Rozhovor s Martinem Prokešem, ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica.

Martin Prokeš, 2025. Foto Martin Špelda.

Na vrcholu zájmu veřejnosti stojí v klasické hudbě velké festivaly typu Pražského jara. Občas se mi to však jeví poněkud jinak, neboť máme v Čechách a na Moravě festivaly, které jsou sice komorní, skromné, bojují s ekonomikou, ale  mají silnou identitu, kvalitu, kreativitu, genius loci a bohatým příbuzným se vyrovnají, ba v některých aspektech, jako například lidskostí, mi jsou bližší. Mezi několik vyvolených patří festival Lípa Musica.

Slavíte čtvrt století. Udržet na vysoké úrovni „nepražský“ festival je možná malý zázrak. Jaká to byla léta?
Nádherná, náročná, divoká a naprosto naplňující. Když jsem v šestadvaceti zakládal v České Lípě malý festival duchovní hudby, byla v tom obrovská dávka zdravé naivity. Vůbec jsem netušil, že se z té naší původní myšlenky stane dospělý, mezinárodně respektovaný festival. Prožili jsme si své krize, proměny společnosti, střídání ministrů i ekonomické výkyvy, ale celá ta cesta měla neuvěřitelně organický růst. Příběh Lípy Musicy nejlépe vystihuje vzájemná důvěra a nadšení. Důvěra diváků, kteří s námi začali chodit do vymrzlých sudetských kostelů, důvěra umělců a skvělého týmu, bez kterého by dnes festival nebyl tam, kde je.

Bylo správné učinit z festivalu most mezi Českolipskem a německým příhraničím? Jaké to má bonusy a jaká rizika?
Byl to jeden z nejzásadnějších kroků v naší historii. V roce 2012 jsme překročili hranice do Saska, protože jsme si uvědomili, že Lužice pro nás není jen cizí bod na mapě, ale společný domov se sdílenou pamětí. Bonus je obrovský – hojíme mentální hranice. Přivážíme do pohraničí pocit, že nejsme žádná zapomenutá periferie, ale živé centrum evropské kultury. A rizika? Německé publikum je konzervativnější a trvalo nám roky, než jsme si získali jejich důvěru. Stejně tak je trvalou výzvou učinit z toho obousměrný most – naučit německé sousedy jezdit za kulturou k nám do Česka. Ale stojí to za to, protože hudba je jediný jazyk v pohraničí, u kterého nepotřebujeme tlumočníka.

Martin Prokeš v roli zpěváka. Letní prolog na Oybině, 2025. Foto Martin Špelda.

Pane řediteli, pro každý festival je důležitou vizitkou úvodní koncert. V případě vašich pětadvacátých narozenin to bude společný večer souboru Collegium Marianum vedeným Janou Semerádovou a italské zpěvačky Roberty Mameli. Jaký to bude projekt a má nějaké specifikum?

Bude to večer plný neuvěřitelné energie, barokní vášně a čisté virtuozity. Projekt Il Canto Amoroso je dramaturgicky vystavěn kolem italského baroka a emotivního tématu neopětované či planoucí lásky. Mimořádnost spočívá v organickém propojení obou aktérů – na jedné straně máme Robertu Mameli, což je jedna z nejvyhledávanějších barokních pěvkyň s uhrančivým, sametovým hlasem a strhujícím dramatickým nábojem. Na straně druhé stojí Jana Semerádová se svým Collegiem Marianum, jež do hry vnášejí obrovskou muzikalitu, lehkost a nenapodobitelnou živelnost. Specifikum večera je v té okamžité jiskře: Roberta na pódiu nezpívá jen noty, ona ty příběhy doopravdy žije. Když se to potká s energií Collegia v prostoru libereckého Divadla F. X. Šaldy, půjde o zahájení, na které se bude doufám dlouho vzpomínat.

