Vybíráme z nové knihy muzikologa Milana Kuny „Přátelé a hudebníci Václavu Talichovi“, ve které velkému českému dirigentovi píše přes 100 osobností českého kulturního života. Od Aloise Háby přes Karla Boleslava Jiráka až po Pavla Bořkovce, od Václava Vydry přes Viléma Zítka až po Ladislava Peška, od Emila Františka Buriana přes Pavla Eisnera až po Jaroslava Seiferta. A tentokrát – skladatelé Josef Suk a Bohuslav Martinů.

Josef Suk, Václav Talich a jeho žena Vida u skladatele v Křečovicích.

Josefa Suka (1874–1935) pojilo s Václavem Talichem (1883–1961) mimořádné životní přátelství. Zdaleka nešlo „jenom“ o vztah skladatele a jemu mimořádně blízkého tlumočníka jeho díla. Vždyť to Talicha vázalo třeba i k Vítězslavu Novákovi, a přece byl jejich vztah na hony vzdálen té důvěrné srdečnosti a otevřenosti vládnoucí na přímce Suk – Talich. Tady to byla vzácná spřízněnost duší a hodnot, kotvená hluboce kdesi ve vztahu jich obou k Antonínu Dvořákovi. Byl to Talichův obdiv k Českému kvartetu, jehož byl Suk členem a které bylo Talichovi vzorem toho, jak by interpretace měla vypadat. Suk byl zase hrdý na Talichovu práci ve filharmonii a s dojetím prožíval, jak jeho hudba pod Talichovýma rukama ožívá! Jaké požehnání musí být pro skladatele, když najde pravého tlumočníka těch nejniternějších záchvěvů své hudební duše?

Rukopis jednoho z dopisů Talichovi.

I kdybychom posílali jen ty nejmizernější voly, ještě by nám zde zbylo dost…

Na konci září 1928 dirigoval Talich koncert ze Sukových děl. Týž program jako před deseti lety, 30. října 1918, na prvním koncertě České filharmonie v novém státě. Tehdy se světovou premiérou Sukova Zrání, na jejímž základě byl Talich zanedlouho povolán do čela orchestru. Vedle Zrání zazněla ještě Meditace na svatováclavský chorál a Legenda o mrtvých vítězích. Koncert v roce 1928 se konal pod záštitou prezidenta Masaryka a Suk píše Talichovi o několik dnů později nádherný dopis, plný slunných vzpomínek, svatováclavského humoru, vděčnosti a krásného příslibu…

Drahý Vašíku!

Zdůrazňuji dnes toto obvyklé oslovování, protože je zítra svátek sv. Václava. Na svátky hrozně držím již od malička. Jako Ty, tak i můj tatínek měl společný svátek se svým synkem. Maminka mne vždy v předvečer pořádně vykoupala, ráno mne zase vydrhla, až jsem se blejskal, dala mi košilku s takovým rendlíčkem okolo krku a na nohy navlékla bílé štrykované punčochy – bylo na nich množství takových pupíčků – a potom jsem tatínkovi vinšoval. Náš přísný tatínek v tento den po vinši pohladil mi bradou oči, – to byl jeho způsob mazlení a já jsem byl celý den až hrůza pyšný. A proto se držím svátků.

A panečku, Ty máš patrona! Mám takový lidový obrázek na skle. Je na něm sv. Jan Nep[omucký] a sv. Václav. Sv. Jan tam je smutný, celý zkroucený, jako kdyby již tušil ten boj o něho mezi Pekařem a Herbenem, chudák, ale sv. Václav, ten si vede jinak, – jede tam vesele na bujném oři a je celý rozradostněn. Vyhrál to! Smířili jsme se s ním nadobro, budeme ho oslavovat. (…) I to jsme mu odpustili, že posílal do Němec každý rok těch 360 volů. Nevím, jaký byl tehdy stav volů v Čechách, ale dnes bychom měli následovati příkladu tohoto světce a každý rok se sami zavázati k exportu volů v počtu nejméně desateronásobném. I kdybychom posílali jen ty nejmizernější voly, ještě by nám zde zbylo těch „lepších“ k omrzení dost.

