Všimněte si, s jakým nadšením oslavujeme výročí a s jakým ostychem připomínáme úmrtí. Platí to i pro (klasickou) hudbu. Obé je však stejně důležité.
Poslední a hlavní scénou geniálních osobností české kultury je hřbitov na pražském Vyšehradě, což není jen Slavín. Meditovat můžete u hrobů jak velkých velikánů Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, tak desítek dalších hudebníků, například Josef Slavík – 1833 (první zde pohřbený muzikant), Karel Ančerl – 1973, Jiří Bělohlávek – 2017, Jaroslav Kocian – 1950, Jan Kubelík – 1940, Rafael Kubelík – 1996, Václav Bednář – 1987, Bruno Bělčík – 1990, Beno Blachut – 1985, Jan Nepomuk Boháč – 1968, Emil František Burian – 1957, Ema Destinnová – 1930, Petr Eben – 2007, Zdeněk Fibich – 1900 a jeho žena Betty -1901, Ilja Hurník – 2013, Jan Konstantin – 1965, Josef Suk ml. – 2011, Otakar Ostrčil – 1935, František Ondříček – 1922, Karel Hoffmann – 1936, Otakar Mařák – 1939, Oskar Nedbal – 1930, Vilém Zítek – 1956. Celkem kolem 80 osobností.
Známé i méně známé hudebníky a hudebnice máme rozesety po celé vlasti i v jiných částech světa: Leoš Janáček – Brno, Bohuslav Martinů – Polička, Josef Leopold Zvonař – Kublov, Josef Suk starší – Křečovice, Miloslav Kabeláč – Praha (Strašnice), Václav Neumann – Praha (Vinohrady), Václav Trojan – Praha (Podolí), Soňa Červená – Hradec Králové, Jarmila Novotná – New York, Jan Dismas Zelenka – Drážďany, Jan Mysliveček – Řím, Rudolf Firkušný – Brno, Antonín Bennewitz – Doksy, Otakar Ševčík – Písek, Jan Václav Stamic – Mannheim …
Věnujme v Roce české hudby 2024 úctu, vzpomínky či modlitby nejen životu, ale i hrobům slavných, známých i bezejmenných lidí, bez nichž by nebyla česká hudba a roky české hudby by byly jen chimérou.
