To, čím jsem před léty zaujal ministra kultury Pavla Dostála (1943-2005, ministrem byl v letech 1998-2005) je zvláště nyní aktuální, protože se dotýká současné volby generálního ředitele České televize, což ani pro hudebníky by nemělo být zcela lhostejné.
Každá instituce má svého nadřízeného – a končí to ministerstvy, vládou, dvěma parlamentními komorami, Evropským parlamentem… a ideálně i vůlí lidu – viz slavné „…vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí…“. Byť většinou jde pouze o takové utěšující pozlátko – faktická moc bývá jinde. Ostatně určitá podřízenost/nadřízenost je nejen u institucí, ale většinou i u soukromých osob.
A tak nadřízené má i Česká televize (ČT) – hlavně Ministerstvo kultury (MK) s legislativní zodpovědností, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) – přiděluje hlavně vysílací kmitočty a řeší stížnosti na vysilatele; Radu České televize (RČT) – volí i odvolává generálního ředitele, kontroluje ho a řeší stížnosti na něj (obdobná je Rada Českého rozhlasu – RČRo). Tyto rady ale nelze zaměňovat třeba se správními radami, protože v podstatě nenesou žádnou zodpovědnost. Například zvolí-li RČT špatně GŘ a za krátkou dobu ho odvolává, což nese i nemalé náklady (třeba v tzv. konkurenční doložce, kdy odvolaný GŘ po nějakou dobu nemůže pracovat v obdobném oboru a za to dostane dobře zaplaceno – u posledního GŘ ČT to dělá téměř 3,5 mil. Kč) a za tyto náklady zaplacené koncesionáři by se vyrobilo nemálo nových pořadů.
RČT je placena od ČT a ČT platí i za její chyby, což ale případně může na (ne)zodpovědných radních soudně vymáhat – něco takového právě probíhá. Ale to se stalo prvně, co pamatuji a výsledek je nejistý, takže pro radní jde převážně o takový dobře honorovaný vedlejšák. Ostatně možná to poslední odvolání GŘ i souviselo s tím vymáháním. Jinak je dost málo pravděpodobné, že by GŘ na radních, kteří ho mohou odvolat, něco vymáhal…
Členství v první Radě ČT vedené astronomem Jiřím Grygarem bylo funkcí čestnou – nehonorovanou. To ale bylo asi až „příliš čestné“, a proto nemohlo přežít v narůstajícím méně a méně čestném prostředí. U dalších rad ta finanční stránka pro radní se stala podstatnou hodnotou té jejich služby koncesionářům.
Nabízí se otázka, proč „řídícím a kontrolním“ orgánem ČT nemůže být přímo třeba Ministerstvo kultury, popř. ona Stálá komise Senátu pro sdělovací prostředky a Výbor pro mediální záležitosti Poslanecké sněmovny, které, mimo jiné, všechny ty jmenované rady vybírají?
Může za to chiméra politické nezávislosti oněch rad, a tak následně pak i té ČT a ČRo samotných. Ale volí-li rady politický orgán, tak výsledek nemůže být apolitický. To je pohádka pro naivy. Možná by to ještě bylo možné při paritním zastoupení členů těch rad – každá parlamentní a senátní strana by měla stejný počet radních bez ohledu na počet poslaneckých mandátů. Ale takovou změnu zákona poslanci a senátoři nikdy nepřipustí.
A právě v této záležitosti jsem jednal s někdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem. Přišel jsem tehdy s představou, že tu radu by čestně (nehonorovaně) vykonávali rektoři 26 našich veřejných vysokých škol. Jen připomínám, že kromě těch máme u nás, světe div se, ještě 31 dalších soukromých vysokých škol (asi jde o výborný byznys a též jednodušší získávání titulů) – určitě i toto je příčinou úpadku vysokoškolského vzdělání, jak je občas poukazováno.
Pavel Dostál s Pavlem Tigridem.
Toto řešení by mělo řadu výhod:
1/ Taková rada by mohla být relativně apolitická. Rektory totiž volí akademický senát a tam své zástupce podle určitých obecných i interních předpisů navrhuje akademická obec tvořena všemi zaměstnanci i studenty té které vysoké školy. Lze sice očekávat, že i sem se ta politika tlačí stále víc a více a navíc akademickým senátem zvoleného rektora ještě jmenuje (potvrzuje) prezident republiky, což je politická funkce, ale doposud se snad nestalo, že by prezident rozhodnutí akademického senátu nerespektoval
Zde poznamenávám, že v Česku máme ještě další dvě státní vysoké školy (Policejní akademie a Univerzita obrany). Ale zde rektora nevolí akademický senát, ale jmenuje ho ministr vnitra, nebo ministr obrany, a ti již nejsou apolitičtí, a proto by v televizní radě tyto vysoké školy zastoupení neměly.
Z poslední doby, s postupující obhroublostí a osobního prospěchářství ve veřejném prostoru, lze sice zaznamenat řadu i „rektorských kauz“: rychlokvašky Západočeské univerzity v Plzni, prodej titulů na Mendelově univerzitě v Brně, neadekvátní několika milionová odměna prezidentově „příteli po boku“ od ČVUT, neadekvátní platy a odměny vedení UK prý za řešení následků řádění masového vraha. Akademická obec to sice kritizovala veřejným dopisem, ale rektorka nakonec svou pozici, nejspíše s nějakou silnou politickou podporou, uhájila a dokonce uhájila i pozici předsedkyně České konference rektorů. Zde též bylo kritizováno pravděpodobně spíše politické jmenování bývalé eurokomisařky V. Jourové prorektorkou UK bez jakýchkoliv akademických zkušeností – ale jako správná evropská politička sama sebe přesvědčila a někteří jí to i zbaštili, že má patent na rozum a rozumí všemu… A jistě by se našly i další rektorské kauzy. Ale kde by se nenašly, že?
Současná RČT má 18 dobře honorovaných radních. Inovovaná RČT by sice měla členů 26, ale nehonorovaných. Ono je zbytečně hodně jak těch 18, tak i těch 26 radních – takové množství již je těžkopádně akční. A tak se třeba nabízí, že 26 radních by jen volilo a odvolávalo GŘ a ostatní činnost rady by zajištovalo menší rotující osazenstvo radních.
Nebo by ani nemuselo nutně vždy jít o rektora, ale relativně apolitický akademický senát by mohl volit i z prorektorů, děkanů, proděkanů… prostě osobnost, která by danou vysokou školu nejlépe ve funkci televizního radního reprezentovala. Ale to není nyní podstatné, takových zpřesňujících detailů by jistě přišlo ještě i více.
2/ Ušetřily by se milionové prostředky z koncesionářských poplatků za radní dnes dobře honorované, a to by mohlo být využito především na výrobu pořadů.
3/ Podle mě by RČT měla být především vzdělaným reprezentantem inteligentního televizního diváka. Rozhodoval-li by o ČT „hlas lidu“ (hospoda), tak bychom vždy skončili u nejsledovanějších projektů televizí komerčních, a pak by žádná televize veřejné služby a ani nějaká rada nebyly potřebné. A právě oněmi 26 rektory by byla komplexně pokryta potřebná odbornost radních – z vysokých škol technických, mediálních, uměleckých, zemědělských… až třeba k bohosloveckým… Navíc rektoři by mohli inspirovat i studenty k odborné spolupráci (třeba diplomové nebo doktorandské práce) na tématech prospěšných k rozvoji ČT.
Ministra kultury Pavla Dostála můj návrh velmi zaujal s několika typicky osobitě i vtipnými jeho postřehy: Koncepce výborná, ale prosadit to! Teoreticky by prosadit jít mělo, ale ta stranickost v rozhodování vše komplikuje a brzdí. Pokud dnes máme rektory relativně apolitické (1998-2005), tak abychom toto tímto návrhem nezničili – politika by začala více tlačit ve volbách rektorů. A snad připepřil i něčím dalším, ale to mi již vypadlo z hlavy.
A na závěr této tematiky bych ještě přidal i několik postřehů ze současného stavu věci:
1/ Že RČT volí a odvolává generálního ředitele (GŘ), jistě není za ty peníze dostatečná náplň. A tak úkoluje GŘ vypracováváním různých přehledů, statistik, hodnocení… A GŘ tím zase pověřuje své podřízené… A tak nakonec z toho všichni mají přehršel málo efektivní práce. Aby rada na svých jednáních pak měla si o čem poklábosit… Neříkám, že RČT si nějaké přehledy nezpracovává i sama. Ale je to výjimečné. Obvyklejší je postup, kdy ten, kdo má být hodnocen (míněno ČT) si hodnocení vypracuje sám na sebe a RČT se pak k tomu jen vyjadřuje. Není to na hlavu, kdy hodnocený „kozel“ se stává hodnotícím „zahradníkem“?
Třeba RČT musí každoročně Parlamentu předkládat Výroční zprávu o činnosti ČT, Výroční zprávu o hospodaření ČT, Rozpočet ČT na následující rok. Dohromady to dělá několik set stran. Musím podotknout, že velmi profesionálně zpracovaných, upravených, obsahově předimenzovaných (aby se v tom všichni ztratili)… Prostě PRově perfektně vypracované televizními profesionály. Kdysi jsem se snažil sám to vše přečíst a trvalo mi to snad 14 hodin. A to bylo vlastně jen takové základní přečtení a následovat by mělo ještě pečlivější čtení (vlastně studium), připomínky… A to jsem již tehdy měl skoro 40letou televizní praxi, takže jsem o ČT již něco věděl. Prostě nedokážu si představit, že by to nějaký hlasující poslanec a senátor vůbec přečetli, a hlavně všemu porozuměli. Takže nejspíše pak hlasují podle aktuálního doporučení stranického vedení. Tak o jaké „politické nezávislosti“ pak mluvíme, že?
2/ Byť RČT je placena koncesionáři, a tak by měla být jejich inteligentním zástupcem, nemůžete se na ni obrátit jinak než pouze se stížností na GŘ. Čili nejdříve musíte psát generálnímu řediteli ČT a teprve nedostanete-li žádnou odpověď, nebo jste s odpovědí nespokojeni, tak se můžete obrátit na „svou“ RČT, ale nikoliv se svým problémem, ale jen se stížností na GŘ, že nejste spokojen s jeho odpovědí.
Systém je tak absurdní, že za předsedování radě M. Uhdem (2011-2014) mu to připadalo trapné, a oproti zákonné liteře divák mohl s radou i korespondovat. Ale protože tento přístup neměl oporu v zákoně, ochota takto zastupovat veřejnost byla velmi proměnlivá a například radní Šarapatka ke konci svého období v radě v roce 2021 znovu tlačil na respektování zákonné litery, byť bez onoho pověstného ducha zákona…
3/ RČT podle Zákona o ČT nesmí zasahovat do vysílání. To má zabránit tomu, aby nějaký radní neprosazoval natáčení a vysílání témat, na kterých má i nějaký osobní zájem, což by mohlo být lákavé. Někdy, když se to právě hodí, se ale tento logický paragraf vykládá opět zcela mimo ducha tohoto zákona s tím, že RČT se vysíláním vůbec nemá zabývat. Co by tam pak dělala, když by se neměla zabývat tím, proč si vlastně ČT financujeme – tj. oním vysíláním?
4/ ČT je televizí veřejné služby, takže by měla plnit nějakou veřejnou službu. Fajn. Jenže tu veřejnou službu se ještě nikomu nepodařilo definovat, byť nějak tušíme, co to je. Ono to je jako třeba s tak obyčejným a běžným pojmem, jako třeba „židle“ – všichni víme, o co jde. Ale zkusme tu „židli“ definovat. Nikdy se nám to nepodaří. Museli bychom totiž definovat všechna hlediska, které rozhodnou že „židle“ přestane být „židlí“ a stane se „nežidlí“ – třeba jen „podložkou“…. A to je ořech k nerozlousknutí. Asi by to i šlo, ale definice by nakonec byla tak komplikovaná, že by byla vlastně prakticky nepoužitelná.
Jenže občas i od politiků falešně slyšíme, že Českou televizi nemá smysl řešit, dokud není definována ta veřejná služba. Já jsem přesvědčen, že přes všeobjímající definici (navíc na věčné časy) cesta nevede. Je to „cesta zarubaná“, jak známe z lidové písně. Naopak cesta vede přes trvalou diskusi radních aplikovanou přímo na konkrétní vysílání. Ostatně i proto, že mediální situace se stále vyvíjí, a tak co je urgentní veřejnou službou dnes, může být zcela zbytečnou veřejnou službou zítra…
Někdo zase diskusi o veřejné službě odmítá s tím, že již je přece vše v Zákoně o ČT. Nu, je tam i něco, co bychom za určité vodítko i mohli považovat. Jenže je to vodítko tak rozsáhlé a současně i obecné, že na ně klidně naroubujeme i jakoukoliv komerční televizi. Takže v praxi opět k ničemu. Vzpomínám třeba i na vážně míněný argument, že pokud televize veřejné služby by měla vysílat co nejširší programové spektrum pro co nejširší diváctvo, tak pak i reklamu, protože jde přece o svébytný programový tip, který by neměl být divákovi ČT upírán.
Závěrečný přílepek.
Politici z určitých „stranických“ důvodu milují přílepky v zákonech. Tak snad si to mohu dovolit i já – nepolitik.
Když se objeví nějaká snaha v molochu ČT něco měnit, hned je tady mantra o ohrožení svobody slova. Samozřejmě, že ta mantra se vždy objevuje účelově. Se „svobodou slova“ převážně nemá nic společného, ale spíše jde o mlžení nad někoho skrývanými faktickými zájmy. Napadá mě nyní klasik: „Proč i největší blbost mívá nezničitelný kočičí život? No prostě proto, že ta blbost někomu prospívá.“ Nezaznamenal jsem, že by se RČT k takovým spíše aktivistickým iniciativám „sponzorovaným“ bůhví kým, nějak vyjadřovala. Nebo alespoň nějak přesvědčivě. Ale jako zástupce koncesionářů by podle mě i měla. A přesvědčivě! Protože „svobodu slova“ lze podle potřeby ohýbat oběma směry a od „svobody slova“ není zase tak daleko k „nesvobodě slova“, že? V poslední době se tato mantra objevovala, když se rušily některé pořady (nu, proč by se i nerušily); když se zpochybňovalo zvyšování koncesionářských poplatků, ale hlavně s povinností i kohokoli, kdo má chytrý mobil, počítač, určitý počet zaměstnanců…; když se zvažovalo koncesionářské poplatky zrušit a ČT platit z našich daní stejně jako třeba ČF, ND, Národní muzeum…; když se zvažovalo případné spojení ČT s ČRo… V obdobných případech by se asi vždy někomu šlapalo na kuří oko a zaštiťovat se „ohrožením svobody slova“ se velmi hodilo.
Ale jinak toto vlastně píšu v žánru sci-fi, protože politici (kapři) si přece svůj vlivový rybník nikdy nevypustí. To zvládne leda až nějaká budoucí revoluce, ovšem to pak v káceném lese bohužel lítají i nepatřičné třísky a vylévají se vaničky i s dítětem… Nebo ten vlivový rybník vyschne až s nějakým budoucím zánikem ČT, protože ani ta není na věčné časy.
Stanislav Vaněk
