám tisknu srdečně ruku.

S přátelským pozdravem Váš

O. Ostrčil

Otakar Ostrčil u klavíru.

Talich studoval Ostrčilovu Svitu už během léta 1917, a jak vyplývá z pohlednice Ostrčilovi z 10. srpna, do díla se naplno ponořil: „Což není dost výmluvným moje mlčení? Od 26. minulého měsíce jím suitu, sním o suitě a hlavně miluji Vaši suitu. Žena se synkem odjeli do Lublaně, a tak obýváme s Vaším dílem po dni i noci opuštěný byt. Čtu nyní variace. Scherzino je sakulentská věc! Louskal jsem trpělivě: krásné jádro bylo mi odměnou.“

Talichův koncert s Berlínskou filharmonií, který slyšel i Alois Hába.

Hába: Ta nabubřelost Straussova výrazu

Alois Hába (1893–1973) se po studiích na Pražské konzervatoři (u Vítězslava Nováka) a vojenské službě přesouvá do Vídně, kde mimo jiné studuje kompozici u skladatele Franze Schrekera, kterého v roce 1920 následuje do Berlína. Tam je provedena Hábova Ouvertura op. 5, o níž píše Talichovi, aby ji provedl v Praze („vím zcela jistě, že Vy jí můžete dáti to, co v první řadě potřebuje, – vzlet, život“). Ale protože tehdy pilně navštěvuje zkoušky Berlínské filharmonie, připojuje v témže dopise i zajímavý pohled na to, co tam slyšel.

Člověk získává v mnohém ohledu. V posledních dnech zkoušely se skladby: Ravel: Daphnis a Chloë, Strauss: Till Eulenspiegel, Mahler: Das Lied von der Erde. Ja, ja, po bezprostředním poslechnutí si těch skladeb za sebou (…) cítí člověk, že Francouzi porazili Němce napřed duchem, pak mečem. Ta nabubřelost Straussova výrazu, to pozérství se kryje zcela s pojmem Viléma II. a je člověku přímo odpornou. Mahler je rozhodně mluvčím toho lepšího německého „já“.

A čím dále tím určitěji cítím, jak vysoko stojí výraz Novákův a Sukův nad tím straussovským kejklířstvím, i hudba Debussyho a Ravela. Divíte se asi mé „berlínské“ orientaci. Ja, k tomu je potřebí pozorovati německou duši zblízka. A tak, jak zde vidím, že se ani trochu nezměnila a že je to staré „císařství“ s prezidentem v čele, tak i chápu, že provedení Mahlera přijímána jsou zde chladně a Strauss je dosud vítaný „Film – Held“, pozér, Vilhelm II. v rouše hudebním. A zdá se mi, že ten vnitřní vztah dobře cítím. – Až se zas jednou sejdeme – a na to se opravdu těším, povím Vám ještě jiných postřehův a těším se na výměnu názorů.

Talichova dramaturgie filharmonické sezony 1935-1936, mimo jiné s Hábou, Foersterem, Novákem a Ostrčilem.

Foerster: Tóny, jež vzbuzují rezonanci srdce

V dopise k šedesátinám Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951) píše Talich v prosinci 1919 jménem svým i jménem filharmoniků, že společně chtějí být oddanými interprety jeho symfonického díla. Později se mu věnoval i v Národním divadle a Foerster nikdy neopomněl poděkovat. Tak píše Talichovi začátkem prosince 1922 po provedení dvou svých symfonických básní – Mé mládí op. 44 a Jaro a touha op. 93:

Mládí bylo výborně podáno, a až se „usadí“ v orchestru Jaro a touha, jsem jist, že i tato práce dojde stejně skvělé interpretace. Říkám vždy: co Talich vezme do rukou, provede s poctivostí a obětavou oddaností skutečného umělce, bylo tomu tak i tentokrát.

