Rád bych předeslal, že Harmonii a teď Polyharmonii jsem četl a čtu pravidelně. Také proto cítím jistý ostych psát o svém vztahu k hudbě do médií, kde vyšla na totéž téma řada vzpomínek hudebních profesionálů – ať už vynikajících hudebníků nebo významných muzikologů. Nabídky Luboše Stehlíka si ale velmi vážím a doufám ve vlídné přijetí tohoto textu.
Manželé Drahošovi a Soňa Červená.
Jablunkovská „liduška“
Moje dětství a mládí bylo provázáno s hudbou zejména prostřednictvím tehdejší LŠU Jablunkov. Rodiče se v mém případě rozhodli pro klavír (mladší bratr „vyfasoval“ housle), v obývacím pokoji se objevilo bílé pianino Förster a mně začalo období pravidelné docházky do „lidušky“. Cvičení etud mě valně nebavilo, asi jako většinu dětí, možná i proto, že pedagogické vlohy paní učitelky měly ke Komenského ideálu hodně daleko. S odstupem času bych snad pochopil její snahu o bezchybné provedení skladeb, ale určitě ne její nadužívání výtky „jak to zase držíš tu ruku!“, následované nekompromisním klepnutím tužkou přes prsty. Naštěstí mi pan ředitel nabídl, abych si ke klavíru přibral ještě obligátní trubku. Ta mě jako nástroj opravdu chytla a vytěsnila klavír hodně na okraj. S panem ředitelem jsme nicméně u kláves ještě stačili probrat alespoň základy harmonie podle učebnice Jaroslava Kofroně, což jsem později mnohokrát ocenil, byť třeba jen při improvizovaném klavírním doprovodu podle kytarových značek. Na trubku jsem přehrál několik sešitů školy Jaroslava Koláře, zahrál si na ni v mládežnické dechovce i v malém tanečním orchestru tvořeném žáky LŠU, později na střední škole jsem zkoušel dát dohromady i jazzové combo. Nakonec jsem na tomto nástroji LŠU absolvoval, dokonce premiérou koncertu pro trubku a orchestr, který pro mě napsal přímo pan ředitel. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale dnes si občas říkám – kdo z hudebních amatérů má vlastní koncert i s dedikací? Pan ředitel mě pak nějakou dobu přemlouval, abych to s trubkou zkusil ještě na konzervatoři, souběžně se studiem pražské VŠCHT, ale přišlo mi to příliš troufalé, lákala mě hlavně ta chemie. Ještě během prvního ročníku vysoké školy jsem sice v menze na koleji v Podolí cvičil docela pilně, ale pak přišly vleklé problémy s dásněmi, dlouhá přestávka v hraní, ztráta nátisku, a k trubce jsem se už pořádně nevrátil. Vyměnil jsem ji za zobcovou flétnu, která mě později přivedla do komorního pěveckého sboru Canticorum iubilo.
S Jiřím Kyliánem.
Studentská léta v Praze
V rodném Jablunkově jsem vážné hudbě ani jinému umění nijak zvlášť neholdoval, ale Praha druhé poloviny 60. let mi otevřela bohatou náruč kulturního dění. Munclingerova Ars Rediviva v Rudolfinu, cyklus varhanních koncertů v nabitém kostele sv. Jakuba, skvělá provedení (nejen) Čechovových her v divadlech Za branou, Na zábradlí a Činoherním klubu, návštěvy sbírek Národní galerie ve Šternberském paláci, včetně oblíbeného cyklu Obrazy a hudba, profily světových režisérů ve Filmovém klubu v Klimentské ulici – občas jsem měl pocit jakéhosi kulturního obžerství a nemohl se ho nabažit. To zdání svobody ale nemělo dlouhého trvání, bohužel….
Kromě zájmu o „klasickou“ kulturu jsem v téže době propadl také bluesrockové hudbě. Kamarád z koleje si přivezl z brigády v Anglii spoustu LP desek, já si je všechny přehrál na magnetofonové pásky, a pak poslouchal a poslouchal. Například Johna Mayalla, skupiny Cream, Blind Faith, Rolling Stones, Yardbirds a spoustu dalších. Navíc v létě roku 1969 došlo na západ od železné opony ke dvěma dějinným událostem – v červenci přistáli první astronauti na Měsíci a v srpnu se konal festival Woodstock, který dodnes považuji, a nejen já, za něco dosud nepřekonaného. Takže v mém srdci se usadili také Jimi Hendrix, Janis Joplin, Ten Years After, The Who nebo Santana, a zůstali tam dodnes.
