Uplynula už další řada let od doby, kdy nosiče, které jsme s nadšením vítali v 80. letech minulého století – kompaktní disky, začaly ztrácet své prestižní postavení a musely uvolňovat svá místa svým elektronickým nástupcům v podobě zvukových souborů.
Zároveň začínal trend, který málokdo očekával – obnova zájmu o vinylové nosiče, jež v gramofonech zněly oproti CD přirozenějším a příjemnějším zvukem. O těchto metamorfózách v oblasti zvukových nosičů bylo napsáno mnoho řádků a vysloveno bezpočet názorů. Mezitím nové digitální nebo digitálně zpracované starší nahrávky získávají do budoucna přese všechny výhody a problémy vedoucí postavení. Za více než deset let se našim domácím i zahraničním vydavatelům podařilo převést na tuto platformu velkou část svých hudebních archivů. U nás k nim patří jednoznačně Supraphon, který nabízí své snímky online prostřednictvím edice Supraphonline. Jedním z dalších je Radioservis (jeho edice nese název Radiotéka). Hudebně nejštědřejší je Supraphonline, neboť nabízí nejen nové produkce, ale zaměřuje se hojnou měrou na bohatý archiv Supraphonu a v posledních letech postupně zprostředkovává i snímky světových firem. V Radiotéce se objevují hlavně mluvené formy a rozhlasové hry, které doposud nebylo možné regulérní cestou získat. Z hudby jde s výjimkou kompletů oper o novinky.
Už v dobách vlády CD se rozšířila poněkud matoucí zpráva, že na těchto nosičích, které velkou měrou vydávaly nahrávky z archivu, je možné sehnat vše. O tom, že tyto neseriózní zprávy se zdaleka nezakládají na pravdě, nás přesvědčily nové online reedice, jež formou zvukových souborů ještě mnohem šířeji otevírají nabídky a upozorňují na fakt, že ani tentokrát nejde a zřejmě nikdy nepůjde o úplnou vyčerpanost statisíců snímků, jež byly od vzniku natáčení pořízeny. Velkou roli k získání důvěry ve zvukové soubory sehrály nejen praktické záležitosti (jednodušší přístup, snadnější manipulace a do té doby naprosto nejširší nabídka hudebních titulů), ale snadná „skladovatelnost“ v digitálním prostředí, v neposlední řadě i fakt, že po zakoupení zůstávají trvalé a kdykoliv dosažitelné. Samozřejmě velkou roli sehrává i jejich zvuková kvalita překonávající za určitých předpokladů i dosavadní laťku úrovně zvukového příjmu. Navíc možnost neomezeně svůj archiv rozšiřovat o snímky jednou provždy v nabídce uložené byla rovněž jedním z hlavních argumentů k získání důvěry v nové zvukové soubory. Podobně jako v případě starších typů nosičů panovala zpočátku k zvukovým digitálním souborům nedůvěra. Avšak při zjištění o možnostech získávat v pohodlí domova i ty nejstarší snímky, jež jsme kdysi ztratili a hledali je celá léta, nadšení z nového nalezení starých pokladů v nejkvalitnější podobě, v jaké je posluchač nemohl doposud slyšet, potlačilo poslední zbytky nedůvěry. Přestože výroba CD a LP stále pokračuje, byť ne v takovém rozsahu jako před léty, zájem o ně postupně klesá. Otevřením internetového obchodu (jde nám v těchto řádcích o Supraphonline, jehož obchod začal fungovat v roce 2011) dostali zájemci postupně doposud nejširší nabídku z archivu Supraphonu, v níž nalezli řadu snímků nejnovějších i oněch nedosažitelných. Ty kdysi mizely po určité době z kamenných obchodů i z dalších nabídek, anebo byly prostě rozebrány. Jejich reedice zdaleka nebyly pravidlem. V digitálních složkách tyto snímky naopak zůstávají natrvalo, ba dokonce je možno je v případě problému znovu stáhnout ze serveru.
Nové projekty na CD nebo na zvukových souborech Supraphonu samozřejmě budí velký zájem a je jim věnována prvořadá pozornost. S přírůstky starších nahrávek v oblasti zvukových nosičů je to na běžných nosičích s výjimkou starších reedic prvních vydání horší. Pokud nejde o reedici na novém CD, je nutno hledat na vlastních stránkách Supraphonline. Řada historických snímků byla vydána už dříve jako reedice na CD – mezi ně patří například komplety nahrávek Václava Talicha a Karla Ančerla, známé edice k výročí České filharmonie (tzv. poštovní edice), Crystal Collection, Archiv a další. V depozitáři ale zůstávalo ještě mnoho zajímavého, co by si zasloužilo zviditelnění. To do značné míry napravila digitální éra se všemi svými již jmenovanými přínosy. Dnes možno konstatovat, že zásadní část archivu Supraphonu je digitalizována a dána k dispozici.
