Četl jsem poutavý výrok ze soukromého deníku českého dirigenta Františka Jílka, velkého kumštýře tvořícího téměř celý život v rodném Brně. Dostanu se k němu teprve v závěru svého psaní. Jsou to ovšem slova, která mě přiměla vážně se zamyslet nad zdánlivě prostým tématem: Pro koho to vlastně my, interpreti, hrajeme? A jak to ovlivňuje naše rozhodnutí o tom, co a jak kde bude konkrétně znít?

Snad se vám takové otázky jeví jako naivní. Zkuste se jen ale na chvíli vžít do role hudebníka (nejste-li jím již) a zodpovědět si je! Není to ani trochu lehké.

Je to dilema až příznačné pro dnešní dobu, jež jeví sebejistou přesvědčenost o každé mediálně vyslovené tezi zrovna jako naopak známky nemožnosti přitakat jakýmkoli jasně definovaným a nezrelativizovaným hodnotám. Slyšívám množství siláckých názorů na tento námět, a lišívají se přímo radikálně. „Hrajeme přece pro lidi, to je jasné!“ – „Každý umělec si hraje a má si hrát hlavně sám pro sebe!“ – „Sloužíme jako interpreti přece pokorně interpretovanému dílu!“ – A tak dále a tak podobně.
Pojďme se na věc podívat. Nejde mi o suchopárné odpovědi ze sociologického hlediska. Jsem dirigent, ne vědec nebo novinář. Zajímá mě především to, kde se asi nakonec nachází to pravé měřítko pro rozhodování o tom, jak hrát, jak představovat interpretované skladby, jak činit pravidelná rozhodnutí o celkových koncepcích i o nejmenších detailech. A možná dokonce měřítko pro základní otázku proč.
Představte si pro jednou společně se mnou, že máte patřičnou aprobaci a že máte dirigovat takovou… Dvořákovu Novosvětskou. Jaká bude? Jak k ní přistoupíte? Co si od ní budete slibovat? Žurnalisté se mě donekonečna ptají: „Jaká bude vaše nová koncepce, pane dirigente? Co (nového) chcete svou interpretací tohoto díla říci?“ Tak to je, právě tak, a ne jinak! Tedy jaká bude? Jaké bude třeba její – vyberme si klidně jen díl – slavné Largo? Je to podstatné předem i při tom vědět? Je to zcela nedůležité? A komu a jak na tom nejvíce záleží? „Hrajeme přece pro lidi…“

Uvádím toto sdělení jako vůbec první, neboť je na něm cosi neprůstřelného. Skloňujeme dennodenně, jak důležité je sloužit komunitě, v které pracujeme a žijeme, dochází nám, že „kdyby nebyli lidi v sále, nebylo by pro koho hrát“, žijeme (přece, aspoň v principu) z útraty publika, které je ochotno se na naše koncerty a představení rádo vydat a ocenit nás. Tahle okolnost kolem nás kroužila mimořádně dotěrně zejména v době pandemie a stala se docela přebujelou. Jenže takové plné Rudolfinum pojímá více než tisícovku posluchačů, virtuální éter pak přímo neomezené množství. Je nám důležité, aby byli lidé spokojeni? Osloveni? Ohromeni? Aby tleskali podníceni nadšením? No bodejť že ano! Asi málokdo by odpovídal jinak než kladně. Ale rozhodujeme-li se o konkrétní skladbě, třeba o onom Dvořákovi, pomůže nám v tom nějak vědomí o plném sále? Usiluji-li nakrásně, aby byl můj posluchač obšťastněn, který posluchač to v posledku je? Posluchač navýsost poučený? Posluchač, který sedí v síni poprvé v životě? Mladý? Starý? Milovník hudby s mnoha očekáváními? Vůbec bez očekávání? Známé rčení, určené snad pro ostřeji koncipované kontexty, o „nezavděčení se všem“ je nám tady pro „masu“ publika dokonale platné.