Máte po letech pocit, že jste součástí kořenového základu kulturní identity vašeho kraje?
Troufám si říct, že ano. Severní Čechy si prošly ve 20. století drastickým vykořeněním a přetržením kontinuity. A kultura má zázračnou schopnost tyto jizvy zacelovat. Dnes, když vidím vyprodané kostely, industriální haly nebo zámecké prostory, kde vedle sebe sedí místní sousedé i hosté z dálky, cítím, že jsme zapustili hluboké kořeny. Lípa Musica se stala jakýmsi rodinným stříbrem regionu a lidé na ni začali být hrdí. To je pro mě osobně ta největší odměna.

Myslím, že čtenáře budou zajímat i čísla. Těžko mi řeknete, kolik skladeb dosud zaznělo, ale kolik koncertů jste dosud uspořádali, kolik lidí je slyšelo a kolik lokací (často opakovaně) festival navštívil?
Přesná čísla skladeb vám z hlavy neumím říct, ale když jsme si k jubileu sedli nad archivy, sám jsem z toho měl zimomriavku. Za 25 let máme na kontě přesně 458 koncertů. Na našich pódiích se vystřídalo na 5 600 interpretů z celého světa a navštívilo nás kolem 70 000 diváků. Je potřeba si uvědomit náš kontext – nehrajeme pro davy v obřích arénách. Vycházíme z kapacit komorních sálů a památek v regionu, kde dlouhodobě držíme naplněnost na 80 % dostupných kapacit.
Festival za tu dobu propojil 55 konkrétních lokalit – 45 v České republice a 10 v Německu. Naše krajní body tvoří Teplice a Drážďany na západě, Lomnice nad Popelkou na východě, Praha na jihu a Bautzen se Šluknovem na severu. Srdcem samozřejmě zůstává Česká Lípa s téměř dvěma stovkami koncertů, ale propojujeme celou řadu míst od Jablonného, Nového Boru, Děčína či Liberce až po saský Oybin nebo Großschönau.

Mimochodem letos objevíte pro lidi Sýpku Lemberk. Proč právě barokní bývalý sklad obilí a jakou hudbou jej provoníte?
Objevování nových míst se silným geniem loci je naší srdcovkou. Sýpka na Lemberku je úžasný barokní objekt, kterému noví majitelé vdechují nový život skrze výtvarné umění. Je tam krásná syrovost, dřevo, vůně historie a neopakovatelná akustika. A čím ji provoníme? Rozhodli jsme se pro neklasický, autorský projekt skvělé zpěvačky Marie Puttnerové a její kapely. Její poetická hudba na pomezí folku, jazzu a alternativy do dřevěného prostoru sýpky zapadne naprosto přirozeně.

Povězte mi něco o záhudbí festivalu. Co obnáší zajistit finální potěšení posluchačů a diváků z hudby?
Obnáší to obrovské množství mravenčí práce, logistiky a kolikrát i fyzické náročnosti. Lidé vidí ten finální okamžik: zhasnou světla, zní nádherné tóny a atmosféra je dokonalá. Ale předtím musíme do zapadlého kostela v pohraničí navézt tuny techniky, vytopit ho, vyčistit, dopravit špičkové koncertní křídlo Bechstein, postarat se o zahraniční hvězdy od letiště až po catering a vyřešit tisíc nečekaných detailů. Záhudbí festivalu stojí na týmu srdcařů. Naše filozofie je, že umělec i divák musí od prvního momentu cítit vřelou, rodinnou péči. Když tohle klapne, umělec na pódiu nehraje rutinně, ale odevzdá srdce – a to je ten moment, kdy dostanete husí kůži.

Ředitel a festivaloví mecenáši při úklidu kostela v Drchlavě. Foto Jakub Mencl.

Nevím, jaký je letošní rozpočet festivalu, ale program je velmi lákavý, pestrý, čtení programu slibuje vysokou kvalitu. Jak jej tvoříte, s jakým předstihem a s jakou mírou nepředvídatelnosti?
Rozpočet festivalu se dnes pohybuje kolem 13 až 14 milionů korun a složit ho je pořádná matematika. Program tvoříme s předstihem jednoho až dvou let. Dramaturgický klíč je pro nás zásadní – nechceme jen skládat náhodná slavná jména; koncerty musí mít jasný obsah, téma a reakci na dnešní svět… Míra nepředvídatelnosti je v téhle branži obrovská – od náhlých změn v kalendářích světových hvězd přes ekonomické výkyvy až po škrty v grantových systémech. Ale za ty roky už umíme v chaosu plavat s klidem. Když se vám nepodaří vyjednat jednoho umělce, často to otevře dveře k projektu, který je nakonec pro náš region ještě přínosnější.

