Zajímavou, obohacující a náročnou tradicí začíná být koncert Pražského filharmonického sboru na Pražském hradě. Letos se konal 18. března v akusticky problémovém Španělském sále. Nicméně sbor, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a skupinka sólistů udělali maximum, aby byl výsledek co nejlepší. Pozitivní obraz by však byl marný, kdyby nebyl duší, podestou a tvůrcem obsahu večera Lukáš Vasilek, umělecký šéf sboru a pro tento večer i dirigent.
Lukáš Vasilek. Fota Petra Hajská.
Navázal tím na oratorní produkce, které úspěšně nastudoval v minulosti: Britten – War Requiem a Honegger – Jeanne d’Arc au bûcher. Hlavním opusem večera bylo totiž oratorium Král David Artura Honeggera. Jeho anticipací byla Sinfonietta Francise Poulenca, u nás uváděná sporadicky, i když nechápu proč. Skvěle totiž komunikuje s posluchačem, je lehkonohá, má osvěžující půvab a esprit. Jako by to byla baletní hudba, která není baletem. Možná by dirigent typu Jakuba Hrůši více otevřel detaily, vymámil z orchestru v první větě více furiosa a v třetí opojnější barvy, ale provedení bylo velmi povedené. Mimochodem Andante cantabile hladilo uši i duši.
Gestika sbormistrů je na rozdíl od dirigentů většinou omezená. Panu Vasilkovi se podařilo v Poulencovi svůj projev diverzifikovat, což mělo na výsledek Sinfonietty blahodárný účinek. Rozhodně zraje do důstojného levelu symfonického dirigenta.
Velmistr sboru se několikrát vyznal ze své lásky k Honeggerovi, podle mě nejvýraznějšího člena volné skupiny Le Six. Po Janě z Arku na hranici si splnil další sen – silně semitské dílo Král David patří mezi oratorní elitu 20. století. Není zrovna pro lidi snadné, ale vyprodaný sál pozorně poslouchal, i když při odchodu, kdy byli lidé zastaveni pět minut zavřenými dveřmi, jsem vnímal různé názory – bezvýhradné nadšení, kritiku motivovanou občas složitou hudební strukturou, u pár lidí odsudek, asi daný antisemitismem, apostází nebo ateismem.
Nelze přejít, že libreto inspirované dramatem Reného Moraxe, přepracované a doplněné skladatelem je zkratkovité, poněkud ledabylé a nepatří k nejlepším, nicméně vše válcuje výjimečná hudba. Reflexe klíčových okamžiků starozákonní hebrejské historie, zápasu krále Davida o sjednocení Judey a Izraele, jeho vítězstvích i selháních je strhující. To je ale podmíněno sugestivní interpretací, což se stalo skutkem.
Sébastien Dutrieux.
Dovlet Nurgeldiyev.
Kateřina Kněžíková.
Štěpánka Pučálková.
Anna John Schmidtmajerová.
Král David je kupodivu pochmurnější dílem než Jana z Arku. Je také hudebně konzervativnější – árie, sbory, instrumentální plochy… Navíc tomu shoda okolností chtěla, že byl uveden v době izraelsko-iránské války, kdy jde i o budoucnost Izraele. Jakkoliv oceňuji vysoce profesionální, spolehlivý výkon orchestru (Pochod Filištínů nemusel být až tak těžkotonážní), nejvíce mě upoutal výkon sboru a Vypravěče Sébastiena Dutrieuxe. Velmi dobré výkony jsem slyšel od renesanční herečky a zpěvačky Anny John Schmidtmajerové (podivná postava Čarodějnice z Endoru), jakkoli výstup Skrze oheň, skrze vodu měl být více emocionální, extatický, tenoristy Dovleta Nurgeldiyeva, altistky Štěpánky Pučálkové a sopranistky Kateřiny Kněžíkové, jejíž výkon měl kupodivu daleko například k Sylvii McNair, jakkoliv měla výborné okamžiky (Ach mít je křídla holubice, opakem byla árie Ó, Efraimský lese se zbytečnou dávkou vibráta, podobné to bylo s andělské arioso Bůh ti říká, Přijde den).
Musel jsem obdivovat mnohé sborové části, například Žalm Pochválen buď Hospodin, mužský sbor Muž zrozený z ženy, velká sborová plocha Pojď k nám, Věčný … Všechny národy na mě útočily … Aleluja! Sugestivní byla Slavnostní píseň v 2. části. … Byl jsem počat ve hříchu, Žalm: Budu tě, Pane, milovat něžnou láskou. A mohl bych jmenovat řadu dalších silných sborových okamžiků. Oratorium pak končí nádhernou sborovou nadějí a katarzí, která je věčně aktuální… „Bůh ti říká: Přijde den, kdy se tvůj uschlý kmen znovu zazelená a vykvete. A vůně toho květu vdechne všem lidem tohoto světa dech života.“
Večer na Hradě byl nádhernou oslavou hudby, Boha, stvoření a lidského ducha! A samozřejmě síly volné skupiny Le Six (informace o ní si můžete přečíst na https://www.polyharmonie.cz/les-six-jako-vykonstruovany-produkt/).
Sice si nemyslím, že sbormistr je díky postulátu, že více rozumí hlasu, pro velká sborová díla vhodnějším vykladačem, neboť by to bylo ponížení zkušeností a kvalit řady dirigentů, u nás jsou to například Hanus, Hrůša, Netopil, Jindra, ve světě třeba Pappano, Nézet-Seguin, Thielemann, Järvi, nicméně pozoruhodné dirigentské výkony Lukáše Vasilka by jej myslím opravňovaly k častějším průnikům do vokálně instrumentální a symfonické hudby. Když může Václav Luks vystoupit ze své komfortní zóny v Mé vlasti, proč by pan Vasilek nemohl dirigovat Mozartovo Requiem, Mendelssohnův Lobgesang, Brahmsovo Ein Deutsches Requiem nebo Beethovenovu Devátou symfonii či Missu solemnis?
Luboš Stehlík
