Třetí rezidence Patricie Kopatchinské na Pražském jaru 18. května byla poctou Ludwigu van Beethovenovi a hlavně Luboši Fišerovi.  Beethoven je jeden z mála komponistů před Johnem Cagem, který je hoden jejího intenzivního zájmu.

Občas jej ráda hraje i nahrává (například komplet pro housle a orchestr, Houslová sonáta č. 9). Jako všechno, co ve svém životě dělá, jde tzv. proti proudu a vědomě dělá vše pro to, aby to bylo světem vnímáno a aby se odlišila. Nevím, jestli vnímá desítky živých i mrtvých houslistů a houslistek jako vykopávky a přežitek doby nebo respektuje jiné cesty, jež se jeví jako tzv. názorový standard, ale hodně se snaží, aby její stopa v hudebním světě byla originální.

Recitál s jejím stálým klavíristou Joonasem Ahonenem (mimo to i skladatelem a cembalistou) bych popsal jako vzrušující, nádherný, klamný, překvapivý a měl, jak jsem zmínil,  dvě roviny, které spolu vůbec nesouvisely. Beethoven měl festivalové publikum přesvědčit, že jejím světem není hlavně hudba 20. a 21. století, s Fišerem se chtěla v jeho domovině podělit o svém bezmezném obdivu k hudbě, která se zde hraje sporadicky, a byl to symbolický políček českým houslistům, že je tato hudba téměř nezajímá.

Co bylo na Beethovenovi pozitivní? Zavrhla osvědčený houslový hit, Jarní sonátu, vybrala Sonátu G dur č. 8 a na závěr méně hranou Sonátu a moll č. 4, zrovnoprávnila klavír, snažila se akceptovat některé výdobytky tzv. historicko poučené interpretace klasické hudby, například v poměru mezi  vibratem a non vibratem.

Co mě vadilo? Deformace notového zápisu ve frázování, smykování, agogice a tempech. Beethoven sice přiznal, že jeho finále jsou „hlučná a spěchající“, ale třeba tempo poslední věty opusu 8 bylo vražedné a stírající poetiku hudby. Přestože její nástroj od turínského houslaře Giovanniho Francesca Pressendy (1834) nemá kvalitu nejlepších guarnerek či stradivárek, její hra měla velmi vysokou úroveň. Nicméně v Beethovenovi dávám přednost například Kavakosovi, Mutter, Capuçonovi, Kremerovi.

Oslava českého skladatele Luboš Fišera byla dokonána způsobem, který mi nebezpečně zastavoval dech. Výborná byla Sonáta pro housle sólo „In memoriam Terezín“. (Závažnost této dramaturgické volby podtrhla Terezínská tryzna 2025, která se ve stejný den dopoledne uskutečnila na Národním hřbitově před Malou pevností.) Na malé ploše maximální kontrasty, drama, silné emoce, které houslistka miluje, ani jedna nota navíc. Podobného typu je Fišerova Třetí klavírní sonáta, jež na mě působila v dokonalém výkladu pana Ahonena stejně silně.

Nicméně vrcholným opusem večera a podle mě celé rezidence Patricie Kopatchinské byla Sonáta Ruce pro housle a klavír. Není divu, že vyhraněná lidská emocionalita a mimořádná schopnost empatie přivedla houslistku k této dle mého mínění nejlepší české komorní houslové hudbě. Měl jsem pocit, že takové tónové a emoční intenzity by nebyl schopen ani Gidon Kremer. Byl to zázrak… jenže vzešlý z člověka, nikoliv z nebe.