Já jen pořád o sv. Václavovi a to je úvod k přání Tobě, Tvému synkovi a neméně Tvé paní choti a dcerušce, ačkoli nemají právě svátek. Buďte zdrávi a šťastni a mějte mne vždy stejně rádi, jako já mám Vás. Drahý Vašíku, nespal jsem po tom „Zrání“ a přistihl jsem se přitom, že jsem sakramentsky nafoukanej! Šourek krásně píše, že by bylo ublížením výkonům Tvým a orchestru, kdyby se řeklo, že tentokráte to bylo snad nejslavnější provedení. Ale já si pořáde myslím, že ano. Nemohu ani věřit, že jsem to udělal já, vesnické dítě kantora. Ale právě ten kantor a ta vesnice snad je tou příčinou. Byl jsem na hrobu rodičů a v duši jsem si s nimi povídal, – od hrobů je krásná vyhlídka na naše vltavské kopce. Tak jsem děkoval tatínkovi, mamince a těm kopcům. Vím, že rodičům a svému kraji za vše vděčím. A těm, kteří v mém díle porozuměli duši mých rodičů a mého rodného kraje – a kdo je na prvém místě? Ty, Vašíku, v čele několika mých přátel. Děkuji Ti pokorně za sebe, za rodiče a za můj kraj.

Když jsem věnoval Brahmsovi kvintet, řekl mi, že věnování díla je to nejkrásnější, co může člověk dát, – vím, pravil žertem, „že mi nemůžete věnovat Beethovenovu pátou, ale věnujete mi kus své duše“. Ani dnes, bohužel, nemohu věnovat Beethovenovu pátou, ale budu Ti velmi vděčen, vezmeš-li za vděk věnování mého díla nového. Je to píseň lásky, jsou to vidiny, je v tom duše otce a matky a duše mého kraje. Nemohu dát více a prosím, přijmi to laskavě a přátelsky jako důkaz lásky a díků.

Snad dostaneš dopis ještě před odjezdem? Šťastnou cestu, šťastný návrat.

Líbám Tě a Tvé drahé Tvůj

Josef Suk

V Křečovicích u Neveklova 27/9 28.

Talich tehdy odjížděl do Stockholmu opět dirigovat tamní symfonický orchestr. Sukovi velmi záleželo na tom, aby věděl, že mu chce věnovat svoje nové – a poslední velké – dílo, na kterém už léta pracoval. Tou „písní lásky“, „vidinami“, ve kterých je „duše otce a matky a duše mého kraje“, je Epilog op. 37, který měl pod Talichovou taktovkou premiéru v prosinci 1933.

Talich, členové Českého kvarteta (Suk v popředí ve světlém obleku) a dámy.

V myšlence na nejkrásnější přátelství, které nás pojí

V květnu 1933 píše Suk přání Václavu Talichovi k padesátým narozeninám. Je to určité bilancování jejich vztahu i toho, čemu museli oba čelit. To je ta narážka na „stvůry“ hned na začátku našeho úryvku. Připomeňme, že Suk byl po první světové válce nařčen muzikologem Zdeňkem Nejedlým, že se nechoval jako správný vlastenec; a připomeňme také – a to nesl Suk asi ze všeho nejhůř – že se Nejedlý a jeho nohsledi dlouhá léta snažili pošpinit a vlastně zesměšnit památku jeho učitele a tchána Antonína Dvořáka. To Suka zraňovalo až do srdce. (A Talich si jako „dvořákovec“ přišel u „nejedlovců“ také na své.)

(…) Je Ti padesát let, prodělal jsi mnoho, ale při tom „asketickém“ životě, který vedeš, budeš zdráv do 150 let. (Na to si vypiju ještě jednu pravoslavnou.) Ostatně – nezlob se – jsme

stejně staří, – to se divíš? Začali jsme uvažovat společně ve stejné době, co je duše muziky, co je kultura a co je zodpovědnost. A do toho nám lezly stvůry – které mají dle jich vlastního názoru „vzdělání“ a „charakter“.

