Hudba v hebrejské Bibli

Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni,  chvalte ho na jeho obloze mocné, chvalte ho činely řinčivými! Každá duše ať chválí Hospodina! Haleluja. chvalte ho za jeho slavné činy,  chvalte ho podle jeho velikosti nesmírné! Chvalte ho troubením rohu,  chvalte ho lyrou basovou i lyrou zpěvnou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho rozličnými strunnými nástroji a hobojem, chvalte ho činely halasnými.

(Žalm 150)

Král David je spojován s hudbou od svého příchodu ke královskému dvoru až k posledním dnům svého života, kdy se vlády již ujímá jeho syn Šalamoun.

Tento žalm v textu hebrejské Bible uzavírá poslední z pěti knih žalmů a má být zároveň jakýmsi shrnutím celého jejího obsahu. V tomto básnickém výtrysku slov jejich autor ukazuje jako v posledku nejzazší výraz Boží chvály hudbu. Každý, kdo si kdy důkladněji procházel biblické texty, si jen těžko dokáže představit svět, který popisují, bez hudby. Jen osm ze všech dvaceti čtyř knih kánonu hebrejské Bible, který se obsahově překrývá se Starým zákonem v protestantských Biblích, neobsahuje žádné odkazy na zpěv, písně, hudbu či hudební nástroje. Ačkoli samotnou hudbu starého Izraele si budeme již vždy jen představovat, máme poměrně velké množství informací, které naznačují, že byla významnou kulturní a náboženskou veličinou. Období, v němž se formovaly knihy hebrejské Bible, se rozpíná přibližně od 8. stol. př. o. l. do 2. století př. o. l., i když některé látky jsou mnohem starší. V průběhu této doby bylo území původního izraelského království vystaveno různým kulturním vlivům. Až do relativně nedávné doby byl obraz hudby starého Izraele konstruován především na základě biblických textů. Přestože biblické texty rozhodně nejsou neutrálním nezaujatým popisem historických událostí, jsou jejich zmínky o hudbě, rozličných hudebních nástrojích a kontextech jejího provozování nesmírně důležitým dokumentem. Ať již je historicita biblických odkazů na hudbu jakákoli, samotný fakt, že bibličtí autoři a redaktoři zahrnuli tyto pasáže do posvátného kánonu a vykreslili určitý obraz hudební kultury starého Izraele, je důležitou výpovědí o významu, jež hudbě přikládali.

Saul a David.

V našem hledání hudební kultury starého Izraele však naštěstí nejsme závislí pouze na interpretaci biblických textů. Vědní disciplíny jako hudební archeologie, organologie (věda o hudebních nástrojích) či etnomuzikologie jsou zde nedocenitelnou pomocí. Z oblasti, v níž v biblickém období kvetla izraelská a později židovská kultura, máme dnes několik set hudebních artefaktů. Vedle pozůstatků vlastních hudebních nástrojů (kostěné flétny, trubky, činely) se jedná o četná vyobrazení nástrojů a skupin hudebníků na pečetních válečcích, mincích, keramice, reliéfech, terakotových, bronzových a jiných soškách, olejových lampách, mozaikách aj. Tyto pozůstatky nám dávají důležité informace o hudebnících (pohlaví, společenská vrstva) o kontextu provozování hudby (místo, náboženské či světské souvislosti), ale i o hudbě samotné (konkrétní nástrojová uskupení, držení nástrojů a způsob hry, hudební možnosti nástrojů). Kdo tedy byli hudebníci starého Izraele? V jakém kontextu se hudba provozovala a co si máme představit pod slovy, která označují rozličné hudební nástroje, jichž je v hebrejské Bibli více než třicet?

Biblické nástroje

Biblické knihy byly a jsou vždy nově čteny očima každé generace, která je spojuje se svou žitou zkušeností. I když je zřejmé, že mnohé překlady a intepretace biblických nástrojů jsou pouze zpětnou dobovou interpretací, ani dnes není zcela jisté, jaké nástroje stály za názvy dochovanými v biblických textech. Přidržíme-li se dnes již běžně užívaného Sachs-Hornbostelova dělení nástrojů do čtyř skupin, nalezneme v Bibli několik chordofonů (strunných nástrojů), membranofonů (nástroje, u nichž zvuk vzniká kmitáním membrány), idiofonů (samozvučných nástrojů) a aerofonů (vzduchozvučných nástrojů). Snaze o rekonstrukci biblických hudebních nástrojů se ve spolupráci s předními světovými hudebními archeology věnoval izraelský sochař Moshe Frumin. Jeho nástroje tvořily v roce 2008 součást expozice „Zvuky starověké hudby“ pořádané Muzeem biblických zemí v Jeruzalémě a fotografie některých z nich přinášíme i zde. Následující výčet popisuje ty nejdůležitější a nejčastěji zmiňované.

Chalil

Toto slovo je obvykle překládáno jako „flétna“, je však téměř jisté, že se jednalo o nástroj s jedním či dvěma plátky, a tedy zvukově podobnější hoboji či klarinetu. Řecké židovské překlady biblických textů vytvořené kolem přelomu křesťanského letopočtu překládají konsistentně slovo chalil jako „aulos“, texy řecký dechový nástroj s dvěma plátky podobně jako moderní hoboj, jen s větším náustkem. Mohlo se jednat o nástroj vyrobený z kosti, rákosu, ale třeba i z bronzu či mědi, jejichž zvuk byl hrubší a razantnější. Tento nástroj měl všestranné využití. Bible ho zmiňuje v kontextu pomazání krále (1Kr 1,40), oslav vítězství (Iz 30,29), prorocké extáze (1S 10,5), ale třeba i světských radovánek a hlučného veselí (Iz 5,12).

Chacocra

Tento nástroj je jediným, který Bible detailně popisuje. Jednalo se asi o 40 cm dlouhou trubku z tepaného stříbra s úzkým tělem a širokým zakončením se silným pronikavým zvukem. I když byla původně používána i ve světském kontextu, později se stala kultickým nástrojem par excellence používaným převážně kněžími v jeruzalémském chrámu a ke zvukové signalizaci v bitvách (2K 11,14; Oz 5:8).

Šofar

Šofar vyrobený ze zvířecího rohu je jediným nástrojem, který je ze všech biblických nástrojů v židovské bohoslužbě nepřetržitě užíván až dosud. Stejně jako dnes i v biblických dobách byl nástrojem, jehož užití bylo úzkým způsobem spojeno s národní a náboženskou identitou. Šofar byl již ve starém Izraeli symbolem Božího zjevení a Boží přítomností. Je nejčastěji zmiňovaným nástrojem v hebrejské Bibli a objevuje se nejen při Boží epifanii na Sinaji, ale podobně jako chacocra i v kontextu války a válečných vítězství.

Tóf

Jedná se o kulatý buben vyrobený ze dřeva a zvířecí kůže, většinou s průměrem kolem 20–30 cm, podobný dnešní tamburíně, ovšem bez kovových činelek. Asi nejslavnější scéna spojená s tímto nástrojem (Ex 15,19–21) je zpěv vítězné písně po průchodu Rákosovým mořem těsně po vyvedení z egyptského otroctví.

Když faraonovi koně i s vozy a jezdci vešli do moře, Hospodin je zavalil spoustou vod, ale synové Izraele prošli prostředkem moře suchou nohou. Áronova sestra, prorokyně Miriam, tehdy vzala do ruky tamburínu a všechny ženy s tamburínami šly za ní a tančily.

Jak z literatury, tak z archeologických nálezů na celém Blízkém východě je patrné, že na tento nástroj hrály častěji ženy. I když není nikdy zmíněn v souvislosti s chrámovou hudbou, byl často používán v kultických tancích a procesích, kde bubenice kráčely uprostřed mezi zpěváky vpředu a instrumentalisty vzadu (Ž 68, 26).