Manželé Drahošovi a manželé Hudečkovi.
Intermezzo: hudba 20 století
Už v průběhu vysokoškolského studia mě zaujala hudba 20. století. Začalo to vlastně četbou knih Musica nova Friedricha Herzfelda a Variace na novou hudbu Winfrieda Zilliga – kromě textu jsem v nich se zájmem studoval také stránky s notovými ukázkami. Praktickým seznámením s kompozicemi Arnolda Schönberga a Igora Stravinského pro mě bylo tehdejší album Supraphonu s názvem Moderní houslové koncerty. Můj zájem o ně možná souvisel s určitým mladickým vzdorem a snahou proniknout hlouběji do hudebního světa tak vzdáleného romantismu Bedřicha Smetany či Antonína Dvořáka. Navíc mi přísná kompozice ve dvanáctitónovém systému připomínala konstrukci fug v Dobře temperovaném klavíru, byť připouštím, že Bach je rozhodně poslouchatelnější. Na svoji tehdejší fascinaci hudebními konstrukcemi jsem si často vzpomněl i později. Při své vědecké práci jsem totiž hodně využíval matematickou analýzu časových řad – v tomto případě sice nešlo o noty, ale o digitalizované záznamy změn fyzikálních veličin (třeba tlaku) v chemickém reaktoru, ovšem jejich grafické průběhy měly se zmíněnými dvanáctitónovými kompozicemi ledacos společného. Ostatně jakýkoliv notový part sólového hudebního nástroje je příkladem záznamu tónů ve formě časové řady.
S Jiřím Suchým.
Canticorum iubilo
Po návratu ze základní vojenské služby v třiasedmdesátém roce jsem nějakou dobu bydlel v podnájmu u svého kamaráda, a ten mě jednou upozornil na inzerát v deníku Lidová demokracie, ve kterém madrigalový soubor hledal hráče na altovou zobcovou flétnu. Tehdy jsem hrál na zobcovku docela hodně, a proto jsem na příslušné telefonní číslo bez váhání zavolal. Dozvěděl jsem se, že jde o amatérský komorní pěvecký sbor, že potřebují doplnit kvartet zobcových fléten a zkoušejí každé úterý, přičemž flétnové skladby se nacvičují vždy vpodvečer před zkouškou sboru. Vyrazil jsem na patřičnou adresu, zahráli jsme kus nějaké sonáty od Corelliho a byl jsem obratem přijat. Když jsem se chystal odejít domů, byl jsem dotázán, zda si nechci poslechnout zkoušku, případně si také zazpívat. Nikdy předtím jsem ve sboru nezpíval, ale zůstal jsem, byl jsem usazen do basové sekce, a tak začala moje sborová pěvecká „kariéra“. V Canticoru zpívám už dvaapadesát let, našel jsem tam řadu životních přátel a sborový zpěv je mým největším koníčkem. Navíc v době minulého režimu byl sbor jakýmsi ostrovem pozitivní deviace, kde jsme mezi sebou mohli mluvit zcela otevřeně, což bylo tehdy hrozně důležité.
Když jsem do sboru nastoupil, bylo nás myslím patnáct, až na mě všechno zkušení zpěváci, kteří prošli za svých studentských let pražským Vysokoškolským uměleckým souborem. Po dostudování je to tam ale už tolik nebavilo, a proto v roce 1971 založili komorní sbor Canticorum iubilo. Ti z nich, kteří se v 60. letech zúčastnili několika prvních ročníků sborového festivalu Europa Cantat, si odtud přivezli zpěvníky se spoustou renesančních madrigalů a dalších drobnějších skladeb, což byl v začátcích náš hlavní repertoár.
Během zpívání v Canticoru se mi postupně otevíraly dveře do nejrůznějších hudebních světů. Byť jsem třeba znal Monteverdiho Madrigaly válečné a milostné v podání Pražských madrigalistů, možnost zazpívat si jeho cykly Sestina či Lamento d’Arianna byl úplně jiný hudební zážitek. Od renesance a baroka jsme přitom rádi odbíhali k vokálním dílům Poulenca, Hindemitha či Kodálye, ale zmíněná forma madrigalu provázela sbor prakticky pořád – ať už šlo o pěvecky náročný cyklus Den dávno zašlých dní Petra Ebena či Šest madrigalů Miroslava Reichla. Ostatně České madrigaly Bohuslava Martinů byly pevnou součástí našeho kmenového repertoáru, stejně jako jeho kantáta Mikeš z hor. Tento půvabný příběh o pasáčku Mikešovi a jeho paličatém kozím stádu jsme uvedli několikrát a natočili ho i na LP desku.
Výjimečné postavení ve sboru měla a stále má hudba Petra Ebena. Znali jsme se s ním osobně a uspořádali jsme také několik koncertů k jeho životním jubileím. Některé jeho skladby jsme dokonce uvedli v české premiéře. Také proto přicházíval občas na naše zkoušky, aby nám vysvětlil, jak si danou skladbu představuje. Posadil se ke klavíru, my jsme věc přezpívali a pan Eben nás vychválil až do nebe přívalem slov jako: „To je skvělé, úžasné, fantasticky jste to vyjádřili, to snad ani nemůže být lepší! Jen bych si ještě dovolil několik málo drobností: Ve čtvrtém taktu by mělo být pianissimo, pak prosím od šestého do desátého zesilovat, ve dvanáctém někdo zpíval fis místo ef, tam je to obzvlášť citlivé, pak ty dámské hlasy od taktu dvacet daleko líbezněji…“ A takhle rozebral celou skladbu, těch „drobností“ byly někdy desítky. Se snahou vyhovět mu jsme si vše pozorně poznamenali do notových partů a opět zazpívali. Následoval další výbuch nelíčeného nadšení a situace se ještě několikrát opakovala. Často jsme s ním věci zaujatě pilovali celou zkoušku. Možná u toho byl i Luboš Stehlík, který s námi během studia muzikologie nějakou dobu zpíval. Neopakovatelným zážitkem pro mě pak bylo nastudování a provedení Ebenovy kantáty Starodávné čarování milému, mnohokrát jsme zpívali také jeho Ubi caritas et amor, Salve Regina či Cantico delle creatore. Při uvedení jeho cyklu Cantica Comeniana jsem si dokonce zahrál na zobcovou flétnu.
Hlavně díky sborovému zpěvu jsem poznal, že aktivní účast na provedení skladby – a neplatí to samozřejmě jen pro sborový zpěv – dává člověku možnost porozumět hudebnímu dílu do mnohem větší hloubky než jen při prostém poslechu, byť třeba opakovaném. Bylo by nošením dříví do lesa snažit se toto tvrzení dokladovat právě v Harmonii, ale přesto bych v závěru rád zmínil dvě kompozice, které pro mě v tomto smyslu hodně znamenaly a hluboce se zapsaly do mého hudebního srdce – jen shodou okolností je spojuje téma ukřižování Krista. Jde jednak o Janovy pašije J. S. Bacha, které jsme se sborem poprvé uvedli v Rudolfinu už v roce 1987 a poté ještě několikrát, včetně nahrávky na CD. Pro většinu veřejnosti jsou sice poněkud ve stínu Matoušových pašijí téhož autora, ale svým strhujícím spádem a dramatičností zejména sborových scén jsou pro mě mnohem zajímavější. Druhým klíčovým dílem je pak Stabat mater Antonína Dvořáka. Měl jsem měl to potěšení zpívat tuto úžasnou skladbu několikrát, jednou dokonce s velkým mezinárodním sborem ve slavné románské bazilice Saint Madeleine ve francouzském Vézelay. Vlastně neznám žádné „lepší“ Stabat mater, a že byla v historii plejáda vynikajících skladatelů, kteří text františkánského mnicha Jacopona da Todi zhudebnili, a já měl možnost si některá z nich zazpívat. Dvořákovo Stabat mater považuji za jeden z absolutních vrcholů oratorní tvorby vůbec. Před Velikonocemi znějí u nás doma obě díla takřka denně, Bach z našeho sborového CD, Dvořák pak nejčastěji z nahrávky Wolfganga Sawallische a ČF, s Gabrielou Beňačkovou a Peterem Dvorským.
Za těch více než padesát let vděčím Canticoru za mnohé nejen v oblasti sborového zpěvu – vlastně s ním mám vztah jen o rok kratší než se svojí manželkou. Ta sice ve sboru nezpívá, ale máme spolu velmi podobný vkus, a to zdaleka nejen v hudbě. Ona je zcela určitě mým nejdůležitějším životním zastavením, ale to by už byla úplně jiná úvaha…
Jiří Drahoš
(PH: prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., 1949, vědec, chemik, učitel, zpěvák a nyní politik. Bývalý předseda Akademie věd, stávající první místopředseda Senátu Parlamentu České republiky, někdejší kandidát na úřad prezidenta České republiky.)
