Československé legionáře v Rusku si asi nejčastěji představíme jako zarostlé muže v kožichu a chlupatých beranicích stojící v mrazu vedle železničního vagonu. Řada fotografií a kreseb dává této představě za pravdu, ovšem téma tohoto článku se pokusí tuto představu zbortit či pozměnit.

Orchestr legií v čele s Rudolfem Karlem.
Bude se totiž věnovat každodennosti legionářů-hudebníků, kteří i v době války a chaosu provozovali své umění. Kromě zachmuřelých bojovníků tedy můžeme vidět i hladce oholené muže s nástroji v rukou, v divadelních kostýmech, jásající posluchače či narychlo z prken sbitá divadla v pustině.
Hudba doprovázela legionáře od samotného vzniku legií v Rusku. Již první legionářská organizace Česká družina měla svou vojenskou dechovou hudbu. Dle vzpomínek pamětníků již ze zajateckých táborů přijížděly k odvodu do legií některé skupiny s vlastní dechovou hudbou či pěveckým sborem. V každém pluku pak vznikla plukovní hudba, někde i pěvecké sbory, smyčcové skupiny, kabaretní sdružení apod. Hudební kapely skvěle reprezentovaly legie před spojenci a domácím obyvatelstvem, což mělo ve zmatku ruské občanské války svůj význam.

Hudba 5. pluku TGM, dirigent Václav Voskovec.
Československé legie začaly vznikat po vypuknutí 1. světové války v zemích bojujících proti Rakousku-Uhersku z krajanů žijící v zahraničí a ze zajatců. Tyto jednotky byly postupně podřízeny Československé národní radě vedené T. G. Masarykem a jejich cílem byl vznik samostatného státu Čechů a Slováků.
Kulturu v legiích měl podporovat Informačně-osvětový odbor, který byl součástí vojska a nahrazoval chybějící ministerstvo kultury. Aktivity odboru se neustále rozšiřovaly a postupně zahrnovaly celou škálu kulturní a osvětové činnosti od vydávání novin, řízení tiskáren, redakcí, přes umělecké dílny až po zakládání a podporu divadelních či hudebních souborů. Velmi aktivní v zakládání a podpoře hudebních souborů byl pracovník Osvětového odboru dr. Ludvík Kundera (1891–1971), který byl u vzniku hned několika hudebních uskupení. Klavírista a muzikolog Ludvík Kundera, otec slavného spisovatele Milana Kundery, byl žákem samotného Leoše Janáčka, jehož hudbu interpretoval a všemožně propagoval. Jako celá jeho generace narukoval do rakouské armády, v květnu 1915 byl na východní frondě zajat Rusy. Jako jeden z prvních se v srpnu 1916 přihlásil do čs. legií a stal se agitátorem, objížděl zajatecké tábory a propagoval vstup do legií. V roce 1918 byl převelen do Osvětového odboru a začal se naplno věnovat kultuře, především hudbě. Organizoval hudební život, vystupoval jako klavírista, psal recenze a v jeho redakci vyšlo v Rusku i několik muzikologických knih: Pochodové písně československého vojáka (3 sešity), klavírní skladby Oldřicha Blechy Nad hroby, československá hymna pro dechovku, úpravy lidových písní pro mužský sbor, pro potřeby propagace naší hudby vydal v ruštině O muzice československého národa (Jekatěrinburg 1919).

Hudba Hanáckého pluku.
Jedním z hlavních úkolů Osvětového odboru byla podpora morálky a smysluplné využití volného času legionářů. Mezi vojáky daleko od domova byl velký hlad po české kultuře a kulturním vyžití obecně. Zakládání kapel tak souvisí s potřebou kulturního života a odpočinku od války a násilí. Kapely účinkovaly na různých oslavách, setkáních, plesech, doprovázely divadelní hry či kabarety. Všechny tyto akce byly mezi legionáři velmi oblíbené ať už kvůli odpočinku, nebo možnosti sblížit se s místním obyvatelstvem, především něžného pohlaví. Členové plukovních hudeb však byli stále především vojáky, jak dokládá i vzpomínka Karla Svobody na bitvu u Bachmače: „Kulky z kulometů nám cvakaly na vagony, granáty německého obrněného vlaku praskaly kolem nás, když jsme vystupovali z vlaku a řadili se v plné zbroji… Plukovní hudba zahrála Kde domov můj a pak pochod; hudebníci zaměnili nástroje za pušky a zároveň s námi se vydali na Němce.“
Z potřeby kultivovaně naplnit volný čas legionářů byly v plucích zakládány také umělecké osvětové kroužky, knihovny, ochotnické soubory. Osvětový odbor vytvářel rovněž ústřední umělecké instituce pro legionáře umělce, například výtvarné oddělení (členem malíř Otto Matoušek), divadelní skupinu/komando (členem byl Zdeněk Štěpánek) atd.

