aneb cesta litevské dirigentky za světovou slávou

Mirga se stala nejen světoznámou osobností, ale také vzorem pro mladé litevské hudebníky a hudebnice, kterým ukázala, že mohou jít směle za svými mezinárodními cíli.

Původně měl být na tomto místě rozhovor… Přestože Mirga Gražinytė‑Tyla, jež v roce 2022 triumfovala na MHF Pražské jaro se City of Birmingham Symphony Orchestra, je na poskytování rozhovorů spíše skoupá, přislíbila jej. Plány však vzaly za své. Nechť se tedy čtenář (prozatím) spokojí alespoň s krátkým portrétem. Portrétem netypickým, „vykresleným“ neobjektivními autorovými vzpomínkami, a ještě neobjektivnějším pohledem rodičů slavné dirigentky. Vzhledem k tomu, že mne k nim pojí přátelství, snad mi bude prominuto, že v textu nazývám Mirgu prostě Mirgou…

Záře, krása, ticho

Řekneme‑li v litevštině Mirga mirga, znamená to „Mirga září“. Jméno Mirga je skutečně odvozeno od slovesa mirgėti – zářit, třpytit se. Symptomatický je i původ jejího příjmení Gražinytė v litevském adjektivu gražus, graži – krásný, krásná. A slovo Tyla, které si Mirga připojila k příjmení, znamená Ticho. Obraz osobnosti, zkomprimovaný do tří jmen, je tak dokonán.

Mirga už od dětství, možná už
od nějakých tří let, přesně věděla,
co chce, říká její matka Sigutė
Gražinienė, klavíristka a zpěvačka. A toho, čeho chtěla dosáhnout, se učila dosahovat seriózně, lidsky, s respektem. Myslím, že právě tyto vlastnosti jí pomáhají navazovat mimořádné vztahy s orchestrálními hudebníky i dalšími lidmi. Mirga kdysi prohlásila, že kvalitní vztah se mezi lidmi vytváří tehdy, když spolu komunikují v menších skupinách, možná i s tím souvisí, že si k příjmení přidala slovo Tyla. Tím stvrdila, že radši komunikuje s nevelkými skupinami lidí nebo individuálně. Promítá se to i do komunikace v naší rodině, jinak energické a dost hlučné, v níž je spousta křiku, emocí a hudby. Jako by Mirga šetřila energii na to, aby ji mohla maximálně použít při vlastním provozování hudby.

S Mirgou jsem se setkal v říjnu 2010, kdy jako mladičká nadaná dirigentka přijela ve skupině pěti studentů, kterou do Prahy přivezl švýcarský dirigent a profesor curyšské Musikhochschule Johannes Schlaefli na své tradiční dirigentské kurzy v České republice, které se v tomto případě uskutečnily ve spolupráci s Orchestrem Berg, u něhož jsem tenkrát působil. S Mirgou jsme si ihned porozuměli – díky litevštině, jejíž studium jsem absolvoval, i díky společné vášni pro litevskou hudbu.

Zatímco ostatní studenti se tehdy podělili o jednotlivé věty Mahlerovy Symfonie č. 4 G dur (v komorní úpravě Klause Simona), Mirga dirigovala Debussyho Faunovo odpoledne (taktéž v komorní – Strausserově – verzi). Už to vlastně symbolicky naznačovalo její individuálnost a výjimečnost, potvrzenou její prací s orchestrem během kurzů i na závěrečném koncertě. Nebývalého talentu si povšimli všichni – hudebníci, posluchači, vybavuji si dokonce, jak šéfdirigent Orchestru Berg Peter Vrábel vyřkl prorocká slova: „Mirgu čeká velká budoucnost.“ Nejspíš ale ve skutečnosti sám nečekal, kam až to Mirga dotáhne…

O několik dní později pokračovaly dirigentské kurzy pod vedením Johannese Schlaefliho ve Filharmonii Hradec Králové, Mirga tam dirigovala Dvořákova Holoubka. Pak se mi na delší čas ztratila z očí. Až jsem ji zničehonic objevil na stránkách Losangeleské filharmonie, kde její jméno v sezoně 2012/2013 figurovalo v projektu Dudamel Fellowship Program, podporujícím mladé talentované hudebníky, a po další dva roky se vyskytovalo mezi dirigentskými asistenty. Kariéra Mirgy začala strmě stoupat… Vítězství v prestižních dirigentských soutěžích ji vynesla na významná světová koncertní pódia a přivedla ke špičkovým tělesům.