„Co by tomu řekl…?“O něco jednodušší je se soustředit na posluchače jednoho, ať kýženého, nebo ne zrovna vyžádaného. Klasickými příklady tu budou naši rodinní a kamarádští miláčci, někdejší nebo současní učitelé a mentoři a… ano, kritici. Jako byla u předešlého momentu problém neschopnost rozeznat v mase jakýkoli osobně garantovaný názor, je zde potíž v přesně opačném poli: konkrétní názor konkrétního člověka je svazující, znesvobodňující, omezující. Tuto situaci znám dobře z vlastní zkušenosti. Populistické a nic neříkající ohledy na spokojené publikum jako celek zde ustupují odevzdáváním zodpovědnosti jednosměrné chvále či kritice přicházející od jiných. Najednou naplňujeme rámce „zadání“, a to takových, která jsou na úkol navěšována zvnějšku. Nerad bych, aby mi bylo špatně rozuměno. Přítomnost člověka, kterého si vážíme nebo kterého máme rádi, v obecenstvu dokáže být nádherná inspirace. Zaslouží-li si však takový člověk naši vážnost a sympatii, nebude ho primárně zajímat, jak naplňujeme předem daná, natožpak úzká očekávání. (Ostatně jeho spokojenost může být v krajním případě kompenzována nespokojeností všech ostatních.) Ještě horší je pak ohled na konkrétního konzumenta v rovině obav a rizik. Spadá sem přísný učitel i ostrý kritik, zrovna tak však agent, který se rozhoduje o tom, jestli přijme účinkujícího pod svá křídla, a tak mu umožní ten pravý rozlet. Mentální upínání se na názory takových lidí v publiku může být přímo paralyzující. Přiznávám: „Udělám to a ono, abych ohromil xy“ občas zafunguje – jako jednorázový postup k zahájení kariéry je to věc dokonce docela častá. Ale upřímně řečeno nebezpečná i tehdy. Hraje či zpívá-li umělec jinak v rozhodujících okamžicích a v šedších chvílích běžnějšího „provozu“, odhalí se to brzy a v jeho neprospěch. Mně však ani tak nejde o tuto jednorázovost. Jde mi o dlouhodobý postoj a názor.

„Četl jsem, že…“Jakýmsi podpřípadem výše napsaného samojediného posluchače je přečtená kniha nebo alespoň stať z pera váženého autora. Vím, je to dnes poněkud staromódní a nedělám si iluze o tom, kolik takových knih nebo statí účinkující umělci mají čas číst a čtou. Přesto – každý, kdo oblast své činnosti opravdu miluje, musí vnímat jako podnětné, když někdo jiný o této oblasti krásně nebo dostatečně pravdivě a poutavě píše, jakkoli by taková setkání s jinými názory byla ojedinělá. Pozoruhodným zdrojem poučení jsou dnes bezbřehé vody internetu. Jako každý rozhovor o společných tématech je i čtení vidění jiných lidí obohacením. Při přípravě může přinést nedocenitelné impulzy. Výhodou této jednoproudé komunikace je, že minimálně v případě zemřelých autorů nečekáme na zpětnou vazbu, ale podněcujeme sami sebe, jimi inspirováni, k novým způsobům pojetí věci. Potíž je, že pokud nevyjdeme ven s tím, co a jak jsme se předem konkrétního dověděli, nedostaneme ani konstruktivní zpětnou vazbu. (Platí to obecně, a natožpak u nepodložených dojmů v internetových debatách a na sociálních sítích.) Navíc – každý, kdo píše o hudbě, píše o ní v konkrétní době a v konkrétním kontextu. Vynikající historická věcná pojednání jsou pro nás dnes jistě relevantní a často velmi inspirující, ale nemůžeme je „použít“ nekriticky. Stalo se mi vícekrát, že jsem byl nadšen četbou zajímavého názoru na skladbu, kterou jsem dirigoval, nebo celou její epochu, a pokusil jsem se mnohé z přečteného potom jednoznačně zužitkovat. Jediný způsob, kterým takový postup fungoval, bylo nakonec obeznámit spolupracovníky aspoň rámcově s takto nabytými odůvodněními a s vlastním přemýšlením a tuto vnější inspiraci přiznat, svěřit se s ní. Každý citlivý člověk totiž nakonec pozná, pravíte-li co ze sebe, nebo odříkáváte-li (vlastně jako školák) nastudované vědomosti – byť jsou sebecennější.

