Hledání čisté studánky

„Nejedna studánka malá
se o pramínek bála,
aby nezapadl do kalu,
do bahna a do kamení,
tak jako člověk do soužení,
ani trochu vláhy
by v ní nezbylo.“

Bohuslav Martinů: Otvírání studánek (text Miloslav Bureš)

Fota František Gajovský (www.gajo.zonerama.com).

Občas jsem měl v životě existenciální potřebu hledat duchovní, později i hudební, čistou vodu. Pro duchovní očistu jsem putoval až do Izraele, který je pro několik věrouk Svatou zemí. Složitější hledání občerstvujících studánek bylo v hudbě. Větší část mého života je spjata s Prahou. Někdy se mi dostávalo a dostává čisté vody na koncertě, při setkáních s umělci, s hudbou, která je paradigmatem mého života, ale prostředí metropole je složité a voda je často různými lidmi zkalena či dokonce mizí. Přibližně před deseti lety jsem se ocitl na Moravském Slovácku ve Velké nad Veličkou na úpatí Bílých Karpat. Díky rodinné přítelkyni vlastně náhodou a byla to láska na první pohled. Drsný region Horňácka mi učaroval – krajinou, lidmi a hlavně kulturou. V letních Horňáckých slavnostech jsem našel se svojí manželkou nejlepší ze všech čistou hudební studánku.

Přišly roky covidu, pracovní bolesti, hluboká zklamání z řady lidí v hudebním světě a Horňácko se stalo snovou vzpomínkou. Po vnuceném odchodu do důchodu a po různorodých zkušenostech s kulturou v metropoli jsem pocítil silnou potřebu zjistit, jak to se studánkou, která mi v minulosti velmi pomohla, je. Vydali jsme se tedy na dlouhou cestu na Moravu, která se kvůli nejhorší dálnici v republice a obchvatu Brna jevila být nekonečnou. Ubytovali jsme se nikoli v epicentru slavnosti, ale v kouzelné obci Lipov, jedné z perel folklorního horňáckého náhrdelníku, a strávili nádherný čas v kontaktu, jak napsal jeden pražský vědec, s rezidui ryzí lidové kultury.

Paradigmaty slavností jsou regionální hrdost, celostnost, tematičnost a asi i regulované propojení s komercí. Horňáci dávají často najevo, jak jsou pyšní, že si přes všechny vnější i vnitřní problémy historie a současnosti zachovali svoji identitu a že ji stále ještě dokážou rozvíjet. Festivalový program prezentuje každý rok vlastně vše, co je v regionu kulturně zajímavé – relevantní kapely, sbory, taneční sdružení, všemožné krojové varianty a samozřejmě je platformou pro zviditelnění hlavních folklorních obcí – Velké nad Veličkou, Javorníka, Lipova, Hrubé vrbky, Malé Vrbky, Kuželova, Suchova, Louky, Nové Lhoty ad.

Mezi 18. až 21. červencem nabídli organizátoři (obec Velká nad Veličkou, Kulturní dům a Informační centrum Velká nad Veličkou a spousta nadšených dobrovolníků) řadu obohacujících i edukačních témat. Horňácké vyšívačky se pochlubili výstavou krojových součástek, připomněla se horňácká nářečí, 1. světová válka, milovníci výtvarna mohli potěšit oči i ducha výstavami obrazů… Sympatické bylo připomenutí pětaosmdesátin horňácké ikony, Majstra Martina Hrbáče!

Páteční večer byl oslavou osmdesátin horňácké zpěvačky a učitelky Anny Šajdlerové rozené Zemanové, kterou skvěle připravili a s aktivním vkladem moderovali její někdejší žáci Petr Mička (Horňácké regionální centrum) a Zlata Potyková. Paní Šajdlerová patří k legendám tradičního ženského zpěvu své generace na Horňácku. Některá její slova by se měla vytesat do kamene, například její přesvědčení, že každý školní den by měl začít pro žáky zpěvem (lidové písně). Píseň je její celoživotní průvodkyní a ona je pak její služebnicí, jak řekla s Boží pomocí.

Potěšilo mě, že si pořadatelé vzpomněli ve výročním roce a Roce české hudby na Leoše Janáčka. Zajímavé pásmo připravili zpěvačka a organizátorka Monika Frantová a Petr Pavlinec, cimbalista, skladatel a učitel. Proč? Připomněli totiž důležité a ve „velkém“ českém světě polozapomenuté jméno Martina Zemana, sběratele lidových písní, který také popsal řadu tanců. Jeho partiturní zápisy hry lidových hudců byly pro tento kraj klíčové, zaznamenal kolem 1800 písní. Čerpali z něho jak František Bartoš, tak Leoš Janáček, jehož cesta za lidovým uměním by se bez Zemana možná ubírala jinak a který inicioval prezentaci horňácké kultury na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895. Vztah mezi Zemanem a Janáčkem sice nebyl bezproblémový, ale skladatele setkání obohatila. Janáček Velkou asi několikrát navštívil a hodně svým osobitým způsobem zaznamenal. Je zřejmé, že čisté, starobylé lidové umění a genius loci regionu měly na něj  silný vliv. Jeden z prvních dopisů „velectěnému příteli“ zakončil slovy: „Těší se poznati Vás a i tance Vaše Vám oddaný L. Janáček.“