Já jsem mohl tehdy napsat spousty české muziky, mohl jsem si dělat „stranu“, ale kultura mé partitury byla mi něčím vyšším. A Ty jsi se šel doučovat do světa. Máš lásku všech dobrých lidí nejen u nás a i jinde. Já jdu do ústraní, – (ten „Podzim“, píseň síly, bych ještě rád dodělal).

A tady teď sedím sám a vzpomínám. Vím, že pro národ není marno to, co jsem vykonal. Moje okolí ví, v jakém vzrušení vášnivém jsem byl, když jsem psal „Epilog“.

A Ty, můj drahý, Jsi první pochopil to, co chci, a nechal zazníti ty věci k netušenému a snad i zázračnému dojmu. Ty běháš někde po horách a já hledám slova přátelské lásky, úcty a vděčnosti v přítmí večera v Benešově – Dlouhá léta lásky a přátelství – a o co prosím? Jen o důvěru a lásku. Jsi krom mé rodiny jedním z těch lidí, – snad je spočítám na prstech jedné ruky – kteří jsou mi nejdražší. Snad jsme se někdy i trochu pohněvali? Květ to napsal, – naprosto se na něho nehněvám – že máme vlastnosti dobré i slabé zároveň – má se říci pravda. Přenecháme ty jen dobré vlastnosti těm, z jichž jedovatého srdce plyne falešná kolínská voda, aby zachránili neodvratný rozklad lží, zapáchajících už trochu příliš samozřejmě.

My budeme dobří i slabší, ale napíši-li jednu notu a vznese-li se Tvá ruka nad orchestrem, budeme jen dobří. Dobří ve prospěch celé hudby, české zvlášť – a v myšlence na nejkrásnější přátelství v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, které nás dva pojí. A to je moje hrdost! Můj drahý Vašíku, mám přáti? To je vše tak samozřejmé.

Buď zdráv a celá Tvá drahá rodina!

Vždy Tvůj Suk

Benešov u Pr[ahy] 26/5 33

Bohuslav Martinů.

V dnešní podivné době, kdy se každý staví nad dílo…

Podobně přátelský a důvěrný vztah, jako byl mezi Sukem a Talichem, se postupně vyvinul i s Bohuslavem Martinů (1890–1959). Znali se z České filharmonie, kde hrál tehdy ještě neznámý skladatel nějakou dobu ve skupině druhých houslí. Pak odjel do Paříže, odkud se Talichovi připomíná už jako etablující se autor, aby dirigent neopomněl zvážit uvádění jeho hudby v Praze i ve světě. O sedm let mladší Martinů mu v dopisech vyká. A to až do světové premiéry opery Julietta, která se v Národním divadle pod Talichovou taktovkou odehrála v divokých dobových kulisách – pouhé čtyři dny po Hitlerově anexi Rakouska – 16. března 1938. Nedlouho poté píše Martinů Talichovi už zase z Paříže. Jeho dopisy bývají spíše věcné, střízlivé či praktické, tady se otevírá krásný průhled do jeho vřelých citů. Ostatně na začátku svého dopisu to prozrazuje i on sám.

Paris 27/III 1938.