Ugav

Tento nástroj je spolu s lyrou (kinor) zmiňován v knize Genesis 4,21 jako jakýsi archetypální hudební nástroj spojený s prapředkem všech hudebníků Jubalem. Podle svého spojení s žalozpěvy, láskou a touhou, v jejichž kontextu je tento nástroj zmiňován, se zdá nejpravděpodobnější, že se jednalo o flétnu, pravděpodobně delší druh flétny, která se vyskytovala i v Egyptě, Sumeru a jinde na instrumentální scéně Blízkého východu.

Nevel

Poslední dva nástroje, nevel a kinor, jsou si v mnohém podobné a v Bibli jsou často zmiňovány vedle sebe v kontextech souvisejících s levity, mimo jiné i zpěváky a instrumentalisty v prvním i druhém jeruzalémském chrámu. V moderních překladech se nevel většinou překládá jako harfa, i když archeologické nálezy existenci harfy na území dnešního Izraele potvrzují až od helénského období (konec 4. stol. př. o. l.). Je však pravděpodobné, že se jednalo o původní typ basové lyry specifické pro oblast starého Izraele. Hlubší ladění pro nevel potvrzuje i raná rabínská tradice, která říká, že „tlustá střeva [berana] se používají pro nevel a tenká střeva pro kinor“ (Mišna Kinim 3:6). Jedním z významů slova nevel je i „kožený měch“, který pravděpodobně tvořil ozvučnou část nástroje. V některých případech se u slova nevel objevuje i slovo asor, zde pravděpodobně znamenající „deset“. Nevel asor se zdá být hlouběji laděnou lyrou s deseti strunami.

Kinor

Kinor, jak zní hebrejský název pro lyru, je biblickým nástrojem par excellence. V hebrejské Bibli se objevuje více než čtyřicetkrát a z biblických kontextů je zřejmé, že se jednalo o nástroj výjimečné náboženské i kulturní důležitosti. Vedle již zmiňovaného textu o praotci všech hudebníků Jubalovi se tento nástroj proslavil zejména svým spojením s králem Davidem. Navzdory tomu, že jeho identita je zřejmá, v židovské i křesťanské kulturní paměti je živý především jako „Davidova harfa“ a v moderní hebrejštině označuje housle. Měl pravděpodobně méně strun než výše zmiňovaný nevel a hrálo se na něj trsátkem i prsty. Josefus Flavius, který byl knězem a svědkem posledních let jeruzalémského chrámu, popisuje nevel své doby jako „nástroj o dvanácti strunách, na nějž s hrálo pouze prsty, zatímco kinor měl deset strun a hrálo se na něj trsátkem“ (Židovské starožitnosti 7:306). Nástroj měl až neuvěřitelně všestranné využití. V Bibli se objevuje ve spojitosti s prostitucí a světskými radovánkami, ale i veřejnou bohoslužbou, osobní niternou meditací, prorockou extází a léčením. Ve všech svých imaginárních podobách však zůstává nástrojem druhého krále Izraele Davida.

Král David

První kniha Samuelova, jež až s psychologickou citlivostí mistrů moderní literatury pojednává o prvních letech izraelského království na pozadí příběhu o postavách proroka Samuela, krále Saula a jeho mladičkého rivala Davida, přináší i následující scénu:

Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina. Proto Saulovi jeho služebníci navrhli: „Hle, přepadá tě zlý duch od Boha. Ať náš pán poručí svým služebníkům, kteří jsou před ním, aby vyhledali někoho, kdo umí hrát na lyru. Bude na ni hrát, kdykoli na tebe dolehne zlý duch od Boha, a bude ti dobře.“ Saul tedy poručil svým služebníkům: „Vyhlédněte mi někoho, kdo dobře hraje, a přiveďte ho ke mně!“ Jeden z družiny nato řekl: „Viděl jsem syna Jišaje Betlémského, ten umí hrát. Přitom je to statečný bohatýr, bojovník i muž hbitý v řeči a pohledný, a je s ním Hospodin.“ […] David přišel k Saulovi, stával před ním a on si ho velice zamiloval; stal se jeho zbrojnošem. Jišajovi poslal Saul vzkaz: „Ať David zůstane u mne, neboť získal mou přízeň.“ Kdykoli na Saula doléhal duch od Boha, bral David lyru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něho odstupoval (1S 16,14–23).