„Jsem tam od toho, aby…“U dirigenta k předešlým možnostem přistupuje ještě pragmatické hledisko primární
spokojenosti orchestru nebo celého souboru – se vším, co k tomu patří (znovupozvání, kontakty, celkový rozmach životní dráhy včetně finančního ohodnocení). Prosím nepodceňujte tuto okolnost. Umělecký vedoucí nedocílí vůbec ničeho, bude-li jediným přesvědčeným o věci na pódiu – a bude-li ignorovat, zda je jeho počínání úspěšné, nebo ne. Tudy, tedy cestou naprosté odtrženosti od společenské reality, samozřejmě cesta nevede. Přesvědčování přítomných se může dít rozmanitými způsoby (jinak též zdánlivě přesvědčeným zásadovým nepřesvědčováním), na sílu, nebo naopak uplatňováním libých charismat nejrůznějšího typu… jisté ovšem je, že muzikanti hrající pod dirigentem by přesvědčení být měli (ať už – podle slavné berlínské anekdoty – hrají „mit dem“ nebo „gegen den Dirigenten“). Je ale nabíledni, že ani tato metoda není samospasitelná. Kompromisy je občas nutné dělat (jako v kterékoli oblasti života), ale šlo-li nám o základní hlediska rozhodování, není kromě informovanosti a vlivu zásadního rozdílu mezi masou posluchačů a masou hráčů. I tady platí, že se nelze zavděčit všem (zato je velice snadné všechny rozčílit nebo otrávit!), a „cesta nejmenšího odporu“ vyvolává nakonec stejně odpor právě u těch, kteří jsou ambiciózní, chtějí silné pojetí a doufají v ně. Opatrnictví na dlouhou trať nezmůže nic. Chce to opravdu skutečného (ale zase nepřehnaného) filipa, máte-li strhnout hrající orchestr k čerstvému pojetí známé skladby, řekněme opět naší Novosvětské – a to tím ansámblem ani nemusí být skvělými tradicemi živená Česká filharmonie. Čím slavnější kus, tím košatější očekávání. Jenže která jsou ta pravá?