Milý a drahý příteli,

obyčejně se spíše se svými city tajím, ale tentokráte myslím, že jsem Ti dost nepoděkoval za Juliettu a nevím ani, mohu-li Ti dost poděkovati za celou velkou práci, pochopení i za radost, s kterou jsi dílo provedl. Jsem tolik šťasten, že se mi s Tvojí pomocí podařilo to, co jsem vždy si přál a hledal, to jest duši díla, to, co je tak skryto a co jen umělec dovede vytušiti, a proto Ti ani nedovedu dobře poděkovati, ale Ty jistě pochopíš a uvěříš, že mi to dodalo znovu mnoho odvahy pro další. V dnešní podivné době, kdy se každý staví nad dílo, je tolik radostné poznání, že lze ještě najíti někoho, kdo vycítí, co dílo žádá, a kdo se mu dovede jaksi podříditi, jako i já sám jsem se podřídil a hledal jsem vyjádřiti to nejtajnější, nejskrytější, co je v umění, poezii, tu křehkou věc, jež nesnese dotyků – jen od těch, kteří ji hledají a potřebují pro svůj život a kteří k ní přistupují jako k tomu nejkrásnějšímu, co může lidský život dáti a kteří ji nechtějí přetvořiti, ale přijímají ji tak, jak je, v té čisté formě nepostižitelnosti a krásy absolutní, kde všechny lidské momenty jsou už zbytečné. Já jsem si byl dobře vědom nebezpečí, ale přesto jsem nehledal nic jiného, než abych se alespoň na několika místech dotknul této krásné vidiny a abych nikde neporušil to jemné kouzlo, kterým vyznívá tento sen a věděl jsem i o velkých požadavcích. Jsem proto tolik rád, že jsem u Tebe našel porozumění a že jsi všem, kdož s Tebou pracovali, ukázal cestu a že jsme všichni poněkud zapomněli sami na sebe a ponořili se do tohoto zvláštního snu. Odvezl jsem si do Paříže tak krásné vzpomínky a vždy, když se zamyslím, vybaví se mi celá hra naráz v jednom okamžiku jako jediný akord. (…)

Rukopis Martinů dopisu Talichovi z listopadu 1924.

Po válce, v době pro Talicha nejtěžší, se Martinů mění ve starostlivého, skoro až otcovského přítele, kterým dříve býval Josef Suk. Talich je těžce zraněn obviněním (nikdy nikým nijak neprokázaným) z nečeského chování a z kolaborace s nacisty. Za nitky tu zase jednou pomstychtivě tahal Zdeněk Nejedlý. Talich má zakázáno veřejně pracovat, slovutné hudební instituce ze strachu vyčkávají, co bude. A do toho přicházejí četné dopisy od Martinů z Ameriky, který se snaží do temnoty Talichových myšlenek přinést perspektivu nových plánů. Na začátku ledna 1946 píše:

Tvůj pohled zabloudil na druhé housle, kde jsem já opatrně šmidlal

Musíš sem přijet za každou cenu (…), rád bych, kdyby se to podařilo do Bostonského orchestru, to bys poznal ohromný ánsámbl, byl bys nadšen a jsem jist, že bys to s nimi vyhrál, vědí o Tobě mnoho, i z tisku, je tam polovina Francouzů, kteří by Tě všichni s radostí přivítali, přišel bys jako domů. Příští týden budu v N[ew] Y[orku], tam budu mluviti s Kousevitzkým pro příští sezónu, ale ovšem musel bych míti také Tvůj souhlas a také vědět, jak to zařídit u nás doma. Nejlépe snad, kdyby Tě pozvali. Byl bych ohromně šťasten, kdyby se to zdařilo. To by Ti změnilo radikálně všechny myšlenky a kdo může říci, co se může státi. Na každý způsob bys poznal excelentní orchestry. Napiš mi tedy, jak se na to díváš.

Talich si toho jistě cenil, ale zároveň se bránil. Nechtěl přijmout žádné pozvání z ciziny, dokud nebude očištěn doma… K tomu v roce 1946 konečně došlo. Bohužel nedlouho poté a po energickém začátku Talichovy nové práce s Českým komorním orchestrem, v Národním divadle a s Českou filharmonií přichází únor 1948. Staré známé „stvůry“ zase vylezly, tentokrát s absolutní mocí neštítící se žádného násilí…

Martinů ani v této době nepolevuje ve svých podpůrných dopisech. Jak ale takto na dálku pomoci?