Oldřich Blecha.
Podobně vzniklo i tzv. hudební komando, někdy psáno i jako hudební komanda, nebo koncertní úderka, tedy komorní hudební těleso tvořené významnými instrumentalisty z řad legionářů. Přesné datum jeho vzniku není známo, nicméně již v září 1918 koncertovali v Jekatěrinburgu. U zrodu komanda stál Ludvík Kundera, který s komandem i vystupoval jako klavírista. Vůdčí postavou komanda se stal klavírista a skladatel Oldřich Blecha (1892–1951), žák Vítězslava Nováka z pražské konzervatoře. Od roku 1913 působil jako profesor hudby na ženském gymnáziu v Charkově, kde pořádal koncerty propagující českou hudbu. Společně s virtuosy Václavem Biganovským a Františkem Šmídem absolvoval i několik turné po celém Rusku. Po vypuknutí války byl zatčen carskou policií jako rakouský špion. Po čase se domohl propuštění a vrátil se na charkovské gymnázium. Počátkem roku 1918 Charkov obsadili bolševici a Blecha je nucen ho narychlo opustit. Při útěku přichází o veškerou svou ruskou tvorbu, řadu rukopisů skladeb i o sbírku hudebních nástrojů a uměleckých děl. Na útěku, bez prostředků a bez dokladů Oldřich Blecha vstupuje do čs. legií a je pověřen vedením hudebního komanda.

Josef Muzika v Moskvě.
Mezi dalšími členy hudebního komanda je třeba jmenovat houslové virtuosy Josefa Muziku (1894–1982) a Václava Biganovského (1889–1946), klavíristu Jaroslava Boučka (1888–1961), violoncellistu Karla Krba (1887–1956) či slovenského skladatele Frica Kafendu (1883–1963). Významné místo v programech komanda měli také pěvci, především tenorista Mikuláš Demkov (1887–1937), jeho žena ruská pěvkyně Anna Lavrovová Demkovová či barytonista Václav Berlát Holý. Členové komanda byli osvobozeni od vojenských povinností a mohli se plně věnovat umělecké činnosti.

Mikuláš Demkov a Anna Lavrovová jako Jeník a Mařenka v Prodané nevěstě.
Komando bylo stále na cestách, z Jekatěrinburku, kde vystupovali patrně od září 1918, se vydali na cestu do Omsku, přičemž koncertovali na zastávkách podél trati, prokazatelně ve městech Ufa, Čeljabinsk, Ščedrinsk, Tlumen. V Omsku se připojili k vlaku Osvětového odboru a přesunuli se do Irkutska, kde působili až do konce roku 1919. Zde koncertovali pro irkutskou posádku a podnikali zájezdy i do okolních měst jako Čeremchovo, Sljuďanka či Usolje. Celkem stihlo komando za rok 1919 třicet sedm samostatných koncertů a na 22 hudebních večerech se spolupodílelo s ostatními soubory. 15. dubna 1920 vyplouvali z Vladivostoku na lodi Titan přes Indii k domovu.
O podobě vystoupení hudební komandy si můžeme udělat představu při četbě vzpomínek či recenzí, které vycházely v legionářských novinách. Dochovalo se i několik programů, které se k propagaci vystoupení tiskly. Díky těmto zdrojům známe přibližný repertoár souboru, který se ovšem v čase proměňoval.
Komorní sestava hudebního komanda předurčila soubor k nastudování drobnějších skladeb s klavírním doprovodem, skladeb pro sólový klavír, nechyběla ani čísla pěvecká. Jednalo se především o písně českých a ruských autorů. Často se v programu objevovaly árie z populárních oper, někdy doplněné i o divadelní kostýmy. Velmi populární byly mezi legionáři árie a dvojzpěvy ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Ochotníci 3. pluku, uprostřed se šavlí Zdeněk Štěpánek.
Smetanova hudba legionářům tak silně připomínala domov, že především tyto zmiňované árie museli často několikrát opakovat, což dokládá i vzpomínka Oldřicha Blechy: „Při znění české hudby se zapomínalo na zuřící boj. Tak jsme zpívali i úryvky z Prodané nevěsty, Jeníka zpíval bratr M. Demkov, Mařenku jeho nynější choť A. Lavrovová, Kecala bratr V. Holý. I sami zpěváci si při provedení utírali slzy dojetí.“
Slavnostní představení Prodané nevěsty se též stalo hlavním bodem oslav národního svátku sv. Václava 28. září 1918 v Samaře. Členové hudebního komanda nacvičili a připravili představení během několika dní. Neměli k dispozici noty, kostýmy ani kulisy a například Anna Lavrovová, které měla zpívat titulní postavu Mařenky, neuměla ani slovo česky. Z jejích vzpomínek se dozvídáme, že se celou roli naučila za 8 dní. Kostýmy ušili narychlo krejčí legionáři: „Kroj ušil jeden bratr z draperie z okna, a šilo se tehdy i z jiných věcí, neboť tou dobou se již látky nedaly koupit, město bylo již dávno vypleněno nepřítelem…“ Slavnostní uvedení dirigoval kapelník Skládal, sál byl naplněn do posledního místa a v závěru si obecenstvo vyžádalo několikeré opakování celých výstupů.