„Ve službě autorovi…“Konečně se dostáváme na půdu, která navzdory své abstraktnosti snad začíná poskytovat pevnější oporu. Partitura, jakési pomyslné „písmo svaté“ orchestrálního hudebníka, otevírá dirigentovi (za účasti v předešlém odstavci zmíněných spoluúčinkujících) přístupové cesty dovnitř do díla a z něj pak smysluplně opět ven. Partitura je klíč. Jakkoli platí Mahlerovo „vše důležité je za notami“ (pozor ovšem, nemyslel tím „mimo noty“!), je přinejmenším u nedivadelní hudby beze slov, scény a režie partitura vlastně jediným směrodatným materiálem, o který v pravé podstatě věci jde. Uvážíme-li, jak detailní zprávu o podobě svého díla aspoň novodobější skladatelé ve svých partiturách zanechali (jedná se o jakýsi stavební plán, výkres hudebního architekta), je až šokující, jak mizivé pozornosti se tomuto základu všech základů dostává mimo oblast skladatelské a dirigentské specializace. Hudbymilovná kritická veřejnost má plná ústa nejrůznějších expertiz týkajících se prováděných děl, ale opravdu málokdo si dá dnes práci, aby si prostudoval dopodrobna, co nám autoři písemně zanechali a s čím jediným všichni musíme pracovat a (naštěstí – aspoň v přípravě, na zkouškách a na koncertním pódiu) pracujeme. (Srovnávání existujících nahrávek je podstatně pohodlnější, přestože právě že nemá s hudební gramotností mnoho společného a bývá neobyčejně zavádějící.) Nikdo, kdo mě zná, mě asi nebude podezírat z podceňování fenoménu partitury a jeho důkladné znalosti; spíš naopak. Ale i zde popravdě číhá nebezpečí – nebezpečí rigidního dogmatismu. Nakonec i partitury byly (aspoň částečně, aspoň podvědomě) psány pro konkrétní lidi, soubory a sály. A když nic jiného, tak pro konkrétní dobu. Zamilovat se příliš do notového textu může znamenat nevidět přes něj hrající a poslouchající lidi a – zapomenout nakonec i na sebe sama. A neváhám zde doplnit, abych se vyhnul opakovanému úpadku do pasti výše zmíněného populismu: nevidět přes notový papír pořádně ani člověka-skladatele. Je roztomilým paradoxem známým z dějin hudby i z osobních setkání s žijícími komponisty, že titíž lidé, kteří v tvůrčím vytržení i rozvažování bazírují na každé notičce a každém akcentíku své notografie, pak vášnivě protestují, když interpret bere jejich „dítě“ příliš podle litery nebo příručky a neoživí je duchem osobního porozumění a velkoryseji rozvrženého, v přítomnosti žitého, často intuitivního nadšení. Ostatně dirigující skladatelé sami páchají nejkrásnější interpretační „zločiny“ na svých vlastních dílech – a pokaždé ještě jiné; vždycky však svoje!

