Zdeněk Šesták, skladatel a muzikolog, žije pro českou hudbu už plné století. Toto konstatování v sobě skrývá bezpočet nádherných chvil, které publikum prožilo díky jeho kompozicím i objevům v kulturní historii.
Narodil se 10. prosince 1925 v Citolibech u Loun do rodiny kde hudba byla přirozenou součástí života. Maminka byla učitelkou, zpívala v chrámovém sboru, tatínek hrál na violoncello v Železničářské filharmonii v Praze. Hudba byla provázela tedy i jejich syna už od klukovských let, kdy si velmi oblíbil hru na varhany. Sám vzpomíná jak se poprvé dostal na kostelní kůr, když tamní varhaník byl společensky unaven, zaspal začátek nedělní mše a školák Zdeněk ho na chóru citolibského chrámu s velkým elánem a virtuozitou nahradil. V tom okamžiku vlastně začala jeho životní hudební dráha.
Mladý Zdeněk Šesták studoval kompozici na Pražské konzervatoři v letech 1945-50 u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího. V ten čas se také intenzivně věnoval muzikologii, a to na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Šestákův bohatý skladatelský profil svým způsobem odráží autorovu silnou osobnost. Jeho zájem o starověk a především antickou filosofii má svůj přirozený protiklad v inspiracích zcela současných. V této souvislosti připomeňme například jeho Druhou symfonii inspirovanou bolestnými zážitky z 21. srpna 1968, či Houslový koncert z roku 1981 s názvem „Sursum corda“ tedy Vzhůru srdce, jehož tóny nabádají k překonání normalizační letargie. Škála jeho tvorby je nesmírně bohatá, od komorních skladeb až po sbory a písňové cykly. Zmiňme alespoň Koncert pro violu a orchestr Sokratovské meditace, devět smyčcových kvartetů, oratorium Královna Dagmar, virtuózních Pět invencí pro fagot, kompozici inspirovanou Manon Lescaut Vítězslava Nezvala, a řadu různých komorních skladeb a písní.
Jednoho dne listoval Dlabaczovým lexikonem českých umělců, který vznikl na počátku 19. století a našel tam heslo Urtica, česky Kopřiva, a tento moment prý Zdeňka Šestáka přivedl ke studiu citolibské rodiny Kopřivů a dalších tamních příslušníků skladatelské školy. Realita byla však i méně poetická. V roce 1949 byl mladý Zdeněk vyloučen ze studia na Univerzitě Karlově, a to v souvislosti s tažením proti vynikajícímu medievalistovi Emilu Hlobilovi. Stará hudba, často komponovaná na religiózní témata, nebyla tehdy příliš „žádané“ téma. Zdeňka Šestáka však lákala a zajímala s vášní, která byla blízká vzdoru. A navíc v sobě nesla skladatelovu lásku k rodným Citolibům. Mnozí tamní pamětníci vyprávějí dnes už legendu, že historické originály notových zápisů, posléze tolik mezinárodně oceňovaných a posluchačsky oblíbených skladeb tamních mistrů, našel na půdě citolibského kostela. Pro použití dnešními interprety spartoval na čtyřicet skladeb tří členů rodiny Kopřivů, Jana Adama Galliny, Jakuba Lokaje a Jana Venta. Následoval bezpočet koncertů, jak v samotných Citolibech a okolí, tak na nejvýznamnějších koncertních pódiích, včetně tří večerů Pražského jara. Velkým přínosem pro kvalitní popularizaci citolibské hudební kultury je řada gramofonových i CD nahrávek, které přinášejí toto půvabné dědictví z osmnáctého století do našich současných domovů.
V roce 2009 vyšla Zdeňku Šestákovi kniha Musica atiqua citolibensis, v níž shrnul bohaté poznatky svého dlouholetého bádání o této zajímavé kapitole staré hudby. Na ni nedávno navázala publikace Citolibská hudební kultura v kontextu severozápadních Čech, kterou v editorské spolupráci Jiřího Veselého vydaly občanské sdružení Lounští Lounským a plzeňské nakladatelství Koniáš. Autor se zde rozhlédl, inspirován bohatým hudebním životem ve svých rodných Citolibech, po muzikantských tradicích okolních měst – Oseku, Mostu, Jezeří, Třebenic, Biliny, Postoloprt a pochopitelně také Loun. Kromě toto se zvláště věnuje i několika významným osobnostem. Každý řádek textu vypovídá o autorově precizní orientaci v historických pramenech a kromě celkového pohledu na dávný hudební život přináší také spoustu nesmírně zajímavých detailů. Například zmínku o tom, že vynikající hudebník a skladatel Jakub Lokaj skutečně nejprve působil ve funkci stolníka a kuchařského písaře… Mnohé zmínky o skladbách doprovázejí drobné úryvky v notovém záznamu. Je pochopitelné, že finále knihy patří Citolibům jako mimořádnému hudebnímu centru evropského významu. V jedné z kapitol se autor například věnuje rodině Pachtů z Rájova, která od 20. let 18. století vlastnila dotyčné panství a vynikala zaujetím pro kulturní život, zejména pak hudbu. Uvádí dokonce dopis, v němž Mozart cituje Myslivečka a jeho obdiv právě Pachtovi. Kniha je velmi zajímavým čtením pro všechny milovníky hudby 18. století – a to jak profesionály, tak amatérské zájemce – a zvláště pak potěší čtenáře, kteří jsou s touto oblastí spjati osobně.
Životní tvorba PhDr. Zdeňka Šestáka se dočkala mnoha významných ocenění: je čestným občanem města Louny a městyse Citoliby, v roce 2006 obdržel ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 za přínos filosofii vzdělávání, o dva roky později se mu dostalo ceny Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos v oboru hudby, obdržel rovněž Zlatou cenu OSA za celoživotní dílo a ocenění hejtmana Ústeckého kraje.
Já si nicméně nemohu nakonec odpustit méně oficiální téma či zážitek. S mým manželem, který pochází ze sousední obce a rád vzpomíná na dobu, kdy jeho tatínek hrál v místním komorňáčku pod skladatelovou taktovkou, jsme kdysi zaklepali u pana Šestáka na dveře jeho citolibského domu. Doprovázel nás i náš hudbymilovný foxteriér. Bylo to tehdy s panem Šestákem nádherné odpoledne plné přátelství, lásky k hudbě a především k rodnému kraji. A taky jeho báječných tónů varhan. Dodnes vidím, jak zářil doma štěstím.
V těchto dnech vám, pane Šestáku, ze srdce přejeme dobré zdraví, lásku a radost z muziky. Snad mohu říct, že za všechny milovníky hudby a přátele.
Zuzana Ledererová