Ještě víc se rozepisuje v únoru 1924, když reaguje na Talichovo provedení svity Ze Shakespeara op. 76:

Slovutný a milý příteli, měl jsem v koncertu po provedení Suity shakespearovské pocit, že se musím přemoci a dojíti ihned do „komnaty umělců“, a poděkovati Vám co nejsrdečněji za skvělé provedení mé práce. – To skvělé neberte prosím jako klasifikaci vnějškového lesku, ne, co mne dojalo, byl právě ten hluboký cit, který z Vašeho podání tak přesvědčivě mluvil. Ať to byla Perdita (díl druhý), kde počíná klíčiti její láska ku Florizelovi, ať Viola, jež je láska ztělesněná (i to bouřlivé rozvlnění je bouře nitra), ať Kateřina, sklánějící radostně svoji tvrdou hlavičku, když se jí dotknul Eros, ať konečně Lady Macbeth, jež zná také chvíle, kde se hlásí srdce (nevěřím, že by bylo člověka, který by těchto hnutí nebyl pocítil, – dokladem mého názoru i onen Smetanův v Richardu III. – alespoň dle mého citu), všady dovedl Jste rozezvučeti tóny, jež vzbuzují rezonanci srdce, jelikož ze srdce vyšly.

Talichova rodina a Vítězslav Novák se synem na francouzské Riviéře, 1927.

Novák: Kroťte svůj lidský temperament

Orchestrálnímu dílu Vítězslava Nováka (1870–1949) se Talich věnoval soustavně a v celé jeho šíři. V sezoně 1927/1928 patřil Novákově hudbě mini cyklus šesti filharmonických koncertů. Po prvních třech mu spokojený skladatel posílá poděkování i věru originální dárek:

Příteli Talichu, prvou polovinu mého cyklu máme za sebou. Všechna čest, dal jste si na něm opravdu záležeti – nikdy jsem neslyšel Tatry, Touhu, Tomana lépe zahráti. Abyste si po té práci odpočinul, posílám Vám koberec, protože jsem zjistil, že se nikde tak dobře neleží, jako na podlaze. Na takový koberec kladou se Peršané při modlitbě – klaďte se i Vy – jenže obráceně – a sněte přitom ve studené naší vlasti o tom, co nejvíce nás rozehřívá: o slunci, víře a lásce!

S přáním všeho dobra i Vašim drahým

Vít. Novák

V Praze, o Vánocích 1927.

Toto je nejsrdečnější skladatelův dopis Talichovi. I když byl Novák generační souputník Josefa Suka, mezi ním a Talichem nebyl nikdy tak osobně blízký a vřelý vztah jako na přímce Suk – Talich. Novákovou korespondencí probleskuje určitá odtažitost, případně potřeba naznačit dirigentovi, co si o něm a o jeho činech vlastně myslí. 

Praha, 28. května 1933.

Milý Talichu,

dnes dovršujete svoji padesátku. Nebyl jsem svědkem Vašich uměleckých začátků, poznav Vás již co dirigenta České filharmonie. Vaše umění stoupalo […] tím výše, čím nesnadnější byl Váš úkol. Nikdy nezapomenu Vašich provedení mých skladeb nejnáročnějších, jimž dal jste zazníti jako nikdo předtím.

Stojíte nyní na vrcholu, zůstaňte na něm dlouho! Zachovejte si svoji duševní a – pokud zásoba stačí – také tělesnou svěžest, zachovejte si umělecký a kroťte svůj lidský temperament! Jezděte i nadále pro čest a slávu do ciziny, ale učiňte svým trvalým působištěm zase Prahu, jako neohrožený bojovník za pravé umění!

Se srdečným stiskem ruky Vítězslav Novák

V prosinci 1934 dirigoval Talich v Lucerně světovou premiéru Novákovy Podzimní symfonie op. 62. K České filharmonii se připojily ještě sbory Křížkovský, Smetana a Pěvecké sdružení pražských učitelek, s nimiž Talich zkoušel nejprve zvlášť. S filharmoniky měl tři dělené zkoušky a – pozor! – neuvěřitelných 16 (!) s celým tělesem. Novák byl spokojen, a přesto si neodpustil rýpnutí…

21. XII. 34.

Milý příteli Talichu,

dnes mohu Vám psáti – a Vy, doufám, můžete si to v klidu přečísti. Musil jsem se na to pořádně vyspat, zatímco Vy jste si vyjel na lepší vzduch. Hned ráno po repríze Podzimní symfonie četl jsem v Národních od Šilhana posudek o díle i provedení. Překvapila mne (…) nezvyklá vřelost, s jakou psáno jak o díle, tak o provedení. Tak nadšeně se o Vás dr. Šilhan, zbožňovatel cizích dirigentů, dosud nikdy nevyjádřil! Podpisuji s plným přesvědčením a bez váhání jeho kritiku o Vás, protože si jí opravdu zasluhujete.