Divadlo 1. pluku v Irkutsku.
Ve vzpomínkách Oldřicha Blechy se zachovaly i poněkud temnější okolnosti, za kterých soubor vystupoval: „Prodaná nevěsta se také hrála v květnových dnech roku 1919 v československé vojenské nemocnici v Irkutsku. Všichni vešli do společenského sálu, kde bylo na 150 lůžek s nemocnými. Silně na všechny zapůsobil jeden z umírajících, který měl své poslední přání, kterým bylo zahrání „Věrného milování“. Při jeho poslechu zemřel…“
Ze Smetanovy tvorby se hrály též České tance nebo Večerní píseň. Z novější hudby komando nacvičilo se sborem skladbu Otakara Jeremiáše Vzhůru již národe, Sonátu eroicu Vítězslava Nováka či klavírní cyklus Josefa Suka O matince.
Komando hrálo též skladby komorní, například Dumky Antonína Dvořáka a velká díla koncertní, třeba houslista Václav Biganovský provedl za Blechova klavírního doprovodu koncerty Niccoly Paganiniho a Maxe Brucha. Houslový virtuos Josef Muzika nacvičil koncert Antonína Dvořáka a při společných vystoupeních s legionářským symfonickým orchestrem předvedl houslové koncerty Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského.
Symfonický orchestr legií vznikl v lednu 1919 ze smyčcové skupiny prvního pluku. Kundera začal do orchestru shánět kvalitní hráče ze všech útvarů a v osobě skladatele Rudolfa Karla se mu podařilo získat i vůdčí osobnost tohoto tělesa. Mezi únorem 1919 a dubnem 1920 orchestr odehrál na 92 koncertů v patnácti ruských městech a proslavil se jako čelní představitel legionářské hudby.

Rudolf Karel v Rusku.
Kromě spolupráce se symfonickým orchestrem probíhala i společná vystoupení s vojenskými pěveckými sbory jednotlivých pluků. Ludvík Kundera měl v plánu zřídit i ústřední pěvecký sbor legií, jehož sbormistrem se měl stát skladatel a sbormistr Jaroslav Novotný (1886–1918), žák Vítězslava Nováka. Do tohoto plánu ovšem zasáhla válka, Jaroslav Novotný padl 1. 6. 1918 při přepadení vlaku u Miass.
Hrálo se nejčastěji pod širým nebem, v nádražních budovách, místních školách či výjimečně v místních divadlech. Jednotlivé pluky si stavěly i provizorní dřevěná divadla, kde bylo možné vystoupit. Repertoár se přirozeně upravoval dle publika, hrálo se pro legionáře, ruské obecenstvo nebo pro spojenecké, například britské, vojáky.

