(…) aby zámek stal se, jmenovitě ve vědeckém světě, ještě proslulejším, nežli je.
Carl Robert Croll: Pohled na zámek v Roudnici nad Labem (The Lobkowicz Collections, zámek Nelahozeves, Česká republika).
Roudnická Lobkowiczká knihovna, jejíž součástí je rovněž hudební sbírka, je nejrozsáhlejší a obsahově nejcennější zámeckou knihovnou v České republice. Pojmenování „roudnická“, s nímž se setkáváme ve starší literatuře, odvozujeme od hlavního sídla knížecí větve rodu – zámku v Roudnici nad Labem, kde byl fond uložen v letech 1657 až 1941. Sbírka obsahuje kolem 65 tisíc svazků, mezi nimi přibližně 680 svazků rukopisů (z toho 114 středověkých) a přes 700 titulů prvotisků. Základ jejímu systematickému vývoji položili Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz (1568–1628) a jeho manželka Polyxena, rozená z Pernštejna (1566–1642), kteří shromáždili do jednoho celku starší osobní knihovny rodinných příslušníků. K nejvýznamnějším patřila knihovna Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz, získaná z konfiskovaného majetku Jiřího z Lobkowicz (1551–1607). K dalším celkům patří soubor několika desítek španělských a portugalských tisků z majetku Polyxeniny matky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1538?–1608). Tento základ pak kancléř a jeho manželka obohatili četnými akvizicemi. Jednalo se o nákupy několika kompletních knihoven získaných po roce 1620 z majetků konfiskovaných po porážce stavovského povstání. Prostřednictvím Zdeňka a Polyxeny se rovněž dostáváme k nejstarší hudebnině Lobkowiczké knihovny, benátskému tisku madrigalů Musiche Concertate Giovanniho Valentiniho z roku 1619, opatřeného unifikovanou pergamenovou vazbou používanou Zdeňkem Vojtěchem i Polyxenou.
Hudebniny i veškerá literatura zaměřená na tzv. krásná umění byly ukládány do přízemí Roudnického zámku, kde jediný syn Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny, Václav Eusebius z Lobkowicz (1609–1677), vyčlenil k těmto účelům nové prostory. Od konce 18. století byly z praktických důvodů nově získané hudební party a partitury deponovány především na zámku Jezeří i ve vídeňském paláci Lobkowiczů. Běžně však docházelo k přesunům různých částí fondu. Tak například roku 1808, v době vlády mecenáše a milovníka hudby Františka Josefa z Lobkowicz (1772–1816), byla na Jezeří převezena část sbírky teatrálií. O dva roky později navrátila Marie z Lobkowicz do fondu blíže nespecifikované vypůjčené hudebniny. Některé položky byly naopak převezeny do Vídně a na Jezeří se už nevrátily, nebyly však dohledány ani ve Vídni. Hudebniny byly nadto půjčovány i do zahraničí. Za všechny jmenujme výpůjčku partitury a partů k opeře Achille Ferdinanda Paëra, kterou zprostředkoval Johann Wolfgang Goethe roku 1810 pro provedení této opery ve Výmaru. Z dopisu ředitele Stavovského divadla Johanna Carla Liebicha z roku 1813 vyplývá, že kníže poskytoval notový materiál také této instituci.
Roku 1872 za Mořice z Lobkowicz (1831–1903) byly veškeré lobkowiczké hudebniny přesunuty do Roudnice. Hudebniny starší vrstvy, které se na Roudnici už nacházely, byly ponechány společně s díly řeckých a římských filosofů, beletrií, poesií a literaturou o umění a architektuře. V Roudnici celý fond setrval až do prvních let druhé světové války. 19. září 1941 byl Mořicův vnuk Maxmilián Lobkowicz (1888–1967) prohlášen nepřítelem říše a zámek obsadila německá armáda. Došlo ke konfiskaci rodového majetku, přičemž knihovna byla převezena do Národní a univerzitní knihovny; rodinný archiv pak provizorně uložen v roudnickém kapucínském klášteře. V zámku zahájilo činnost školicí středisko SS (NAPOLA), došlo ke kompletní likvidaci mobiliáře a v původních prostorách knihovny byly pro potřebu školy zřízeny hromadné umývárny. Po převratu 1948 zůstaly knihovna a archiv státním deponátem s tím, že měly být přestěhovány ve druhé polovině roku 1949. O tři roky později byl hudební archiv od fondu knihovny odtržen a převezen do Hudebního oddělení Národního muzea.
Maxmilián Lobkowicz na fotografii Františka Drtikola. (The Lobkowicz Collections, zámek Nelahozeves, Česká republika).