Lípa Musica patří mezi festivaly, které generují kromě mezinárodní umělecké kvality i přátelskou, mnohdy téměř rodinnou atmosféru. Nedivím se, že Jana Semerádová se prořekla, že na Lípu Musicu se jezdí jako do hudebních lázní. V čem je taková mimořádnost? V samotných genech festivalu, v geniu loci, v pořadatelském týmu, v lidech, kteří festival s láskou navštěvují…?
Jana to přirovnání trefila naprosto přesně, protože vystihuje podstatu toho, o co se celých pětadvacet let snažíme. Ta mimořádnost spočívá v synergii všeho, co jste zmínil, ale má jeden velmi konkrétní lidský rozměr.
V genech festivalu je od samého počátku zapsaná pokora, nehraná lidskost a fakt, že Lípa Musica vznikla z čisté lásky k hudbě samotné. Náš tým festivalem doopravdy žije. Nejsme pořadatelé, kteří zkrátka jen zprostředkují koncert – my pro naše publikum vypravujeme festivalové autobusy, díky kterým společně objevujeme krásy celého našeho regionu. Během těch společných cest za poznáváním krajiny a výjimečných míst vznikají nevšední přátelství, a z našich diváků se tak postupně stala opravdová festivalová rodina.
A pak je tu druhá strana téže mince: sám jsem muzikant. Díky tomu přesně vím, co interpret potřebuje od prvního momentu příjezdu, přes akustickou zkoušku a přípravu v šatně až po samotné loučení s publikem na pódiu. Vím, co hudebníkovi udělá dobře a co mu umožní se plně soustředit jen na to podstatné. A přesně tenhle muzikantský vhled a servis se snažím s láskou aplikovat skrze své kolegy v týmu.
Výsledkem je, že interpreti k nám nepřijíždějí jen na „jeden z mnoha festivalů“. Přijíždějí na Lípu Musicu – do prostředí, kde se cítí lidsky přijatí, hýčkaní, vnímáni a v bezpečí. Právě tenhle pocit jim dává svobodu odevzdat na pódiu vše. A to je ten moment, kdy v sále vzniká neopakovatelná atmosféra, ze které mají diváci i umělci husí kůži.

Podobně jako některé jiné festivaly, i Lípa má každý rok svého rezidenčního umělce. Letos je jím Jana Semerádová. V čem je konkrétní rezidenčnost? Ovlivňuje taková osobnost jen své projekty nebo celý festival?
Rezidenční umělec – nebo u nás na Lípě spíše umělecký garant – pro nás rozhodně není jen formální tváří z plakátu. Je to náš nejbližší dramaturgický partner, poradce a spřízněná duše celého ročníku.
Konkrétní rezidenčnost u nás spočívá ve dvou rovinách. Ta první je ryze umělecká a interpretační. Rezident se na festivalu představuje v několika zcela odlišných polohách a žánrových přesazích. Jana Semerádová tak u nás letos září od velkolepého barokního zahajovacího galakoncertu s italskou sopranistkou Robertou Mameli až po odvážnou světovou premiéru La Rameau, kde své hudební mistrovství propojila s pantomimou Radima Vizváryho.
Druhá rovina – a pro mě možná ještě důležitější – je lidská a tvůrčí. Rezidenční umělec ovlivňuje celý festival. S Janou jsme vedli dlouhé hodiny debaty nad směřováním ročníku, přinášela nám inspirativní podněty k ženskému tématu, pomáhala hledat správné dramaturgické nuance i propojovat konkrétní umělce.
Jana Semerádová je mimořádná osobnost – fenomenální flétnistka, muzikoložka a dáma s obrovskou vnitřní energií a nápady. Když máte po boku takového partnera, nastavuje to přirozeně vysokou laťku pro celý tým. Její otisk se tak nepromítá jen do koncertů, na kterých přímo stojí s flétnou v ruce, ale prostupuje celou duší a atmosférou celého festivalového ročníku.