Kabaret na dráze.
Pro přípravu koncertů a nazkoušení výše zmíněného materiálu měli hudebníci komanda značně ztížené podmínky. Zkoušky probíhaly na nádražích, v kasárnách, ale nejčastěji za jízdy v železničním vagonu. Jak vzpomínal Oldřich Blecha, skupině byl přidělen běžný vagon, ve kterém bydleli a který si zároveň upravili pro potřeby zkoušek, umístili zde klavír a další nástroje.
Zkoušky a přípravu repertoáru výrazně komplikoval všeobecný nedostatek notového materiálu, o české hudbě ani nemluvě. Noty sháněli hudebníci, kde se dalo, občas měli štěstí v hudebních školách či městských divadlech. Jak vzpomínal Oldřich Blecha: „Notový materiál jsme si opatřili tak, že jeden po paměti zapsal melodii, druhý doprovod, třetí text.“ Program koncertu pak bylo často třeba doplnit vlastní tvorbou nebo improvizací na populární melodie. Velmi úspěšná byla fantazie na lidovou píseň Holka modrooká předváděná Václavem Biganovským. Vlastními skladbami doplňoval repertoár nejčastěji Oldřich Blecha. Řada z těch, které v této době vznikly, slavily úspěch (ještě se k nim vrátíme), občas zazněly ale i méně povedené, které kritika označila jako „narychlo napsané pro doplnění programu“.

Trubači na palubě lodi na cestě k domovu.
S nástroji byl v revolučním Rusku další problém. Často se hrálo na nevyhovující kusy, v některých případech byli legionáři nuceni si je i sami vyrábět. Václav Valenta vzpomínal na zakládání hudby 3. lehké baterie Jana Žižky z Trocnova: menší nástroje jako housle, klarinet a trubky se daly sehnat ve vojsku i u kupců, problém však byl s basou. Tu nakonec z prken vyrobili zruční truhláři, ovšem basa se stále rozlaďovala, až přišli truhláři s řešením: „Jeden silný člověk chytil kleštěmi hlavičku kolíku a vší silou počal jím otáčeti, zatím co kapelník brnkal na strunu a ladil. Třetí muž stál zatím připraven opodál s kladivem a hřeby. Jakmile zazněla struna správně… přiskočil, proklál hřebem břicho kolíku a přibil jej k hlavě basy, že nemohl se hnouti. Tak se ladila struna po struně a pak se mohlo hrát.“ V recenzích na koncerty se tak můžeme dočíst i o mizerné kvalitě nástrojů, rozladěném klavíru apod.
Hudební pořady bývaly doplňovány i recitacemi a přednáškami. Jako příklad hudebního večera legionářů uvedeme hudební besídku konanou 14. 1. 1919 v Jekatěrinburgu v místní průmyslové škole, kde byl založen Český klub. Z recenze v Československém deníku se dozvíme, že pořad byl zahájen hudbou 6. pluku, která pod vedením kapitána Václava Voskovce (otec slavného Jiřího Voskovce) zahrála pochod a pak ouverturu Kdybych byl králem. Pak promluvil lékař dr. Raš o potřebě kultury v životě vojáka. Následoval herec Jaroslav Kocián (člen divadelního komanda) s přednesem dvou romancí Jana Nerudy. Poté pódium převzali členové hudebního komanda, Lavrovová a Demkov zazpívali populární české písně, za což sklidili bouřlivý potlesk. Biganovský zahrál fantazii z Fausta a Dvořákovu Humoresku, Blecha hrál svou polonesu a improvizace na české lidové písně. Poslední kusy však již utrpěly silně rozladěným klavírem. V pátek 17. 1. 1919 byl program zopakován a ještě doplněn Bruchovým houslovým koncertem, který předvedl Biganovský. Vystoupil také Ludvík Kundera s úryvky z Carmen, zpívali Demkov a Holý. I přes řadu improvizací a nedokonalostí vyvolaly kulturní večery v Jekatěrinburgu značné pozdvižení, sál byl přeplněn a mnozí stáli a poslouchali i v jeho okolí.

V roce 1919 byl zorganizován i koncert hudby současných autorů z řad legionářů. Z Blechovy tvorby zaznělo Nocturno, Cikánská romance i Nad Hroby. Z odkazu Jaroslava Novotného byly vybrány dvě věty jeho nedokončeného Smyčcového kvarteta F dur a dvě sborové skladby nacvičené pěveckým sborem 1. pluku pod vedením Františka Erbena. Na závěr zazněla Symfonie 1914–1918 kapelníka Josefa Vaňoučka, kterou pod taktovkou autora provedl symfonický orchestr legií. K propagaci vyšel program rusky i česky, obsahoval i tištěné rozbory hraných skladeb a nástin života tří skladatelů.
Oldřich Blecha sestavil i celovečerní program z vlastních skladeb, na jehož propagaci byly vytištěny i česko-ruské pozvánky. S autorem u klavíru byly provedeny houslové skladby Nocturno a Cikánské romance, Mikuláš Demkov zazpíval tři melodramy na ruské texty a dvě písně s českým textem O naší lásce a Matičce. Po přestávce následovala Polonéza pro klavír v podání autora a poté píseň Je proti nám, kdo není s námi. Dalším bodem programu byla Ekloga pro violoncello, kterou s Blechou předvedl Karel Krb. Závěrem usedl ke klavíru Ludvík Kundera a předvedl tři klavírní skladby se společným názvem Nad Hroby.
Na koncert vyšla rozsáhlá recenze Adolfa Zemana, ve které chválil autorovu bohatou invenci a energii kontrastující se všeobecným úpadkem a únavou. Jako nejlepší Zeman hodnotil skladby klavírní a houslové, především chválil Kunderou provedené Nad Hroby. Naproti tomu violoncellovou Eklogu pokládá za málo zajímavou.
Život legionářů ve válkou zmítaném Rusku a v extrémních podmínkách Sibiře musel být velmi tvrdý a ani umělci hudebního komanda neměli lepší podmínky. Sám Blecha během ruské anabáze prodělal tyfus, zánět mozkových blan, dvakrát zápal plic a těžkou žaludeční chorobu, domů se vrátil s podlomeným zdravým a s doživotními následky.

Jestli se hudební komando rozloučilo s Ruskem koncerty, nevíme, ovšem symfonický orchestr pořádal před svým dubnovým odjezdem sérii dvaceti rozlučkových koncertů a je pravděpodobné, že se jako sólisté účastnili i členové komanda. Jako pomyslnou tečku za hudbou čs. legií lze považovat poslední dva koncerty, které odehrál orchestr „za úmorného vedra“ v Singapuru.
Z umělců hudebního komanda se po návratu do vlasti staly přední osobnosti české hudby, Ludvík Kundera působil na brněnské konzervatoři, byl děkanem i rektorem JAMU, Oldřich Blecha se stal pedagogem a sběratelem lidových písní na Plzeňsku. Rudolf Karel uspěl jako skladatel, nejznámější z jeho díla je opera Smrt kmotřička či Nonet. Josef Muzika působil jako profesor brněnské akademie, Frico Kafenda se stal profesorem hudby na Univerzitě Komenského v Bratislavě a Mikuláš Demkov byl sólistou několika čs. operních scén.
Pokusil jsem se přiblížit a připomenout, jaké těžkosti dokázali čeští hudebníci v minulosti překonat na cestě ke svému mistrovství. I v době ruské občanské války dokázali svou improvizací a umem provozovat hudbu na vysoké úrovni, poskytovat svým bratrům povzbuzení a šířit dobou pověst české kultury.
Při znění české hudby se zapomínalo na zuřící boj. Tak jsme zpívali i úryvky z Prodané nevěsty… I sami zpěváci si při provedení utírali slzy dojetí.
Martin Král
Doporučená literatura:
FEIFERLÍKOVÁ, Romana: Oldřich Blecha. Brno: Tribun EU, 2008. ISBN 978-80-7399-553-9.
ŠOUREK, Otakar: Rudolf Karel, Praha: Orbis, 1946.
VYSLOUŽIL, Jiří: Ludvík Kundera , Praha, 1962.
VÁCHA, Dalibor: Bratrstvo: všední a dramatické dny Československých legií v Rusku (1914–1918). Praha: Epocha, 2018. ISBN 978-80-7557-137-3.
FIALA, Jaroslav: Neznámá kapitola z dějin Československých legií v Rusku. Opus musicum, 1992, 29(3), 170–171. ISSN 0323-1283.