Salamone Rossi a polyfonní hudba v raně barokní synagoze

Když kolem roku 1622 vyšel v Benátkách tiskem soubor synagogálních skladeb pro „tři, čtyři, pět, šest, sedm a osm hlasů“ slavného židovského skladatele a houslisty Salamona Rossiho nazvaný Ha-širim ašer li-Šlomo (Písně Salamonovy), vydavatel na titulní stránce neopomíná upozornit, že se jedná o absolutní světovou novinku. Tento unikát v dějinách hudby má svou neobyčejnou historii.

I když Salamone Rossi (c. 1570 – c. 1630) je výjimečnou osobností kultury pozdně renesanční Itálie, nebyl jediným Židem, který se na jejím pulzujícím životě významně podílel. Situace italských Židů na sklonku renesance však byla ambivalentní. Bezprostřední blízkost náboženskému centru katolicismu mohla místy znamenat neobvyklou vstřícnost konkrétního papeže, významných kardinálů, či některého z členů rodů vládnoucích v jednotlivých italských městech, ale jindy se vlivem náboženských vzedmutí a politického kalkulu mohla snadno obrátit v úporné pronásledování. Strach z šířící se reformace v 16. století a snaha „očistit“ italský katolicismus od „nekatolických prvků“ se ve vztahu k italským Židům odrazila velmi negativně a zakládání ghett v Itálii i posilování diskriminačních nařízení spadá ve velké míře právě do této doby. Otevřená atmosféra renesančního humanismu se však silně podepsala i na životě židovských komunit. I přes snahu o větší izolaci italských Židů od křesťanské společnosti byla italská ghetta nasáklá duchem renesanční kultury. Taneční mistři jako Guglielmo (Benjamin) Ebreo da Pesaro, autor spisu Trattato del‘ arte del ballo (Pojednání o umění tance), Musseto nebo Isacchino Massarano, slavný divadelní herec, režisér a dramatik Leone de‘ Sommi nebo osobnosti ze světa hudby jako Abramo del Arpa a jeho vnuk Abramino, Salamone Rossi a jeho sestra Madama Europa, Allegro Porto, David Civita, David Finzi, Samuelle Sonatore nebo Madonna Bellina a mnozí další nacházely uplatnění na dvorech umění milovné italské nobility. O šíři židovského působení italských Židů jako učitelů hudby a tance svědčí mimo jiné i opozice některých církevních autorit. Například v roce 1443 vydaly benátské autority příkaz k okamžitému uzavření židovských hudebních a tanečních škol a zakázaly výuku těchto umění pod pohrůžkou šestiměsíčního vězení a pokuty 500 dukátů. V roce 1466 pak donutil fanatický protižidovský kazatel Bernardino da Feltre autority v Parmě, aby vyhnaly židovskou učitelku hudby a tance a zabránily, aby se její křesťanské žačky „daly na scestí“. Tyto zákazy byly sice často porušovány, ale pro židovské hudebníky a taneční mistry znamenaly život ve velké nejistotě.

Salamone Rossi

Život Salamona Rossiho je nerozlučně spjat s italským městem Mantova a hudební produkcí vázanou na kulturní aktivity jeho vládnoucího rodu Gonzaga. Rossi se narodil v Mantově pravděpodobně kolem roku 1570.

Asi v 17 letech vstoupil do služeb vévody Vincenza I., kde působil nejdříve jako zpěvák a houslista a později jako vedoucí skupiny převážně židovských hudebníků. Stálé angažmá u mantovského dvora však bylo přístupné pouze křesťanským hudebníkům, a tak byl Rossi placen pouze za konkrétní uskutečněná představení se svou skupinou hudebníků (concerto) a za své skladby. Mantovský dvůr oceňoval Rossiho výjimečné hudební kvality. I když ani ty nemohly zajistit Rossimu postavení rovnocenné křesťanům, byla mu díky nim udělena některá zvláštní privilegia. Tak byl Rossi mantovskými vévody zbaven povinnosti nosit oranžové židovské označení. Označení Židů zavedl sice již čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, ale ne vždy bylo vyžadováno. Mantova  ho po letech přehlížení znovu zavedla až v roce 1577. Pro židovské lékaře, umělce a bankéře, kteří se často pohybovali v nežidovském prostředí, bylo toto označení velmi ponižující a mohlo znamenat i nebezpečí beztrestných slovních či fyzických výpadů. Proto bylo prominuto těm Židům, v jejichž případě se chtěl dvůr či vlivní patroni ponížení svých chráněnců vyhnout. Na mantovském dvoře hudba jen kvetla. V roce 1591 vstoupil do jeho služeb Claudio Monteverdi, který zde od roku 1601 působil jako maestro di capella. Rossi s Monteverdim zjevně spolupracoval a na některých představeních se podíleli společně. Hudbě se věnovala i Rossiho sestra, vynikající zpěvačka, Madama Europa. Podle dobových záznamů zanechala obrovský dojem svým ztvárněním Europy ve hře Gabriella Chiabrery Il Ratto di Europa (Znásilnění Európy) zhudebněné Giovanni Giacomo Gastoldim, do níž byla dost možná vybrána i díky svému neobvyklému jménu.

Ritratto di Vincenzo I. Gonzaga.

Italská instrumentální a vokální hudba

Rossiho dílo můžeme rozdělit do tří okruhů, které tvoří instrumentální hudba, italská vokální hudba a nakonec vokální hudba na hebrejské liturgické texty. Prvních dvou okruhů se dotkneme jen zběžně a zaměříme se především na Rossiho hebrejskou vokální hudbu.

Madrigaletti.

Italská vokální hudba tvoří nejobsáhlejší část Rossiho díla. Mezi lety 1589 a 1628 publikoval osm sbírek tohoto žánru, přičemž pět z nich tvoří madrigaly pro pět hlasů. Poslední sbírku z roku 1628 pak tvoří madrigalletti (madrigaly pro menší hlasové i nástrojové obsazení) většinou pro dva hlasy a continuo. Rossi patří k prvním skladatelům, kteří publikovali madrigaly s doprovodem continua a jeho Il Primo Libro di Madrigali (1600) obsahuje první dochovaný tisk tabulatury pro chitarrone (teorba). Od Rossiho jako židovského skladatele se neočekávalo, že bude komponovat skladby na křesťanské sakrální náměty. Všech 150 textů, které zhudebnil, jsou sekulární básně jeho italských současníků, mezi nimiž byli básníci jako Giovani Battista Marino, Battista Guarini, Gabriello Chiabrera, Ottavio Rinuccini, Cesare Rinaldi a jiní. Ve většině případů se jednalo o básníky, kteří byli nějak spojeni s mantovským dvorem. I když mnohé z těchto skladeb byly později zhudebněny i jinými skladateli, ve více než sedmdesáti případech byl Rossi prvním, kdo tyto básně zařadil do italského hudebního repertoáru. Jako v jiných sekulárních madrigalech i Rossiho náměty krouží kolem témat lásky a jejích radostí, ale častěji s láskou spojeného utrpení.

Rossi vydal čtyři sbírky instrumentálních skladeb, a to v letech 1607–1608, 1613 a 1622. Všechny jsou určeny pro strunné nástroje s výjimkou první, která uvádí možnost hrát melodický part na kornety. Sbírky obsahují abstraktní instrumentální skladby (sinfonia, canzona, sonata) i tehdy populární tance (gagliarda, corrente, brando, balletto). Dohromady obsahují 116 originálních děl, z nichž drtivá většina je psána pro tři hlasy: dva melodické nástroje a continuo. Jedná se o první tištěné sbírky italských „trio“ sonát, které se staly klasickým médiem barokní komorní hudby. Benátky a Mantova hrály v uvedení tohoto žánru do hudebního světa zásadní roli a Rossi je právem chápán jako klíčový průkopník tohoto žánru.

Al neharot Bavel.

Neměli bychom opomenout ani Rossiho hudbu pro divadlo, která se však až na případ jeho balleta pro hru La Maddalena (1617) Giovanni Battisty Andreiniho nezachovala. Divadlo skýtalo důležité hudební příležitosti obzvláště ve formě instrumentálních nebo vokálních meziher (intermedio), kde byly jednotlivé hudební vstupy často zadávány různým skladatelům. Takové představení pak bylo opravdovou přehlídkou uměleckých možností mantovského dvora. Od první čtvrtiny 16. století do poloviny sedmnáctého století působila v Mantově také židovská divadelní skupina, která uváděla díla italských autorů, ale i židovských dramatiků, mezi nimiž vyčníval především Leone de‘ Sommi. Židovské divadlo bylo pro mantovské Židy zdrojem hrdosti na vysokou kulturní úroveň, která v ničem nezaostávala za produkcí mantovského dvora. Financováno bylo mecenáši z řad židovské komunity, a tak pro mantovský dvůr znamenalo mimo jiné i bezplatný zdroj skvělé zábavy. Na jeho produkci se vedle Rossiho a jeho skupiny hudebníků podílel i již jmenovaný přední mantovský choreograf a tanečník Isacchino Massarano.

Širim.

Ha-širim ašer li-Šlomo

Jestliže v instrumentální hudbě a její kombinaci s hudbou vokální byl Rossi průkopníkem moderního stylu, jeho nejoriginálnější počin spočívá v publikaci souboru vokální polyfonní hudby na hebrejské liturgické texty Ha-širim ašer li-Šlomo. Název odkazuje zároveň na biblickou Píseň písní tradičně připisovanou králi Šalamounovi (Šir ha-širim ašer li-Šlomo) i na hebrejskou verzi skladatelova jména. Název je tedy možné přeložit jako Písně Šalamounovy či Písně Salamonovy. Toto dílo je jedinečné v několika ohledech. Předně se jedná o první uvedení umělecké polyfonní hudby do synagogy. Pokusy o praktikování vícehlasé hudby v synagoze se objevily již před Rossim, ale uvedení umělecké hudby založené na důkladné znalosti umění kontrapunktu je Rossiho novinkou. Nelze psát o Rossiho Písních, aniž bychom uvedli ještě jedno jméno. Je jím jeden z nejvýznamnějších italských rabínů 16. a 17. století Jehuda Arje mi-Modena (1571–1648) neboli Leone da Modena. Modena byl v mnoha směrech originální osobností a bez jeho iniciativy by Rossiho hebrejské Písně pravděpodobně ani nikdy nevznikly. Sám byl hudebně velmi nadaný a již v deseti letech se vedle tradičního náboženského vzdělání intenzivně věnuje hře na hudební nástroje a později i komponuje. V roce 1610 se stává kantorem v Italské synagoze v Benátkách (Scuola Italiana), kde zůstává až do roku 1648. V letech 1628 až 1639 působí také jako maestro di capella v Accademia degli Impediti, hudební akademii v benátském ghettu, kterou z velké části tvořili utečenci z mantovského ghetta po vpádu rabujících žoldnéřů ve službách Ferdinanda II. Štýrského a následné epidemii. S touto tragickou událostí rovněž mizí i další Rossiho stopy a lze předpokládat, že jeho smrt  s ní bezprostředně souvisí.

Leone da Modena.

Již v roce 1605 odpovídá Modena jako významný benátský rabín na následující dotaz od tazatele, který popisuje události ve své synagoze ve Ferraře:

„Máme mezi sebou v naší kongregaci šest či osm lidí, kteří se vyznají v umění zpěvu, rozuměj umění ‚musica‘, kteří na svátky a sváteční příležitosti pozdvihují svůj hlas ke zpěvu, velebení, chvále a radostnému plesání a zpívají [hymny] Ejn ke-lohejnu, Alejnu lešabeach, Jigdal, Adon Olam a jiné k Boží chvále v metru, relacích a uspořádání hlasů podle výše zmíněného umění. Jeden muž však povstal a chtěl je vyhnat se slovy, že nečiní správně, protože […] chvalozpěvy založené na umění hudby jsou zakázány od doby zboření Chrámu.“

Jinými slovy, snahy o změnu tradičního způsobu vedení bohoslužby v duchu dobové hudby byly mnohými chápány jako nepřiměřená inovace a hrubý zásah do synagogální praxe. Modena ve svém dlouhém responsu ukazuje všechny argumenty pro zákaz vícehlasé hudby jako irelevantní. Posvátné písně jsou bohulibé a zákaz zpěvu se na ně nevztahuje. Navíc, chtějí-li zpěváci náležitě chválit Boha v synagoze, musí se v umění hudby také cvičit a praktikovat ho i jinde. Úkolem kantora je, aby jeho hlas byl co nejlíbeznější a není důležité, zda je hlas jeden, nebo je jich mnoho. K Boží chvále má být podle Modeny mobilizováno to nejlepší z člověka:

„Jen kvůli tomu, že Bůh těmto lidem dopřál řádnou znalost tohoto umění a oni jej jeho prostřednictvím velebí, by se měli provinit na svých duších? Což máme nařizovat, Bůh chraň, že kantoři mají hýkat jako oslové, a nemají zpívat co nejlíbeznějším hlasem? […] A my, kdo jsme kdysi v našich modlitbách a chválách vynikali uměním hudby, budeme dnes národům k posměchu? Mají snad říkat, že mezi námi již toto umění není, a my máme výt k Bohu našich otců jako psi nebo krákat jako vrány?“

Modena si byl vědom toho, že nežidovské okolí nahlíží na tradiční synagogální hudbu jako na směšný a primitivní hudební projev. Hudební parodie na synagogální zpěv, jež se objevuje např. v madrigalové komedii Adriana Banchieriho Barca di Venetia per Padova (Benátky, 1605), mají ukázat mimo jiné i chaotičnost a zaostalost židovské hudby. Toto vnímání židovské hudby je i jedním z důvodů, proč Modena usiloval o zavedení umění polyfonie do synagogální bohoslužby. V Británii narozený izraelský muzikolog a historik Don Harrán, který se jedinečným způsobem zasadil o studium Rossiho a židovské hudby jeho doby, autor desítek odborných článků, Rossimu věnované monografie a kritických edic všech jeho hudebních děl, charakterizuje vztah mezi Modenou a Rossim jako vztah mezi architektem a inženýrem. Modena je podle něj ústřední postavou, která stojí za projektem Ha-širim ašer li-Šlomo, jejíhož provedení se Rossi zhostil.

Rossi a Modena se spřátelili někdy mezi lety 1605 a 1620 při Rossiho návštěvách Benátek. Není pochyb, že Rossi vnímal potřebu vnést prvek umělecké hudby do synagogy stejně jako Modena. Jak jsme viděli již v předchozím responsu, je zřejmé, že tato snaha se neobešla bez odporu. Rossi však nachází velké zastánce a po letech práce a experimentování s polyfonií v synagogách v Benátkách a v Mantově vydává v roce 1622 či 1623 své jedinečné dílo. To je opatřeno dobrozdáními rabínských autorit, chválami autora i patronů (především váženého mecenáše Mosese Sullama a rabína Leona da Modeny), Modenovým responsem legitimizujícími raně barokní polyfonní hudbu v synagoze z roku 1605, předmluvami Rossiho i Modeny a nechybí ani jedno z prvních upozornění na zákaz porušování autorských práv. Vše v hebrejštině včetně textů pod notovým zápisem. Modena ve své předmluvě popisuje těžkou práci na přípravě vydání a také, že na Rossiho žádost pečlivě kontroloval texty i notový zápis, aby nedošlo k žádnému pochybení. Nezapomíná upozornit na skutečnost, že se jedná o první tisk hebrejského textu s notací, což oba postavilo před těžký úkol. Hebrejština se píše zprava do leva a Modena s Rossim museli vyřešit problém sladění textu a notace. Jejich rozhodnutí nastavilo precedent, který je nejčastější formou notového zápisu s hebrejským textem až do současnosti: notový zápis postupuje zleva doprava, přičemž hebrejská slova jsou psána po hláskách zprava doleva, ale po slabikách zleva doprava. Je to tedy podobné, jako by český zpěvák při notovém zápisu zprava do leva zpíval např. slova „dův-vi-Da žalm“. Rossi je vykreslen jako novodobý chrámový hudebník, který přichází obnovit zapomenutou židovskou tradici umělecké hudby, která v důsledku tíživého exilu upadla v zapomnění. Tento argument byl namířen proti očekávané kritice z tradicionalistických kruhů a měl ukázat, že se nejedná o rozchod s tradicí, ale o její znovunalezení. V současnosti patří mezi Rossiho nejzajímavější interprety v Izraeli založený soubor Profeti della Quinta, jehož umělecký vedoucí, bas a cemballista Elam Rotem v Rossiho duchu komponuje i vlastní skladby. Tomu, kdo se chce do krásy Rossiho hudby hlouběji ponořit, lze jen doporučit některou z jeho mistrných nahrávek.

Navzdory Rossiho i Modenově snaze se tento koncept zdaleka neujal v takové míře, v jaké by si jeho „architekt“ i „inženýr“ přáli. Přesto se zdá, že v polovině 17. století byl v některých severoitalských synagogách polyfonní zpěv zavedenou praxí. I tak lze říci, že umělecká barokní hudba se v synagogách objevovala i nadále, přičemž se nejednalo jen o židovské skladatele. Ke konkrétním slavnostním příležitostem komponovali na objednávku pro synagogy v Itálii, Amsterdamu nebo jižní Francii hudbu na hebrejské texty křesťanští skladatelé jako Carlo Grossi, Volunio Gallichi, Francesco Drei, Louis Saladin a Cristiano Giuseppe Lidarti nebo židovští barokní skladatelé jako Abraham Caceres. Nejčastěji se jednalo o zasvěcení nové synagogy (Benátky, Amsterdam, Siena), oslavu židovského svátku (jako v případě Lidartiho hebrejského Oratoria Ester ke svátku Purim) nebo slavnostního okamžiku životního cyklu (Saladinova Canticum hebraicum k oslavě obřízky). I když se bezesporu jedná o krásné a unikátní skladby, mezi jmény spojenými s židovskou barokní hudbou zůstává Salamone Rossi právem tím nejvýznamnějším.