V letním období, asi jako každý, se svou manželkou nejlepší ze všech více cestuji, zvlášť když mám po vnuceném důchodu najednou více svobody pohybu. Mimo jiné vnímám intenzivněji kulturu ve veřejném fóru. Nejsa však kunsthistorik, vnímám jen něco a někde.
Jako mediální kolovrátek na mě „útočí artworkista“, designér, architekt, autor nejroztodivnějších plastik David Černý. Třeba pražský obchodní dům Máj je jeho dílem doslova v atraktivním obležení. Před jeho zadním traktem je pětatřicetitunová otočná hlava Franze Kafky a na jeho průčelí visí trochu hrůzostrašné obří letecké „motýle“, přičemž motýli prý symbolizují mír, Spitfire zbraně a války. Docela aktuální, v Moskvě bych si něco takového na GUMu představit nedovedl. Je to sice epigonský koncept, ale účinný. Horší to mám s obryní Lilith pana Černého v pražském Karlíně, jež ve mně budí hrůzu… Jestliže Franz Kafka před vchodem do Máje na mě působí jako atrakce z Matějské pouti, pomník Franze Kafky Jaroslava Róny na hranici pražského židovského města, symbolicky mezi synagogou (Španělskou) a katolickým kostelem (sv. Ducha), je hodně zajímavá mystická socha.
Praha má řadu pozoruhodných soch a výtvarných skulptur (třeba pomník Marie Terezie v parku Marie Terezie na pražských Hradčanech) a mnoho z mého laického pohledu zbytných nebo nesprávně umístěných děl (například Antonín Dvořák na Náměstí Jana Palacha před Rudolfinem, který se tam původně ocitl dočasně, aby přešel jako kdysi sovětská vojska do trvalého modu). Stačí si udělat čas a pozorně a nezávisle se dívat kolem sebe.
Kulturou ve veřejném prostoru je i hudba, tedy ta, kterou soukromé firmy či orgány oblažují či pronásledují lidi. Nebudu komentovat hudební smog v obchodech a restauracích, naopak oceňuji občasný vzmach subjektů, které mají kvalitní hudbu v popisu práce – festivaly, orchestry, ZUŠ open…
Nedávno jsme navštívili našeho linuxového syna v půvabné obci Valeč, což je brána Doupova. Kromě exteriérově krásného zámku je však hlavně spjata se dvěma fenomény – kouzelnou krajinou se záplavou jablečných sadů a geniálním sochařem Matyášem Bernardem Braunem, jehož dotyky jsou nejen v Kuksu zásadní. Sám či se svým synovcem Antonínem zde vytvořil mnoho soch a sousoší – v bývalé nádherné barokní zámecké zahradě a v blízkém lapidáriu uvidíte kopie a originály desítek plastik (Olympos, Dionýsos, Hermes a Afrodita, Polyhymnie a další alegorie řecké mytologie a lidských vlastností).
Není divu, že je Valeč zastávkou pro řadu lidí včetně s prezidentem Petrem Pavlem. V pátek 23. srpna se překvapivě při svém výletu po české vlasti objevil na motorce Jawa 350/634-7 „Konopnice“ v doprovodu tří bodyguardů (na motorkách) v zámeckém bistru Prádelna valečského zámku, aby se posilnil (nelko) pivem a protože má rád jak Valeč, tak přírodu, těšil se pohledem na nádherné staleté stromy a sochy. Můj syn, který má momentálně jako hobby 3D tisk, mu věnoval kopii sousoší Chronos a Selené, které jej třeba inspiruje k něčemu dobrému.
To byl, vedle našich vnoučat, pozitivní zážitek z Valče. Horší, který odráží přetrvávající socialistickou tradici, byl sobotní šok z hudební anticipace obecního hlášení, které kleslo na nejhorší možnou úroveň stylu Michal David.
Chovám donkichitskou naději, že během 21. století se kultura ve veřejném prostoru, třebas i vlivem rozvinuté kulturymilovné AI, která nebude tak primitivní jako dnes, posune k lepšímu…
Luboš Stehlík