Konec soboty byl v režii Horňáckého mužského sboru z Velké, který pozval řadu hudebních přátel – Ženský sbor z Velké, Retro Veličku, skupinu Lipovjan, Kopaničiarskou muziku Martina Janšta z Košiarisk, která vnímá a hraje lidovou hudbu jinak než Moravané, Horňácké cimbálové muziky Kubíků, Romana Sokola, Jarky Miškeříka, Petra Galečky, Petra Mičky, Marka Potěšila, Musicu Folkloricu. Korunou byly svébytné pěvecké výstupy Veroniky Malatincové a Martina Prachaře, který program moderoval a také zpíval (už ne tak andělsky jako před pěti sedmi lety, ale stále nedostižně). Byla to hudební studánka čisté vody.

Komerční rovinou horňáckého slavení je tradiční jarmark mající hlubokou historii; dle mého pozorování úspěšný. Tedy pro mě a manželku nejlepší ze všech určitě, protože jsme si přivezli anděla z chráněné dílny, dózu na česnek a hrníčky s horňáckým zdobením.

Sobotní večer opět zahájily naděje Horňácka. Viděno prizmatem velkoměstského člověka je záviděníhodné, jaké množství dětí přirozeně zpívá, tančí a hraje, a to už od tří, čtyř let. Pokaždé když se slavností coby částečný Pražák účastním, tak mám z toho kulturní šok. I tady jsou centrem edukace zušky, ostatně učí na nich i ti nejlepší muzikanti, ale navíc děti svojí kulturou každodenně žijí, protože je tady, na rozdíl třeba od Prahy, generačně předávaná masová živá tradice. Pořad Na boží narození o bleší překulení (připravily Štěpánka Minksová a Monika Sitková) řadím k nejlepším, jaké jsem viděl. Bylo to dojemné!

Další pořad měl jiný duktus než v pátek. Budu-li parafrázovat údajnou poznámku císaře Josefa II. k Mozartovi, tak bych řekl „trochu moc slov, Václave“. Matúšovo putování (připravili Irena a Václav Mikeskovi) bylo místy trapně aktualizující, nevtipně vtipné a oslí můstek cestování po světě působil při vědomí historie dost prvoplánově, místy poklesle. Hudby bylo bohužel méně než v pátek, ale téměř vždy zasáhla srdce – pár hudeckých cimbálovek (Galečka, Kubíci), folklorní soubory z Malé Vrbky, Nové Lhoty, Louky, Kuželova, sborečky z Hrubé Vrbky, Lipova, Kuželovjan, Javorníku… Korunou všeho pak bylo bohužel krátké vystoupení komorního ženského sboru Oskoruša (asi inspirováno jeřábem oskeruše), nejlepší pěvecké formace, jakou jsem kdy na Horňácku slyšel. Kouzelná byla drobná dětská pěvecká sóla Elišky Mikeskové a Martina Kománka. Oba večery měly monumentální „celosouborovky“ – v sobotu Ej, už sem prešéł štyry dědiny.

Konec však jako vždy nebyl koncem. Znalí a věrní mohli zažít hluboko do noci folklórní afterparty, kdy se na Strážné hůrce i pod ní vytvořili hloučky lidí kolem směsic muzikantů, kteří posilováni vínem či kořalkou hráli a zpívali co lidé zpěvem naznačili nebo je napadlo. Možná nejen já se divil, kolik takový leader má v hlavě melodií a textů a že primáš umí improvizovat lépe než koncertní mistr  téměř jakéhokoli vážného orchestru… Horňácké slavnosti mě utvrdily v přesvědčení, že díky Moravě nebude původní lidová hudba v 21. století skanzenem, pouhým nostalgickým ohlédnutím zpět, ale živoucí každodenností. Tedy když ne pro majoritu a média, pro některé moravské regiony ano. Mimochodem účinkujících dospělých bylo kolem 500 a dětí kolem 180! (Nevím o tom, že by tuto výjimečnou akci podporovala příspěvková organizace ministerstva kultury NIPOS, která by měla mít projekty tohoto typu v popisu práce.)

Naše kulturní čistá studánka měla v neděli osobní dovětek. Byli jsme přítomni bohoslužbě v evangelickém kostele v Javorníku nad Veličkou, kde to dýchá Horňáckem. Obsah je osobní, ale rámec byl kulturně „pod obojí“. Jednak se zde stále ještě zpívá z tzv. Elsnerova kancionálu z 18. století, jednak jsem tak mocný a krásný zpěv neslyšel v žádném evangelickém či katolickém kostele nebo katedrále. Jakoby si někteří evangelíci prodloužili noc na Strážné hůrce… A opět jsem byl konfrontován se slovy proroka Micheáše:  „Pokorně chodit se svým Bohem.“ Coda: Udělejte si výlet na Horňácké slavnosti, třeba už v roce 2025. Bude to stát za to!

Luboš Stehlík

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky