S Živanou Vajsarovou „ad fontes“.
Uměleckému vzdělávání u nás doma i v širém světě se věnuje již více než padesát let.
Tanec je báseň, ve které je každý pohyb slovem, komunikace mezi tělem a duší. Je to řeč beze slov, rozhovor, setkání s lidmi.
Na závěr Celostátní přehlídky tanečních oddělení základních uměleckých škol byl v Městském divadle v Karlových Varech udělen 6. června 2022 jeden mimořádný certifikát, který vyvolal bouřlivé „standing ovation“ nadšeného publika v přeplněném sále: Cena Umělecké rady základních uměleckých škol České republiky pro MgA. Živanu Vajsarovou, taneční pedagožku a choreografku, osobnost základního uměleckého vzdělávání, jako uznání celoživotní práce, pedagogického přínosu a za udržování národních tradic v oblasti hudby a tance.
Její taneční soubor Jaro (při ZUŠ Štefánikova 19 v Praze 5) oslavil v roce 2023 čtyřicet let své existence. Živana, dcera profesora Františka Bonuše, navazuje tvůrčím způsobem na pedagogický a choreografický odkaz svého otce, zaníceného folkloristy, hudebníka a popularizátora českého, moravského a slovenského tanečního folkloru. V Bonušově koncepci a jeho dcery Živany termín taneční folklor v sobě zahrnuje všechny složky výrazovosti lidového tance, tj. taneční tvarosloví spjaté s hudbou, zpěvem, lidovými tradicemi a zvyky, slovesností, krojem a výtvarným cítěním. Živá interpretace lidového tance je tvůrčím procesem, založeným na znalosti všech složek.
„Udržování národních tradic v oblasti hudby a tance“ František Bonuš věnoval celý svůj život (3. 12. 1919 – 16. 4. 1999). Svou lásku k tanečnímu folkloru předal stovkám, možná tisícům svých posluchačů v průběhu řádné výuky nebo v kurzech na všech stupních škol doma i v zahraničí nebo ve spolupráci s rozmanitými soubory, tanečními spolky a organizacemi mnoha zemí světa. Lidovým tancem bořil politické bariéry železné opony a svou energií vstoupil do života každému, s kým se setkal. Dcera Živana se stala jeho žákyní již od svého dětství. V průběhu let jako asistentka si osvojila také jeho pedagogickou metodu „ad fontes“ – tj. studovat vše od pramenů, stavět na dobrých základech a systematicky.
Sedíme s Živanou v tanečním sále ZUŠ ve Štefánikově ulici. Obklopeny svazky několika desítek objemných souborových kronik, prohlížíme uložené zápisky, fotky, programy a novinové výstřižky. Živana Bonušová–Vajsarová vzpomíná na počátky toho, co se později stalo její „celoživotní prací“.
Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, kde měla hudba významné místo, kde se zpívalo, hrálo. Už jako malou holčičku mne to významně oslovilo. Zpívali jsme doma lidové písně, na klavír hrál tatínek František Bonuš. Pamatuji si, jak jsem v osmi devíti letech vytvořila vlastní choreografii, dokonce vrták, takový těžký tanec.
Tatínek jezdil za soubory a většinou mne brával s sebou. Od dětství do dospělosti jsem se s ním učila, poznávala jsem repertoár českých a moravských souborů. Lidová píseň a lidový tanec mne provázely od dětství. Uvědomuji si, jaké to bylo obrovské bohatství, jak mi to rozšířilo obzor, měla jsem vztah k přírodě, k lidem. Poznala jsem lidové písně, uměla si je zazpívat. Dotýkalo se mne vše, co se v písních obráží. Dodnes hledám ve zpěvnících a tanečních sbornících. Tvůrčí práce mne vždycky bavila. Nejprve jsem tvořila nějaký tanec sama pro sebe a v pozdějších letech pro svůj vlastní soubor. Tím jsem si připravila určitý choreografický materiál. Seznamovala jsem se s lidovými zvyky a ty pak předávala dětem. To je také velmi důležité – poznávat život, tradice. To mi bohužel v poslední době schází. Mám pocit, že žijeme na povrchu, žijeme rychle, ale nedokážeme prožít důležité momenty našeho života. Snažila jsem se vždycky pracovat pečlivě, abych se dopátrala hloubky.