Ve svých 29 letech stanula v čele Symfonického orchestru města Birmingham post šéfdirigentky zastávala do roku 2023. A roku 2019 uzavřela exkluzivní smlouvu se společností Deutsche Grammophon, pro kterou dosud natočila devět titulů, dokládající nejen její interpretační schopnosti, ale i vybraný dramaturgický vkus a cit.

Mirga očima otce

Přibližně roku 2011 jsem navázal užší pracovní i přátelský vztah s otcem Mirgy, Romualdasem Gražinisem, významným litevským hudebním pedagogem a sbormistrem, jehož komorní sbor Aidija jsme pozvali na festival Hudební fórum Hradec Králové 2012 k provedení oratorií loni v září zesnulého Broniuse Kutavičiuse, největší skladatelské postavy litevské hudby druhé poloviny 20. století. A o pět let později Aidija vystoupila – znovu s Kutavičiusovou hudbou – na brněnském festivalu Moravský podzim. Při sledování příprav realizace Kutavičiusových specifických partitur, na níž spolupracovaly i české dětské sbory – královéhradecké Jitro, resp. brněnská Kantiléna – jsem žasl nad sbormistrovou schopností zasvětit mladé české zpěváky do litevské soudobé hudby, nadchnout je pro ni a přirozeně je navést k její interpretaci, jako kdyby byli dávnou součástí sboru Aidija.

Nezmiňuji to náhodou: jak Aidija, tak Bronius Kutavičius jsou fenomény, s nimiž Mirga vyrůstala od dětství a k nimž se hlásí dodnes. V otcově sboru zpívala, mimo jiné i Kutavičiusovy skladby, a za připomenutí také stojí, že v roce 2017 v Salcburku zorganizovala cyklus koncertů zasvěcených Kutavičiusově tvorbě. (Hudební) kulturu své vlasti má v sobě hluboce zakořeněnou – stejně jako vědomí těžce vybojované nezávislosti Litvy – a ráda ji propaguje různými způsoby. A tak například v roce 2019 přispěla k organizaci svátků písní v Birminghamu coby ohlasu této dlouholeté tradice udržované s účastí aktivních i pasivně poslouchajících mas ve všech třech pobaltských zemích.

Když byla Mirgutė malá, říká otec Romualdas, na Litvě se vzedmulo hnutí za nezávislost, v jehož čele stál muzikolog Vytautas Landsbergis. Zachoval se obrázek, na kterém Mirgutė namalovala pána, jak táhne tank, vedle se třepetá litevská vlajka. Podle skvrny na pánově hlavě se dá poznat, že je to Michail Gorbačov (narážka na historickou událost, kdy poslední sovětský prezident poslal do Vilniusu tanky, aby zabránil odtržení Litvy od SSSR – pozn. VM). My, rodiče Mirgutė, jsme byli aktivními příznivci Sajūrdisu (zkrácený oficiální název hnutí – pozn. VM) a naše dcera jistě vnímala neobyčejné pozdvižení mladých dospělých lidí a živou reakci na nové podněty jejich země. Mirgutė se spolu s námi zúčastnila i legendární Baltské cesty. Odnesla si z toho silné vzpomínky. Uvažovala, jak, kde a jakým způsobem to zopakovat.

Její dětská léta jinak nebyla něčím výjimečná. Vedle ní byla neustále rodina, příbuzenstvo. Hudební příbuzenstvo. Kolem ní zněla hudba. V dětství nepřilnula ke školce. Proto jsme se ji jako mladí, ale citliví rodiče rozhodli vychovávat „vedle sebe“. To znamenalo, že s námi často vysedávala na přednáškách, zkouškách, absolvovala koncertní turné sboru Aidija po Velké Británii (jeden z programů této cesty zdobilo její sólo v Edelweiss z filmu Za zvuků hudby), Francii, Německu.

Během zkoušek nebo na cestách často malovala. Na jednom obrázku nakreslila část sboru Aidija. Ten obrázek se nazývá „Tatínek mezi dívkami ze sboru Aidija“. Je tam namalována první – dívčí – řada sboru a uprostřed je otec. Všechny dívky (mezi nimi i maminka) byly namalovány s rozpoznatelnými detaily.

