Není účelem těchto řádků polemizovat s pozitivními či negativními názory na hudební nosiče, na jejich preferenci vedle živých provedení – od zdůrazňování jejich priorit až k úplnému odmítání. Také není cílem mapovat jejich byť zajímavou vývojovou cestu od počátků až po dokonalé snímky digitální éry, případně se pokoušet o vyhlídky do budoucnosti. Následující řádky chtějí zobrazit vztah, který k nim cítí jejich zastánce, milovník a dlouholetý sběratel – čím starší, tím bohatší o mimořádné zážitky, které mu hudební nosiče jakéhokoliv typu po dlouhá desetiletí přinášely a přinášejí. Jde o posilování osobního vztahu k nim a o přesvědčení, že díky jejich schopnostem zásadním způsobem přispívají k velkému – zdaleka ne jen estetickému, ale i obecně poznávacímu, ba vzdělávacímu – obohacení.
Pravdou je, že živý prožitek za účasti a vlivů všech věcí okolních (kouzlo momentálního okamžiku, prostředí, atmosféra v sálech, přímý kontakt s interprety) je těžko nahraditelný. Avšak ani zde není možno hovořit o úplném ideálu! To za předpokladu hlubšího a soustředěnějšího poslechu bez jakýchkoliv „rušivých“ elementů, analyticky zaměřeného, eventuálně s možností sledovat notový záznam. I pohodlné a příjemné prostředí domova zde hraje svou roli. Mnohokrát se setkáváme s názorem, že živé provedení je mnohem pravdivější a bezprostřednější než hudba „z konzervy“. Velký obhájce nahrávek pan profesor Ivan Moravec (ale nejen on) zastával názor, že není nic lepšího, než možnost vyslechnout dílo v co nejdokonalejší podobě, jíž dosahuje dokonale „vypulírovaná“ nahrávka studiová. To je však možno jen za předpokladu dobrého přehrávacího zařízení, ale především kvalitních nosičů, tedy zaváděných zhruba od poloviny dvacátého století, kdy nastupující magnetický záznam byl oproti těm starším výrazně dokonalejší a věrnější.
Staré, tzv. standardní desky (šelakové na 78 otáček) najdeme ještě v různých sbírkách – a není jich málo. V první polovině dvacátého století byly náhražkou a nemohly se kvalitou rovnat ani rozhlasovému vysílání. Přesto tehdy byly jedinou možností vyslechnout si hudbu alespoň „orientačně“. Dodnes jsou v domácích sbírkách chovány jako vzácné relikvie. Mnohé se pro technické nedostatky či poničení nedají vůbec poslouchat a je nutno se vyrovnat s tím, že jsou nenávratně ztraceny. Ze stovek, ba tisíců těchto desek jmenujme například původně jistě zajímavou, kdysi z Ruska dovezenou a v Supraphonu vydanou nahrávku Čajkovského symfonické fantazie Bouře s orchestrem moskevského Velkého divadla s Alexandrem Melikem-Pašajevem. Digitální doba přinesla bezpočet rekonstruovaných snímků a dokonce i staří pamětníci mají možnost vyslechnout vzácné nahrávky na standardní desce v podobě, v jaké ji nikdy nemohli slyšet.
Novodobé přepisy a digitalizace těchto desek bývají velmi komplikované. Pokud to je možné, odstraňují šum a různé závady, což mnohdy vede k poněkud jinému výslednému zvukovému obrazu. Přesto teprve díky nim můžeme lépe doceňovat uměleckou kvalitu dávných interpretů. A ta je mnohdy velmi vysoká. Máme například k dispozici takto upravené snímky i nejstarší provenience, kam například u nás patří komplety Mé vlasti (s Českou filharmonií a Václavem Talichem z roku 1929) nebo Prodané nevěsty (s Národním divadlem a Otakarem Ostrčilem z roku 1933).
Repertoár jsme tehdy měli k dispozici velmi omezený. Teprve po válce a zvláště v 50. letech došlo k novým významným edicím, jež se snažily dohánět nedostatek nahraných základních titulů světové hudby. Mnohé se dovezly na pásech a Supraphon je na svých etiketách vydal na standardních a později dokonce na dlouhohrajících deskách (např. některá díla světového klasicismu a romantismu s vídeňskými orchestrálními tělesy a dirigenty (Hans Swarowsky, Hermann Scherchen) od firmy Westminster). Ostatní nahrávky zahraničních produkcí byly pro nás až do osmdesátých let zcela nedostupné.
I přes všechna omezení a technické nedostatky jsme poslouchali zaujatě jednotlivá díla ze standardních desek, jež bylo nutno vždy po cca 5 minutách obracet a po přehrání celé desky vyměňovat jehlu, než se zavedly přenosky safírové. Opery, například Prodaná nevěsta s Otakarem Ostrčilem byly vydány na patnácti šelakových deskách. Běda, když se některá z těchto snadno rozbitných nosičů neopatrností octla na zemi! Pak bylo nutné se smiřovat s torzy.
Příchod tzv. dlouhohrajících vinylových desek (LP) v 50. letech jsme mnozí považovali za začátek nové éry. Znamenaly skutečně novou kapitolu ve vývoji a především ve zkvalitnění hudebních nosičů. Posluchače navyklé na standardy především fascinovala možnost poslouchat celé skladby, anebo jejich úseky, kdy jednu stranu bylo možno obracet až po dvaceti či pětadvaceti minutách. Ovšem zásadní bylo vylepšení poslechu, které sice u vinylů zpočátku také nebyl nejlepší, ale později při dobrém zařízení a postupně lepším materiálu nosiče dokázaly překonat i rozhlasové vysílání. Radost byla obrovská, cena ovšem vysoká, takže větší nákup najednou jsme si nemohli dovolit. Některé nahrávky například Prodaná nevěsta s Jaroslavem Voglem či Dalibor s Jaroslavem Krombholcem vydané na počátku 50. let ještě na standardních deskách se později objevily také na vinylech. Po několika letech šelaky zmizely a už se vydávaly pouze desky dlouhohrající.
Koncem padesátých let došlo u tehdy jediné československé firmy Supraphon v oblasti technického vývoje ještě k mnohem významnější události. Některé komerční stereofonní LP desky se objevily v západních zemích a USA už na počátku desetiletí. Supraphon tento výrazný technický pokrok zachytil velmi brzy. Každého, kdo z nás poprvé slyšel v obchodech zkušební stereofonní desku, na níž byla mimo jiné vynikající Ančerlova nahrávka předehry k Prodané nevěstě, či Dvořákova houslového koncertu s mladým Josefem Sukem, popadla obrovská touha, mít možnost takovéhoto poslechu doma. To zpočátku těžko splnitelné přání trvalo ještě několik let, neboť přehrávače se objevily dříve než komerční desky, které přišly na trh až v šedesátých letech. Do té doby se tyto nové nahrávky, které byly i výrazně kvalitnější než starší elpíčka, objevovaly v kompatibilních mono verzích. Takové byly i Chalabalovy nahrávky kompletů Prodané nevěsty či Rusalky a nové atraktivní snímky Karla Ančerla a dalších dirigentů. Teprve o těch několik let později zazářily v úžasném prostorovém zvuku a plně se pochlubily detaily, jež v mono nahrávkách zanikaly. Nedočkavým fanouškům pak vyvstal náročný sběratelský i finanční úkol zbavit se, byť kvalitních mono snímků a nahradit je novými stereofonními zázraky, čehož ovšem později z uměleckých důvodů nejednou litovali.
V čele Supraphonu byl tehdy skvělý, hudebně vzdělaný a současné světové produkce znalý ředitel Jaroslav Šeda. Byl naprosto flexibilní ve všech progresivních krocích, ale zašel ještě mnohem dále. S týmem hudebních osobností a znalců tvořících uměleckou radu Gramofonového klubu (založeného koncem roku 1959) si zpočátku pravděpodobně neuvědomil, že tato instituce bude mít a skutečně měla obrovský význam, nejen co se týká nových skvělých nahrávek, ale především vzdělávání – možnost systematicky se seznamovat s naší i světovou hudbou. Desky této edice se velmi lišily od nosičů běžné produkce. Ty byly doposud vkládány do anonymních obalů a až s dodatečně zvláště vydanými publikacemi (například v několika vydáních soubor textů Poslouchejte s námi) přinášely informace o autorech a skladbách. Výjimku tvořily edice vyvážené obchodem Artia do zahraničí. Už od počátku měly desky Gramofonového klubu (na počátku mono, ale záhy i stereo) mnohdy i velmi příjemné a umělecky zajímavé individuální obaly a na jejich druhé straně speciálně připravené informační texty. Samotné klubové desky se vyznačovaly vysokou kvalitou, do té doby nevídanou. Tak jsme se poměrně brzy přibližovaly světovému trendu. Důkazem je početná řada nejprestižnějších světových ocenění, jimiž se Supraphon může dodnes pyšnit. Ti šťastlivci, kteří se dostali na Západ a měli možnost si projít tamější prodejny gramofonových desek, jejich kvalitu velmi obdivovali a hořce litovali, že tyto desky nejsou dováženy v originálním balení také k nám. Došlo však k jedné významné výjimce. V roce 1966 se na našem trhu objevily tři originální komplety dovezené přímo od Deccy. Šlo o opery Trubadúr, Madame Butterfly, Komedianti a Sedlák kavalír – všechno s nejlepšími tehdejšími pěvci (Tebaldi, del Monaco, Bergonzi ad.). Ač byly i přes svou vysokou cenu velmi rychle vyprodány, přijímali jsme je jako opravdové hody a doufali jsme, že takovéto nárazové nabídky originálních desek z dovozu budou pokračovat. Nestalo se tak.
