Nastal čas prázdnin a cestování. Milovníci dobré hudby jsou lákáni do řady destinací spjatých s českými hudebními velikány. (Ostatně je Rok české hudby, který zaštítily klíčové instituce jako Ministerstvo kultury ČR, Česká filharmonie, po svém i Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu ČR a Kancelář prezidenta České republiky.) A tak lidé navštíví Litomyšl, Poličku, Hukvaldy, Brno, Prahu, Vysokou u Příbramě, Jabkenice, Křečovice…

Já vás však pozvu do malebné středočeské obce Nelahozeves. Ve čtvrtek 27. června jsem se zúčastnil otevření Rodného domu Antonína Dvořáka, který až na detaily úžasně zrekonstruovala rodina Lobkowiczů (House of Lobkowicz), viz její motto v názvu článku. (Mimochodem na slavnostním aktu jsem neviděl jediného hudbymilovného politika či veřejnoprávního byrokrata. Přitom resuscitace Dvořákova rodného domu, jeho nový obsah a hlavně poslání patří mezi nejzajímavější hudební počiny tohoto roku. Navíc je to hodnota, která tu bude desítky, možná stovky let.) Kvůli covidu se sice musely plány revidovat, ale to, co jsem viděl, na mě silně zapůsobilo. Rekonstrukce expoziční části domu je hotová, v létě poběží zkušební doba a ověřování funkčnosti, ladění detailů  a vychytávání případných nedotažeností. Dokončí se prostor zvaný Humoreska a návštěvnické centrum.

Rozpočet značně přesáhl 100 milionů korun – přispěli soukromí mecenáši z ČR a zahraničí, grantové podpory (Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Středočeský kraj, Next Generation Fund, Friends of the Lobkowicz Collections) a samozřejmě prostředky rodiny. Na projektu participovali londýnští architekti ze společnosti Wright&Wright, studio RAA – Ralph Appelbaum Associates, Vojtěch Šeda ad.

Hlavní historická budova rodného domu a další existující budovy byly zachovány v původní podobě, některé jejich části však byly citlivě dostavěny nebo nově nahrazeny, viz Humoreska. Rodný dům bude žít nejen coby důležitá  česká hudební památka se světovým přesahem, ale i jako muzeum a kreativní centrum se širokou škálou kulturních a vzdělávacích programů, včetně koncertní činnosti.

Objekt je ve správě neziskové organizace Lobkowicz Collections, jež byla rodinou Lobkowiczů založena za účelem správy Lobkowiczkých sbírek. Je ve vlastnictví rodiny, kam se vrátil v restitučním procesu v roce 1993 a byl ponechán za symbolickou jednu korunu ve správě Národního muzea. Rodina jej převzala zpět v roce 2019 kvůli projektu rekonstrukce a vybudování muzea a kulturního centra mezinárodní úrovně.

Rodný dům Antonína Dvořáka

Původně barokní rodný dům Antonína Dvořáka s okolními hospodářskými budovami je významnou dominantou obce Nelahozeves a národní kulturní památkou. V roce 1884 jej zakoupila rodina Lobkowiczů. Později byl zkonfiskován nacistickým a komunistickým režimem.  V letech 1976–2019 budovu spravovalo Národní muzeum, poté objekt převzala společnost Lobkowicz Collections, o.p.s., která zahájila jeho dlouho očekávanou proměnu v mezinárodní hudební centrum s novou muzejní expozicí. Rekonstrukce stavby začala v lednu 2023 a testovací provoz muzeum zahajuje v létě 2024.

Nová muzejní expozice propojuje Dvořákovu hudbu s geniem loci jeho rodiště. Inovativní výstava představuje prostředí středočeské vesnice tak, jak vypadala v polovině 19. století, tedy v době, kdy zde Dvořák vyrůstal. Velký důraz je kladen na zvukovou stránku a samozřejmě na hudbu. K té budou mít návštěvníci přístup prostřednictvím speciálních audioprůvodců, jež je seznámí se skladatelovou životní a profesní cestou, vedoucí ze skromných poměrů jeho rodiště až k celosvětovému uznání.

Rodný dům Antonína Dvořáka a přilehlý areál je prostorem pro pořádání mnoha hudebních, komunitních a vzdělávacích programů, koncertů a kreativních dílen určených všem generacím. 

Antonín Dvořák

Příběh Antonína Dvořáka (1841–1904) má počátek v malé středočeské vesnici Nelahozeves, ležící na levém břehu řeky Vltavy 35 km severně od Prahy. Právě tam se v roce 1841 Antonín narodil Anně a Františku Dvořákovým jako nejstarší z devíti dětí. Jeho otec provozoval řeznictví a hospodu, ve které hrával při vesnických zábavách na citeru. Chlapec zde prožil většinu dětství obklopen hudebními vjemy. V kostele sv. Ondřeje, který stojí hned naproti domu a ve kterém byl pokřtěn, uslyšel poprvé varhany a hlasy místních zpěváků. Zdejší učitel a kantor Josef Spitz ho učil na housle a Dvořák záhy začal hrát při církevních obřadech i na vesnických zábavách. V roce 1853 se odstěhoval za studiem z Nelahozevsi do nedalekých Zlonic. Ze skromných poměrů syna nelahozeveského řezníka a hostinského se postupně stal mezinárodně uznávaným skladatelem a hudebním géniem.