Oč jste mne ožulil na počátku věty druhé, to jste mi nahradil ve větě třetí, veden šťastnou intuicí. Při premiéře díla, jak očití svědkové vypravují, bylo prolito vícero slzí. Sám jsem viděl jejich stopy na Vaší tváři, dostav se s Vaší pomocí na pódium. „Nestyďte se za ty slzy“ volám s prof. Květem, který je chtěl vsugerovati posluchačům při jiné příležitosti – a přál bych si vroucně, abyste s autorem, jenž je vyvolal, cítil nejen umělecky, ale taky trochu lidsky. Myslím, že by to nám oběma bylo ku prospěchu.

S přáním příjemných svátků a srdečným pozdravem

Vít. Novák

Talich jako šéf Opery Národního divadla.

Bořkovec: Opojení a závrať, určitost a pravdivost

Talich se také často věnoval hudbě Pavla Bořkovce (1894–1972), žáka Sukova, Křičkova a Foersterova. Po druhé světové válce Bořkovec působil jako profesor kompozice na AMU. Ve výběru z dopisů, které Talichovi psal, nacházíme pozoruhodné reflexe jeho uměleckých výkonů a pojetí některých děl. Takto se třeba Bořkovec vrací ke Gluckovu Orfeovi v Národním divadle:

Vážený Mistře,

nevím skutečně, jak bych vyjádřil svůj hluboký obdiv, který pociťuji k Vašemu nastudování Gluckova Orfea. Včerejší premiéra mi znovu připomněla úžasné rozpětí Vašeho reprodukčního umění. Na jaře jste dával krátce po sobě Kouzelnou flétnu a Epilog. Tentokráte přišel po Novákovi Gluck.

Je vskutku jedinečné, jak dokonale se dovedete vcítit do ducha díla a jeho stylu. V Orfeovi jste podřídil zvuk, melodickou linii i dynamiku, a hlavně tempo přísné, řekl bych neúprosné kázni, která se stávala ve volných větách skoro drtivou. Nicméně tato vznešeně monumentální hudba hluboce vzrušovala a mocně stupňovala dramatické napětí, takže před kadencemi volných vět mi připadalo tempo jako pulzace toho tragického dění, a každá čtvrť, že je událost, kterou nutno vyžít za každou cenu.

Střešovice, 20. prosince 39.

27. února 1941 mělo premiéru Talichovo nastudování Janáčkovy Její pastorkyně. V hlavních rolích zpívala Marie Podvalová Kostelničku, Ota Horáková Jenůfu a Jindřich Blažíček Števu. Premiérové obecenstvo bouřlivě uvítalo v Národním divadle také jednu téměř osmdesátiletou dámu – spisovatelku Gabrielu Preissovou, autorku literární předlohy. Ale co píše Pavel Bořkovec o Talichově pojetí?

Byl jsem zcela nadšen Vaším nastudováním Janáčkovy Pastorkyně. Nemohu najít pro strhující dojem tohoto podivuhodného večera jiný výraz, než: opojení a závrať. Vedle toho nejsilněji jsem si uvědomil vzácnou jednotu mezi zpěvem, hudbou a dramatickou akcí. Tato jednota je sama již přesvědčivým důkazem, jak hluboce jste prožil toto geniální dílo, ale hlavně, jak dokonale jste je nastudoval – jako skutečnou premiéru. Asi před měsícem citovaly Lid[ové]noviny něco ze Šaldových Bojů o zítřek. Stálo tam, myslím, že tvořiti v pravém smyslu slova má za podmínku zapomínání, že je nutno zapomenout všeho: světa, lidí, času i hmoty, toho, co člověk získal od svých předchůdců a konečně i toho, co člověk dobyl svou vlastní prací. – Jsem hluboce přesvědčen a cítil jsem to nedávno z Vaší reprodukce Mé vlasti, že jste dokonalým vzorem, jak tvořit vždy znova a třeba po sté a zase znova. Vzpomínám přitom Vašich slov, která s tím úzce souvisí: že v kumštu je člověk vždy docela sám. A celá Pastorkyně byla provanuta právě tou tvůrčí silou: i po tolika letech zmocnit se přímo toho, co se zrodilo v Janáčkovi. Škoda, že on se nedožil této reprodukce. Obdiv a nadšení bylo tak všeobecné, že Pastorkyně má jistě zaručenu celou řadu repríz jako dosud nikdy.