Luboš Stehlík   

Patricija Kopatchinskaja uctila Luboše Fišera

Patricia Kopatchinskaja je zvláštním fenoménem klasické hudby. Občas šokuje obecenstvo. Na její svéráz, k němuž  patří i to, že na pódiu vystupuje bosa,  si posluchači již dávno zvykli. Na jubilejním 80. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro se stala rezidenční umělkyní. Vystoupila hned třikrát mezi 16. – 18. květnem 2025. Na prvním koncertě v jejím podání zazněl také známý Concerto funebre německého skladatele Karla Amadea Hartmanna, který jsme před 33 lety na festivalovém pódiu poprvé slyšeli v interpretaci Andrého Gertlera, žáka Hubaye a specialisty na hudební tvorbu 20. století.

Třetí večer, na kterém Patricia Kopatchinskaja vystoupila, byl věnován tvorbě letošního jubilanta Luboše Fišera, jednoho z nejvýraznějších českých komponistů s přesahem do filmové tvorby. Koncertním partnerem houslistky se stal finský klavírista Joonas Ahonen. Ahonen je technicky brilantní klavírista a má z dvanáctileté  spolupráce se souborem Klangforum Wien mimořádnou zkušenost s interpretací hudby 20. století.

Patricija Kopatchinskaja se doslova vřítila na pódium a od první chvíle dávala najevo, že hraje jako o život. Jejímu interpretačnímu naturelu a živelné hudebnosti je tvorba Luboše Fišera velmi blízká. A to nejen v dramaticky exponovaných partiích, ale také v lyrických plochách, které jsou v hojnosti přítomny ať již v jeho Sonátě pro housle sólo „ In memoriam Terezín“ nebo jeho slavné Sonátě pro housle a klavír „Ruce“. Mimochodem, jak dokázala například zvukově vypointovat pizzicata hrané pravou rukou, se stalo mimořádně působivým  zážitkem, na který se nezapomíná. Interpreti zajímavě protnuli dramatické skladby Luboše Fišera s komorním dílem Ludwiga van Beethovena. Oproti původně ohlášenému pořadu to nakonec nebyla jeho poslední 10.  sonáta G dur, ale hned dvě sonáty – známá 8.  sonáta z op. 30 psaná také v G dur a na závěr překvapivě málokdy slýchaná 4. sonáta  a moll op. 23.  Rozsahem i uměleckou závažností velkolepější  10. sonáta   by možná slušela na závěr přece jen o něco více. Ale to je jen na okraj.

Z provedení dvou sonát bych vyzvedl především zvukově bohatě odstiňované Andante scherzoso  v polyfonických částech čtvrté sonáty. Patricija Kopatchinskaja přesvědčila používáním vynikajících,  mnohdy i nezvyklých spiccat  a vůbec velkou šíří až rafinovaných smykových variant. Její způsob práce s melodickými oblouky zvláště ve druhé větě osmé sonáty  byl  ale také někdy i docela svérázný. Takový, jakou je Patricia Kopatchinskaja umělkyní. Zvláště v prvé z obou sonát to někdy vedlo i k určité menší rytmické souhře obou interpretů.

Je nutno dodat, že klavírní sonáta Luboše Fišera  byla po přestávce přednesena s velkou technickou přesvědčivostí a kouzlením s klavírním zvukem ve ztišených partiích sonáty. Patricia Kopatchinskaja s Jonasem Ahoonenem přidávali Nocturno dalšího představitele postmoderní hudby Johna Cage. V mysli mi přitom vytanula  zkušenost slavného  Arthura Rubinsteina, který radil na závěr koncertů zařadit také  nějakou skladbu končící energickým švihem. Tady těch meditativně kontemplativních ploch bylo až možná nadmíru. Mimochodem škoda, že v takovém programovém scénáři   nepřidala na závěr Patricija Kopatchinskaja  Fišerovo proslulé Amoroso. 

V každém případě lze festivalu poděkovat, že koncert tohoto typu k poctě Luboše Fišera zařadil do programu letošního ročníku. Luboš Fišer, ale i posluchači si takovou procházku jeho díla ve srovnání s Ludwigem van Beethovenem určitě zasloužili.

Vladislav Vilímec