Tak běžím zpět ve vzpomínkách k událostem povzbuzujícím i trpkým, které nás v životě potkaly, píše v září 1955 jednasedmdesátiletému Talichovi, který už po tolika příkořích nemá sílu dál pokračovat, a můj vztah k nim byl vždy přitáhnouti k sobě ty povzbuzující, zdravé a životné. Já ovšem vím dobře, že je v nás taková schopnost živiti i ty, které jsou trpké, a dokonce si je oblíbiti, pěstovati je, to už je taková lidská nátura. A někdy se dostanou do našeho života tak silně, často i s naší pomocí, že zatlačí úplně do pozadí ty zdravé a silné dojmy, které nás nutily do práce ke splnění našich ideálů, a vytvoří takový stav, kdy litujeme sami sebe. A to je to nejhorší, co nás může potkati, protože to není pravda, protože my sami to vědomě zhoršujeme, a i fyzický stav tím přirozeně trpí. A teď myslím, můj drahý příteli, odpusť mi, že ty jsi v té situaci. Prosím Tě, ať je Tvůj zdravotní stav jakýkoliv, vím, že se stářím na nás lezou všelijaké trampoty, reaguj vědomě proti depresi, proti trapným vzpomínkám, zahoď všechny tyto emoce a měj jen jednu touhu: „Musím dokončit […], co jsem začal. Moje dílo není ještě u konce, dostal jsem vzácný dar od Boha, nesmím jej zahodit.“ – To si musíš myslet a zdraví se vrátí.

O dva měsíce později však Martinů svých slov lituje:

Drahý příteli Tališe!

(…)

Musím se Ti rovněž přiznat, že jsem měl na sebe veliký vztek za svůj poslední dopis Tobě, přestože jsem to myslel dobře. Ale uvědomil jsem si, že každý z nás zná svoje bolesti lépe než kdo jiný a že jsem neměl právo Ti psát, co máš dělat a co nemáš. Hned jak jsem poslal dopis, tak mne to mrzelo, protože vím, co jsi musel prožíti, a že se to nedá jen tak lehko smazat a zapomenout. Já sám jsem snad měl takovou kliku, že jsem neměl čas myslet na sebe. Ale vidím z Tvého milého dopisu, že jsi se proto na mne nezlobil a že jsi to přijal jako upřímné rady od přítele. To, co jsi Ty udělal, i když to mnozí nechtějí viděti, je stále zde a nese ovoce a to je určité zadostiučinění a to Ti nikdo nevezme, že ne? I přes všechny nespravedlnosti není nikdy škoda té práce a Ty jsi svému národu věnoval velkou práci a vytvořil jsi vlastně talichovskou tradici, a kdybys měl jenom jednoho následovníka, tedy jsem to já a za to Ti také děkuji. A ostatně jsem si jist, že to nejsem jenom já, je nás mnoho, jsem si toho jist.

Vzpomínky na krásné časy společných začátků v České filharmonii a vděčnost za mnohé lekce prosvítají i tímto Martinů dopisem…

…mnoho vzpomínek se vrátilo, všechny pěkné, na Tvoji velkou a obětavou práci ve filharmonii, když Tvůj pohled někdy zabloudil na druhé housle, kde jsem já opatrně šmidlal ty housle a zápasil, jak se říká, s technickými obtížemi. A co jsme toho přehráli, tam jsem se u Tebe učil, a když jsem potom v dálce psal ty svoje noty do partitury, vždycky jsem si představoval, jak se asi budeš tvářit při některých těch mých kombinacích, jak zvedneš ruce na fortissimo a jak náš přítel Pelc bude spát u tympánu a čekat, až mu dáš nástup. Musím se Ti přiznat, že Ty jsi mi dal největší lekci v životě, když jsi jednoho dne zastavil orchestr a řekl: Pánové, tohle my hráti nebudeme. A „tohle“ byla moje Suita. Tenkráte jsem se velice zamyslel, zkrátka šel jsem do sebe. A na tuto smutnou příhodu jsem si častokráte vzpomněl, když jsem si nějakou kompozici chtěl udělat lehčí, a vždy jsem Ti v duchu poděkoval, a i dnes Ti znovu děkuji.

Poznámka: Další dopisy Josefa Suka a Bohuslava Martinů Václavu Talichovi najdete v nedávno vydané knize Milana Kuny „Přátelé a hudebníci Václavu Talichovi“. V případě zájmu o ni se prosím ozvěte na email: pisarik@seznam.cz

Petr Kadlec