Díky restitucím navrátil stát fond Lobkowiczké knihovny spolu s hudebním archivem roku 1992 rodině. Již tehdy byla část knihovny provizorně umístěna na Bílině. V letech 1998–2000 byly zbývající části knihovního fondu, hudební archiv i svazky z Bíliny přestěhovány majiteli do moderně vybavených depozitářů na zámku v Nelahozevsi. Ve stejném období rodina restituovala též rozsáhlý rodinný archiv, jehož součástí je tzv. Loretánský hudební archiv. Tato sbírka, která byla deponována jako součást Státního oblastního zemědělského archivu v Pátku nad Ohří, a později ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, je od roku 2010 rovněž uložena v depozitářích zámku v Nelahozevsi.
Knihovna byla v průběhu své existence několikrát reorganizována. Nejstarší signaturní systém byl vytvořen již za knížete Václava Eusebia v době stěhování fondu z Prahy na Roudnici (1657). K tomuto roku se v pramenech objevuje také jméno prvního známého správce Adolfa Hammara ze Schrotzburgu. K roku 1777 je v pramenech zmiňován první stálý knihovník ze sousedního kapucínského kláštera, P. Sculptius. Významné bylo působení archiváře a bibliotékáře P. Kašpara Bouška (†1828), který v lobkowiczkých službách zúročil své zkušenosti knihovníka Strahovského kláštera. S jeho činností jsou spojeny badatelské návštěvy Františka Palackého, který poukázal na význam Lobkowiczké knihovny a archivu a navrhl i přerozdělení archiválií, které Boušek začal realizovat. Roku 1839 byl zhotoven nový mobiliář. Po Bouškově smrti se stal knížecím knihovníkem Josef Dvořák (†1874), jenž navázal na svého předchůdce i na Palackého koncept. V činnosti pokračoval jeho syn Max Dvořák st. od roku 1907 archivní rada.
Katalogizace knihovny byla v zásadě dokončena roku 1900. Bouškův koncept spočíval v uspořádání svazků dle jejich oborů a velikostí – do 4, později 10 oddělení. Otec a syn Dvořákové vytvořili kompletní rukopisné katalogy – abecední a místně-systematický. Nejstarším svazkem místně-systematického katalogu je katalog č. X – hudební sbírky, sepsaný Josefem Dvořákem ihned po roce 1872. Dokončen byl Maxem Dvořákem roku 1893, ovšem i po této době (až do 1907) doplnil Max Dvořák ještě oddíly Klaviermusik a Theaterollen und Textbücher. Josef Dvořák hudebniny rozdělil do dvou skupin – Musica Sacra a Musica Profana. Každý inventární záznam obsahuje jméno autora, název díla, počet partitur a partů, z toho blíže počty partů pro nástroje a zpěv. Hudebniny starší vrstvy byly i nadále uloženy v místnosti č. II, jsou tedy zahrnuty v katalogu II, stejně jako libreta ze 17. a první poloviny 18. stol. V abecedním katalogu položky z hudebního archivu chybí.
Knihovna i archiv byly badatelsky využívány nejpozději od 2. desetiletí 19. století Za účelem studia nejstarších hudebnin knihovny i tištěných libret navštívil roudnický zámek Heinrich Rietsch (před 1894) a také Paul Nettl (nejpozději 1919), jenž výsledky svého bádání uveřejnil v několika studiích. Spartace v Lobkowiczké hudební sbírce realizoval Emilián Trolda (1931 mše Josefa Leopolda Václava Dukáta, 1934 mše Gunthera Jacoba a duchovní árie Balthasara Willica). Od počátku 20. století se začalo s pořizováním skleněných negativů pro studijní účely. Při katalogizaci této sbírky bylo objeveno několik snímků hudebnin, libret a archiválií – např. korespondence Luigiho Bassiho fotografovaná pro italskou ambasádu, kytarové tabulatury se skladbami Jana Antonína Losyho pro 8. díl Československé vlastivědy publikovaný roku 1935 apod. Nebylo však ani problémem doručit poštou badateli cenný středověký rukopis (Katalog knihovny karolínské koleje z 15. stol. zaslaný literárnímu historikovi Josefu Truhlářovi, který se o této skutečnosti zmiňuje ve článku o dvou katalozích kolejích pražských v Českém časopisu historickém).
Adolf Pergl: Portrét Ferdinanda Zdeňka z Lobkowicz ((The Lobkowicz Collections, zámek Nelahozeves, Česká republika).
Ferdinandu Zdeňkovi z Lobkowicz záleželo na posílení povědomí o roudnických sbírkách, což dokládá dopis historika a lobkowiczkého knihovníka Václava Chaloupeckého Josefu Šustovi: Kníže měl alespoň příležitost z vlastního názoru poznati mne a já jsem zase v mnohem korigoval své demokratické předsudky. Kníže má velmi smysl pro historii, třeba že trochu antikvářský. Je hrdý na naše sbírky, bibliotéku, archiv, a přál by si, aby zámek roudnický stal se, jmenovitě ve vědeckém světě, ještě proslulejším, nežli je. A dává-li si o žádostech z archivu a bibliotéky referovat, činí to více ze zájmu o věc, a aby vyřízení uspíšil.