Otvíráme kroniku z roku 1983. Na první stránce nadpis: 1983 Radotín – Atrium. Prvé veřejné vystoupení. Na fotografiích jsou děti při vystoupení s Živanou Vajsarovou a skladatelem Markem Kopelentem. Jeden popisek sděluje: „Našemu vystoupení přihlížela i paní Jarmila Jeřábková, jejíž uznání si zvláště vážíme. Tehdy se zrodilo rozhodnutí: na začátku roku se budeme připravovat na soutěž tanečních souborů LŠU – lidových škol umění.“ Přiložený text uvádí čísla pořadu a jména choreografů: Jaroslava Hojtašová, Živana Vajsarová, Eva Blažíčková. Na tanečním oddělení LŠU v Radotíně se při vystoupení sešly žákyně učitelek vyškolených v Tanečním studiu a Skupině Jarmily Jeřábkové.
Cituji další stránku kroniky s nadpisem Úspěch malých tanečnic: „V letošním roce se poprvé konala soutěž tanečních oborů lidových škol umění. Obdobně jako v soutěžích hudebních oborů prošly i taneční soubory několika koly, školním, okresním, krajským a posléze závěrečným kolem celostátním. Z Prahy 5 se do celostátního kola probojovaly dva soubory, oba z LŠU v Radotíně. Celostátní kolo probíhalo ve dnech 17.–19. května 1983 v Jihlavě. Zúčastnilo se dvacet pět souborů. Porota byla složena převážně z profesorů Akademie múzických umění…
Oba soubory z radotínské školy získaly první ceny. Žákyně I. věkové kategorie vystoupily s pásmem lidových písní, tanců a říkadel Přišlo jaro do vsi v choreografii učitelky tanečního oboru Živany Vajsarové a v hudební úpravě skladatele Marka Kopelenta… Skladba II. věkové kategorie Zvony a zvonky zaujala porotu i četné obecenstvo komorním laděním a harmonickým vyvážením obou složek, taneční i hudební. Žákyně tančily opět v choreografii Živany Vajsarové na hudbu Marka Kopelenta, významného skladatele, který je korepetitorem tanečního oboru na radotínské LŠU. Skladatel obdržel zvláštní uznání poroty za uměleckou hodnotu této skladby. Je to tím významnější, že to bylo jediné zvláštní uznání, které porota udělila…“
Od první celostátní přehlídky dvaceti pěti souborů lidové umělecké tvořivosti v roce 1983 uplynulo více než čtyřicet let. Za tu dobu prošlo hodinami taneční výuky mnoho generací. Přicházejí stále noví a noví lidé, kteří přebírají štafetu uměleckého odkazu a nesou ji dále, nejen v souboru. Tentýž lidový tanec, osnova téže choreografie se proměňuje tím, že noví performeři (jak se dnes říká) do ní vkládají své zážitky.
Víte, Živanko, kolik dětí již protančilo vašimi choreografiemi, kolika generacím žáků a žákyň (na nižším stupni ZUŠ), studentů a studentek (na různých stupních škol) jste už předala své znalosti?
Je těžké to spočítat, protože se děti prolínaly. Patnáct let jsem učila v Radotíně, to bylo od roku 1983. Ale již předtím jsem učila, od roku 1972. Stále přicházejí nové děti, já je přijímám od pěti let. Od roku 1989 sídlíme na Smíchově. Často se stává, že děti zůstávají mnoho let, mám tanečníky, kteří tančí již třicet let a jejich děti pokračují. Těší mě, že mají opravdu zájem o lidový tanec a k tomu zájmu vedou i své děti. Mnozí hledají na internetu, myslí si, že na internetu všechno najdou. Ale tam často není to, co hledají.
