Zemřeli dva lidé, kterých si z různých důvodů vážím a kteří byli dramaticky rozdílní –  Jan Kačer (89 let, 24. 5. 2024) a Pavel Smutný (64 let, 19. května 2024).

Zároveň mám v sobě ostych o nich psát, protože jsem v jejich sférách laikem, pouze vnějším pozorovatelem.  První odešel na nás muže v požehnaném věku, druhý nečekaně brzy, oba však budou ve svých světech chybět, oba zanechali v kultuře viditelnou stopu.  

U herce a režiséra Jana Kačera, který mě, ač jsem nikdy nebyl vášnivým ctitelem biografů, očaroval svojí výraznou brázdou v československé nové vlně 60. let,  jsem téměř nezaznamenal, že by nějaký novinář věnoval pozornost jeho zájmu o hudbu. Nejen že prý miloval klasickou hudbu, čímž mi připomíná například jeho kolegy Josefa Abrháma a Viktora Preise, ale je docela příznačné, že skrze hudbu k filmům, v nichž hrál hlavní či jen vedlejší roli, byl ve styku s vynikajícími skladateli. Posuďte sami:  Údolí včel (1968) – Zdeněk Liška, Smrt si říká Engelchen (1963) – Zdeněk Liška, Každý den odvahu (1964) – Jan Klusák, Návrat ztraceného syna (1966) – Jan Klusák, Hotel pro cizince (1966) – Svatopluk Havelka, Dýmky (1966) – Svatopluk Havelka, Flirt se slečnou Stříbrnou (1969) – Luboš Fišer, Drama na lovu (1969) – Zdeněk Liška, Cesta hlubokým lesem (1963) – Zdeněk Liška, Zemřeš, kdy budeme chtít (1988) – Vadim Petrov, Bolero (2004) – Jan Jirásek, Barkarole (2022) – Michal Rataj, Moc (2023) – Zsófia Tallér…

V částečné roli hudebníka jsem měl herectví hodně spjaté s hlasem, hlavně s hlasy, které byly jak se dnes módně říká charismatické. Proto se mi mimořádné herectví spojovalo například s pány Högerem, Lukavským,  Preisem, Rösnerem a také Kačerem. Do konce života bude pro mě geniální film Údolí včel spjat hlavně s ním.

Živě jsem měl to štěstí být přítomen jeho spojení s hudbou jen výjimečně, což je pro českou kulturu velká škoda, neboť jeho střízlivá, ale do detailu promyšlená interpretace textu by byla vítanou protiváhou krásného, ale poněkud patetického projevu pánů Brouska st., Lukavského nebo Rösnera.   Prvním setkáním byla režimně konformní Balada o ženě a vojákovi z roku 1979, kdy mě nezaujala ani hudba a její interpretace, ani text, ale jen magický hlas Jana Kačera (live nahrávku vydal Supraphon). Druhé setkání bylo ze zcela jiného světa. Jiří Pavlica výborně připravil, provedl a posléze vydal na labelu Panton pod titulem Pokoj Vám…  mozaiku moravských vánočních písní a pastorel, kterou propojily recitace z Evangelia podle sv. Lukáše Jana Kačera. Byl to nejsugestivnější vánoční projekt, jaký jsem kdy živě slyšel. Nejsem odborník na divadlo, herectví či režii, ale mám pocit, že patří mezi nenahraditelné osobnosti českého divadla a filmu.

Nechci hodnotit  život advokáta Pavla Smutného před rokem 1989, ale ať učinil cokoli, myslím, že svým konáním na poli života naší společnosti a hlavně v kultuře to v krátkém čase, který mu byl dán, odčinil. Ač je to dnes u části společnosti nepopulární, vážím si rozvážného budování mostů se židovským státem. Co však dělal v oblasti divadla, výtvarného umění a hlavně hudby, je hodné úcty.

Nejprve byl sám mecenášem a když to jeho eruptivní povaze a nezměrnému nadšení nestačilo, spoluzaložil Bohemian Heritage Fund, který spojoval zámožné filantropy, kteří milují kvalitní umění, a podporoval řadu projektů, které by jinak pravděpodobně nevznikly nebo by byly jinak ekonomicky oktrojovány. “Trvale a dlouhodobě prosazoval myšlenku tradičního mecenášství a v tomto duchu vedl i osvětu. Pevně věřil v sílu pomoci a v to, že vysoké umělecké hodnoty nenahraditelně kultivují společnost. Podle jeho vlastních slov je pravé mecenášství hodné obdivu, neboť pomáhá vzniknout dílům, která mohou vést cestami, na něž bychom za normálních okolností třeba ani nevstoupili. Byl zastáncem dialogu mezi mecenášem a umělcem, ve kterém nejde primárně o peníze, ale o vzájemné synergie, výměnu názorů, pohled zvenčí na tvůrčí proces a pohled do nitra umělce. Rád udával i reálné příklady z historie – velké mecenáše Medicejské, mnohé papeže či krále Slunce. Lorenzo Medici podporoval Michelangela, papež Julius II. tuto tendenci také ztělesňoval, když vznikala Sixtinská kaple. Ludvík XIV. investoval do Versailles neuvěřitelné částky, ale i osobní charisma. Pavel Smutný si kladl vysoké cíle, nebál se rizika, téměř nic pro něj nebylo nemožné, a tak se stal jedním z iniciátorů Společenství svatovítské katedrály, jehož cílem je získat finanční prostředky k realizaci nových varhan pro katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Byl známý pro svou nefalšovanou náklonnost k vážné hudbě. Bohemian Heritage Fund dlouhodobě spojuje síly s prestižními hudebními tělesy a kulturními institucemi, například Česká filharmonie, Národní divadlo, Národní galerie, Národní divadlo Brno či Collegium 1704 a mezinárodními hudebními festivaly. Od roku 2015 je partnerem Festivalu Janáček Brno. Fond je opakovaně partnerem festivalu Lípa Musica, který napříč hudebními žánry pravidelně oživuje zapomenuté kouty severních Čech a blízkého saského příhraničí.   Z dalších festivalů je možné dále jmenovat Hudební festival Znojmo. V neposlední řadě pak kultovní festival Smetanova Litomyšl. S ním byla spojena i přehlídka výtvarného umění – Plán B. Pavel Smutný byl členem správní rady Národního operního festivalu Smetanova Litomyšl, Rady Národního divadla, správní rady Friends of the Domaine de Chantilly, členem klubu přátel pařížské Opery (AROP) a nejnověji členem pařížského klubu Cercle de l’Union Interalliée. Je držitelem prestižní izraelské ceny Jerusalem Award, kterou získal jako první Čech v historii, francouzského Řádu umění za podporu šíření francouzské kultury, a Českého státního vyznamenání Za zásluhy 1. stupně.”

Kulturní vizionářství, nadšení a strategická kreativita Pavla Smutného se budou jen těžko nahrazovat. Byl totiž jeden z mála hudebních mecenášů, kteří kromě hudební intuice a znalostí věděl co, kdy, kde a jak podpořit. Jsem zvědav, jak na tom budou jeho partneři a advokáti a jestli budou mít alespoň podobné charisma.