Vzhledem k tomu, že Ferdinand Zdeněk pobýval od roku 1918 trvale na bílinském zámku, dohlížel na plnění otcova přání mladší syn Maxmilián. Právě z Maxova popudu, který reagoval na vzrůstající počet badatelských žádostí, došlo k podrobné katalogizaci hudební sbírky, kterou na knížecí žádost realizoval od roku 1920 archivář Vlastimil Blažek (1878–1950). Vznikl tehdy lístkový katalog opatřený incipity, který byl od 50. let používán v Národním muzeu jako makulatura. Na tento katalog upozornil kurátory Lobkowiczké knihovny Tomislav Volek, jemuž patří velký dík. Poznatky získané katalogizací zúročil Blažek ve své monografii Bohemica v lobkovském zámeckém archivu v Roudnici nad Labem. Dále byl fond částečně znovu katalogizován zaměstnanci dnešní Národní knihovny ještě v době předcházející jeho restituci. Jednalo se o soupis oper a oratorií. Jednotlivé záznamy soupisu byly v nedávné době z iniciativy Zuzany Petráškové převedeny do elektronické podoby a vloženy do databáze RISM.
Vzhledem k neutuchajícímu zájmu odborné veřejnosti o fond Lobkowiczké hudební sbírky přistoupili její kurátoři k její novodobé katalogizaci. Proces probíhal od roku 2013 do roku 2019. Přípravy započaly už v roce 2012. Jednalo se především o volbu a zakoupení vhodného katalogizačního softwaru. V rámci katalogizace instituce spolupracovala s muzikoložkou Kathryn Libin, která se dlouhodobě zabývá Lobkowiczkým hudebním archivem a osobností Františka Josefa z Lobkowicz. Katalogizace probíhala vždy v letních měsících a byla pojata formou seminářů, na nichž se podíleli také studenti z americké Vassar College. To celý proces značně urychlilo, způsobilo to ovšem i jistou nekonzistentnost v záznamech, kterou je nyní nutné zpětně opravovat. Při katalogizaci byla rovněž pořízena fotodokumentace; přistoupilo se k očištění hudebnin a jejich uložení do nových krabic vyrobených z nekyselého kartonu.
Party k opeře Achille Ferdinanda Paëra zapůjčené do roku 1810 do Výmaru (The Lobkowicz Collections, zámek Nelahozeves, Česká republika).
Výsledkem katalogizace je tedy elektronický katalog hudebního archivu zpřístupněný roku 2020 prostřednictvím webových stránek House of Lobkowicz. Poznatky získané katalogizací, konzultacemi i archivními rešeršemi jsou publikovány ve dvou katalozích vydaných u Scala Publishers a byly využity při přípravě stálé expozice Lobkowiczkého paláce Portrét v notách, která je věnována právě Lobkowiczům, jejich hudebním zálibám, mecenátu i sběratelství. Posledním velkým projektem Lobkowiczké knihovny se stala katalogizace hudebnin 17. a první poloviny 18. století. V tomto případě k ní byl přizván tým studentů oboru Mediální a didaktické ilustrace z Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, jenž pomohl s překreslováním filigránů, jejich úpravou, skenováním a vkládáním do katalogizačního softwaru.
Roudnická zámecká knihovna v roce 1937. Pohled do místnosti No. X, v níž byl uložen hudební archiv a sbírka hudebních nástrojů (The Lobkowicz Collections, zámek Nelahozeves, Česká republika).
Současný správce Lobkowiczkých sbírek, William Lobkowicz, se snaží plnit přání svého pradědečka Ferdinanda Zdeňka. Věnuje se především získávání prostředků pro výstavbu moderního studijního centra, kde by byly pod jednou střechou depozitáře veškerých archivních fondů i Lobkowiczké knihovny, studovny, přednáškový sál a konzervátorská dílna. Vedle badatelského provozu je v instituci kladen důraz také na edukační činnosti a propagaci kulturně-historického dědictví českých zemí – prostřednictvím stáží a studijních pobytů. Zásadním projektem připravovaným od roku 2019 je nově otevřený rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, jeho celková rekonstrukce, expozice věnovaná Dvořákovu dětství a výstavba ateliéru pro studenty hudebních oborů.
Nezbývá tedy než doufat, že temné pandemické období zcela zažene světlo nových objevů i společného setkávání nad odkazem rodu Lobkowiczů.
Petr Slouka