Profesionální umělecký svět se jí stal dostatečně přirozeným, blízkým. Nezávisle na tom, jestli si to v dětství uvědomovala nebo ne. Neustále slyšela sborovou i instrumentální hudbu klasiků a moderních skladatelů.

Vím, že některé hudební zážitky z dětství a mládí se jí silně vryly do paměti. Loni, během pandemie, se v Národní škole umění M. K. Čiurlionise, kde Mirgutė studovala (a kde já a Sigutė dodnes pracujeme), konaly hodiny distančně. Na jednu z těchto sborových hodin se Mirgutė připojila. Jeden z žáků jí položil otázku: „Který ze sborů, s nimiž jste se během své kariéry setkala, byl ten nejlepší?“ Odpověď mě dojala. Po krátkém přemýšlení řekla: „Byla to Aidija.“ Tu srdečnost jí věřím a také jí rozumím. Aidija pro ni byla hlavně nejmilovanějším sborem. Pobývání s tímto sborem a později i zpívání (od 13 let, přičemž průměrný věk tam v té době byl 22 let) jí dalo hodně.

Studia

Mirgutė od šesti let navštěvovala základní školu se zaměřením na francouzštinu, pokračuje otec. Když jí bylo deset, vyslali jsme ji na první vážnější hudební zkoušku – národní soutěž malých zpěváků. Zanedlouho začala docházet do Národní školy umění M. K. Čiurlionise, která je zaměřena na výuku hudby, výtvarného umění a baletu a je určena nadaným žákům z celé Litvy. Paradox ovšem byl, že se Mirgutė zapsala do výtvarného oddělení; teprve po roce se přihlásila do hudební třídy se specializací na sbormistrovství. Pracovalo tam hned několik zkušených pedagogů, profesorů vyučujících i na hudební akademii. Na mně jako na vedoucím oddělení sbormistrovství bylo přidělování žáků pedagogům. Než jsem určil pedagoga Mirgutė, rozhodl jsem se probrat s ní různé varianty. Když si mě vyslechla, pootočila hlavu a tiše řekla: „Chci k tobě…“ Byl jsem zmatený, protože s touto variantou jsem nepočítal. Jak se smířit s rolí otce a učitele zároveň? Musel jsem se učit. Se zadostiučiněním si vždy pomyslím, jakou výzvu jsem to přijal.

Když jsem Mirgutė učil, jako otec jsem pořád přemýšlel – je dirigování vhodná profese pro dívku?
Je hudba jako povolání vhodná pro její povahu? Věděl jsem, že vyžít „z hudby“ není jednoduché. Teď jsem rád, že jsem si tyto myšlenky nechal jen pro sebe. Svými pochybnostmi jsem ji nezatěžoval. A ona je razantně popřela.

Další výzva na ni čekala, když se její studium na škole chýlilo ke konci. Museli jsme učinit rozhodnutí, kam ji poslat na další studia (rok 2003, Litva byla samostatná, ale ještě nebyla v Evropské unii ani v NATO). Bylo jí sedmnáct. A tak jsme začali konat. Vydali jsme se autem na cestu po Rakousku a Německu. Navštívili jsme několik hudebních vysokých škol, setkali jsme se s profesory, kterým jsme předvedli, co Mirgutė umí. Všichni byli překvapeni, jak byla tato mladá dívka připravena. Přesto převládaly názory, že ke studiu dirigování by bylo dobré absolvovat bakalářské studium hry na nějaký nástroj.

Mirgutė si zvolila studium u profesora Johannese Prinze na Univerzitě umění ve Štýrském Hradci. Byla v tom roce u něj jedinou přijatou studentkou. Pro nás, rodinu, příbuzenstvo, vilniuskou hudební školu, to byla významná událost. Mirgutė byla první absolventkou sbormistrovství na naší škole, která byla přijata ke studiu na evropské vysoké hudební škole. Po ní se tato cesta otevřela i několika dalším našim studentům (ve Štýrském Hradci je jich nyní početná skupina), pro děti to byla motivace, aby si zvolily tuto profesi. Od studijních let ve Štýrském Hradci Mirgutė žije samostatný život v zahraničí. Náš vztah zůstává blízký, i když kontakty už nemáme tak časté.