Už v roce 2011 se kromě nahrávek staré popmusic objevily v těchto nabídkách staré snímky, jež pocházely z 50. let minulého století. Šlo mimo jiné o vůbec nejstarší, tedy mono nahrávky České mše vánoční Jakuba Jana Ryby s Janem Kühnem a nejznámějších pastorel starých českých mistrů, jak figurovaly v notové edici Jaroslava Poštolky Dějiny české hudby v příkladech, o rané nahrávky Libora Peška a Libora Hlaváčka, suit Antonína Dvořáka s Českou filharmonií a dalších, kde byla pramalá naděje, že dojde k reedicím na CD. Záměrně se nezmiňujeme o reedičních nahrávkách, jež byly vydány na CD. Zvláštní skupinu například tvoří dnes už skutečně nedostižné nahrávky, které převzal v době svých počátků Supraphon, kdy bylo nutno vybavit katalog alespoň základními skladbami světového repertoáru. Točily se ve Vídni s Vídeňskými symfoniky a Orchestrem Vídeňské státní opery s dirigenty Herrmanem Scherchenem a Hansem Schwarowským. Tehdy u nás vyšly samozřejmě ještě mono (stereo začalo až koncem 50. let) symfonie a různé předehry pod labelem Supraphonu a jejich reedice jsou dnes v Evropě k dosažení u různých vydavatelů (včetně Deutsche Grammophon) v edici Westminster. Některé nacházíme i u Supraphonline.
V obrovském množství dalších zapomenutých titulů vítáme po mnoha desetiletích nahrávky, mezi nimiž figurují velká jména interpretů (z dirigentů zvláště Klíma, Šejna, Smetáček, Bakala, Jiráček, Trhlík, Hrnčíř a řada dalších, o pěveckých legendách nehovoře). Supraphonline pro mnohé zájemce, zvláště mladších generací objevil výtečné snímky, jež dokumentují vysokou uměleckou laťku tehdejších interpretů, promyšlenou dramaturgii a v neposlední řadě špičkovou technickou úroveň našich zvukových mistrů. Patří mezi ně mnoho počinů dodnes umělecky nepřekonaných, jak dokazují nové nahrávky týchž skladeb v nové době. Pro starší posluchače přinesly tyto návraty i mnohá překvapení, protože některé skladby vyšly jen v mono verzích, například „vlastenecký triptych“ Josefa Suka s Českou filharmonií a Aloisem Klímou, zatímco její stereo verze odpočívala v depozitáři. Výběr hudby z Labutího jezera s Liborem Peškem a Českou filharmonií se nyní objevuje poprvé.
Supraphonline nabízí snímky Supraphonu nadále a snaží se prezentovat další polozapomenuté počiny. Zbývá jich ještě poměrně dost. Václav Bednář kdysi natočil Dvořákovy Cigánské melodie, Marta Krásová a Přemysl Kočí s varhaníkem Miroslavem Kampelsheimerem Biblické písně téhož skladatele (dlouhou dobu jediné nahrávky těchto cyklů). Určitě by bylo zajímavé vydat další instruktivní projekty, pokud nejsou připravovány nové. I ty starší mají přes svůj vysoký věk nespornou hodnotu, protože byly kdysi připravovány s mimořádnou péčí významnými pedagogy a dramaturgy. Zatím jich vyšlo jen minimálně. Nebyly dokončeny velkorysé Dějiny hudby v příkladech (chybí doba nejstarší a nejnovější) – tam budou ovšem pravděpodobně problémy s licenčními právy zahraničních snímků, podobně jako už u vydaných reedic. Existuje i doposud neošetřená velmi užitečná nahrávka Hudební nástroje symfonického orchestru. Tyto instruktivní projekty měly bohaté přílohy, bez nichž ovšem vydávání nemá smysl. Naši předchůdci měli v tomto směru velké štěstí. Současníci ovšem zase mají výhodu v technické kvalitě a lepší manipulaci, byť jde ještě o snímky mono. V archivu „dřímá“ ještě špičková nahrávka Myslivečkova oratoria Abraham a Izák v nastudování Petera Maaga, suity Vítězslava Nováka s ČF a Františkem Vajnarem (jediné stereo nahrávky s Českou filharmonií), komplety oper Eugena Suchoně Krútňava a Svätopľuk se Zdeňkem Chalabalou a Cikkerova Vzkříšení s Jaroslavem Krombholcem.
Jak vidno, velkou roli hraje důležitá textová vybavenost jednotlivých nosičů, která ještě zdaleka neodpovídá někdejším standardům u CD a LP. Je to všeobecná bolest u digitálních nosičů i ve světě. Velmi často vítězí technokratický způsob prezentace, v níž chybí dokonce i jména skladatelů a názvy skladeb v potřebném muzikologickém vybavení. Možná to vyhovuje technickým potřebám, avšak pro posluchače, kteří nevědí, co poslouchají, je to dokonale matoucí až bezcenné. To samozřejmě výrazně škodí i prezentaci nahrávek. Řada firem tyto záležitosti už má vyřešené. Příkladem jsou edice Berlínských filharmoniků (komplet Brucknerových symfonií s různými dirigenty, nahrávky houslových koncertů s Frankem Peterem Zimmermannem ad.), kde jsou přiloženy online texty a fotografie širokého rozsahu. Ono důsledné muzikologické zázemí, k němuž by patřilo i přesné ošetření názvů tracků a jmen interpretů, bude do budoucna jistě nezbytné.
Dalo by se tedy říci, že hudební milovníci a sběratelé nahrávek prožívají hotové hody. Je ovšem jiná doba! Tatam je vůně nových alb se skvostnými vinylovými deskami či lesknoucí se kotouče cédéček, spojené s dobrodružným hledáním a snahou získat toužebný nosič. Bylo by však chybou podlehnout nostalgii a neradovat se z možnosti výběru, jaký se nám dnes nabízí. V digitalizaci je další budoucnost a přinese jistě zajímavé inovace.
Bohuslav Vítek