Já jsem měla štěstí, že jsem byla nejen žákyní svého otce, ale také paní Jarmily Jeřábkové. Věnovala jsem se klasickému tanci, když jsem studovala na Taneční katedře Akademie múzických umění. Během let jsem si vytvořila svou metodiku učení.
U tatínka jsem tančila v prvním tanečním souboru Jaro. Od patnácti let mne zaujal novodobý tanec, principy přirozeného tanečního pohybu a jeho výrazovosti. Nejprve jsem začala chodit k paní Jarmile Kröschlové, asi po roce jsem přešla k paní Jeřábkové, kde tatínek občas doprovázel na klavír hodiny tanečních lekcí. Tam jsem se stala členkou její Taneční skupiny, kde také tančila Eva Blažíčková, Ljuba Eremiášová, Michaela Hendrychová, Helena Metličková, Nea Nováková, Zdeňka Pilková, Hana Pivcová, Libuše Švábová. Musím říci, že mne to velice oslovovalo, ale stále byl ve mně silný vztah k lidovému tanci (nechci říkat k folkloru, to slovo nemám ráda). Pamatuji si, že právě paní Jarmila Jeřábková mne přivedla na spojitost pohybových principů výrazového a lidového tance: práce s těžištěm, průběh pohybu, výraz a napětí v těle, to všechno v lidovém tanci je. Poznatky paní Jarmily, její metodika přirozeného pohybu, spjatá s vnitřními pocity z tanečních, hudebních a výtvarných zážitků, pomohly mé práci v souboru. Když jsem studovala české a moravské tance, snažila jsem se pochopit a rozlišit jejich odlišnost, jaké napětí je v českých tancích, jaké v lašských, slovenských. Věděla jsem si s tím rady, dokázala jsem to přes technickou připravenost pochopit a také naučit.
Mám zapsáno, jak jsem vyučovala na různých seminářích. Co bylo důležité, na co jsem vždycky kladla důraz – nemá se spěchat, všechno se musí dělat do hloubky, napřed se musí tělo postavit. Jakmile by se něco uspěchalo, velmi těžko by se na to navazovalo. Dávala jsem příměr: když dítě hraje na housle nebo na klavír, je třeba mu dobře postavit ruku. Kdo nezíská základ, v pozdějším věku může těžko úspěšně pokračovat. Špatné pohybové návyky se velmi těžko odnaučují. Je to, jako by člověk stavěl dům na písku.
Není to vůbec jednoduché, je to vyčerpávající, a proč? Pedagog stále předává svou energii tanečníkům, pokud by ji nepředával, tak vlastně nic nedostane zpět. Není to hned, trvá to někdy dlouhou dobu, ale potom je to krásný pocit. Já si myslím, že děti, které zpívají v některém sboru nebo tančí v souborech, mají nesmírně bohatý život. Je za tím práce, je za tím dřina, často únava, ale potom přijde odměna, děti jsou bohatší, otvírá se jim úplně jiný svět.
Kroniky z osmdesátých a devadesátých let dokumentují soubor Jaro u nás doma a na zájezdech převážně po Evropě. Od roku 2000 Živana Vajsarová cestuje s Jarem a muzikou Jara opakovaně na pozvání mezinárodních folklorních organizací do Japonska, Hongkongu, USA, na Nový Zéland a Tchaj-wan. Tam soubor vystupuje v amfiteátrech pro tisíce diváků, Živana učí ve sportovních halách stovky zájemců české, lašské, valašské a slovenské tance za doprovodu živých tanečních ukázek.
Již od mého dětství byl tatínek zván opakovaně do Ameriky, aby tam učil naše lidové tance. Na americké univerzitě profesor Edward J. P. O’Connor vydal pro účely výuky na seminářích tatínkova skripta s popisy tanců. Vyšly pod názvem Zlatá brána otevřena – The Golden Gate is Open v anglickém překladu Inky Vostřezové, doplněné třemi DVD s ukázkami v provedení souboru Jaro.