Ve své hudbě Antonín Dvořák vycházel z české lidové tvorby, jejíž prvky včlenil do svého rozsáhlého díla. Zasadil se o definování českého národního hudebního stylu a prezentoval jej světu. Jeho stěžejní kompozice, včetně Slovanských tanců a proslulé opery Rusalka, byly s úspěchem hrány v Praze, Vídni a Londýně. Během působení ve funkci ředitele americké Národní konzervatoře hudby v New Yorku (1892–1895) složil Dvořák své nejznámější dílo, Symfonii č. 9 „Z Nového světa“. Ta měla premiéru v prosinci 1893 v Carnegie Hall a v roce 1969 se její nahrávka dokonce dostala na palubu Apolla 11, kterou vedl Neil Armstrong při misi na Měsíc.

Dvořák povzbuzoval Američany k poslechu jejich jedinečného hudebního dědictví, zejména černošských spirituálů a hudby původních amerických obyvatel. Ty inspirovaly nejen jeho vlastní tvorbu, ale také připravily půdu pro americké skladatele a hudebníky, jako byli Aaron Copland, George Gershwin a Duke Ellington, a daly vzniknout novým hudebním žánrům, včetně jazzu. Dvořákův vliv rozvíjel a formoval budoucí výrazně americký hudební hlas.

Přes všechen mezinárodní úspěch Dvořák nezapomněl na svůj skromný původ. Místa a zvuky dětství, jako hluk vesnické hospody, šumící řeka Vltava, hvízdání parních vlaků či ptačí zpěv, hluboce zakořeněné ve vzpomínkách na jeho milovanou vlast, se nesly celým jeho životem a hudbou.

House of Lobkowicz

Organizace House of Lobkowicz sdílí 700 let české inspirace, jejíž součástí je pět jedinečných kulturních památek, z nichž každá nabízí kompletní balíček služeb v oblasti event designu a gastronomie, rozmanité kulturní zážitky. V neposlední řadě sem patří také Lobkowiczké sbírky – jedny z nejstarších a nejcennějších soukromých uměleckých sbírek v Evropě.

Lobkowiczové jsou jedním z nejstarších českých šlechtických rodů, jehož historie sahá 700 let do minulosti. Po generace měli jeho členové mimořádné postavení na evropské politické i kulturní scéně, zejména jako mecenáši umění. 

Lobkowiczké sbírky

Lobkowicz Collections, o.p.s. spravuje umělecké sbírky rodiny Lobkowiczů, jež patří k nejstarším, nejrozsáhlejším a nejcennějším šlechtickým umělecko-historickým kolekcím v Evropě. Historie některých artefaktů dosahuje i více než dvou tisíce let. Ve fondu jsou dochovány umělecké předměty, zbraně, hudební nástroje, dobové partitury a party – některé z nich anotované samotnými skladateli, knihovna s více než 65 tisíci svazky a rozsáhlý rodový archiv dokládající nejen význačné postavení rodu na poli diplomatickém a společenském, ale i jeho dlouholetý kulturní mecenát.

V polovině minulého století zažily lobkowiczké sbírky pohnuté období, když byly dvakrát krátce po sobě zkonfiskovány, nejprve nacistickým a vzápětí komunistickým režimem. Během tohoto období utrpěly sbírky mnoho škod. Po přijetí restitučních zákonů na začátku devadesátých let 20. století se rodině, která se krátce po sametové revoluci vrátila zpět do tehdejšího Československa, podařilo dohledat většinu uměleckých předmětů a shromáždit je zpět do svých rukou. Krátce poté byly tyto skvosty poprvé v historii jako celek zpřístupněny široké veřejnosti. Velká část sbírkových předmětů je vystavena ve dvou stálých expozicích – v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě a na zámku v Nelahozevsi.

Coda

Při vzpomínce na stav domu před rokem 1990 a vlastně řadu let i po něm mi připadla návštěva na konci června jako zázrak, doslova jako bájný Fénix, který povstal z prachu času. Expozice se dost liší od fungování státních muzejních institucí, ale nebudu prozrazovat. Určitě rodný dům navštivte, a to i s dětmi či vnoučaty – ručím vám za to, že budete příjemně překvapeni. (Naše vnučka Beata, první z osmi, byla nadšena!)  Dvořákovo rodiště má v sobě  velké možnosti a bude záležet na kreativitě managementu, který mi připadá velmi kompetentní, a manažerských schopnostech rodiny Lobkowiczů, jak se bude vyvíjet… Naše návštěva Nelahozevsi měla kouzelnou tečku. Infocentrum a „nádražní útulek“ u kolejí je doslova provoněn Dvořákem. Tak příjemné „nádraží“ jsem už hodně dlouho nenavštívil. Dokonce jsem měl nakonec kávu i s Novosvětskou. Antonín Dvořák by byl nadšen!

Luboš Stehlík