Doporučení muzikoterapie králi zmítanému těžkými duševními stavy je ve výše citované biblické scéně podáváno s jednoznačnou samozřejmostí. Jde o okamžitou reakci králových služebníků, které každý dobový adresát příběhu rozuměl. Jedná se o kombinaci umu a dobře zvoleného nástroje, lyry, která je v hebrejské Bibli často spojována s radostí. David zde se svou lyrou vystupuje jako jakýsi biblický Orfeus, jehož hudba zbavuje divokosti a agrese a přináší kýženou harmonii. Není divu, že David byl později jako Orfeus také zpodobňován. Jedno z takových zobrazení Davida obklopeného naslouchajícími zvířaty se zachovalo na mozaikové podlaze synagogy v Gaze z počátku 6. století o. l. Král David je spojován s hudbou od svého příchodu ke královskému dvoru až k posledním dnům svého života, kdy se vlády již ujímá jeho syn Šalamoun. Obzvláště v pozdějších biblických textech a redaktorských zásazích do starších textových vrstev je Davidovo spojení s hudbou ještě užší. David není jen hudebník a bard, ale je zároveň tím, kdo nechal zhotovit nástroje pro jeruzalémský chrám, napsal mnohé liturgické písně a vtiskl velkolepou hudební podobu chrámovému kultu (2Let 7,6). Hudba je pro něj doprovodem Boží chvály, a tak je často spjatá se zpěvem. Davidovi je v Bibli připsáno autorství 73 ze 150 žalmů a pozdější rabínská tradice z něj činí autora celé sbírky. Jeden mimobiblický žalm, který se nachází ve svitcích od Mrtvého moře nalezených v polovině 20. století, dokonce činí z krále Davida autora 3600 žalmů a dalších 450 písní. Bibličtí autoři konstruují obraz mladého Davida jako umělce, zpěváka a hudebníka, který si podmaní srdce všech lidí a stává se právoplatným králem. Vztah k Bohu, jeho panování a hudba jsou u něj nerozlučně spojeny jak v časech radosti a extáze, tak v časech jeho vnějších i vnitřních konfliktů.

Chrám

Posvátný chrám v Jeruzalémě byl až do svého zničení v roce 70 o. l. hlavním centrem židovského náboženského kultu. Hudba byla od počátku jeho nedílnou součástí. I proto jsou biblické žalmy, které v mnohých případech sloužily jako chrámové liturgické texty, často uvozeny výrazy odkazujícími na hudební terminologii a podávají instrukce k jejich provádění. Význam mnohých z nich nejsme schopni rozluštit, ale některé jsou zřejmé. U jednotlivých žalmů tak nacházíme například instrukce, zda měl být prováděn za pomoci hlasu či s nástroji, někdy dokonce máme jasnou instrukci ohledně konkrétního nástroje. Některé žalmy jsou uvozeny označením, že jejich provádění je náročné a žádá si specifické hudební dovednosti. Jindy zase máme v úvodu žalmu název tehdejší oblíbené písně, na jejíž melodii měl být žalm zpíván. V mnohých žalmech, u nichž je předepsán instrumentální doprovod, se u některých veršů objevují slova, odkazující na náhlou změnu v hudební performanci. Jiné žalmy zase ukazují na antifonální provádění, kdy si vzájemně odpovídají dvě strany, jimiž mohli být sólista a sbor, sbor a shromáždění lidí či dva nezávislé sbory. Opřeme-li se o ranou rabínskou tradici, již pevně ustavenou kolem roku 200 o. l., je chrámový orchestr popisován následovně.