Přece jen se ale ještě podělím o jeden důležitý – jak to chápu – mezník z jejího prvního roku studia ve Štýrském Hradci. Představte si: sedmnáctiletá dívka, která udržovala úzký vztah s rodiči, najednou přijíždí studovat do neznámého města. Není to pro ni jednoduché, takovou zkušenost do té doby nezažila. Byla to pro ni zatěžkávací zkouška. Půl roku si na nový život nemohla zvyknout. Chodívala ráno na univerzitu, brala si posluchárnu, zamykala se a plakala. Proč to popisuji? Myslím si totiž, že vnitřní zlom, který zakusila, byl podstatný. Jednou jsem od ní dostal e-‑mail plný utrpení a tíživých pocitů. Hned jsem jí rozhodně odepsal, aby si sbalila kufr a přijela domů. Že se na ni těšíme a že vymyslíme, co dělat dál. Myslím, že právě tehdy nastal zlom v jejím uvažování. Možná jí pomohla představa, že vždycky existuje východ, že je vždy možné utéci, najít azyl. V tu chvíli se dostavuje pocit: Aha, můžu se něčemu vyhnout a svobodně si vybrat. Nicméně následuje otázka: když se nepokusím a nebudu se snažit přijmout a překonat výzvu, nebudu později litovat promarněné příležitosti? A tak se Mirgutë ke svému studiu postupně postavila čelem…

Úspěchy pak na sebe nenechaly čekat: vítězství v evropské soutěži mladých sbormistrů v Budapešti (2007), v dirigentské soutěži Nestlé a v soutěži Salcburského festivalu pro mladé dirigenty (2012) položila základ k její mezinárodní kariéře.

P. S.

Mirgutė kdysi snila o práci ve vesnickém kostelíku, chtěla tam hrát na varhany, vést sbor, pečovat o vlastní zahradu… Dirigování orchestru ji tolik nepřitahovalo. Když se ale vydáš na hudební dráhu, očaruje tě, chceš se dozvědět a dokázat víc a víc. I pro Mirgutė platilo, že s jídlem roste chuť. Stále víc ji to táhlo k orchestrálnímu dirigování.

Těžko říct, jak se musely hvězdy složit, aby se vznesla do takových výšin. V současné době je v hudebním světě vysoce ceněnou osobností. Na Litvě nikdo nezvítězil v tolika významných evropských soutěžích, nekoncertoval na tak prestižních evropských a amerických pódiích. Nikdo na Litvě nedosáhl na vysoké světové dirigentské posty a neuzavřel dlouhodobou smlouvu s Deutsche Grammophon…

Mirga se stala nejen světoznámou osobností, ale také vzorem pro mladé litevské hudebníky a hudebnice, kterým ukázala, že mohou jít směle za svými mezinárodními cíli. Důkazem jsou například dirigentky Giedrė Šlekytė (mimochodem též odchovankyně sboru Aidija) nebo Adrija Čepaitė, které pomaličku kráčejí v jejích šlépějích. Mirga je jistě vzorem i svým dvěma mladším 
sourozencům – sestře, klavíristce 
Onutė, a bratrovi Adomasovi. A přestože v čele birminghamských symfoniků končí a o jejím případném dalším šéfidirigentském angažmá se zatím veřejně nemluví, jsem si jist, že ji v dohledné době uvidíme zase o nějaký ten stupínek výš.

P. P. S.: Mirga očima matky

Od srpna 2020 jsem zažívala výjimečné, krásné a bohaté období. Zanechala jsem na čas své práce a odjela jsem za Mirgou a její rodinou. Každý den jsme se spolu bavili, cestovali jsme společně na koncertní turné. V době pandemie to bylo značně složité, ale společnými silami se nám dařilo překážky překonávat. Někdy se popravdě situace zdála být bezvýchodnou. Třeba když jsme cestovaly se dvěma miminky, kočárky, kufry, a najednou nás nepustili do letadla, protože jsme si nechaly udělat jiný test na covid, než jaký byl potřeba pro mezinárodní let. Zachraňoval nás absolutní klid a sebeovládání, s nimiž Mirga problémy řešila. A já se to od ní učila. V té době jsme se velmi sblížily, více jsme se poznaly, „sehrály jsme se“. Mirga je skvělá máma. Svým synům (narozeni 2018, 2020)  je zcela oddaná a neopouští je snad ani na den, vše dělá jen s nimi. Říká, že jejich dětství uteče velmi rychle a ona že si ho chce užít do sytosti. Myslím si, že takto může jednat jen velmi milující člověk se silnou vůlí.

Vítězslav Mikeš, Romualdas Gražinis, Sigutė Gražinienė