Violoncellistovi Jiřímu Bártovi je dnes šedesát. Konstatovat, že ve svém oboru patří nejen do české, ale i evropské špičky by bylo málo. Pozoruji ho od 90. let, párkrát jsem se s ním setkal a dospěl k přesvědčení, že je to výjimečná lidská bytost a muzikant, pro nějž je hudba existenciální potřebou, který není showman jako někteří jiní čeští umělci. Trvá na svých názorech a je ochoten ze svého přesvědčení jít proti proudu.
Foto Zuzka Bönish.
Koncertoval po celé Evropě, v severní a jižní Americe, Japonsku, na středním Východě i v Austrálii. Miluje setkávání s muzikanty, společné hledání hudby a muzicírování. Možná proto v roce 2006 zásadně participoval na vzniku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, který proslul svým tvůrčím až improvizačním charakterem. Jeho dramaturgie je vždy velmi rozmanitá, od klasické komorní literatury, pozapomenutých děl, soudobé hudby, hledání méně známých autorů až po žánrově průnikové projekty. Jiřímu Bártovi se vždy podaří vymyslet vyváženou kombinaci náročnosti a posluchačské atraktivnosti. Forma tvůrčí dílny, ve které je program letního festivalu realizován, vyžaduje ze strany hudebníků vysoké interpretační dovednosti, empatii, umění komorní souhry a schopnost práce pod tlakem.
Ve své diskografii (labely Animal Music, Supraphon, Hyperion) má zatím 27 titulů, například skvělé Reflexe (od Messiaena po Zemka-Nováka), koncerty Dmitrije Šostakoviče, několik kompletů – Dvořák s klavírem, Beethovenovy sonáty, Dialogy se Scholou Gregorianou Pragensis… Příkladem jeho hráčského a názorového zrání dokládají dvě nahrávky Bachových suit – první pro Supraphon, druhá pro Animal Music. Na jaře tohoto roku vyjde klíčový, pro někoho možná provokativní projekt Janáček, který předpokládám vzbudí jak nadšení, tak kritiku. Jiří Bárta na něm pracoval s klavíristkou Terezií Fialovou, která je jeho partnerkou jak v umění, tak v životě. Je součástí množiny projektů, které dávají Roku české hudby smysl… Nevyhýbá se ani spolupráci s jazzovými tělesy.
Jiří Bárta patří mezi klíčové osobnosti české hudební kultury. Co na něm oceňuji nejvíce je skutečnost, že celý život hledá nové cesty, nové pohledy na hudbu, nová řešení, nové formy komunikace a vždy si stojí za svým přesvědčením, což potvrdila i jeho cesta do Lvova v roce 2023. Sedmého dubna zahrál tehdy s Lvovským národním filharmonickým orchestrem Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Byla to velkopáteční prosba Jiřího Bárty o mír a reálné naplnění jeho motta „na zádech nemám zbraň, ale violoncello“.
Fota archiv https://www.jiribarta.cz/