Podskalská filharmonie neboli společnost přátel Vítězslava Nováka. Skladatel sedí uprostřed druhé řady, Václav Talich v řadě pod ním (jediný bez kníru a vázanky).

Talich byl velký mozartovský dirigent. Z Prahy, konkrétně ze Stavovského divadla, chtěl udělat středobod láskyplného a důstojného Mozartova kultu. Takto Bořkovec zachycuje svoje dojmy z premiéry Talichova nastudování Figarovy svatby v dubnu 1943:

Neslyšel jsem dosud Figarovu svatbu, kde by Mozartův styl v celém pojetí i jednotlivostech byl vyjádřen tak dokonale. Myslím především na zpěv a hudbu, nedostižné ve své čistotě, průzračnosti i lehkosti. Rovněž nikdy jsem neměl (…) tak blaženého uspokojení ze spojitosti všech složek, které tvoří operu a jsou jejím smyslem, výsadou i nebezpečím. Génius Mozartův vytvořil nejčistší, hudebním stylem dramatické situace plné životnosti. Přes to při provedení této opery z doby dávno minulé vždy znovu oživuje problém splynutí hudebního stylu a scény. Včerejšek znovu a již po tolikáté dosvědčil Vaše výjimečné pochopení pro dramatičnost jednotlivých figur, které dovedete promítnout do hudby stylově tak čisté, téměř odhmotněné, aniž by pozbyly životnosti.

Byl jsem na jedné z prvních korepetic, kde jste právě studoval s Kovářem recitativ Basilia z 1. obrazu. Vzpomínám, jak jste zkoušel skoro každé slovo i frázi, až měly žádoucí charakter uhlazené úlisnosti. A tak jste jistě studoval všechny role, všechny jste prožil a procítil v duchu Mozartova stylu, který je sjednocuje, aniž by jim ubíral něco z jejich typové odlišnosti, jíž připomínají téměř comedii dell´arte. Jsem přesvědčen, že Vaše jasná představa Figarovy svatby, kterou jste potom záměrně a po vyčerpávajícím studiu tak znamenitě realizoval, vyšla především z Mozartovy partitury. Chci tím říci, že ta úžasná shoda všech složek tkví především v určitosti a pravdivosti Vašeho pojetí, které ostatní spolupracovníci vědomě nebo méně uvědoměle přijali. Jen tak lze pochopit, že stylově nesmírně čisté dílo, vyjádřené prostředky tak jednoduchými, je na scéně sám život a skutečnost. Je to opravdu zázrak, a to tím větší, poněvadž tato stylizovaná realita, tedy vlastně neskutečnost, je hlubší a přesvědčivější, než kdyby se tam odehrávala bůhví jaká realistická scéna.

Jednou jsem četl, že věci na jevišti mohou být neskutečné, ale nesmějí býti nepravdivé a Vaše nastudování Figarovy svatby v její stylizované neskutečnosti a přitom pravdivosti je toho nejlepším dokladem. Nový překlad libreta zdá se mi velmi šťastný hlavně proto, že často vypointuje situaci několika slovy, která, jak sám často říkáte, jsou v opeře jedině směrodatny pro pochopení smyslu ostatního, víceméně nesrozumitelného textu.

Petr Kadlec

Další dopisy najdete v nedávno vydané knize Milana Kuny „Přátelé a hudebníci Václavu Talichovi“.

V případě zájmu o ni se prosím ozvěte na email: pisarik@seznam.cz

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky