Rok 2024 byl ve znamení Roku české hudby (RČH) a hlavně Bedřicha Smetany, přičemž jeho ovládnutí pole bylo téměř drtivé. Mnohdy jsem měl pocit, že česká hudba = Smetana. Možná to bylo zřízením platformy Smetana 200 s velmi schopným týmem, kdy veřejnost nabyla pocitu že Smetana 200 a Rok české hudby jedno jest. Slunečním centrem, kolem něhož byrokraticky vše obíhalo, bylo Rudolfinum se sjednoceným úsilím České filharmonie a národního festivalu Smetanova Litomyšl se záštitou ministerstva kultury. Z této malé české hudební globalizace vzešly mnohé projekty, na něž můžeme být hrdí. Jako příklady uvedu kompletní provedení Smetanových oper, provedení Smetanova odkazu v Plzni, některé projekty festivalů (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáček Brno) a operních divadel (Brno, Ostrava), jež byly podepřeny státem a municipalitami.
Zahraničním vrcholem byl prosincový Týden české hudby v New Yorku, což byla Českou filharmonií perfektně připravená, realizovaná a mediálně profesionálně zvládnutá akce. Povedla se nová popularizační smetanovská biografie od Pavla Kosatíka, sporná je naopak biografie z pera Mileny Štráfeldové a televizní pokus o výklad části Smetanova života. Povšimněte si, že píši jen o ikoně české hudby. Ostatní „jubilanti i nejubilanti“ byli poněkud ve stínu.
RČH byly a vloni tomu bylo obzvláště, vždy o výročích, což jsou naše pilíře (nebo berličky?) všeho dění. Nicméně jedno, jestli má někdo jedno výročí nebo dvě, měli bychom se (stát coby garant kvalitní kultury, byrokrati, odborná i laická veřejnost, „bohatí i chudí“) zamyslet, jestli je takovéto slavení, kdy stát nalije do hudebního života peníze navíc a „rada moudrých“ rozhodne co s nimi, ideální oslava Hudby. Co kdyby byla například čtyřková léta mimo jiné katalyzátorem pro něco, co nás bude přesahovat. Například by se urychlil vznik Vltavské filharmonie, aby byla otevřena v roce 2034, muzikologové by konečně vytvořili tematické katalogy Smetany a Dvořáka, stát by štědrými dotacemi uspíšil kritická vydání aspoň velké skladatelské čtyřky. Jak to, že je naše skutečně odborná hudební literatura proti třeba německé tak skromná? Jak to, že hudební a muzejní instituce ekonomicky skomírají? Proč nevyhlásit ve čtyřkových letech speciální štědré granty, které by umožnili největším talentům studovat u nejlepších světových učitelů, navštívit nejlepší světové mistrovské kurzy a soutěže a získat vzdělání, které jim naše vysoké školy nejsou schopny dát? Snad by zůstaly peníze i pro živou hudbu a silnější sofistikovanou podporu regionální kultury. Dotační nepoměr mezi příspěvkovými organizacemi ministerstva kultury a zbytkem českého hudebního světa by se měl změnit a nad tokem peněz by měl být společenský konsensus.
Vloni stát našel pro Rok české hudby i v tíživé ekonomické situaci bez problémů 200 milionů. Nevidím důvod, proč by takový „podpůrný balíček“ neměla mít česká hudba každý rok a rozhodovat by o něm měla skutečně smysluplná „mezirezortní komise“, ale ne ve stylu sira Humphreye Applebyho. Obávám se však, že k tomu nedojde.
Přes kritická slova musím RČH 24 ocenit. Ačkoli z něj nebyla celonárodní oslava jako v roce 1924, přinesl hodně dobrého, více vítězství než proher. Jen si nejsem jist, kolik z toho všeho má nadčasovou platnost.
Luboš Stehlík