[V Chrámu] nikdy nesmí být méně než dvě basové lyry (nevel), ale ani ne více než šest. Nikdy nesmí být méně než dva hoboje (chalil), ale ani ne více než dvanáct. […] Nikdy nesmí být méně než dvě trubky, ale přidávat jich můžeme neomezeně. Nikdy nesmí být méně než devět tenorových lyr (kinor), ale přidávat jich můžeme neomezeně. Velký činel může být jen jeden. (Mišna Arachin 2:3, 2:5)

I když se nemusí nutně jednat o popis historické reality, je možné, že tento text odráží situaci na sklonku druhého chrámu.

Proroci

S posvátným užitím hudby souvisí i její provozování mezi proroky starého Izraele. Jednalo se jak o individua, tak celé skupiny proroků a prorockých žáků, lidi v královských službách či osamělé bojovníky proti nespravedlnosti ve společnosti. Proroci totiž nesloužili jen jako orákula, která měla prostým lidem i králům pomoci v jejich rozhodování, ale jejich úkol ležel spíše v roli „svědků Božího niterného života“, jak ve své slavné knize Proroci píše rabín Abraham Joshua Heschel. Tento pohled z Boží perspektivy dělá z „malých“ událostí jako je drobná nespravedlnost spáchaná na společensky marginálních jedincích události kosmického významu. Mezi staršími i mladšími proroky se v Bibli vyskytují zmínky o jejich spojení s hudbou. Obzvláště zde vystupuje funkce hudby jako techniky k navození prorockého stavu. Jednu takovou scénu nacházíme v Druhé knize královské. V tísnivé situaci neúspěšné války se izraelský, judský a edómský král obracejí s prosbou o radu od Boha na proroka Elíšu. Když se jim po počáteční neochotě rozhodne pomoci a chce vstoupit do prorockého stavu, obrací se na ně slovy: „Nyní mi přiveďte hudebníka.” Když hudebník hrál, byla nad Elíšou Hospodinova ruka (2Kr 3,15). Podobné líčení nacházíme v První knize Samuelově (1S 10,6), kdy Bůh promlouvá s budoucím králem Saulem a říká mu: Až vejdeš do města, narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší; před nimi basová lyra, tamburína, hoboj a tenorová lyra, a oni budou v prorockém vytržení. Vtom se tě zmocní duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže. Výše popsaná sestava nástrojů známá jako „fénický orchestr“ byla velmi populární v období od počátku izraelského království až do zboření prvního jeruzalémského Chrámu a deportace judských elit do Babylónie na počátku 6. stol. Její vstup do hudebního života pak znamenal jednu z nejdůležitějších změn v dějinách hudby starého Izraele. V textech některých proroků nacházíme i hudební terminologii prozrazující, že byly prováděny jako písně, pravděpodobně za doprovodu hudebních nástrojů. Výjimečná je z tohoto hlediska kniha proroka Habakuka, která obsahuje některé hudební instrukce, jež známe jinak pouze z knihy žalmů.

Závěrem je třeba říci, že hudební kultura ve starém Izraeli byla mnohem širší než ta, kterou nám ukazují biblické texty. Obzvláště to platí o sekulárních kontextech hudby, které ležely v ohnisku zájmu biblických autorů a redaktorů pouze v souvislosti s kritizovanými společenskými fenomény. Přesto nám biblické texty ukazují starověkou izraelskou společnost jako společnost, kde hudba hrála důležitou roli. Pomáhala formulovat a předávat náboženská sdělení, vytvářela a posilovala kontakt člověka s Bohem, posilovala soudržnost určitých vrstev i celého národně-náboženského společenství. V biblickém narativu pak protínala ústřední instituce, kterými byly království, kněžství a proroctví. Hudba se objevuje při vzniku židovského národa při průchodu Rákosovým mořem či darováním Tóry na hoře Sinaj, je hluboce spojena s postavou krále Davida, hraje svou nezanedbatelnou roli v působení proroků a byla po tisíc let klíčovým prvkem umocňujícím náboženské emoce všech, kdo se účastnili kultu v jeruzalémském chrámu. Ačkoli hudební vnímání biblických textů procházelo v následujících staletích velkými proměnami, dědictví hudební kultury starého Izraele zůstává v podobě kompozic na biblické náměty či chrámové liturgické texty živé až dodnes.