Pamětníci jistě vzpomínají, s jakým napětím jsme každoročně očekávali programové brožury Gramofonového klubu s objednávkou na příští rok. A což teprve, když se koncem šedesátých let v nabídce přece jenom objevily reedice špičkových snímků světových firem! Bohužel byly dovážené na pásech a převáděny na desky vyrobené u nás. Nad technickou kvalitou jsme přivírali oči (ta se originálům nevyrovnala), avšak jejich umělecká laťka překonávala naše očekávání. Tou první přenesenou licenční nahrávkou bylo Mozartovo Requiem s Karajanem (od firmy DGG z roku 1962). Postupně se nabídka těchto reedic výrazně zvýšila. Měli jsme tak alespoň nějaký přístup k nahrávkám firem Decca, Philips, EMI, ERATO, Columbia, RCA a dalších. Již několik let předtím jsme měli radost z koprodukcí Supraphonu se zahraničními firmami (např. Don Giovanni se točil s firmou Deutsche Grammophon Gesselschaft s Karlem Böhmem v Praze).
Nad výběrem všech těchto nabídek jsme nejednou mudrovali a toužili po nahrávkách dalších a jistě „lepších“ než u nás. Svůj omyl jsme poznali hned po roce 1990, kdy se světový gramofonový trh otevřel i u nás. Zdrcující většina vybraných snímků pro Gramofonový klub Jaroslavem Šedou a jeho kolegy se dnes i po tolika letech jeví jako uvážlivá a umělecky přesvědčivější než mnohé jiné hvězdné nahrávky. Je velmi zajímavé, že v dobách nastupující tvrdé normalizace, kdy zvláště kultura mnohdy ztratila svůj někdejší kredit, trend reedicí a tím i možností alespoň částečně si činit představu o světové produkce přežil.
Málokdo si počátkem osmdesátých let uvědomil, že odchodem Jaroslava Šedy z vedení Supraphonu skončí období jeho systematické dramaturgie, a tím i nejplodnějšího období firmy. Gramofonový klub v tomto směru velmi zchudl. Například v roce 1975 například jeho nabídku tvořila pouze Neumannova nahrávka Šostakovičovy Symfonie Leningradské (mimochodem velmi zdařilá!), ale potom už jen politicky laděné pásmo. Není tedy divu, že tato užitečná instituce – Gramofonový klub – brzy zanikla.
Podobně jako kdysi nástup sterea jsme vítali nástup digitálních nahrávek a především nosičů – kompaktních disků. V té době jsme byli vlastně v podobné situaci. U nových nosičů – kompaktních disků (CD) jsme byli oslněni čistotou zvuku bez jakýchkoliv rušivých momentů, snadnou a rychlou manipulací, snadnějším archivováním a zdánlivou neopotřebovaností. Naše situace byla v době přechodu 80. a 90. let podstatně jiná než kdysi v počátcích. Byli jsme vybaveni velmi slušnými archivy elpíček, neboť jejich produkce byla velká a docházelo k novým reedicím starších nahrávek domácí produkce. Po roce 1990 možno hovořit o přesycení trhu, nesrovnatelně širších nabídkách, jež umožňovaly i konfrontace různých interpretací konkrétních skladeb, mezi nimiž byly hojně zastoupeny komplety oper, ale i symfonických děl. Podobné projekty, jako byl Gramofonový klub, přestaly mít svůj význam. Obohacení našich sbírek bylo nevídané. Nelze ovšem zastřít, že se na druhé straně objevily i rysy, dříve naprosto nečekané a překvapující. Shánění nahrávek přestalo být náročným problémem a získání skvělé nahrávky zázrakem. Hojnost nabídek a možnost rychlých objednávek odstranily pocit vzácnosti a možná i nadšení, jež jsme pociťovali před lety při listování sešitků s novými klubovými nabídkami a radovali se i z toho mála, co bylo k dispozici. Navíc došlo a dochází k dalším překvapujícím zjištěním. Dokonalost digitálních záznamů na CD, ono – zvláště pro rozhlasáky – pověstné digitální ticho se časem stalo kontraproduktivním prvkem při poslechu. Jemný příjemný šum, jakýsi nepatrný „tinnitus“ LP desek, ale i „zvuk ticha“, který nás provází v běžném životě a my jej třeba ani nevnímáme, nám při poslechu digitálních nahrávek začal poněkud chybět. „Studený kovový“ zvuk najednou začal být do určité míry nepříjemný. A zvláště zjištění, na které jsme museli několik let praxe čekat, že totiž CD nejsou věčná a že po letech se můžeme dočkat onoho nepříjemného slovíčka error na displeji našich přehrávačů, přimělo řadu dnešních posluchačů k nečekanému návratu ke gramofonu a LP deskám, dnes už velmi kvalitních a ovšem patřičně nákladným. Z hlediska dnešního pohledu na tuto nádhernou poznávací cestu uprostřed zvukových nosičů bychom tento text vlastně mohli nazvat Od vinylu k vinylu.
Ale vývoj jde stále dále a je obtížné mu stačit. Dnes prožíváme zcela zásadní přechod na digitální zvukové soubory – stejné, ba mnohdy ještě lepší kvality, jež otevírají další nečekané možnosti. Vydejme se tedy na další cestu. Audio-záznamy neztratily své další perspektivy. Jaká jsou asi nová tajemství, jež našim následovníkům chystá budoucnost?
Bohuslav Vítek