Prozradíte jméno rezidenčního umělce 26. ročníku?
Moc rád bych, ale tohle sladké tajemství si ještě chvilku – no, možná malou chviličku – nechám pro sebe! (úsměv) Jako každý správný ředitel musím nechat publikum i novináře trochu napjaté. Co vám ale prozradit můžu už teď je, že laťka po Janě Semerádové a našich předchozích garantech stojí zatraceně vysoko. Intenzivně na tom pracujeme a slibuji, že až to jméno brzy pošleme do světa, bude to stát za to a naši festivalovou rodinu to moc potěší!

Zmínil jsem, jak je letošek opět kvalitní. Je to sice pro ředitele podpásovka, ale jako novinář se musím zeptat. Jaká je vaše TOP 5 roku 2026?
To je opravdu podpásovka! (úsměv) Vždycky říkám, že ptát se ředitele festivalu na nejoblíbenější koncerty je jako chtít po rodiči, aby řekl, které ze svých dětí má nejraději. Do každého jednoho večera vkládáme obrovské množství energie a každý má svou neopakovatelnou atmosféru.
Ale když mě berete takhle za slovo, zkusím vybrat pět večerů, které velmi přesně ukazují pestrost, hloubku a šíři našeho jubilejního ročníku: Il Canto Amoroso (Roberta Mameli & Collegium Marianum) – Zahajovací barokní galakoncert v Liberci. Roberta je světová hvězda s neuvěřitelnou energií a pro mě osobně srdcová záležitost pro start pětadvacátého ročníku. La Rameau (Jana Semerádová & Radim Vizváry) – Světová premiéra v Turnově. Propojení barokní hudby a moderní pantomimy je odvážný projekt dvojičky špičkových umělců, na který se nesmírně těším. Přímluvy (Lukáš Janata) – Naše vlastní festivalová objednávka nového díla. Mám obrovskou radost, že dávat prostor současné tvorbě a mladým autorům je trvalou součástí naší DNA – tato novinková skladba pro festival bude mít obrovskou sílu. V žáru žen (Beata Hlavenková, HRTL, laserová architektura & sklářky) – Benefiční večer přímo ve sklářské huti v Kamenickém Šenově. Neskutečný audiovizuální experiment, kde se potká elektronika, hudba, pomoc pro Nadační fond Ozvěna a živá tvorba sklářských umělkyň přímo při samotném projektu u pecí. Avishai Cohen New Trio – Velkolepá jazzová tečka v Divadle F. X. Šaldy. Přivézt na závěr festivalu světového giganta takového formátu je pro nás obrovská radost a oslava, jak se patří! … A teď se musím jít v duchu potichu omluvit všem ostatním koncertům z programu!

Další nefér otázka. Kdybyste měl prima vista uvést deset projektů z historie festivalu, které máte stále v paměti a v srdci, které by to byly?
Je to sice trochu zkouška z paměti, ale když se ohlédnu za těmi pětadvaceti lety bez nahlížení do archivů, napadá mě hned několik zásadních momentů: Prof. Petr Eben a jeho Labyrint světa (2000) – Závěrečný koncert prvního ročníku v českolipské bazilice Všech svatých. Tehdy jsem si poprvé naplno uvědomil, že má smysl v téhle práci pokračovat. Japonští buddhističtí mniši Gjosan-rjú Tendai šómjó a Schola Gregoriana Pragensis – Mimořádné propojení buddhistické liturgické hudby a evropského gregorianského chantingu. Úžasné setkání dvou odlišných světů a kultur. Pavel Fajt, jeho bubenický projekt a zpěvačka Yumiko – Náš první vědomý krok mimo čistou klasiku. Spojení Fajtových rytmů s podmanivým hlasem Yumiko ukázalo, že se nemusíme bát překračovat žánrové hranice, což festivalu přivedlo nové publikum. Česká filharmonie v České Lípě (2009) – Návrat našeho prvního orchestru do České Lípy po padesáti letech. Důležitý milník, který nám potvrdil, že dokážeme uřídit i logisticky velmi náročné projekty. Ntjam Rosie v Novém Boru (2013) – Koncert plný afro-jazzové energie, který skvěle zafungoval. Pěkný důkaz toho, že dobrá hudba funguje bez ohledu na žánr nebo původ. The King’s Singers – Skvělá vokální kultura a obrovská profesionalita spojená s úplně obyčejnou lidskou bezprostředností. Pavel Haas Quartet & Lukáš Vondráček (2018) – Koncert ke 100 letům republiky. Mimořádné nasazení všech interpretů a poctivá oslava české hudby v té nejvyšší kvalitě. Jordi Savall a HESPÉRION XXI – Osobní setkání s velkým hudebním filozofem. Když Jordi rozezněl staré nástroje v našem prostředí, byla v tom obrovská pokora a čistá muzika. Joyce DiDonato – Přivézt pěvkyni takového formátu do našeho regionu byl ze začátku téměř nesplnitelný sen. Jednoznačně se tento koncert stal nejdražším v historii festivalu. Vedle skvělého výkonu z ní vyzařovala neuvěřitelná lidskost. Andreas Scholl (2023) – Jeden z nejkrásnějších kontratenorových hlasů v České Lípě.

Foto Jakub Mencl.

Vnímáte roli festivalu Lípa Musica v zatím hodně násilném 21. století i jako pohlazení, pokus o zlidšťování lidí, nabídku jiných diagonál?
Určitě ano. Vnímám to jako jednu z nejdůležitějších úloh, které živá kultura v dnešní napjaté době má. Pro mě hudba nikdy nebyla jen pasivní zábavou – vždycky musela reagovat na svět, ve kterém žijeme. Lípa Musica nenabízí únik z reality, ale dává lidem bezpečný prostor k zastavení a nadechnutí. Když přijdete do ztmavlého kostela nebo unikátního industriálního prostoru, odložíte telefon a vnímáte čistý tón, otevírá to úplně jiné dimenze mysli. Hudba má schopnost spojovat lidi napříč názory i hranicemi a probouzet přirozenou empatii. Pokud se nám daří přinášet posluchačům tenhle pocit naděje a nadhledu, pak děláme svou práci správně.

Jste člověkem nejen hudebním a múzickým, ale i duchovním. Jaké je vaše životní motto nebo myšlenky, které vás provázejí životem?
Nemám jedno jediné životní motto. Spíše mě provází vnitřní pocit pokory, naplnění a vědomí, že to, co tvoříme, má hluboký přesah… Společnost se dnes zásadně a neuvěřitelně rychle mění. A já jsem přesvědčený, že jediná cesta k jejímu uzdravení vedla a vždycky povede přes to, abychom své věci dělali s láskou, zaujetím a poctivě. Ať už děláte cokoliv – v hudbě, v práci nebo v rodině – dát do toho poctivé srdce je to nejlepší, co můžete pro své okolí udělat. Kultura je pro mě dar, o který musíme pečovat a předávat ho dál. Když člověk jedná přímo, bez postranních úmyslů a s úctou ke druhému, má to sílu proměňovat svět zevnitř.

Luboš Stehlík

Galerie – výběr lokací:

Horní Police. Foto Stanislav Přibyl.

Horní Police. Foto Via Sacra.

Interiér kostela ve Waltersdorfu. Foto Martin Špelda.

Státní Zámek Sychrov. Foto NPÚ.

Preciosa. Lighting Event – Noc Otevřených dveří.

Konírna. Státní zámek Zákupy. Foto NPÚ.

Sýpka Lemberk. Foto T. Kondelová.

Sýpka Lemberk.

Preciosa. Foto Martin Špelda.