Na jeden ze seminářů přijeli také tanečníci z Hongkongu. Ti později napsali tatínkovi dopis, že se jim české tance moc líbily, a proto podle jeho materiálů postavili v Hongkongu tanec. Tak vznikla spolupráce s Hong-kongem, kam nás pak pozvali. To už byl tatínek moc nemocný a zájezdu se nedožil, k tomu došlo až v roce 2000. Odjelo se mnou šest párů souboru Jaro, v nahrávce jsme vezli doprovod lidové muziky Jara. Vystupovali jsme, já jsem učila na seminářích za doprovodu našeho klavíristy, klarinetisty a skladatele Tomáše Pykala, člena muziky Jara. Protože jsme tam uspěli, od té doby tam na jejich pozvání pravidelně jezdím, učím na seminářích buď sama, nebo se souborem, opakovaně hostujeme na mezinárodních folklorních festivalech.
Je to úžasné přátelství, vzájemné poznávání, stále si píšeme, spolupracujeme. Hongkongský taneční soubor Budlet Folks Dance Club a jeho vedoucí paní Fung-Hang Mai a pan Ting Kwog Lau navštívili Prahu. Někteří účastníci mých seminářů v Hongkongu nás doporučili dalším zájemcům – do Macaa, na Tchaj-wan. Nebo přijeli ze zahraničí na mé semináře do Čech, a pak mne pozvali do své země. Tak došlo například k naší misi na Nový Zéland. Ta se uskutečnila v roce 2008 z podnětu dvou novozélandských tanečnic, kterým se zalíbila moje výuka na semináři v Zahrádkách u České Lípy.
Na Novém Zélandu o našem lidovém tanci a metodice múzického vzdělávání neměli dosud ani tušení. Ujeli jsme přes tři tisíce kilometrů, vystupovali jsme ve městech Auckland, Havelock North, Queenstown a Christchurch. Všade jsme pořádali několikahodinové semináře pro dospělé, kurzy pro děti. Na Novém Zélandu také existují státní umělecké školy, ovšem většina tanečníků, zejména dětí, navštěvuje soukromé školy. Je to země Britského společenství národů Commonwealth, kde znají skotské dudáky, americké country dance, bulharská kola a anglický Královský balet. Náš systém vzdělávání v základních uměleckých školách vyvolal velký zájem. V roce 2008 to bylo vlastně poprvé, co většina účastníků viděla a slyšela český, moravský a slovenský taneční folklor.
Opakované umělecké úspěchy Živany Vajsarové a souboru Jara v průběhu hostování na Tchaj-wanu v roce 2017 a 2018 dokumentují fotografie, děkovné dopisy, certifikáty, citace z médií. Leták Mezinárodního folklorního festivalu ve městě Nan-ying sděluje: Dáváme vám devět dnů tance a štěstí na slavnosti třiceti folklorních show.
Kdo organizačně takové velké folklorní festivaly zajišťuje a kdo je financuje?
Není to jen nějaký výbor organizace, která se zabývá tancem, ale je to vláda Tchaj-wanu, která to podporuje. Festival by se nemohl uskutečnit v takovém rozsahu, kdyby to nebyla vládní akce. A k tomu tisíce a tisíce Tchaj-wanců, kteří lemují ulice a tančí v souborech, jejich úžasný zájem a zaujetí.
Na festivalu byli také vládní představitelé. Byl tam i starosta města Nan-ying, kde se festival konal, před tím byl v Praze a my jsme s ním hovořili. V roce 2017 jsme se na festivalu potkali se soubory z Japonska, Nového Zélandu, Haiti, Marchallových ostrovů, Koreje, Vietnamu, Ruska, Srbska, Slovenska, Itálie.
Na zahájení a závěr festivalu vystoupilo vždy pět souborů před mega hledištěm pro tisíce diváků, náš soubor Jaro byl mezi nimi. Záměrem bylo dostat lidový tanec ještě dál, na celý Tchaj-wan. Každý soubor vyjel ráno do nějakého města, do nějaké školy různého zaměření. Většinou pak tři soubory vystoupily v jednom pořadu, každý soubor měl dvacet minut.
My jsme jezdili po celé zemi, vystupovali v různých městech, učili ve školách, mateřských školkách, na univerzitách, v klubech a spolcích, diváky nejrůznějšího věku zajímalo všechno, co souvisí s folklorem, nejen hudba a tanec, také kroje, zvyky. Oni chápou lidový tanec v širokém pojetí – hudba, zpěv, pohyb, výtvarno. Děti na Tchaj-wanu tančí odmalička za doprovodu bubnů, mají na to i noty.
Se souborem jezdím už desítky let učit české, moravské a lašské tance na seminářích jak v Evropě, tak v dalekém světě. Je obdivuhodné, s jakým vnitřním zaujetím a emocionálním prožitkem studují tance naší národní identity právě lidé v zemích vysokého technického pokroku, soustředění do obrovských, mnohamilionových městských mega celků. Zejména v Asii velmi citlivě vnímají emocionální odkaz naší národní kultury – písní a hudby, spjaté s tanečním tvaroslovím. Zajímají je podtexty, smysl lidových písní, tradičních zvyků. Jezdí do Česka, kupují si naše národní kroje.
Živé kontakty se zahraničím přetrhla pandemie covidu. Po jejím vypuknutí byl Tchaj-wan jednou ze zemí, která poskytla Česku potřebnou pomoc – zásilku respirátorů. V roce 2020 odjela na týdenní pobyt na Tchaj-wanu devadesátičlenná vládní delegace s předsedou Senátu Miroslavem Vystrčilem, místopředsedou Senátu Jiřím Růžičkou a dalšími senátory, pražským primátorem Zdeňkem Hřibem, několika desítkami podnikatelů a zástupců téměř čtyřiceti firem ad. Úspěch české delegace byl mimořádný.
Méně úspěšný byl soubor Jaro a Živana Vajsarová doma. V roce 2021 a poté 2022 pořadatelé Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici zrušili pořad souboru Jaro a jeho hostů Tanec a čas, včetně instalace výstavy, věnované 100. výročí hudebního a tanečního folkloristy Františka Bonuše, kterou u příležitosti svého životního jubilea a souboru Jaro připravila Živana Vajsarová se svými spolupracovníky a NIPOS-ARTAMA Praha. Jednalo se de facto o reprízu komponovaného pořadu a výstavy z pražského Vinohradského divadla roku 2019, kde vystoupily soubory, s nimiž František Bonuš trvale spolupracoval jako jejich zakladatel nebo odborný poradce: Grunik Ostravice, Jaro s muzikou Jara, Kühnův dětský sbor, Perníček Pardubice a Vycpálkovci s muzikou Rozmarýn Praha.
Jak sdělil úřední dopis z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici (jediné instituce, která je v Česku garantem dodržování mezinárodní Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, podepsané MK ČR v roce 2015), důvodem zrušení v letech 2021 a 2022 byl „nedostatek financí“. Inu, „ve své vlasti není nikdo prorokem“.
Stanislav Nemrava, ředitel ZUŠ, Uherské Hradiště, organizátor Ústředního kola celostátní přehlídky tanečního oboru ZUŠ v roce 2018: „Jak jistě víte, tanec je báseň, ve které je každý pohyb slovem, komunikace mezi tělem a duší. Je to řeč beze slov, rozhovor, setkání s lidmi. Je odpradávna jednoznačnou a uměleckou řečí. Tancem dokážete vyjádřit snad téměř vše, aniž byste řekli jediné slovo. Pomáhá lépe pochopit a uvědomit si hudbu až do posledního tónu, dělá tu hudbu viditelnou. Je to taková píseň těla. Tanec je jako: povídejte si se mnou.“
Přiznám se, že setkání se Živanou pro mě bylo jedním z důležitých životních momentů. Její přirozenost, otevřenost, nadhled, humor, pokora, množství pracovních plánů. Živanko, děkuji za životní lekci a zážitek duševního mládí.
Jana Hošková