„Co mně je nakonec po…“Neprobral jsem však, jak teď vidím, možnost ještě úplně jinou. Nazvěme ji, jak jen chceme, třeba možností gigantického individualismu. V úvahách na téma přesvědčivosti dirigenta jsem se kolikrát zaklínal potřebností osobní autentičnosti. Ano, je to tak – kdo nestojí před orchestrem a před publikem pravdivě a svojsky, nepodnítí a nezažehne. Tato možnost je ale velmi ošidná. Ve zřídkavých až výjimečných případech může vést k nádherným výsledkům. Hrozí však zrovna tak uměleckou perverzí. Celá postava dirigenta dodnes představuje pozoruhodně silný mandát, zcela se vymykající všeobecnému ústupu vlivu jakýchkoli autorit v naší (post)demokratické době – až nad tím zůstává občas rozum stát. Pro mě za mě tomu může i nadále takto být, ale za jedné zásadní podmínky: Dirigent se sám někam dále zodpovídá a nedělá si, co se mu zlíbí. Příležitostně a dočasně může být měřítkem přijatelnosti jeho autority úspěch, nejčastěji mediální a ekonomický – a s tím společenský; na něm se pak „veze“ celá instituce. Avšak ani tyto věci se (naštěstí) v našem stále ještě dostatečně kriticky smýšlejícím hudebním světě nedají stavět na písku – je známo mnoho případů hudebníků, kteří byli nebo jsou mimořádně známí (pádně hlavně u laické veřejnosti), ale nedostává se jim dosti odborného uznání, aby vystupovali s nejlepšími tělesy a soubory, kterým dosud předně záleží na tom, aby hrály po kvalitativní stránce co nejskvěleji. Někteří kolegové tu nechávají dilema rozhodování zcela stranou a nechávají muzikanty jim svěřené hrát, prostě jak jsou dosud zvyklí nebo jak je v tu chvíli napadá. Někdy z toho jsou příležitostně krásné výsledky. Ale dlouhodobě? Myslím, že autentické a osobní úsilí o vážně míněný (a pokud možno uvolněně uskutečňovaný) umělecký cíl se zodpovědným ohledem na autorovo přání a s informovanou obeznámeností o dosavadních tradicích (bez jejich slepého kopírování), to by mohla být ta pravá cesta. Výše jsem vyjádřil sdostatek kritičnosti k umělcům, kteří se ohlížejí pouze na konkrétní očekávání z příliš konkrétních směrů. Ještě těžší herdou umělecké poctivosti je však svéhlavé hození všech možných námitek jednou provždy na smetiště s haraburdím nepotřebné kritiky. Z růžového obláčku neomylnosti vlastních emocí již mockrát zapršel mazlavý liják nesnesitelně kýčové sentimentality nebo přímo krupobití anarchie. Ale co dál? Čekali jste ode mě precizní odpověď, vyjadřující, jak je to „správně“? Myslím, že neumím sloužit. Otázky a uvažování jsou k tomu všemu zajímavější než precizované odpovědi. Možná existují kolegové, kteří se v životě podobnými úvahami nikdy nemuseli trápit. Existuje jistojistě možnost dělat vše takříkajíc pro potěchu a radost a – jak se dnes již neomezeně říká – „hlavně si to užít“. Poslyšte: Abych pravdu řekl, jakkoli podezřele to mým uším zaznělo, tohle vůbec není tak špatná cesta. Co vím totiž jistě, je to, že pokud má něco šanci strhnout všechny přítomné na stranu světla a krásy, je to vlastní radost a pozitivní prožívání společných úkolů a jejich hodnoty. Neměl-li bych šéfredaktorův impuls a vlastní chuť tady cokoli psát, zůstal bych ve své stručné odpovědi na otázku v titulku své úvahy asi právě při tom – diriguji tak či onak (a hlavně tak často a tak vášnivě) pro radost. Taky mě to nesmírně baví. … Kdyby jen to vlastní prožívání nebylo ve skutečnosti podstatně diferencovanější a hlavně – zranitelnější. Té radosti se ne každý den dostává vrchovatou měrou – zejména když je právě vaše rozjaření příležitostně trnem v oku těm, kdo jej škarohlídsky nechtějí nebo neumějí prožívat s sebou a do radosti a dobré nálady druhých se rádi a velmi přesně strefují. Znáte některé takové, nebo ne?
Kdo nebo co je tedy – aspoň imaginárně – tím nejlepším arbitrem pro způsob, jakým hrajeme, zpíváme, dirigujeme, a pro motivaci tak vůbec činit – když to není publikum jako masa, publikum jako jedinci, přečtené názory, pragmatické posloužení potřebám spoluúčinkujících, doslovně notifikovaná a otrocky následovaná přání skladatele, osobní úspěch nebo čirý rozmar? Nebo dokonce náhoda, vedoucí nás každý den k tomu či onomu, jak to zrovna vyjde?
Slíbil jsem na začátku jeden výrok. Jistý divadelní kolega Františku Jílkovi v době, kdy mu bylo coby dlouholetému šéfovi brněnské opery již k šedesátce, navrhoval sepsání jeho biografie. Nebyli si zrovna nejbližší, ale dotyčný v takové knize viděl možnost vlastního uplatnění. Noblesní Jílek odmítl a ve svém deníku si prostě poznamenal:
„Diriguji pro svoje potěšení a svědomí a počítám s tím, že po mé smrti nebo skončení mé činnosti všechno se také skončí ve vědomí lidí o mé práci. Je to v pořádku, rodí se noví umělci a noví lidé se je učí poslouchat.“Nedovedu přesně vyjádřit, proč mě toto vyznání od prvního přečtení tak dojímá. Asi proto, že se v něm snoubí na pevných základech stojící sebejistota s bytostnou pokorou. A taky to, že nebyl určen k medializaci. To všechno je mi moc sympatické. V předchozích odstavcích jsem se záměrně ani jednou nedotkl jakýchkoli ohledů „transcendentálních“ – nepřísluší mi tady posuzovat možné zásvětní perspektivy a jejich kritéria. Ale ta zmínka o svědomí je podle mě opravdu dobrá. A platná pro všechny doby a souvislosti.

Foto Ian Ehm